Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 1. kapitola - První den ve škole, Bello

30.07.2013 (14:15) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1946×

Bella:

„Bello! Za chvíli musíš odjíždět!" volala na mě máma. Už mi tu koupila i auto, takže v první den školy jsem nemusela snášet cestu v autě s Elenou.

„Jo, už jsem skoro hotová!" zakřičela jsem na oplátku a ještě si urovnala tričko. První dojem je nejdůležitější!

Popadla jsem tašku a seběhla dolů. Tam čekala máma a zrovna, když jsem otevírala dveře, ještě zavolala:

„Počkej! Peníze na oběd!" Přiběhla ke mně a vrazila mi do ruky padesát dolarů.

„Hm, tak to tady mají hodně drahý obědy," zamumlala jsem.

„Myslela jsem, že bys potom mohla s kamarády někam zajít, seznámit se, znáš to," pokrčila máma rameny. Aspoň, že byla štědrá.

„Díky," usmála jsem se a objala ji. Pak už jsem jen rychle vyběhla a zasedla za volant mého nového miláčka. 

O auta se moc nezajímám, ale tohle auto jsem tak nějak poznala. Byl to malý volkswagen, takový brouk, podobný, jaký má Jenna. Mel broskvovou barvu, byl praktický a pěkný. Takže co se týče tohoto, určitě dojem udělám.

Ale potom jsem narazila na další problém - kde ta škola vlastně je? Takže určitě přijdu pozdě. Naštěstí jsem se zeptala a zjistila, že je škola hned za rohem, takže pozdní příchod se nekonal.

Už jakmile jsem vystoupila z auta, jsem vnímala, jak se ke mně všichni otočili. A tedy hlavně kluci. Nebyla jsem na to zvyklá. Kluci ve Forks mě takhle nevnímali, protože už viděli mnoho mých podob. A kdykoli se na mě podívali, viděli furt tu holku, která je tak bláznivá, že si nabarvila vlasy fialovým pěnovým tužidlem. A takhle jsem třeba chodila celý rok.

Ale tady mě neznali. Nevěděli, že byla doba, kdy jsem chodila s fialovými vlasy, nevědí. Teď mě tu vidí - pěknou holku s hnědými vlasy, trochu větším výstřihem, silonkami a minisukní. 

U školní budovy jsem viděla Elenu, jak si povídá s nějakou opálenou tmavovláskou a jednou blondýnou. Prošla jsem kolem a zahleděla se na rozvrh. První hodinu jsem měla dějepis. Ale nechtěla jsem chodit po škole s plánkem, tak jsem radši zastavila jednoho pěkného kluka. Měl rozcuchané blond vlasy a fakt pěkné tělo.

„Em, promiň, že otravuji, ale jsem tady nová a nevím, kde bych našla učebnu dějepisu," nasadila jsem svůj roztomilý úsměv. 

„Jo... jasně," koktal, byl rozhozený mou přítomností. „Máš... dě-dějepis? Já... Já taky."

„Super, můžeme jít spolu," usmála jsem se.

„Jo, to bude fajn," vzpamatoval se. „Mimochodem, já jsem Matt. Matt Donovan." Podal mi ruku.

„Bella Gilbertová, těší mě," potřásla jsem si s ním. On se na mě zahleděl a pak se zeptal:

„Gilbertová? Jako Elena?"

„Jo, znáš ji?" zeptala jsem se. 

„Jo, tu tady zná každý," vzdychl. „Já jen... Neříkala, že má sestru."

„Jo, nemluví o mně," připustila jsem. A najednou mě něco napadlo, inteligentní způsob, jak Eleně zavařit. „Zřekla se mě."

„Opravdu?" podíval se na mě.

„Jo," vzlykla jsem. „Promiň, ale prostě... Vůbec nevím proč. A moc to bolí."

„To je v pohodě," řekl a obejmul mě. A já byla ráda, že jsem se nelíčila. „To bude fajn."

„Bello?" uslyšela jsem Elenin hlas. A vzhlédla jsem.

„Promiň," řekla jsem rychle, ještě pořád s náznakem pláče v hlase. „Ale teď nemám náladu se s tebou bavit. Jdeme, Matte?" Schválně jsem to zvedla do otázky, aby si nemyslel, že mu snad poroučím.

„Jo, jdeme," přikývl a vedl mě do třídy.

Všechny hodiny proběhly normálně. Ptala jsem se na cestu ostatních, vyprávěla jim o tom, jak mě Elena zavrhla a získávala si spojence. Eleně a jejím kamarádkám jsem se obloukem vyhýbala. 

Když školní den skončil, už jsem dokonce byla pozvaná do zdejšího baru - Mystic Grill. Na první den celkem dobrý. Vpadla jsem do pokoje a začala zběsile přehrabovat šatník. Konečně jsem vyhrabala nějaké normální džíny a nějaké pěkné tričko. Pak jsem hmátla po kosmetice a začala se líčit. Musím vypadat dobře.

Mrkla jsem na hodiny. Za pět minut tři čtvrtě na pět. V pět mám být v Grillu. Hmátla jsem po laku na vlasy a trochu si ho na vlasy stříkla. Bylo mi jasné, že zase nebudu mít o čem mluvit, takže jsem si napsala a stále opakovala možná témata k hovoru. Počasí bylo tabu - to jsem věděla určitě. Počasí je tabu, počasí je tabu. Škola je taky tabu. Možné téma k rozhovoru - nějaká výzva. Když mě ten kluk zval, mluvil cosi o kulečníku, takže jsem na netu zběsile hledala pravidla. Hlavně nepokazit svou roli chudáčka Belly. Pokazím to a celý můj plán může jít do kytek.

Když už jsem uvážila, že je čas vyjet, bylo za deset minut pět. Popadla jsem klíčky, kabelku a už jsem vybíhala ze dveří.

„Moment!" zavolala máma. „Kam jdeš?"

„Jdu se bavit s novými kamarády," odpověděla jsem nevinně. Máma se nadechla a vážně se na mě podívala.

„Můžu tě o něco poprosit?" zeptala se. Když jsem kývla, pokračovala:

„Víš, Elena a Matt se zrovna rozešli... A myslím, že je trochu nevhodné a netaktní si s ním teď něco začínat..."

„Matt Donovan?" ujistila jsem se. Tak proto ty pohledy? „Ne, ne. Elena to špatně pochopila. Matt mi jen ukázal, kam chodím na děják a na anglinu, máme je společné, je to jen kámoš." Možná prozatím, pomyslela jsem si.

„Fajn, jsem ráda, že to vím," usmála se máma. „Elena mi řekla, že viděla, jak se objímáte na chodbě ve škole, je v šoku. A sebrala mi celou zásobu zmrzliny na týden," zasmála se. Já se k ní krátce přidala. Pak jsem jí ještě zamávala a nasedla do autíčka. 

Mystic Grill je jediný takový podnik v celém Mystic Falls. Nebylo těžké to najít - dvakrát nebo třikrát jsem tu byla na prázdninách. Je to takový zelený domeček s vývěsním štítem, kde je napsáno velkými, tiskacími písmeny „Mystic Grill". Cesta mi trvala sotva pět minut.

Vstoupila jsem dovnitř, zase mě zajímalo, co se od mé poslední návštěvy změnilo. Naposledy jsem tu byla před pěti lety - každé léto potom jsem seděla doma a pomáhala mámě. Nikdo mě tehdy neviděl.

Jediná změna, které jsem si všimla, byla, že přidali kulečníky. Ano, odstranili pár stolů a postavili tu čtyři kulečníky.

„Bello!" poznala jsem hlas Matta. Rozhlédla jsem se a viděla ho u baru. Seděl tam spolu s několika dalšími lidmi. A mezi nimi byly i ta blondýnka a snědá tmavovláska, se kterými se baví Elena.

„Ahoj," usmála jsem se.

„Ahoj, Bello," pozdravil Matt. „Dovol, abych ti tu představil pár lidí. Dicka znáš, tohle je Aimee, Dana, Tyler, Caroline, Bonnie, Sarah, Heather a tohle je moje sestra Vicki." Postupně na ně ukazoval a já se snažila si všechna jména zapamatovat. Jména, která jsem si zaručeně pamatovala, patřila Eleniným kamarádkám. Blondýna je Caroline a ta tmavovláska se jmenuje Bonnie.

„Ahoj," řekla jsem a pak se obrátila k nim. „Doufám, že si my tři budeme dobře rozumět."

Elena:

„Eleno!" zastavila mě máma, když jsem vybíhala ven. Bonnie už na mě čekala. Otočila jsem se na patě a opřela se o vstupní dveře.

„Ano, mami?" zeptala jsem se.

„Peníze na oběd," řekla a přistoupila ke mně. 

„To je dobrý," řekla jsem. „Zbylo mi."

„Tak to ber jako kapesné," vnutila mi dvacku. 

„Fajn," souhlasila jsem a políbila ji na tvář. S ní nikdy nemá smysl se hádat. „Ahoj." 

„Ahoj, Eleno," řekla Bonnie, když jsem nasedla do auta. „Čí je to auto? Jenna má fialový, ne?" Dívala se na toho brouka, co ho máma koupila Belle. 

„Ten je Bellin," vysvětlila jsem a zapnula si pás. Bonnie nastartovala a vyjela. Mlčela, jako by čekala, až něco řeknu.

„Neřekneš mi, jak to dopadlo?" zeptala se, když pochopila, že se nemám k vysvětlení.

„Až s Caroline," řekla jsem. Nechtělo se mi to vysvětlovat dvakrát.

„Jasně," pochopila a zahnula směrem ke škole.

Caroline tam už na nás čekala. Nervózně podupávala nožkou, na které měla úžasnou novou tenisku stejné barvy jako její oči, modro-zelené.

Bonnie zaparkovala a já vystoupila. Caroline hned sputila:

„Mluv. A žádný vykrucování."

„Fajn, uklidni se," nadechla jsem se. „Věc se má takto. Bella se nezměnila, nebo aspoň co se týče jejího postavení ke mně."

„A jak vypadá?" vyzvídala Caroline. „Naposledy jsem ji viděla ve dvanácti, a to jsem ji jenom zahlídla. Má furt fialový vlasy?"

„Ne," odpověděla jsem. „Změnila se. A sluší jí to." Právě jsme došly ke školní budově.

„Fakt?" nevěřila a zastavila se. V tu chvíli se někdo zeptal:

„Týjo, kdo to je?" Všechny jsme jako na povel obrátily hlavy k parkovišti. A tam, z broskvového brouka, vystoupila dívka.

„Bella," procedila jsem skrz zuby. Bonnie i Caroline na mě hleděly s otevřenou pusou.

„To mě podrž!" vydechla Caroline. „Jak se někdo může tak změnit?"

„A jak je možné, že ona může být tak nenávistná vůči tobě?" ptala se dál Bonnie. Pokrčila jsem rameny. Odpověď jsem neznala ani na jednu otázku. Bella prošla kolem nás a podívala se na rozvrh. My jsme ještě chvíli stály před školou. 

„Tak to je síla," zhodnotila Caroline. „Jdeme?"

„Jdeme," potvrdila jsem a vydala se směrem k učebně angličtiny. Najednou jsem uslyšela Mattův hlas:

„To bude fajn." A jako když mě přimrazíte. Stál tam Matt a s někým se objímal. Ty hnědé, lehce navlněné vlasy bych poznala kdekoli.

„Bello?" ujistila jsem. Ona ke mně vzhlédla a se slzami v očích rychle spustila:

„Promiň. Ale teď nemám náladu se s tebou bavit. Jdeme, Matte?" 

„Jo, jdeme," potvrdil a odešel s ní. Já jsem se nemohla pohnout. Najednou jsem ucítila něčí ruce okolo ramen.

„To bude v poho," řekla Bonnie.

„Ona se ho snaží sbalit," vysoukala jsem ze sebe. To mě naštvalo.

„Matt se nenechá," utěšovala mě Caroline. „Tak blbej není. Radši bychom měly jít, nebo příjdeme pozdě."

„Jo, máš pravdu, Caroline," kývla jsem a pomalu se vydala ke třídě.

„Fakt nechceš jít s námi?" ptala se ještě jednou Caroline. „Mohla by to být zábava. Dáme kulečník, trochu se zasmějem..."

„Nemám na to náladu, Caroline," opakovala jsem snad po sté. „Musím trochu rozdýchat fakt, že se moje sestra právě chystá sbalit kluka, se kterým jsem se nedávno rozešla."

„Cože?" přiběhla máma.

„Caroline, musím končit. Uvidíme se zítra," zavěsila jsem.

„Co jsi to říkala?" zeptala se ještě jednou máma. Nadechla jsem se.

„Nechci být žalovníček, ale..." začala jsem. „Dneska, když jsem šla na angličtinu, jsem viděla Matta a Bellu, jak se objímají na chodbě."

„Co?" skoro vyjekla máma. „A ví, že jste se zrovna rozešli?"

„To nevím," přiznala jsem a máma si trochu oddechla. „Ale myslím, že by jí to nezabránilo. Sbalila by ho tak či tak."

„Ale no tak," napomenula mě máma. Odmítala jakoukoli skutečnost, že by mě Bella neměla ráda. „Má přeci špetku taktu. Tohle se nedělá. Promluvím s ní, vysvětlím jí to."

„Fajn," zamumlala jsem a vyběhla do pokoje. Rozhlédla jsem se. Měla jsem vztek i čtyři hodiny potom. Vzala jsem polštář a hodila s ním o zem. Pak jsem rychle přiskočila ke knihovně a vytáhla knihu Na větrné hůrce a za ní deníček. Zapnula jsem rádio a první písničku, která tam byla.

(Zde)

Z psacího stolu jsem popadla propisku a sedla si do tureckého sedu na postel. Ještě jsem se musela uklidnit, takže několikrát nádech, výdech. Pak jsem otevřela deníček a psala si další zápis:

Pondělí, 5. 9.

Milý deníčku,

I když jsem celou neděli Bellu neviděla, dnes jsem ji viděla. A to zrovna tak, jak bych si nepřála.

Začalo to normálně. Přijela jsem do školy, popovídala si s Caroline a Bonnie, pak přijela ona, Caroline nechápala, jak se mohla tak změnit. A pak jsem šla na svou první hodinu - anglinu. Ale to, co jsem viděla... Matt se s někým objímal, s Bellou. Panebože, ona ho chce sbalit, a to jsme se zrovna rozešli! To mě naštvalo. Tohle je moje škola! Moje, Carolinina a Bonniina! Nemůže si jen tak přijít a vzít si všechno, co chce. Nemám problém s tím, že chce zapadnout, nemám problém s tím, že by taky chtěla být ve stejném postavení jako já, Caroline a Bonnie, ale stačí říct! Stačí říct slovo. Ale neřekla. A asi si začíná myslet, že si může dělat, co chce. Ne. Moje tvrdohlavost se právě vrátila. Teď budu já trvat na tom, aby byla neoblíbená. Teď se jí já pomstím, teď budu na ni zlá já! Ať si uvědomí, jaké to je. Ať prosí. Ať jí dojde, že já nejsem ta špatná a že nemůže mít všechno, na co ukáže. Ona ještě neví, co všechno dokážu.

Zavřela jsem deníček a lehla si na postel. Chvíli jsem se jen tak zaposlouchala do zvuků hudby. A pak mě to napadlo. Ať si mě zkusí naštvat. Tohle neměla dělat. A teď už nebudu o odpuštění prosit já, nemám proč! Teď to bude muset udělat ona. Jediná možnost, jak by šlo zrušit mou tvrdohlavost, by byla nějaká hodně, hodně výjimečná situace. A nepřestanu, dokud mě ona nebude prosit o to, abychom byly kamarádky, dokud mě ona nebude prosit o to, abychom ji s Caroline a Bonnie vzaly do party. A takhle jsem přemýšlela tak dlouho, až jsem usnula.

Takže v prvé řadě chci všem poděkovat za komentáře. Jsem ráda, že se zatím povídka líbí :-) A tady mám zase takovou upoutávku na příští díl:

2. kapitola - Kamarádka

Nyní začínáme pohledem Eleny. Elena se totiž dozví od Bonnie nepěknou věc, která ji velmi rozčílí. Takže zapojuje svůj mozek a snaží se ukázat. Podaří se jí to? Jaký je její plán? 

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 1. kapitola - První den ve škole, Bello: