Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! - 8. kapitola

25.05.2012 (17:45) • eMCullen, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4061×

„Skoro bych řekl, že nemůžem,“ uchechtl se Edward, ale jeho hlas byl podivně nervózní.

„Proč ne?“ nechápal pan Cullen, nevěděla jsem, jak se jmenuje, tak jsem musela zůstat prostě u pana Cullena.

„Protože já Rose nemůžu číst myšlenky, nevím proč, ale mám u ní tmu,“ vydechl frustrovaně a prohrábl si tu jeho sexy hřívu. Počkat, jaké myšlenky?! Jasně, že na něco myslím, ale proč by mi zrovna on měl číst myšlenky? Ale možná to je zatraceně dobře, že je nemůže číst, co by si myslel? Nadržená polosestra, co slintá nad každým jeho pohledem?

„Proč?“ Prostá otázka, která by mě taky zajímala. Jak se vůbec může vrtat lidem v hlavě? Že by další super schopnosti upírů? Ještě se dozvím, že umím lítat, a vážně to se mnou sekne.

„Nevím, Rose, prostě tě neslyším,“ zavrčel podrážděně. Jo, to už jsi říkal, pomyslela jsem si v duchu stejným tónem, ale nahlas jsem to neřekla. Nějaké vnitřní podivné já mi napovídalo, ať pro dnešek radši držím hubu zavřenou.

„Aha.“ A zmlkla jsem.

„Aha? Ty nejsi ráda?“ zeptal se Jasper. Překvapeně jsem se na něj podívala, ještě nikdy v životě na mě nepromluvil. Čím to jen bylo?

„Asi jo…“ zamumlala jsem a rychle se snažila chytit něčeho, co by odvedlo řeč jinam. Tohle bylo nebezpečné téma, které by mohlo vést k prozrazení.

„Je jako Bella,“ povzdychl si Edward, aniž by si nějak všímal mé a Jasperovy konverzace. V tu chvíli ve mně hrklo.

„Ale já jsem… Ehm, teda já jsem nic neudělala,“ zajíkla jsem se a začala v hlavě střádat různé nadávky na svou osobu.

„Prostě to nechápu,“ mlel si Edward dál svou a nás úplně ignoroval. „Nejdřív nemůžu číst Belle myšlenky a teď ani tobě. Co se to se mnou sakra děje?“

„Neřekla bych, že je to jen tebou,“ vložila se do toho Alice. „Vždyť sám víš, co jsem viděla. Je blbost, abys…“

„Abys?“ Jasper chtěl znát pokračování, i když to asi všichni.

„Abys měl něco s Rosalie.“ Emmett začal vrčet. Začal vrčet tak, že by mi klidně naskakovala husí kůže, ale nic. Než ho kdokoli stačil zastavit, už skákal na Edwarda a srážel ho k zemi.

„Zbláznil ses? Znáš mě, ty víš, že bych si s ní nikdy nic nezačal.“ Au. To bolelo. I když mi to mohlo být jedno, stejně jsem byla takovou malou součástí Rose, ale nedovedu si představit, jak by se chovala ona, kdyby o ní někdo tak mluvil.

„Vážně? A proč se mnou nechce nic mít, hm?“ vrčel na něj dál Emmett a já měla sto chutí přiskočit k Edwardovi a jakkoli mu pomoct, když už jsem na nohou neměla ty nechutně vysoké podpatky.

„To já nevím, odkdy mě, prosím tě, prosíš o rady v sexuálním životě?“ zamrčel Edward a snažil se jej od sebe odstrčit. Chvilku bylo ticho. „Emmette! Neříkej o mně, že jsem stoletej panic, to už jsme si snad vysvětlili,“ vrčel pro změnu Edward. Jestli pro mě byla doteď konverzace záživná, tak nevím, co to bylo teď. Edward a p-p… Ne, nemohla jsem na to ani pomyslet, ale koutky úst mě neposlouchaly a začaly sebou cukat.

„No jo, no jo. Ty a ta tvoje pravá láska,“ zasmál se Emmett a já měla již dnes poněkolikáté chuť mu jednu vrazit. Znova. Proč Edwarda uráží?! Ale hlavně, že on je dokonalý, pomyslela jsem si uštěpačně a hodila po něm ironický pohled.

„No a? To je jedno… Ale prostě Bella,“ začal Edward a já nastražila své teď dokonalé smysly, jenže byl přerušen. Pro jistotu znovu Emmettem.

„Ale pořád ty a ta tvoje Bella!“ zavrčel. „Teď se bavíme o Rose!“ A věčně vysmátý Emmett byl někde hodně daleko. Možná, že ve škole se chová jako pohodář a doma má Rose totálního psychopata.

„Kolikrát ti mám říkat, ať se jí zeptáš sám a že jí nemůžu číst myšlenky, co?!“ vyjel na něj Edward jak čertík z krabičky. Shodil ho ze sebe dolů a rázným krokem odešel někam nahoru. Měla jsem chuť se za ním rozběhnout a zeptat se ho na všechno, co se motalo kolem Belly, kolem mě.

„Jdu na lov, jde někdo se mnou?“ změnil Emmett okamžitě téma, jen co se vyškrábal na nohy a pochytal balanc.
Nikdo se neměl k odpovědi. „Rose, aspoň ty bys mohla jít, nebyli jsme minimálně týden.“

„Fajn, tak jdeme.“ I když jsem se bála, co všechno to obnáší, vlastně jsem byla i zvědavá. Vůbec nevím, co mám dělat. Pochybuju, že Emmett odněkud z rukávu vytáhne flintu a začne střílet jak nějaký maniak.

Obula jsem si kecky, co přistály nedaleko ode mě, raději jsem ani nechtěla vědět, kde se tam vzaly, a šla za Emmettem, který už na mě čekal před domem.
„No tak, Rose, pohni,“ popoháněl mě.
„Mlč,“ uzemnila jsem ho hned. Nechtěla jsem se zase někde natáhnout, i když už jsem se cítila trochu jistější. Nevzala jsem si s sebou všechnu nešikovnost, což byla snad jediná polehčující okolnost.

Rychlými kroky jsem si to namířila k autu.

„Rose, co jako děláš, chceš jet lovit do Kanady? Tak fajn, ale řídíš…“ vysmíval se mi Emmett a pravou rukou si pohazoval s klíčky. Naštvaně jsem se na něj podívala. A co jako? No… tak jsem si myslela, že pojedeme autem, to je ovšem tragédie. Ano, pro mého manžela evidentně ano.

„Super, takže… motorka?“ zkusila jsem znova a nervózně jsem si skousla ret. Na mou poznámku nikdo, ani Emmett, nereagoval a raději se začal smát. Má nějakou moc dobrou náladu na to, jaké divadlo tam předváděl před Edwardem. Asi bych mu měla zase něco vysvětlit ručně, tedy v tomhle případě spíš nožně.

Aniž bych o tom přemýšlela, mé nohy se samovolně rozešly k němu. On, jako by najednou procitl, se prudce narovnal a ruce zvedl v obranném gestu. „Okej, okej… Dneska ti to evidentně moc nezapaluje.“ Ucouvl. „Použijeme nohy… poběžíme,“ vysvětlil, když viděl můj nechápavý obličej.

„My dva? Poběžíme?“ ujišťovala jsem se, ale na odpověď už nečekala. Nehodlala jsem bůhvíjak dlouhou cestu strávit tím, že mu budu čučet na záda, a tak jsem vyrazila první.

Najednou jsem už nad ničím nepřemýšlela. Jediné mé myšlenky se týkaly toho, že nechápu, že nenarazím, pálení v krku, podivně sladkou vůni a krásu lesa. Jak říkám – nad ničím jsem nepřemýšlela. Prudce jsem zastavila, protože mě do nosu udeřila silný pach. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mi to voní nebo ne, nicméně jsem bez přemýšlení vyrazila kupředu. Mé nohy mě nesly samy, nevěděla jsem, kam běžím, ale během pár sekund jsem doběhla na malou mýtinku, kde jsem spatřila stádo nějakých zvířat. No jo, nikdy jsem na savce v biologii nebyla dobrá a s tělem Rose se to evidentně nezměnilo.

Pak už jsem najednou nic neviděla. Zatmělo se mi před očima, ucítila jsem, jak letím vzduchem, a pak už jen vnímala něco teplého, co hasilo ty plameny v krku. Hltavě jsem polykala a až potom si uvědomila, že v tu chvíli jsem v hlavě neměla zhola nic. Jako bych byla jen schránka, kterou ovládá něco shora. Nebyla jsem to já, tohle nejsem já… Díky této myšlence se mi podařilo otevřít oči a podívat se do obrovských černých kukadel. Viděla jsem, jak se každým mým dalším hltem z tohoto stvoření vytrácí život.

„Do prdele, do prdele, promiň, jelínku,“ zavzlykala jsem, když jsem se prudce odtrhla od takřka mrtvého těla. „Já nechtěla, to ona… Ne já, já jsem hodná, fakt. Do prdele, co jsem to udělala?“ křičela jsem na celý les, ani trochu jsem nehysterčila, vůbec.

„Rose, cítíš se dobře? Mám pocit, že ti lidi těm jelenům do toho jídla cpou nějaké drogy, když se tak na tebe dívám,“ poznamenal s uchechtnutím Emmett, který se tam zjevil, ani nevím jak.

„Ne, ne, jdi pryč, takhle mě nikdo nesmí vidět,“ zaječela jsem, čímž jsem ho lehce vylekala, a tělo jelena si silnými pažemi přitáhla k sobě. V tu chvíli Emmett dostal záchvat smíchu, který asi už dlouho zadržoval.

„Dobře.“ A otočil se.

Ještě chvíli jsem to zvíře držela, když mi došlo, co vlastně dělám, dneska jsou mé postřehy vážně nadzvukové. „Ááá, fůj, ne, bože…“ Jelen už rozhodně nebyl na mně, nýbrž na zemi, a já nad ním vyjeveně stála. Jsem zrůda, Rose je zrůda!

Gratulujeme vám k pečtení další kapitoly. Sice její vydání trvalo trošku déle, já jsem byla týden pryč a ani jedna z nás to teď nemá ve škole zrovna nejlepší - písemky, zkoušení... Zkrátka konec roku se evidentně blíží, a tak jsme se tu moc nepotkávaly a neměly čas na psaní.

Doufáme, že tato nepravidelná publikace nebude trvat dlouho a co nevidět se vrátí zpět do starých kolejí. :-)

P.S. Samozřejmě nám dělají obrovskou radost vaše komentáře, které nacházíme u kapitol. Dávají nám neuvěřitelnou chuť psát dál, děkujeme! ♥

eMCullen a kajka007 ♥

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! - 8. kapitola: