Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 9. kapitola

29.05.2012 (20:15) • kajka007, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4406×

Pořád jsem zírala na to nebohé zvířátko, které jsem bezmyšlenkovitě vycucla. Chudáček… Nezasloužilo si zemřít a už vůbec ne takhle…

„Rose?“ Emmett je mně opatrně přistoupil a zezadu objal. Teď mi bylo jedno, že je na mně přilepený jak vosa na bonbóně, nedokázala jsem se vzpamatovat z toho, jaká jsem, jaká je ona, zrůda. Myšlenky na to, že bych jindy Emmetta kopla do jeho slabin, šly stranou.

„Co se s tebou děje?“ šeptal mi do vlasů. Najednou mi nepřišel tak slizký jak ráno, byl to Emmett, kterého jsem znala ze školy. „Chováš se poslední dobou nějak divně.“

Trefa do černýho, hochu, pomyslela jsem si. Ale copak mu můžu říct, že já vlastně nejsem já? Ne, to prostě nejde, myslel by si, že jsem blázen.

„Nic, proč by se mělo něco dít?“ vyjekla jsem hystericky, nepoznávala jsem ten hlas, tohle jsem nebyla já. Tohle nechci být já, nechci být poťouchlá upírská blondýna, co na počkání zabije každého tvorečka. Až ji potkám, tak co? Potkám ji vůbec?

Doteď jsem vůbec nepřemýšlela o tom, co se stalo s mým tělem a Rosaliným mozkem. Tak dobře, ten si možná už musel zajet na dovolenou a já bych se mu ani nedivila, ale co to tělo? Zmizela jsem? Umřela jsem? Nikdy jsem neexistovala nebo co?

Mé myšlenky přerušil Emmettův hluboký, zklamaný hlas. „Rose, tohle nejsi ty, je to, jako by… Nevím, jak to říct. Jako by sis s někým vyměnila mozek nebo něco takového,“ uchechtl se a tázavě se na mě podíval. V tu chvíli jsem myslela jen na to, abych ovládla svůj obličej. To se nestalo, to se přece nemohlo stát…

Bože, vím, že se k tobě neobracím moc často… No, dobře, ani za tebou nechodím, ale teď mi, prosím tě, řekni, že není ten její upíří mozek právě usídlený v mém ubohém těle. Co když se mnou už stihla něco udělat?

Co když mě někam zakopala, když zjistila, že je ve mně? Jestli tam teda je… Kdo by se taky smířil s tím, že se z někoho takového, jako je Rosalie, stane něco, jako jsem já? Nešikovná knedla, která si dokáže zakopnout na rovině o vlastní nohu? I když… Ono stát se upírem a zabíjet na potkání taky není kdoví jaký oříšek, to musíte uznat…

„Emmette, radši pojď,“ povzdychla jsem si. Najednou jsem byla ráda, že je tady se mnou, potřebovala jsem se o někoho opřít, v někom cítit oporu. Nebyl to sice ten pravý, kdyby tu se mnou byl Edward, bylo by to samozřejmě mnohem lepší, ale dokud můžu, tak beru. A Emmett koneckonců nebyl až tak příšerný, jak jsem si prvně myslela. Když má na sobě kalhoty a nesnaží se na mně ukojit své erotické choutky, je to fajn kluk.

„Ale…“ nedořekl, protože jsem ho utnula výmluvným gestem ruky. Během pár nepatrných chvilek jsme už běželi lesem zpátky k domu.

„Hou, hou, hou… Jdeme do školy, mládežníci,“ promluvil pobaveným hlasem Jasper, jakmile jsme se vynořili z lesa.  Význam jeho slov mi však nedocházel. To je jako něco nenormálního jít do školy? Nebo jsou snad Cullenovi natolik úchylní, že to mají jako ranní pozdrav? To bych chtěla vidět například Emmetta, jak s tímhle narušuje ranní idylku svým rodičům. Myslím, že paní Cullenová by byla oslovením mládežník minimálně překvapená.

„Co?“ zeptala jsem se otráveně a hodila po něm i takový pohled.

„Nedělej, že nevíš,“ mrkl. „To vám opravdu na sbližování nestačí odpoledne a noci? Musíte si to opravdu rozdávat i na lovu?“ Tak teď se můj bratr smál už na celé kolo a Alice se vedle něj pobaveně usmívala.

Nechápavě jsem nadzvedla obočí a s otázkou v očích se podívala na Emmetta.

„Tvoje oblečení,“ zašeptal mi do ucha a přitáhl si mě k sobě blíž, aby mě bylo co nejmíň vidět. Jako by na tom v téhle situaci záleželo.

Sklonila jsem hlavu místo obtaženého trička jsem spatřila krajkovanou podprsenku. V tu chvíli jsem musela vypadat jako totální idiot – pravou nohu jsem měla nataženou k levé ruce a na volné noze se snažila doskákat za Emmettovo mohutné tělo. Příliš jednoduché to tedy nebylo.

Nevěděla jsem, kdy se taková nehoda stala, ale stala a já měla co dělat, abych toho před ostatními neukázala ještě víc. Jediné štěstí bylo, že Edward zatím nebyl nikde poblíž…

„Jdu se převléct,“ houkla jsem na ně a už schody brala po dvou. Modlila jsem se, ať se někde nerozplesknu jak žába. Tohle přání mi bylo vyslyšeno, no, jak se to vezme…

Letěla jsem, jak nejrychleji jsem uměla. Nohy rozkřápnuté do všech stran a rukama jsem si na hrudníku držela poslední cáry trika. Jenže pak jsem do něčeho vrazila a než jsem stihla jakkoli zareagovat, opět jsem ležela pod schody. Co to sakra bylo?

Odpověď jsem dostala okamžitě - cosi těžkého na mě žuchlo. Zaostřila jsem na tu věc na mně a málem dostala infarkt. Kolikrát jsem si představovala, že takhle jednou s Edwardem budeme ležet, ale zrovna teď…

„Panebože, promiň, jsi celá?“ ptal se a než jsem si pořádně stačila vychutnat jeho blízkost, jeho tělo na mém, stál nade mnou a podával mi ruku.

„Ne…“ vzdychla jsem a stále se dívala do jeho krásných topazových očí. Přišlo mi to strašně romantické, dokud…

„Rose, tohle… Co to je, co to, prosím tě, vyvádíš? Chováš se normálně a zároveň… no, nenormálně, díváš se na mě, jako bys mě viděla poprvé v životě, a celé ráno se tváříš nechápavě.“ A to jsem si myslela, že je chytrej, povzdychla jsem si. Moc mi toho teda neřekl, všechno už jsem věděla, ale že by přišel s něčím novým, to ne…

„Jsem v klidu, musím jít…“ zamručela jsem a chtěla se mu vysmeknout, ale nenechal mě.

„Kam?“ Podezíravě si mě měřil.

„Převléct se?“

„Aha, já myslela, že to tak má být,“ zasmál se a vysloužil si tak ode mě naštvaný pohled.

Teď už nasupeně jsem vydupala schody, a když jsem vlezla do pokoje, pořádně jsem třískla dveřmi. Byla jsem smutná, zklamaná… Zklamaná z toho, že mě nepoznal, že si pořád myslí, že jsem ta bloncka, z toho, že ať se jakkoli snažím, stejně to nemá cenu…

Zaplula jsem do šatny a pokoušela se najít něco, v čem bych mohla existovat. Všechno, co jsem nacházela, bylo jaksi moc průhledné, krátké, zkrátka a dobře to bylo děsné. Copak nemůže mít jedny normální rifle, tenisky a triko?

Užuž jsem vzdávala naděje, jen v podprsence jsem ale vážně jít nechtěla, když na mě ze zadní police vykouklo něco bílého. Nebylo to sice úplně podle mých představ, ale účel to splnilo. Navlékla jsem tedy na sebe bílé džíny, k tomu z jiné police vylovila volné pruhované tričko a poslední spása přišla v jednoduchých balerínách bez podpatku. Naději na to, že u Rosalie někde najdu tenisky, jsem vzdala už před hodnou chvílí.

Ano, ano, my víme, že stále stojíme na místě, ale o některé situace vás opravdu nemůžeme ochudit. Tato kapitola byla taková... trošku slabší, řekněme, ale když budete doufat s námi, tak se nám smysl pro humer zase vrátí. :D 

Komentář potěší. Děkujeme předem. ♥

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 9. kapitola: