Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří pasťák - 2. kapitola

19.07.2013 (14:30) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1982×

Edward:

Jmenovala se Bella...

Jméno to není špatné, její vzhled taky není špatný, ale její balící schopnosti... Pod bodem mrazu. Ona byla tak vlezlá... Panebože. Jestli už takhle někdy někoho sbalila, ten kluk snad byl hluchý i slepý zároveň.

Tak na co myslíš, krasotinko? Začal jsem prohledávat mysli všech v domě, ale tu její jsem nenašel. Nechápal jsem to. A to dobrou setinu sekundy. Ale potom mi to došlo - štít.

Ona má štít! Páni, to by mi Volturiovi děkovali! Takový štít jsem ještě neviděl, aby byl tak silný...

Ta blondska se furt představovala. Vím, že je to Rosalie, ale to jen z jejích myšlenek. Dobře, přiznávám - v porovnání s touhle blondýnou bych klidně ty Belliny balící schopnosti přehlédl. Musel jsem ven. Okamžitě.

Nepozorovaně jsem se vyplížil z domu a vyskočil na střechu. Ta byla naštěstí rovná - jako u paneláku. Abych zastavil ten Rosaliin tok myšlenek, začal jsem usilovně přemýšlet o něčem jiném. A trochu to fungovalo. A najednou jsem na sobě cítil něčí oči.

„Jaks mě našla?" zeptal jsem se a otočil hlavu. Bella se usmívala.

„Taky jsem potřebovala vypadnout," zamrkala. "Sebrals mi místo."

„Ty máš štít, že?" nevydržel jsem to. Ona se na mě pobaveně podívala.

„No teda," zadržovala smích. „Známe se teprve chvilku a už se mě ptáš na tohle. Jaký máš dar ty?"

„Čtu myšlenky," přiznal jsem. Ona jen nadzvedla obočí. „Proto jsem odtamtud musel vypadnout hned. Neslyším jen Rosaliin hlas, ale i její myšlenky. Věř mi - nic příjemného to není."

„Můžu ti pomoct," navrhla. Tím si získala mou pozornost. Jestli mě může nějak jednoduše zbavit myšlenek Rosalie, tak ať.

„Chceš?" dodala. Přikývl jsem. Ona zavřela oči, nadechla se a najednou nic. Nic jsem neslyšel.

„Jak jsi to..." začal jsem.

„Udělala?" dořekla. „Už dlouho ten štít trénuju. Nic jiného dělat nejde, když čekám doma ve skříni, až se myš chytí do pasti. Teď neštítím jen sebe, štítím všechny v domě."

„Jak to myslíš, až se myš chytí do pasti?" zeptal jsem se. To ji trochu rozhodilo.

„No..." začala. Ona nevěděla, jak začít? „Nejsem beránek."

„To mi došlo," zasmál jsem se. „Jsi tady."

„No, rodiče mi říkají, že jsem spíš tyran," prohodila s provinilým úsměvem. Tomu jsem se musel zasmát.

„A co tak strašného děláš?" pokračoval jsem.

„Tak různě," zahleděla se do země. „Někdy vyměním vodu pro kočku za bělidlo, někdy vyměním modrou barvu za aviváž a někdy taky vyměním postřik na květiny za kyselinu." Hm... Tak to je tyran.

„Rodiče?" chytil jsem se radši jiného tématu.

„Jo," přisvědčila. „Asi dva měsíce po přeměně jsem žila v lese. Byla jsem nezvěstná, mrtvá. Žila jsem v lese poblíž Los Angeles, jen pro lov táborníků a tak podobně. Nenáviděla jsem se za to, co se mi stalo. A nevím, asi jsem se zbláznila, ale... Proměnila jsem své rodiče v upíry."

„Kdy?" zeptal jsem se nevěřícně. Říkala dva měsíce?

„Dva měsíce po přeměně, proč?" zeptala se nechápavě. 

„Protože ani více let starý upír nedokáže přestat, ani sto let starý upír nejspíš nedokáže někoho přeměnit!" vysvětloval jsem. Ona jen pokrčila rameny.

„Pro mě to snadné bylo," řekla, jako by jsme se tu bavili jen o počasí. „Nebylo to těžké." Tak to mě napadá jen jedna možnost...

„Uvažovala jsi někdy nad tím, jakto, že jsi rodiče přeměnila tak brzy?" zeptal jsem se. „Nemá to něco společného s tvým darem?"

„Možná jo," uvažovala. „Možná ne." Nevím, čím to bylo, ale ta Bella se mi líbila čím dál víc...

„A co ty?" přenesla téma rozhovoru na mě. „Proč jsi tady?"

„Taky rodiče," podíval jsem se na ni. „Myslí si, že jsem až moc drzý... Ale ti moji rodiče se mnou nemají nic společného. Jen se o mě starali, pomohli mi, ochránili před Volturiovými..."

„Kvůli daru?" pokývla hlavou.

„Jo," přitakal jsem. „Za tebou nebyli?"

„Ale jo, byli," přikývla. „Ale nemohli mě nutit. Jsem upír - na ničem mi nezáleží, ani na tom, jestli budu žít. Je mi to celkem jedno. A naše milá Chelsea mě k nim díky mému daru připoutat nemůže. Jsem ze hry venku."

„Kdy se bude lovit?" změnil jsem téma.

„Jestli nechceš být na zajíčkách a veverkách," pokrčila rameny. „Tak za měsíc."

„Jak to myslíš, na zajíčkách a veverkách?" Nepochopil jsem ji.

„Budeme tu žít s vegetariány," řekla otráveným hlasem. „Buď zvířecí dieta nebo hladomor. Jeden lov za jeden měsíc."

„Škoda," vzdychl jsem.

„No nic," vyskočila Bella. „Jdu na sebe hodit něco míň značkovýho a jdu lovit. Mám hlad." Ale než jsem cokoli řekl, byla pryč.

Bella:

Vběhla jsem do pokoje a otevřela ten nejmenší kufr. Máma byla perfekcionistka. Oblečení do města - velký kufr. Oblečení na doma - střední kufr. Oblečení na lov - nejmenší kufr. Hmátla jsem po prvním tričku a starých džínech. Tričko bylo modré - bylo to tričko prané v mé příhodě s aviváží. Takže jsem tam měla bílé tričko, které na sobě mělo několik hnědých svrnek od krve a bylo zbarveno modře. Líp jsem vypadat nemohla. Vydala jsem se ven a vrazila do Mikea.

„Kam jdeš?" zeptal se naštvaně.

„Jdu lovit," řekla jsem bezstarostně.

„Ne, ne, ne," chytil mě za ruku. „Lovit se jde za měsíc."

„Klid, diktátore," vytrhla jsem se mu. „Jdu lovit zajíčky."

„Co?" zeptal se zaskočeně.

„No," pronesla jsem pobaveně. „Zajíčky, veverky, taky čipmánky a možná i nějakou tu srnečku! Měj se!" Bože jak mě tohle baví. Vytáčet ho a pořád dokola.

„Počkej!" zavolal na mě. Ignorovala jsem to.

"Bello!" oslovil mě. To jsem se otočila. Bylo to poprvé, co mě oslovil. Kam to zapsat?

„Jak to myslíš?" zeptal se výhružně. „Říkala jsi, že na zvířecí dietě být nechceš!"

„Nechci," potvrdila jsem mu. „Ale musím. Mám hlad a nehodlám s tím čekat celý měsíc. Když to bude potřeba, budu klidně lovit takhle každý den."

„Stůj ještě," chytil mě za ruku a přitáhl si mě k sobě. Tohle už bylo nebezpečně blízko, naše tváře byly od sebe vzdálené maximálně pět centimetrů. Ale neodtáhla jsem se. Nebylo to... nepříjemné.

„Jestli," vydechl mi do tváře s jistým tónem vyhrožování. „V tomhle městě někoho zabije upír, přísahám ti, že za to zaplatíš." V momentě byl pryč. Nadechla jsem se a vyskočila z okna. Vběhla jsem do lesa. Cestou mi ještě hlavou proletěla myšlenka: Co to má být? Proč si mě přitáhl tak blízko? Ale to jsem teď musela ignorovat. Na programu byl lov. A já se momentálně na něj chtěla soustředit. Mikea a jeho příjemné vyhrožování nechám na potom... Nadechla jsem se a poddala se lovu. Nejspíš liška, ale nijak jsem to nezkoumala...

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří pasťák - 2. kapitola: