Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vykázaná z Volterry 2. část

10.08.2012 (20:00) • CatherineCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 4067×

Už to jsou tři měsíce, co jsem s Cullenovými. S Edwardem jsme nerozluční a milujeme se každým dnem víc. Emmett má pořád štít a začíná být zoufalý. Byla sranda ho takhle vidět.

Edward mě učil hrát na klavír a často jsme hráli spolu. Jako teď. Seděla jsem za klavírem a hrála s Edwardem píseň pro Esmé.

Najednou někdo zaťukal. Esmé šla otevřít. Edward vstal a šel do obýváku. Následovala jsem ho.

„Edí!“ vykřikla nějaká blonďatá upírka a políbila ho. Začala jsem pěnit vzteky. Vím, že mě Edward miluje, ale tohle. Odstrčil ji od sebe a odskočil od ní.

„Co tady děláš, Claire? Řekl jsem ti, že je konec!“ vyprskl na ni. Takže s ní nic nemá? Podívala jsem se do mysli té nány. Byla překvapená jeho reakcí a myslela na něj. Byl nahatý a s ní v posteli. Pohltil mě vztek.

Ale počkat! Ona má dar. Dokáže chlapa přesvědčit, aby po ní toužil. Tak proto! A dělala to i teď. Soustředila se na svou moc, aby po ní Edward toužil. Edwarda jsem zaštítila, tak byl v bezpečí.

Byla překvapená, a tak na něj skočila a začala ho znovu líbat. Tak a dost! Odhodila jsem ji svým štítem a chytila ji pod krkem. Držela jsem ji několik centimetrů nad zemí.

„Pusť mě, ty děvko! Pusť mě!“ křičela a zase se soustředila na Edwarda, aby jí pomohl. Marně.

„Ticho!“ zařvala jsem na ni a oči mi hořely plameny zlosti. Vyděsila jsem ji.

„Nevím, co jsi zač, ani co tady děláš. Ale mého přítele necháš na pokoji, nebo špatně skončíš. A svou moc pusť z hlavy. Jen ji využíváš a to není správné. Proto ti ji odeberu. A teď mi zmiz z očí a už mi nikdy na ně nechoď,“ zařvala jsem na ni a odkopla ji z domu ven. Přistála na trávníku a chystala se mě napadnout.

Luskla jsem prsty a okolo ní se objevil ohnivý kruh. Pomalu jsem šla k němu a plameny přede mnou ustupovaly. Strachy byla ještě bledší než obvykle. Znovu jsem ji chytila pod krkem a stiskla ještě pevněji.

„Odchod nebo smrt? Vyber si, děvko!“ zařvala jsem na ni.

„Odejdu! Jen mě už pusť,“ zašeptala vyděšeně. Přemístila jsem ji někam do Ruska. Snad už dá pokoj. Plameny jsem se zase vrátila do domu. Edward stál ve dveřích a vyděšeně mě pozoroval. Hned jsem ho objala a políbila ho.

„Tolik jsem se o tebe bál. Tohle mi už nikdy nedělej. Odpusť mi. To s Claire…“ Nebyl schopen to dokončit. Připadal si ponížený.

„Edwarde, je to minulost. Vím, že na tebe používala svoji moc, jinak by ses s ní nikdy nevyspal. Není co odpouštět. Nejednal jsi ze svobodné vůle,“ zašeptala jsem mu svůdně do ucha. Najednou mě jeho chlouba začala tlačit do podbřišku. Usmála jsem se a skousla mu ušní lalůček. To ho vzrušilo ještě víc.

Popadl mě do náruče a odnesl do naší ložnice. Položil mě na postel a nalehl na mě svým tělem. Začal mi vyhrnovat tričko. Já mu na oplátku začala rozepínat košili. Dala jsem ruce nad hlavu a triko mi sundal. Roztrhl mi podprsenku a začal mi svým jazykem laskat prsa. Má touha vzrůstala.

Nevydržela jsem to a strhla ho pod sebe. Zulíbala jsem mu celou hruď a prsty obkreslovala jeho svaly. Slastně vzdychal. Jedním tahem jsem mu strhla kalhoty i s boxerkami. Vtom jsem zase ležela pod ním.

Strhl ze mě rifle i kalhotky a vnikl do mě. Bylo to neuvěřitelné. Přirážel stále rychleji a rychleji. Dováděl mě tím do nebe. Ještě párkrát přirazil a já vykřikla pod vlnou orgasmu společně s ním.

Spadl na mě vyčerpaně a zrychleně dýchal. Převalil se na záda vedle mě a já si mu lehla na hruď. Hned mě objal. Cítila jsem se šťastně jako ještě nikdy.

„Bylo to úžasné. Ty jsi byl úžasný,“ řekla jsem vzrušeně. Edward si mě přitiskl ještě pevněji k sobě.

„Kradeš mi slova z úst. Ukázala jsi mi nebe, peklo i ráj. V ráji jsme spolu,“ odpověděl stejně. Trochu jsem se nadzvedla a chtěla ho políbit, ale v posteli přibyl ještě někdo další. Samozřejmě to byl Emmett.

„Gratuluju! Konečně jsi přišel k rozumu a přišel o panictví! Bello, víš o tom, že mu je něco přes sto let a je stále panic?“ zeptal se mě. Edward začal pěnit.

Klid, Edwarde. Mám plán, utěšila jsem ho. Uklidnil se. Otočila jsem se na Emmetta s jiskřičkami v očích.

„Nemáš pravdu. O panictví přišel už dávno. A mám pro tebe velmi smutnou zprávu. No, jak pro koho.“ Emmett se tvářil zaujatě a Edward zvědavě.

„Dnes jsem ti chtěla zrušit trest, ale když sis udělal srandu z Edwarda, prodloužím ti ho na neurčito,“ řekla jsem vítězně. Edwardovi se objevily v očích samé jiskřičky jako mně a Emmett přišel o hlas. Chtěl něco protestovat, ale zastavila jsem ho a ovládáním mužské mysli ho poslala pryč.

***

Uběhly další tři měsíce. Žili jsme si pohádkový život. Emmett už začal být zoufalý a každý den mě prosil, ať štít stáhnu. Má smůlu. Je zábava vidět, jak je zoufalý a trápí se. Seděla jsem na gauči v obýváku, četla si nějakou knihu a byla jsem opřená o Edwarda.

Najednou jsem ztuhla. Moje první vidina budoucnosti, ale nebyla ani za mák hezká. Edward si toho všiml a začal se strachovat.

„Bello, co se děje?“ zeptal se mě starostlivě.

„Já ji zabiju! Taková kráva a já si myslela, že dá pokoj!“ řvala jsem na celý dům. Vstala jsem z pohovky a pochodovala sem a tam. Přilákala jsem zbytek rodiny.

„Co se stalo?“ ptal se Carlisle.

„Měla jsem vidění. Claire šla za Volturiovými a řekla jim o mně. Aro, Marcus, Caius, Felix, Demetri, Jane, Alec a ještě nějací členové gardy si pro mě jdou,“ řekla jsem nasupeně. To všechny vyděsilo. Edward mě hned začal drtit v náručí.

„Já jim tě nedám.“ Věřila jsem mu. Ale Aro je přece jen můj otec, i když bych ho nejradši zabila. Doufám, že mě nepozná.

„Kdy přijdou?“ zeptala se Esmé.

„Za deset minut,“ odpověděla jsem. Všichni se zděsili, ale byli odhodlaní mě nevydat. Jsou moje rodina. Přesně za deset minut se ozvalo zaklepání. Carlisle šel otevřít. Já stála u schodiště a objímala Edwarda. Hned se dovnitř všichni nahrnuli.

„Carlisle, rád tě vidím,“ řekl Aro a usmál se. On už je takový.

„Já tebe též, Aro,“ odpověděl Carlisle jako pravý diplomat.

„Co tě k nám přivádí?“ dodal ještě.

„Slyšel jsem, že se tvá rodina rozrostla o dalšího člena. Tak jsem se přišel seznámit,“ řekl Aro. My se už známe.

„Jistě. Aro, představuji ti …“ Chtěl pokračovat, ale přerušila jsem ho.

„Netřeba, Carlisle. My dva se známe,“ řekla jsem a všichni se na mě otočili. Aro se díval zmateně. Popošla jsem kousek k němu.

„Dlouho jsme se neviděli, otče,“ řekla jsem a všechny jsem překvapila. Bodejť ne. Všem běželo v hlavě jediné. Otče?

„Isabello?“ zeptal se mě Aro nevěřícně.

„Ano, ale nepřišel ses jen seznámit. Přišel jsi, abys mě odvedl do Volterry. Ale já nikam nejdu!“ řekla jsem tvrdě.

„Jsi moje dcera! Tvé místo je ve Volteře!“ řval na mě. On zapomněl?

„Nejsem. Zřekl ses mě. Pamatuješ? Jistěže si to pamatuješ. Upíři nezapomínají!“ odpověděla jsem mu výsměšně.

„Buď půjdeš po dobrém, nebo po zlém. Vyber si.“ Vyděrač. A tohle je můj otec.

„Co bys mi mohl udělat? Můžu tě zabít mrknutím oka. Ta mrcha, která ti o mně řekla, ti zajisté ukázala své myšlenky.“ Zarazil se.

„Rayi, chop se jí a jdeme,“ rozkázal upírovi, kterého neznám.

„Kdo se mě dotkne, v prach se obrátí,“ řekla jsem. Aro mi nevěřil, a tak mě chytl za ruku.

„Věděl jsem, že blafuješ,“ řekl výsměšně.

„Neblafuju. Tebe bych nejradši zabila, ale dala jsem slib. A nechci ho porušit, protože tys jeden slib daný téže osobě porušil. Já nechci být stejná jako ty,“ řekla jsem smutně.

„O kom to mluvíš?“ To je tak blbý, že zapomněl?

„O matce.“ Ztuhnul.

„Je mrtvá! Jak jsi jí mohla něco slíbit?!“

„Mám dar promlouvat k mrtvým. Máma tě jistě ráda uvidí.“ Chytla jsem ho za ruku a naše duše vystoupily z těla a letěly do nebe.

Objevili jsme se v bílé místnosti. Nikde nic nebylo.

„Kde to jsme?“ zeptal se mě Aro.

„Na rozcestí. Zde se mluví s mrtvými. Za chvíli přijde matka,“ řekla jsem a opravdu. Na druhé straně se zjevila matka.

„Aro, jak jsi mohl?“ zeptala se ho smutně a tekly jí slzy neštěstí a zklamání. Nechápal.

„Jak ses mohl zříct naší dcery? Mé poslední přání bylo, aby ses o ni postaral, a ty ji místo toho vykážeš z Volterry. Já ti věřila. Zklamal jsi mě. Zradil jsi mě. Urazil jsi mou památku,“ řvala na něj. Pak se obrátila ke mně.

„Děkuji ti, zlatíčko, že jsi ho nezabila. Nejradši bych to udělala, stejně jako ty, ale pořád ho miluju. Sbohem,“ řekla, políbila mě na čelo a zmizela.

My jsme se vrátili do svých těl. Otevřela jsem oči a vstala z pohovky, kde jsem ležela. Aro udělal totéž.

„Už mi věříš?“ zeptala jsem se ho. Přikývl.

„Ale do Volterry musíš! Máš tam své povinnosti jako upíří princezna!“ On si snad nedá pokoj.

„Nikam nejdu, ani kdybys byl sám Bůh. Mé místo je tady. Tady mě mají rádi takovou, jaká jsem. A nevyužívají mé dary, tak jak bys to udělal ty,“ zařvala jsem na něj zpátky. Začal pěnit vzteky.

„Jdeš a tečka! Rayi, chop se jí!“ Přistoupil ke mně jeden upír a chytl mě za ruku, ale místo něj byla přede mnou hromádka popela.

„Co jsem říkala? Odejdi, Aro!“ křikla jsem a otočila se k němu zády. On si nezaslouží, abych mu říkala tati. Můj otec je teď Carlisle.

„Ne bez tebe!“ Tohle byla poslední kapka. Nikam se mi nechtělo. Zbývala mi jediná možnost. Zaštítila jsem sebe a Cullenovi, aby je to nepostihlo. Spustila jsem svůj dar zapomnění a pak teleportaci. Z chvilkového vyčerpání jsem se zhroutila na zem. Edward mě zachytil.

„Co jsi udělala, Bello?“ zeptal se mě nechápavě. Podívala jsem se mu do očí.

„Donutila jsem všechny z Volterry na mě zapomenout. Aro mi možná dal život, ale nikdy mě neměl rád jako dceru, bral mě pouze jako břímě. Beze mě jim tam bude líp,“ zašeptala jsem a dál to nerozvíjela.

Všechno šlo v pohodě dál a Volterra se už nikdy neozvala.

Myslela jsem, že z toho bude pokračovačka, ale nakonec z toho vznikla dvoudílová jednorázovka. Nevěděla jsem, co bych dalšího dala do děje, abych to rozvinula. Skončilo to tak, jak to skončilo. Snad se líbilo.

CatherineCullen

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vykázaná z Volterry 2. část: