Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Never give it up! - 8. kapitola

17.05.2013 (15:15) • Antonieta • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1376×

8. kapitola - Štěstí

Edward

Díval jsem se na lehce vystrašenou Bellu a přemýšlel, co jí říct. Vytáhl jsem ji z domu vlastně jen kvůli tomu, aby si rodina mohla v klidu vyřešit problém z velkým P. Naše upírství a jeho tajení před Bellou. Mohl jsem to Belle říct, ale nebyl jsem si jist, jestli je to správné.

Poslouchal jsem dění v domě, a když rodinný rozhovor skončil, byl jsem si jist, že jí to teď neřeknu. Myšlenky všech se točily kolem toho, že s námi Bella mluví a podle Jazze se začíná vzpamatovávat ze všech těch nepěkných událostí, a já mu musel dát za pravdu, protože dneska už se s námi smála Emmettovým vtipům a neseděla zavřená v pokoji. Všichni byli šťastní a nikdo nechtěl tento velmi křehký vztah mezi Bellou a naší rodinou narušit. Tak jsem se rozhodl improvizovat, a protože Bella je člověk, nemělo by to být těžké.

„Chtěl jsem ti říct, že jsme všichni rádi, že ses s námi začala bavit. Chtěli bychom ti taky říct, že stále platí Alicina nabídka společných nákupů, a taky že bychom tě rádi vzali na rodinnou dovolenou v horách, kterou chceme uskutečnit po Vánocích. Doufám, že umíš lyžovat, jestli ne, tak budeš s Emmettem bobovat.“ Usmál jsem se nad tím posledním, protože naposledy, když jsme Emmettovi dali k vánocům boby, zdemoloval kůlnu a Esmé mu zakázala si ty boby na dovolenou brát. No, už tak je divné, že upíři jezdí na dovolenou a ještě lyžovat, takže nemusíme být ještě divnější s Emmettem jako demolujícím bobařem.

„To jako vážně? Zvete mě na rodinnou dovolenou? Jo a s těmi nákupy stále nesouhlasím.“ Při poslední větě se z domu, pro Bellu neslyšně, ozvalo Alicino vrčení a následné zoufalé povzdechnutí.

"Jo, zveme.“ Usmál jsem se. „Když to ostatním nevadí, nechápu, proč jsi mě bral do toho mrazu, ale fajn. Souhlasím, ráda pojedu, ale jsem na všechny sporty úplně levá, takže se budu asi raději dívat.“ Ke konci se trochu začervenala, jakoby se styděla.

„Nevadí, všechno se dá naučit!“ povzbudil jsem ji a raději nekomentoval to, proč jsem ji vytáhl ven.

„Tak pojď dovnitř, je tu zima!“ Pro důraz jsem se oklepal, jakoby mi snad opravdu byla zima. Rozešli jsme se společně k domu a já se zaposlouchal do myšlenek rodiny.

Esmé byla nadšená, že společně někam pojedeme, protože už jsme strašně dlouho nikde nebyli, Carlisle se hrozil toho, že se prozradíme, ale taky byl šťastný, Emmettovy myšlenky byly tak různorodé, že šly jen těžko vnímat, ale přemýšlel nad tím, co budeme dělat, kam přesně pojedeme, co si vezme sebou a vůbec se těšil jak malé dítě na Vánoce. Alice už plánovala rozsáhlé nákupy, Jasper se nemohl vzpamatovat z pocitů kolem sebe a přemýšlel kam utéct, a Rose, ta nevěděla, jestli se těšit nebo se zlobit, že jenom díky Belle se zase někam pojede.

Došli jsme dovnitř a Bella zamířila do pokoje. Rodina se shromáždila kolem mě a znovu jsme se pustili do debaty o našem upírství.

„Řekneme jí to, ale teď prostě ještě ne!“ skočil jsem jim do řeči, protože už jsem toho měl dost.

„Teď vymyslete, kam pojedeme na tu dovolenou,“ nařídil jsem jim.

„Jste si všichni jisti, že je to dobrý nápad?“ zeptala se Rose.

„Myslím, že jo, a teď to stejně už nemůžeme zrušit, Bella je nadšená a nebudeme jí kazit radost, takže Carlisle, vezmi si od Vánoc do nového roku volno, Esmé ty zkus sehnat nějakou chatu blízko sjezdovkám a Alice s Rose nakoupí vše potřebné oblečení. Já a Emmett zařídíme technické věci,“ rozhodl Jasper a pak se s Emmettem pustil do živé debaty o snowbordech a lyžích.

„Dobrý den, na internetu jsem viděla, že pronajímáte chatu v blízkosti lyžařských sjezdovek, máte tam volno přibližně od 23. prosince do 2. ledna?“ mluvila Esmé do telefonu.

„Esmé Cullenová, přijeli bychom 23. a odjeli tak toho 2., vyhovuje?“ pokračovala v rozhovoru s neznámou paní.

„Tak volno mám zařízené!“ přišel do pokoje Carlisle s úsměvem na tváři a myšlenkami na volný týden s rodinou. Sedl jsem si k Jazzovi a Emmovi a společně jsme se dívali na nějaký zápas a vtipkovali o hráčích. Al s Rose seděly u časopisů se zimním oblečením a kroužkovaly všechno, co se jim líbilo.

„Ne, tohle je strašné!“ nadávala Alice a tahala fix Rosalii z rukou.

„Ale mně se to líbí!“ odporovala Rose.

„Holky, buďte z ticha, my sledujeme baseball!“ okřikl je Emmett.

„Všichni se uklidněte!“ okřikla nás Esmé, ale usmívala se. Byla šťastná, že má takovou rodinu.

Bella

Edward mě pozval na rodinnou dovolenou, což mě dost překvapilo, ale byla jsem ráda, že na chvíli opustíme tenhle stereotyp a já se podívám i někam mimo Forks. Došli jsme zpátky do domu, svlékla jsem si bundu a boty a šla do svého pokoje. Venku se začalo stmívat. Vzala jsem si pyžamo a šla si dát horkou sprchu. Když jsem s mokrými vlasy, ve vytahaném tričku a kalhotech přecházela zpět do pokoje, slyšela jsem ze zdola smích. Postavila jsem se na schody a jako už několikrát za dobu co tu jsem, pozorovala moji, dalo by se říct adoptivní, rodinu.

Esmé telefonovala a zamlouvala chatu pro naši dovolenou a při tom okřikovala své svěřence, Carlisle se s úsměvem na rtech díval na baseball a poslouchal přiblblé kecy Emmetta, Jaspera a Edwarda. Alice s Rosalie nezklamaly a prohlížely si časopisy s oblečením a občas se dohadovaly, co je pěkné a co ne. Opět jsem jim záviděla takovou pohodu, ale už jsem nechtěla jen je sledovat, chtěla jsem mezi ně patřit. Chtěla jsem najít své místo. Chtěla jsem být na chvíli tak šťastná jako oni a zapomenout na starosti. Chtěla jsem to tak moc, že jsem se najednou ocitla dole pod schody.

Všichni se na mě se zájmem dívali a mě se nahrnula krev do obličeje. Sklopila jsem pohled a šla si sednout vedle Alice a Rosalie. Pořád nikdo nic neříkal, tak jsem ukázala na bundu v jejich rozečteném časopise a řekla: „Ta je pěkná, nemyslíte?“ a konverzace se zase rozproudila. Holky mi říkaly, co musíme zajít koupit a podobně. Snažila jsem se je plně vnímat, ale po chvíli už se mi zavíraly oči, byla jsem strašně unavená, tak jsem se opřela o opěradlo pohovky a zavřela oči. Ještě chvíli jsem slyšela Emmetův smích a Rosaliino brblání, že to, co se Alice líbí, je až moc šílené, ale pak se moje mysl propadla do říše snů.

Stála jsem na schodech, pod nimi stála maminka, usmívala se. Najednou jsem cítila, že mě někdo objímá, a pak jsem se ocitla na hřbitově a místo na maminku se dívala na hrob, který hlásal: Zde leží Renée Swan, milující matka, přítelkyně, kamarádka…‘. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Od někud zdálky jsem slyšela tiché šeptání mého jména, slzy ustávaly a volající byl čím dál tím blíž.

„Bello! Bello! No tak, Bello!“

Takže.. moc se omlouvám, že jsem tu dlouho nic nepřidala, ale znáte to.. rodina, škola, přátelé, koníčky.. nebyl čas. Opravdu se moc omlouvám a doufám, že si i tak někdo přečtete novou kapitolu a zanecháte komentář. Budu vám velmi vděčná za pochvalu i za kritiku.

Tonie

Autor: Antonieta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Never give it up! - 8. kapitola: