Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Never give it up! - 7. kapitola

16.11.2012 (15:45) • Antonieta • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1696×

7. kapitola - První krok

Domů jsem přijela s Edwardem. V této rodině vůbec všichni jezdili po párech, takže mi stejně nic jiného nezbývalo, nicméně jsem si na Edwardovu přítomnost začínala zvykat. Po tom testu, který mi v podstatě celý nadiktoval, a jeho milému chování jsem se mu přestala vyhýbat, ale mluvit jsem s ním nechtěla. Stejně jako s ostatními.

Včerejší den byl jako ten dnešní a bude takový i zítřek. Já si pomalu začínala zvykat na jejich stereotypní život. Pro mě tyto činnosti byly novinkou, ale i když to byl jiný život, než na jaký jsem byla zvyklá, nevadilo mi to.

Ráno jsme přesně v 8:00 scházeli do garáže a přibližně 8:05 hromadně odjížděli. Ve škole jsme se rozešli každý na své předměty, ve kterých jsem často seděla s někým z Cullenů, a sešli se u oběda u stolu odstrčeného od ostatních spolužáků. Pak jsme šli opět na vyučování a sešli se při odjezdu domů na parkovišti před školou. Pak jsme přijeli domů a každý se věnoval svému.

Měsíc utekl jako voda a já si u Cullenových připadala jako doma. Tedy skoro jako doma. Byly tu jisté zvláštnosti, které mě děsily a fascinovaly zároveň. Například to, že když jeden den svítilo sluníčko, mi Esmé řekla, že mají celá rodina alergii na slunce a musejí zůstat doma, takže jsem byla nucena řídit jedno z jejich drahých aut, být ve škole sama a čelit zkoumavým pohledům spolužáků a ještě trávit celý den neustálým rozsvěcením  světel, protože všechny závěsy musely být zataženy a žaluzie staženy. Taky jejich pravidelné mizení přes víkend někam do lesa bez jakékoli přípravy a v dosti nevhodném oblečení do těchto podmínek mi připadalo divné. A v neposlední řadě to, že se mnou nikdy nejedli a ve škole také ne.

Byl pátek. Přijeli jsme domů, každý se zavřel do svého pokoje a já tedy taky. Převlékla jsem se a sedla si k učení, dneska konkrétně k biologii, kterou jsem musela na pondělí umět, a nechtělo se mi nad tím sedět v neděli večer. Seděla jsem u toho asi hodinu, když jsem usoudila, že to umím. Pak jsem se převlékla do pohodlných teplých tepláků a trička a na chvíli si sedla do měkkého křesla v pokoji a dívala se na prázdnou bílou stěnu přede mnou.

Vzpomněla jsem si na první den, kdy jsem potkala Edwarda. Vzpomněla jsem si na to, že jsem si řekla: Nevzdám se! A teď jsem si říkala: Musím jít dál a přenést se přes minulost! Zvedla jsem se, rozpustila si vlasy a načechrala je. Vyšla jsem z pokoje za ostatními.

V obýváku byl Edward, Jazz a Emmett. Edward seděl u klavíru a kluci měli zapnutou televizi a sledovali baseball. Rozhodla jsem se začít Emmettem. Pohodlně jsem se posadila vedle něho a ignorovala jeho zkoumavý pohled.

„Komu fandíš, Emmette?“ zeptala jsem se.

„Jak kdy,“ odpověděl. To jsem nepochopila, ale nenechala jsem se odradit.

„Fajn, tak jinak. Sleduješ i jiné sporty než baseball?“ ptala jsem se dál.

„Ne, baseball je nejlepší!“ odpověděl a zeširoka se usmál.

„Hraješ baseball?“ zeptal se Jasper dřív, než jsem stihla pokračovat ve svém výslechu.

„Ne, teda nikdy jsem to nezkusila, ale sledovala jsem ho s tátou ráda. A vy?“ pokračovala jsem v konverzaci.

„Jasně! Půjdeš s námi někdy hrát?“ zeptal se Emm.

„Neumím to, ale dívat se klidně budu,“ odpověděla jsem s úsměvem. Emmett vypadal nadšeně a s úsměvem se dál věnoval televizi. Jazz vypadal, že nad tím uvažuje, ale pak zavrtěl hlavou a soustředil se na zápas. Fajn, první krok je za mnou, teď už to snad půjde samo. Zvedla jsem se a došla ke klavíru a Edwardovi.

„Skládáš si ty skladby sám?“ zeptala jsem se.

„Občas jo,“ odpověděl stručně.

„A zahraješ mi něco?“ ptala jsem se dál, protože tady už se asi všichni naučili mi jen stručně odpovídat a dál si mě nevšímat nebo to tak možná mají ve zvyku jako rodina, nicméně mě to znervózňuje.

„Jestli chceš?“ zeptal se nazpět.

„Jo, chci.“

„Dobře, tak jo.“ Začal hrát. Já jsem se opřela o klavír a poslouchala. Edward měl přivřené oči a stejně jako já se jemně usmíval. Jeho prsty běhaly po klávesách bez jediné chybičky či zadrhnutí až do konce. Když dohrál, usmála jsem se ještě víc a posadila se vedle něj na židličku.

„Líbilo?“ zeptal se.

„Bylo to úžasné, vždycky jsem chtěla umět hrát na klavír nebo alespoň na nějaký hudební nástroj,“ zavzpomínala jsem na svůj dětský sen.

„A zkusilas to? Umíš něco?“ ptal se dál a vypadal, že ho to vážně zajímá.

„No, chvíli jsem se to učila, ale omrzelo mě to, takže umím jenom kousíček nějaké skladby, kterou neznám a ani nevím, jak se jmenuje.“

„Pojď, posaď se a zahraj mi to, třeba to poznám!“ Natěšeně a ochotně se postavil a přenechal mi místo u klavíru.

„Tak jo, ale není to žádný zázrak, neumím to!“ varovala jsem ho, ale on jenom protočil oči. Nervózně jsem se posadila a pořádně se nadechla. Narovnala jsem záda, nohu položila na pedál pod klavírem a ruce na klávesy. Zhluboka jsem se nadechla a začala hrát začátek mi neznámé skladby.

Uměla jsem to velmi dobře, protože kdykoliv jsem později zase chtěla hrát na klavír, sedla jsem si k němu a trénovala to, co už mě učila učitelka. Snažila jsem se neudělat žádnou chybu a téměř se mi to povedlo, až ke konci moji ukázky jsem se zasekla a netrefila se na správnou klapku.

„No, tak to je vše, víc neumím,“ oznámila jsem a otočila se na Edwarda. Ohromeně na mě zíral a chvíli mu trvalo, než něco řekl.

„Bylo to úžasné, na to že jsi na klavír hrála jenom chvíli, to bylo fakt skvělé! Mohl bych tě doučit zbytek, je to známá skladba a já ji umím,“ nabízel mi ochotně.

„To by bylo fajn, ale nejsem moc učenlivý typ, nepůjde mi to,“ bránila jsem se.

„Tak kdybys někdy chtěla, tak řekni.“ Nechal to být. Usmál se a šel za Jazzem a Emmettem k televizi. Já jsem se otočila k nim. Sedla jsem si do křesla a zabalila se do deky, která tam ležela, protože byla otevřená všechna okna a venku byla ukrutná zima a tedy i tady. Moc jsem nechápala, jak to že jim není zima, když tady všichni seděli v krátkém rukávu, ale tato rodina měla hodně zvláštností a já se snažila je naučit ignorovat.

Dívala jsem se s kluky na zápas a ohromně se bavila. Emmettovy vtípky, které jsem ještě nedávno poslouchala jenom z pokoje, protože přede mnou mlčel, jsem teď měla šanci slyšet celé a hlasitě a taky se jim zasmát.

„Kdy si zajdeme zahrát baseball?“ zeptal se po skončení zápasu v televizi Emm. „Příští týden má na to být počasí,“ oznámila přicházející Alice, ale pak se zarazila.

„Skvělé!“ zařval Emmett, ale všichni ostatní vypadali zaraženě.

„No, uvidíme,“ řekla Alice a zmizela v Esmeině pracovně.

„Vy všichni hrajete baseball?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ano, je to národní sport,“ odpověděla mi Rosalie, která vypadala, že naprosto nechápe mé překvapení.

„Bello, můžeš se mnou na chvíli jít někam ven?“ zeptal se najednou Edward a v očekávání si stoupnul vedle mého křesla.

„No, dobře, jestli mě tam nehodláš zabít nebo tak něco, tak klidně půjdu,“ ušklíbla jsem se a čekala, že se tomu zasměje, ale on jen strnule sledoval rodinu. Začala jsem pociťovat strach, ale ovládla jsem ho a následována Edwardem šla ke dveřím z domu.

„Oblékni se, je tam zima,“ nabádal mě. Neodporovala jsem, protože venku začínalo sněžit a opravdu tam zima byla. Natáhla jsem na sebe bundu, obula si tenisky, Edward si oblékl mikinu a společně jsme vyšli ven. On šel první a šel až k lesu, který obklopoval velký palouk, na kterém tento dům stál.

„Bello, chtěl bych ti něco říct.“ Edward se na mě vážně podíval a já v tu chvíli naprosto netušila, co čekat. Jen jsem se mu dívala do jeho zlatavých očí a pomalu, ale jistě se v nich začala topit. Jejich hloubka mě překvapila a já moc chtěla vědět, co se skrývá za nimi, chtěla jsem umět vyčíst s Edwardových očí jeho pocity a náladu, ale nešlo to. Jeho oči mě pohltily a ani mi nenaznačily, co se bude dál dít.

Moc mě potěšily komentáře u minulých kapitol. Byla bych moc ráda, kdybyste opět zanechali nějaký ten názor - na příbeh, na styl psaní, na kteroukoli postavu i na cokoliv jiného. Přijmu kladné i záporné komentáře a klidně i „smajlíky", ale dejte vědět, co si o této povídce myslíte, zabere to pár vteřin...

Your Tonie

Autor: Antonieta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Never give it up! - 7. kapitola: