Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upíří pasťák - 1. kapitola

28.06.2013 (14:15) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2577×

Bella 

Písnička zde (Kristína) 
Let trval poměrně dlouho, když jsem v letadle neměla co dělat. Naštěstí to bylo soukromé letadlo pro jednoho pasažéra, takže mě dráždil pouze slabý, slaboučký pach pilota. Letušky byly upozorněny na to, aby za mnou vůbec nechodily.

Celou cestu jsem tedy přemýšlela, jaké tam asi budou podmínky pro ty moje skvělé plány. Má mysl tvořila další a další myšlenky. Kdybych je měla nacpat do odpadkového, černého pytle, nevešly by se tam. Na chvíli mě to zabavilo, tudíž to splnilo účel.

Nejvíce jsem se obávala mého výstupu v Port Angeles. Plno lidí kolem a jejich vůně. Doufala jsem tedy, že už nebudu muset mluvit. Natáhla jsem si kapuci a vystoupila z letadla ven.

Jakmile jsem opustila letiště, spatřila jsem to pěkně nablýskané černé auto značky Audi. Skla byla černo černě černá, aby nebylo vidět dovnitř. Řidič stáhl okýnko a zeptal se mě:

„Isabella Swanová?“

„Jen Bella,“ zamumlala jsem a nastoupila do auta. Ovanul mě sladký, upíří pach mého šoféra. Poprvé jsem si ho prohlédla. Byl poměrně hezký.

No tak jo. Byl překrásný. Měl krátké, černé vlasy, které byly naprostým opakem jeho sněhobílého obličeje. Nejvíce mě zaujaly jeho oči - byly totiž karamelově zlaté. Už jsem o takových upírech slyšela. Nežili stejným životem jako my ostatní. Pili pouze zvířecí krev. Fuj. Už jsem to párkrát zkoušela. Je to hnus. To bylo jediné, co bych mu vytkla.

„Jmenuji se Mike,“ představil se. „A budu něco jako tvůj adoptivní bratr,“ pokračoval a nastartoval motor.

„Cože?“ zeptala jsem se zmateně. Co to tady mele za pitomosti?

„No, kdyby byla upíří polepšovna jako lidské polepšovny, lidé by si jí všimli. Proto je ta polepšovna jaksi rozkouskovaná,“ snažil se mi to vysvětlit.

„Jak to myslíš?“ Stále jsem to nechápala.

„No, tato polepšovna je malá, její kapacita je maximálně dvacet čtyři upírů,“ vysvětloval dál. „Ve městě jsou celkem čtyři rodiny, které tam žijí tak nějak natrvalo. Vychovatelé. K těm přiřadí vždy šest problematických upírů na převýchovu.“

„To znamená,“ snažila jsem se to nějak shrnout, „že budu bydlet s dalšími pěti blbečky u vegetariánských upírů, kteří nás mají napravit?“ Jestli je to tak, tak to už chápu. Rodiče mi dávají trest.

„No, takhle bych to sice asi neřekl, ale je to tak, svým způsobem,“ přitakal a rty se mu přitom zvedly do úsměvu.

„Proč jsi vegetarián?“ snažila jsem se rozproudit hovor. Navíc jsem si připadala jako dítě v zoologické zahradě, kterému představují nějaké zvíře, které nezná. Vždycky mě strašně... No tak jo, trošičku zajímalo, proč to dělají a jak to mohou vydržet.

„Tebe to zajímá?“ zeptal se. Znělo to spíš překvapeně.

„Docela dost,“ zalhala jsem.

„Copak ty jsi chtěla být upírem?“ zeptal se.

„Já jsem o ničem takovým nikdy předtím neslyšela,“ odpověděla jsem a vzpomněla si na svou přeměnu.

Byla půlnoc, mlha. Byla jsem na studiu v Los Angeles, ve Phoenixu by taková noc nikdy být nemohla. A najednou, zničehonic, jsem ucítila kousnutí. A pak to přestalo. A pak najednou - to strašné pálení. Hoření. Přála jsem si, aby mě někdo zabil, zastřelil. Smrt je rychlá, téměř bezbolestná. Tohle bylo mučení. Nekřičela jsem. Už si ale nepamatuji proč. Bylo ticho, jen se ozývalo velmi rychlé pípání. A pak - jsem se probudila v nemocnici. Byla noc. Místností se ozývalo jen jedno dlouhé pípání. V krku mě pálilo. Na židli vedle postele leželo moje oblečení. Vyprané. Převlékla jsem se a vyskočila. Nedýchala jsem a utíkala do lesa. Pozdě jsem si uvědomila, jak rychle. Nadechla jsem se a moje tělo okamžitě vyrazilo za tou vábivou vůní. Než jsem se mu zakousla do krku jsem si všimla, že to byl táborník...

„A nebylo ti nikdy líto těch lidí?“ pokračoval a vytrhl mě z mého vzpomínání. „Dívala ses někdy na lidi jako na něco jiného než jídlo?“

„Ne,“ odpověděla jsem. „Od začátku jsem si svých schopností užívala. A za všechno musíš platit. My platíme ostatními lidskými životy."

„Zkus se,“ pokračoval, „někdy vcítit do těch lidí.“

„Ty máš ten dar?“ zeptala jsem se, když mi to došlo. Přikývl.

„Přesně tak. Mám dar empatie. Jsi chytrá,“ řekl tak trochu uznale, až mě to urazilo.

„Už víš, jací budou ti ostatní?“ zeptala jsem se ho radši.

„Za dvě hodiny mám jet pro nějakou Rosalii a Alici. Pak o dvě hodiny později pro nějakého Jaspera. A o hodinu později pak pro nějakého Emmetta a nějakého Edwarda.“ Přikývla jsem. Mike se mi celkem zamlouvá. Není špatný a je to empatik. Na něm se budou dobře páchat moje plány. A přitom jsem nevědomky vytlačila můj štít.

„Co je to?“ zeptal se najednou.

„Co je co?“ nechápala jsem to.

„To, co cítíš. Já to cítím taky. Je to něco jako škodolibost.“ Sakra. Prokoukl mě.

„To nejsem já,“ lhala jsem. Ale neoblafla jsem ho.

„Tak proto tě sem poslali?“ zeptal se. Potom zafuněl a pokračoval:

„Tak to zas bude práce...“ Celou cestu jsem už mlčela. Pro jistotu. Když jsme po lesní cestě konečně dojeli k malýmu domku na mýtince, málem mi spadla pusa.

Představovala jsem si ten pasťák všelijak, ale takhle ne. Dům měl tři patra a celá stěna, kterou jsem viděla, byla z oken. Veranda byla ze zrzavého dřeva a všechno to bylo jednoduše krásné. Nenapadlo by mě, že vegetariáni mají nějaký vkus. No tak když to nejsou gurmáni, musí mít vkus pro architekturu, ne?

„Co je?“ zeptal se Mike pobaveně.

„Vždyť to víš,“ odsekla jsem nevrle a popadla dva největší kufry. Nečekala jsem na pozvání a vtrhla dovnitř.

„Tak to zas bude pěkný hurikán,“ slyšela jsem najednou ženský hlas. Až teď mi došlo, že stěny asi budou zvukotěsné. Postavila jsem je a šla svou upíří rychlostí do pokoje, odkud vanula ta sladká upíří vůně. Tam seděla žena s mužem na gauči.

Žena byla krásná. Jako Sněhurka. Měla černé vlasy, karamelkové oči a ve tváři laskavý výraz. Něco mě zahřálo v hrudi. Moje chladné srdce jakoby najednou ožilo. Moje mysl hned věděla proč. Moje matka po přeměně ztratila všechny ty mateřský instikty. Tento pohled jsem od ní už dlouho neviděla. A tato žena mě vůbec neznala. A i přesto mi věnovala laskavý, láskyplný pohled. Rychle jsem se vzpamatovala a prohlédla si jejího partnera alá vysoký blonďák. I tehle měl karamelové oči a laskavý výraz.

Písnička zde (Selah Sue) 

„Jsem Bella Swanová,“ představila jsem se.

„Víme,“ ujala se slova žena. „Já jsem Esmé Cullenová. Pro tebe jen Esmé.“ Než jsem nadála, už mě téměř drtila ve svém objetí. Měla jsem co dělat, abych ji neodhodila. Co si to o sobě myslí? Když mě konečně pustila, natáhl ke mně ten blonďák ruku.

„Carlisle Cullen,“ představil se i on. Po krátkém zaváhání a prověřování, jestli mě taky nechce obejmout, jsem si s ním potřásla.

„Bella?“ zeptala se žena, když jí došlo, že jsem se představila nějak jinak.

„Jen Bella,“ odvětila jsem nevrle. To ji asi poněkud zaskočilo. Ale já jsem upír - a myslím, že není mou povinností být milá. „Mohli byste mi laskavě někdo ukázat, kam mám dát tyhle kufry?“ zeptala jsem se potom ironicky.

„Já ti budu muset stačit,“ ozval se Mike s mým třetím kufrem a naznačil, abych ho následovala. Šli jsme po schodech nahoru do nejvyššího patra, kde ukázal na jedny dveře. Neptala jsem se a vstoupila.

Pokoj se mi moc líbil. Stěny měly modrou, světlou barvu a všechno dřevo v pokoji, včetně podlahy, bylo světlé. V rohu stál psací stůl s počítačem a vedle knihovna. V ní byly nějaký rámečky. Uprostřed pokoje byl kobereček, jehož barva byla shodná se stěnami. Na něm stál černý, malý stolek, u něhož byly dvě pohodlná křesla. V místnosti bylo jedno okno, normální okno. Bylo totiž na druhé straně domu.

„Vybalit si zvládnu i sama,“ podívala jsem se na Mikea, jelikož stále stál ve dveřích. Ve vteřině byl pryč. Pustila jsem se do vybalování, když se najednou ozvala Sněhurka:

„Mikeu, ona je -“

„Nechte si to na ven,“ procedil Mike skrz zuby, aspoň myslím. Potichu jsem otevřela okno a poslouchala.

„Mikeu, ona je ďábel,“ dořekla konečně Sněhurka. Otráveně a přitom tak trochu pyšně jsem se zašklebila.

„Já vím - proč myslíš, že ji sem poslali?“ pokračoval Mike. Zase jsem se zašklebila. Tak trochu zadumaně.

„Ta bude dělat problémy za sedm,“ nadhodil blonďák. „Připočítej si k tomu ještě pět!"

„Proto to chci vyřešit takhle,“ vysvětloval Mike. „Vy dva si rozdělíte těch pět a já si vezmu na starost ji.“

„Ne,“ řekla rozhodně Sněhurka. „Máš empatii, mohla by tě zničit."

„Už to umím ovládat, Esmé,“ odvětil otráveně Mike. „Jsem kliďas. Jen tak něco mě z míry nevyvede.“ Mýlíš se, hochu, pomyslela jsem si a moje mysl hned vynořila jednu myšlenku z letadla. A já se škodolibě usmála.

„Je to dobrý nápad, Esmé,“ přitakal blonďák.

„Kdyby to bylo... moc,“ řekla Sněhurka. „Řekni.“ Najednou bylo ticho. Potom jsem slyšela jejich kroky, jak se sunuli dovnitř. Rychle jsem zavřela okno a vybalila ty nejnutnější věci. Ostatní jsem hodila do skříně. Pak jsem vzala knihu, kterou jsem měla přečtenou už dvacetkrát a libovolně ji otevřela. Dělala jsem, že čtu. Protože v tu chvíli se tam zjevil Mike.

„Co je?“ zeptala jsem se, když jsem viděla, jak váhavě vstupuje do pokoje.

„Nikdo si nemůže být jistý, jestli jsi tu nenastražila nějakou past,“ odvětil.

„No, to ne,“ přitakala jsem a schválně si vzpomněla na jednu past, která je dodnes nastražená u nás doma v Los Angeles. Přitom jsem opět opustila můj štít. To u něj vyvolalo znepokojení. Neumí číst myšlenky, tudíž neví, jestli jsem ji nastražila tady nebo ne.

„Co jsi tady dělala?“ zeptal se podezřívavě.

„Já?“ zeptala jsem se dotčeně. „Já jsem si vybalila jak vidíš,“ ukázala jsem na pokoj, knihy vyskládaný v knihovně a pokračovala:

„A potom jsem si začala číst knížku, co jsem dostala k narozeninám. Je to jediná kniha, kterou nemám přečtenou. Jmenuje se Polibek nesmrtelnosti. O upírech.“ Podíval se na mě tím zvláštním, podiveným pohledem a tak jsem se doplnila:

„Ráda čtu o upírech v knížkách. Někteří upíři by stáli za -“

„Jo, jo chápu,“ utnul mě v nejlepším a já měla co dělat, abych se nerozchechtala. Pak jsem vstala.

„Jestli dovolíš, chtěla bych se osprchovat. Jestli mi ukážeš kde je koupelna, čímž si nejsem tak jistá,“ provokovala jsem.

„Co?“ vyjekl.

„Stojíš tu, jako kdybys měl ty nohy k té podlaze přilepený. Rychle ses mi tu zabydlel,“ popudila jsem ho a poté, co jsem popadla svoji toaletní tašku, se pokusila najít koupelnu. On tam stále stál jako přimazený. Musela jsem se pochválit. To se mi povedlo a to jsem ani nezačala.

Celý dvě hodiny jsem přemýšlela, jaký bude můj první žertík, když jsem potom uslyšela blekotat nějaký ženský hlásek:

„A stejně si myslím, že tam u nás je to lepší. Nechápu, proč mě museli poslat sem, v Londýně přece taky musí být nějaká polepšovna, ne? A doufám, že tu je někde aspoň jeden normální obchoďák, protože jinak...“ Seběhla jsem dolů a viděla je.

Stála tam jedna blondska - ta co furt blekotala. Možná Alice. Ta druhá vypadala spíš jako kluk. Měla krátké, inkoustové vlasy a vypadala celkově jako elfka.

„O, a kdo je tohle?“ zaregistrovala mě blondska.

„Bella,“ představila jsem.

„Rosalie, Rose, chceš-li,“ představila se i ona a popošla směrem ke mně. Kapku jsem ustoupila, pro jistotu. Bála jsem se, že by i ona chtěla někoho v této místnosti obejmout a já ji nechtěla být moc blízko. Ale ona se porozhlédla po místnosti a pak ji zhodnotila.

„Celkem dobré, na vegetariány. Ale i tak by se to dalo,“ začala zase blekotat, když ke mně přistoupila elfka:

„Já jsem Alice. Moc mě těší Bello.“

„Hmm,“ řekla jsem a chvíli si ji jen tak prohlížela . „Víš to, že vypadáš jako elfka?

„Fakt?“ zeptala se Alice. „No páni! To je skvělé! To je lepší než pledatlo, být elfkou, že?“ zatočila se a já jen vykulila oči.

„A kolik ti je let?“ zeptala jsem se obezřetně.

„Osmnáct, myslím,“ odvětila automaticky.

„Mohl byste na chvíli ven?“ zastavila jsem blonďáka a táhla ho ven. Když jsme byli z doslechu, zeptala jsem se:

„Co to s ní je?“

„Nejspíš vada,“ odpověděl. „Víš, u upírů se po proměně všechno znásobí. Nejsem si jistý, ale mohlo by to být tím, že v lidském životě, když byla dítě, ji rodiče zanedbávali. A ona tam prostě zůstala. Nebo tak to aspoň vypadá.“

„To jde?“ zeptala jsem se udiveně. To jsem totiž fakt netušila. Přikývl.

„Hmm,“ zamyslela jsem se a pak se rovnou i zeptala:

„Mimochodem, kdy bude večeře? Už jsem nejedla celý týden.“

„Měla ses nakrmit u vás doma. Tady budeš lovit maximálně jednou za měsíc,“ odpověděl. Trest. Hladomor. Strašný. Moji rodiče už to srdce fakt nemají. Bez odpovědí jsem se vrátila zpátky do domu a to právě včas, abych slyšela Alici se rozplynout nad svým pokojem.

„Jé, to je krásný...“ rozplývala se. „To je skoro jak u mě doma. Je to tu opravdu kouzelné.“

„A kde je můj pokoj?“ začala vyvádět Rose.

„Tady,“ řekl Mike a krátce nato jsem slyšela, jak se otevřely dveře. V tu ránu Rose začala ječet, až jsem nadskočila:

„To si děláte srandu! V tomhle já nebudu! Je to tu jenom bílé a černé, žádný barvy! To snad není normální! Za takovej pokoj by vás měli zažalovat!“ Tiše jsem se zachehtala a vyběhla nahoru. Schválně jsem si před Rose postěžovala Mikeovi:

„To je škoda, že tu budeme moct lovit pouze jednou za měsíc...“

„Cože?“ vyjekla Rose. „Ne! Já musím jíst minimálně jednou do týdne, nemůžete mě tu nechat tak hladovět.“

„Jsi hrozná,“ artikuloval němě Mike, zatímco Rose dál hystečila.

„Já vím,“ odpověděla jsem normálně. Potom jsem se odebrala do pokoje.

Další přibližně dvě hodiny jsem prohledávala dům. Našla jsem spoustu míst, kde by se daly pastičky nastražit a taktéž věci, které by se daly na ně použít.

A pak jsem uslyšela bouchnutí dveří.

Přirozeně jsem se šla podívat, že? A co nevidím? Další blonďák. Ale tenhle byl zase jinej - tenhle vypadal spíš jako vojín Ryan. Voják. Ale co moje super mysl nechápala byl důvod jeho pobytu tady. Co by mohl vojín Ryan dělat tak hroznýho, že ho poslali sem?

Odpověď jsem zjistila hned potom když kolem mě prošel. Je sice dobrej, ale to já jsem zase všímavá.

„Hm, působivý,“ zamumlala jsem. „A teď mi to vrať.“ Nejdřív se zatvářil jakože nic, ale když mu došlo, že mě neoblafne, neochotně mi podal můj narámek, na kterém byla půlka srdíčka, kde bylo vyřezáno mé jméno. Druhá půlka stále čekala na toho, kdo ji dostane.

„Tak proto tu seš?“ zeptala jsem se pobaveně, když jsem si ho představila ve válce a on tam ostatním kradl náramky, prstýnky a možná i náboje. To tu válku určitě prohráli. Neodpověděl, nejspíš se za to styděl, a odešel do toho, čemu říkali kuchyň.

Písnička zde (Lady GaGa)

„Co je?“ zeptala jsem se Mikea, který na mě furt civěl. „Striptýz nebude.“ A pak jsem odešla nahoru. Musela jsem, protože kdybych se mu smála do ksichtu, asi by si stěžoval mamince. A já bych měla po zábavě. Ale malému úšklebku jsem potom nezabránila.

Takže pro shrnutí - máme tu jednu bláznivou elfku, jednu rozmazlenou, naivní blodnsku a jednoho kleptomanskýho Ryana. Dva idioti ještě přijdou a na to vše bude dohlížet citlivka, Sněhurka a blonďák. To je jak dokonalá rodinná famílie.

Navíc jsem furt musela myslet na to, že mě tu budou držet o hladu. Už jsem přemýšlela, jestli neposlat SOSku našim, že už budu hodná, tak jak jsem to dělávala jako malá.

A tak jsem si radši pustila písničky. Jedinou věc, při které se odreaguji tak minimálně na třičtvrtě hoďky. Ale ta uběhla tak strašně rychle, že jsem ani nepostřehla, že už je pryč. Navíc se mi pořád vybavovaly vzpomínky, na které jsem chtěla zapomenout. Ale přeměna mých rodičů mezi nimi, kupodivu, nebyla. Třeba jako když jsem jednou zabila upíra se kterým jsem chodila, protože jsem ho nepoznala. Já ho sice nemilovala, (ikdyž on ano) ale i tak mi ho bylo líto.

Nebo jak jsem zabila svého lidského (no prostě jsem chtěla zkusit, jak to bude fungovat) kamaráda, protože na mě při hádce křičel, já se neudržela a jednu mu vlepila. Sice jsem ho moc neznala, ale zase mi ho bylo líto.

A tím jsem se mučila další asi hodinu a půl. A pak jsem zase slyšela někoho vejít.

To by mě zajímalo, jací budou ti další dva, pomyslela jsem si. Třeba tu bude blázen do zvířat a nějaký nebezpečný krveholik.

Sešla jsem schody a prohlédla si nově příchozí.

První byl strašně velký. Měl černé vlasy a na sobě bílé tílko a džíny. Ale připadal mi takový líný. Taková chůze alá Mně se nechce.

Ale ten druhý, to bylo jiný kafe. Byl prostě dokonalý. Měl bronzové, rozcuchané vlasy, ale přitom vypadaly upraveně. Oči měl již tmavé od žízně, ale i tak se mu v nich jakoby třpytily nějaké jiskřičky. Na sobě měl stylové džíny a tričko s potiskem, zkrátka měl styl.  Vysněný. Měl šmrnc, styl a ani obličej nebyl špatný. S každou další setinou sekundy, co jsem si ho prohlížela, se mi ten obličej líbil víc a víc.

Takže bylo logické, že jsem přednostně přišla k němu.

„Čau,“ nasadila jsem jeden z těch mých neodolatelných, roztomilých úsměvů. „Jsem Bella.“

„Já jsem Edward,“ představil se. Edward... Dobrou setinu sekundy jsem asi to opakovala dokola a poslouchala, jak krásně to vlastně zní.

„Já jsem Emmett,“ ozval se ten druhej.

„Bella,“ zopakovala jsem mu to, ale měla jsem chuť na něho křičet, aby se o mě nestaral. Ale musela jsem zapůsobit na Edwarda, a to kladně.

Takže, co myslíte? Vyjde jí to s Edwardem? Vyléčí se Alice ze svého "trauma z dětství?" Opět prosím o pozitivní i negativní kritiku, vůbec mě nešetřete, takže jen do mě :-)

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří pasťák - 1. kapitola: