Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Vykázaná z Volterry 1. část

09.08.2012 (15:00) • CatherineCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 4487×

Budu vám vyprávět příběh o jedné dívce, která se narodila upírovi a lidské ženě jako člověk. Začnu s příběhem její matky.

Jmenovala se Renée a narodila se ve Forks ve Washingtonu v USA. Žila si krásný a poklidný život. Když jí bylo osmnáct let, jela na dovolenou do Itálie, do Říma. Jednou se procházela po městě a narazila na krásnou mladou dívku, která jí nabízela výlet do Volterrského hradu.

S radostí přijala a jela s dalšími lidmi autobusem do Volterry. Když dorazili na místo, šli dlouhými a studenými chodbami do velkého sálu. Sál byl kulatý, prostorný a plný světla. To ale nabylo všechno.

Byly zde malinké schody na vyvýšené místo a na něm byly tři trůny a na nich seděli tři muži. Byli krásní, bledí, vypadali jako andělé. Vzhled jim kazily jenom rudé oči. Místnost byla plná stejných lidí.

Renée nemohla spustit oči z muže na prostředním trůnu. Měl černé dlouhé vlasy, krásnou a jemnou tvář, svalnatou postavu. Ten muž vstal z trůnu a promluvil ke všem v místnosti.

„Vítám vás ve Volteře. Hostina začíná.“ A vrhl se na prvního člověka, který mu byl nejblíže. Ostatní ho napodobili. Když narazil na Renée, chystal se ji vysát, ale podíval se jí do očí a v té chvíli zapomněl, co chtěl udělat. Už této dívce nemohl ublížit. Zamiloval se do ní a ona do něj.

Plakala, když viděla, co se dělo v sále, ale věděla, že jí tento muž neublíží. Odvedl ji do svých komnat a začal ji utěšovat. Vyčerpáním usnula. Když se probudila, všechno jí vysvětlil.

Řekl jí, že se jmenuje Aro, že je upír, že ji miluje a že jí nikdo neublíží. Když zjistila vše, podívala se na něj chápavě, skočila mu kolem krku a přisála se mu na rty. Byl její reakcí zaskočen, ale rychle se vzpamatoval a začal jí polibky oplácet. Po několika měsících se vzali a odjeli na líbánky.

Na líbánkách Renée otěhotněla a odmítala se vzdát plodu její a Arovy lásky. Její těhotenství probíhalo normálně. Když přišel porod, Renée zemřela, aby zachránila své dítě.

„Lásko, pojmenuj ji Isabella a starej se o ni. Řekni jí, že ji miluju a tebe taky,“ řekla Arovi těsně před svou smrtí a políbila ho.

Přeměnil by ji, ale ona upír být nechtěla a nechtěl dělat nic proti její vůli. Splnil její poslední přání. Pojmenoval ji Isabella a staral se o ni, ale dával jí za vinu, že zabila Renée, jeho životní lásku.

Když jí bylo čtrnáct let, chtěl ji přeměnit, ale jed na ni vůbec nepůsobil. To byla pro něj poslední kapka.

***

Žila jsem si celkem pohodový a krásný život, ale otec mě vždy proklínal, že jsem mu zabila životní lásku. Nikdy mi to ale neřekl do očí. Neměl odvahu, aby urazil matčinu památku. Jsem jí prý hodně podobná, jako bych jí z oka vypadla.

Jediné, co mám po tátovi, jsou oči. Za lidského života je měl hnědé, takové mám i já. Teď jsem zrovna jela s otcem někam do Norska, nevím proč. Letěli jsme soukromým letadlem. V Norsku jsme vyšli do hor. Táta si mě vzal do náruče a svou přirozenou rychlostí vyběhl hory.

Někde v těch horách byla vila. Před ní mě táta postavil na zem.

„Issie, já se už nedokážu přetvařovat. Zabila jsi mou životní lásku a já už nedokážu být ve tvé blízkosti. Proto se tě zříkám a už se nikdy nesmíš objevit ve Volteře. Zmiz navždy z mého života a už se nikdy do něj nevracej. Už nejsi moje dcera,“ řekl a bez dalšího slova se vypařil.

To nemůže myslet vážně?! Je to můj otec a matce slíbil, že se o mě postará. Potlačovala jsem slzy. Sice se mě pokoušel přeměnit, ale jeho jed nic nezmohl. Jako by žádný neměl. Zhroutila jsem se do sněhu, který jsem ani necítila. Přece jen mám něco z upíra. Trvalo mi hodinu, než jsem se z toho zpamatovala.

Zvedla jsem se ze sněhu a šla jsem do té vily. Dveře byly odemčené, tak jsem vzala za kliku a vešla dovnitř. Po pár krocích mi spadla brada. On nechce, abych byla v jeho životě, ale chce, abych žila. To nedává smysl. Objevila jsem se v obýváku. Prošla jsem jím a objevila se v kuchyni. Byly tu tři spíže plné jídla s neomezenou trvanlivostí.

Dále tu byl bazén, čtyři šatny, čtyři ložnice, čtyři koupelny, sauna a obrovská garáž plná aut a tří motorek. Za jedním obrazem jsem objevila trezor plný peněz. Dům je nádherný. Pořád ale nechápu, proč mi ho dal, když chce, abych z jeho života odešla.

Nechala jsem to být a zabydlela se.

***

Žiji zde už skoro čtyři roky. Už jsem si zvykla na samotu, ale strašně se nudím. Za ty čtyři roky jsem se naučila mluvit plynule španělsky, francouzsky, italsky, řecky, německy, rusky a čínsky a ještě jsem dálkově studovala nějakou školu.

Strašně mi chyběla Volterra. Mí kamarádi, strýčkové, táta. Vždycky, když jsem si na něj vzpomněla, rozbrečela jsem se. I přes to, že se mě zřekl, jsem ho měla ráda.

Zítra mám osmnácté narozeniny. Ani se netěším, protože to bude jako každý obyčejný den. Šla jsem si lehnout a bezesně usnula.

Ráno jsem se probudila a připadala si divně. Neslyšela jsem své srdce, cítila pálení v krku, viděla každé zrnko prachu vznášející se ve vzduchu, slyšela na druhé straně hory téct řeku.

Rychle jsem se posadila a byl další divný bod. Jsem hrozně rychlá. Je to možné?! Rychle jsem vstala a běžela do koupelny. No, neběžela, spíše letěla. Když jsem se spatřila, nemohla jsem věřit svým očím. Má pleť - bílá jako sníh, tvář anděla, oči jako rubín. Moment! Oči jako rubín? Já jsem…

Já jsem upír?! To je boží! Ale jak to, když na mě tátův jed nepůsobil? To je jedno. Možná se ve mně ozvaly tátovy geny a já se přeměnila sama od sebe. To by dávalo smysl, ale je to divné.

A mám nějakou moc? Hned, jak jsem na to pomyslela, se okolo mě objevila mlhavá bublina. Natáhla jsem ruku, abych se jí dotkla. Narazila jsem na ni jako do skla. Co to je?

V mysli se mi najednou zjevila odpověď. Štít. Jak jsem na to přišla? A později mi to došlo. O téhle schopnosti jsem jednou slyšela mluvit Ara. Takže mám štít a určování darů. Dobrý.

Mám žízeň, měla bych jít na lov. Vyběhla jsem ven a běžela po sněhu někam do údolí. Běžela jsem lesem, když jsem narazila na tři lidi. Nadechla jsem se a cítila jsem jejich vůni. Ale nevoněla mi. Neměla jsem chuť na lidskou krev.

Další dar. Odolávání lidské krvi. Rozeběhla jsem se tedy lesem a narazila na stádo losů. Znova jsem se nadechla a hned jsem věděla, co mě bude živit. Zvířata.

Skočila jsem na mohutného samce a vypila ho do dna. Chutnal jako zmrzlina. Krásně mě osvěžil. Když jsem ho dopila, zavětřila jsem medvěda. Vydala jsem se po jeho stopě a našla ho v nějaké jeskyni. Jeho krev chutnala jako čokoláda. Prostě pochoutka.

Když jsem se vrátila domů, přestalo mě to tady bavit. Žiji tady čtyři roky, tak se chci kouknout do světa. Vyšla jsem z domu, zamkla, klíč dala pod rohožku přede dveřmi a zabalila ho do svého štítu. Teď ho nikdo neuvidí, ani kdyby byl v něm.

Vyběhla jsem směrem na východ. Půjdu přes Švédsko, Finsko a Rusko až do Ameriky. Jak jsem řekla, tak jsem udělala.

Poznala jsem mnoho upírů i upírek a zjistila jsem, že mám ještě dva dary. Ovládat mysl lidí, popřípadě jiné nadpřirozené tvory, a přivlastnit si dary ostatních. Takže jich mám hodně.

Když jsem potkala nějakého upíra s darem, strávila jsem s ním nějaký čas, abych zjistila, jak jeho dar používat, vzala si jeho schopnost a donutila ho zapomenout na mě i na to, že měl dar.

Takhle jsem už získala schopnost létat, učinit se neviditelnou, zabíjet dotekem, když se mě někdo v boji dotkne, obrátí se v prach, a tak dál a tak dál. Už je ani nepočítám.

Teď jsem zrovna v USA a je to osm let, co jsem upírkou. Běhám po lesích, lovím, běhám, lezu po stromech, běhám, prozkoumávám, běhám. Zavětřila jsem pumu, a tak jsem šla za ní. Když jsem ji vypila do dna, někdo na mě skočil a přišpendlil mě k zemi.

Ten někdo měl velikou sílu, takže to byl muž a navíc upír. Zaslechla jsem ještě kroky dalších šesti upírů. Tak to je na mě moc. Jsem sice mocná, ale jsou v přesile. Odhodila jsem toho upíra, co mě držel, svým štítem, vyskočila na nohy a rozeběhla se největší rychlostí pryč.

Byli mi v patách. Jeden z nich byl velice rychlý, ale mně nestačil. Dva z nich začali skákat po stromech. Ti dva mě tak dohnali na nějaké louce a skočili na mě. Každý z nich mě chytil za jednu ruku a pevně mě drželi. Po chvíli doběhli ostatní a prohlíželi si mě jako cenný exponát.

„Kdo jste? A proč jste mě napadli?“ vykřikla jsem na ně jedovatě. Nesmějí mě bez důvodu napadnout. Nějaký blonďák přistoupil blíže ke mně.

„Jsem Carlisle Cullen a tohle je má rodina. Moje žena Esmé, dcery Alice a Rosalie a synové Emmett, Jasper a Edward.“ Carlisle Cullen? Slyšela jsem dobře? Carlisle je přítel mého otce. Párkrát jsem ho viděla, to jsem ale byla ještě holčička, takže mě nepozná.

„A proč jste mě napadli?“ vyštěkla jsem. Zarazil se a prohlížel si mě.

„Mysleli jsme, že jsi nebezpečná.“ Odfrkla jsem si.

„Ty jsi vegetariánka?“ zeptal se mě hromotluk, myslím, že Emmett, který mě držel za pravačku.

„To jsi tak retardovaný a barvoslepý, že nevidíš barvu mých očí?“ prskla jsem mu do tváře. Zase se zarazil. Soustředila jsem se, jestli někdo náhodou nemá dar, a taky že jo.

Ten zrzek, Edward, čte myšlenky, blonďák, co mě držel za levačku, asi Jasper, cítí a ovlivňuje emoce a ten skřet, tuším, že Alice, vidí budoucnost. Od každého jsem si vzala polovinu. Přece jenom byli přátelé s mým tátou.

„Kdo jsi ty?“ zeptal se mě zrz… Edward. Soustředila jsem se na jeho myšlenky, které mě překvapily.

Je překrásná. Asi jsem se zamiloval. Hlavně se to nesmí dozvědět. Veliké překvapení. Ještě jsem zkontrolovala jeho emoce a ty to potvrdily.

„Jsem Bella.“ Otočila jsem se na Jaspera a Emmetta.

„A vy dva mě pusťte! Hned!“ křikla jsem na ně, ale nereagovali.

„Tak se osvobodím sama,“ řekla jsem a zneviditelnila jsem se. Zmizela jsem jim z rukou a postavila se na druhou stranu louky. Hledali mě, ale neviděli mě.

„Tady,“ řekla jsem a zrušila neviditelnost. Otočili se na mě a koukali jako na ducha. Rozeběhli se ke mně, ale zvedla jsem pravou ruku a narazili do mého štítu. Emmett se dotkl mého štítu rukou.

Co to je? zeptal se v myšlenkách. Usmála jsem se a odpověděla mu.

„Tomu se, Emmette, říká štít. Chrání mě před nebezpečím,“ odpověděla jsem mu a všichni vytřeštili oči.

Já to řekl nahlas? Jak to ale… Ona čte také myšlenky? divil se.

„Ano, Emmette, já také.“ Vytřeštil oči ještě víc.

„Super! Další otravný čtenář myšlenek,“ zaklel až moc nahlas. Tak tohle ne, hošánku. Mě nikdo urážet nebude. Soustředila jsem se na něj a hned se sesunul k zemi v bolestných křečích a kroutil se jako úhoř.

Všichni na něj zírali a bloncka si k němu klekla a ptala se ho, co se děje. Trochu jsem přistoupila blíž a přála si sednout.

Hned se přede mnou v mém štítu objevilo křeslo na odpočívání. Sedla jsem si na něj a koukala na Emmetta, jak se přede mnou kroutí bolestí. Vytáhla jsem ještě pilník na nehty a začala si je pilovat.

„Přestaň! Prosím! Vždyť ho to bolí!“ řvala na mě ta bloncka, myslím, že Rosalie. Usmála jsem se a vytáhla z kapsy stopky.

„Ještě deset minut. Pak by to mělo přestat,“ řekla jsem a dál se věnovala svým nehtům. Bloncku ničilo vidět ho takhle, i ostatní, ale musí si odpykat to, že mě urazil. Po deseti minutách to přestalo a Emmett byl zase normální. Podíval se na mě a nic nechápal.

„Proč?“ procenil skrz zuby.

„Už jsem taková. Když mě někdo urazí, potrestám ho. Uznávám, že to nebylo ode mě zrovna hezké, a proto přijmi tento dar.“ Ukázala jsem rukou za sebe do lesa a z něj vyběhlo deset medvědů grizzly. Podíval se na mě a přemýšlel, jestli to není léčka.

„Není. Ale jestli je nechceš, vypiju je já,“ řekla jsem a vstala.

„Ne. Přijímám.“ Hned se vrhl na prvního medvěda a vypil ho do dna. Postupně vypil všechny a byl spokojený.

„Měli bychom začít znovu,“ řekl Carlisle. Pravý diplomat, pomyslela jsem si.

„Souhlasím. Jsem Isabella, ale říkejte mi Bello.“ Podala jsem Carlisleovi ruku. Potřásl mi s ní a usmál se.

„Carlisle. Těší mě, Bello. Tohle je moje manželka Esmé.“ Ukázal na ženu po své pravici. Taky jsem si s ní potřásla rukou a usmála se.

„Těší mě, paní Cullenová.“

„Tykej mi a neříkej mi paní Cullenová, jen Esmé.“ Postupně jsem si potřásla se všemi a nakonec přišel Edward. Usmíval se zamilovaně a zasněně. Byl fakt krásný.

Bronzové vlasy, plné rty, černé oči touhou, svalnatá, hubená a vysoká postava. Při pohledu na něj jsem cítila v břiše motýlky. Já se taky zamilovala.

Ona je fakt anděl. Už chápu její konání, byla to obrana. Já ji fakt miluji. Nato jsem se usmála.

„Správně jsi to pochopil, Edwarde. A co se týče té první a poslední věty, lichotí mi to,“ usmála jsem se na něj. To ho zarazilo a odzbrojilo, a kdyby mohl, zrudl by.

Já zapomněl, že čte taky myšlenky. Nato jsem se musela usmát znovu.

„To budeš asi výjimka, protože upíří nezapomínají,“ rýpla jsem si a asi by zrudl ještě víc.

„Bello, zveme tě na návštěvu do našeho domu,“ řekl Carlisle a všichni přikyvovali, krom Rosalie. Neměla mě ráda za to, co jsem udělala Emmettovi.

„S potěšením přijímám, Carlisle,“ usmála jsem se na něj a všichni vyběhli na jihozápad. Běžela jsem za nimi a Edward se mi zařadil po boku.

Běželi jsme jen chvilku, když se před námi objevila obrovská vila. Vešli jsme dovnitř. Stáli jsme v krásném obýváku.

Carlisle všechny vyzval, abychom si sedli. Spíše si sedli chlapi a holky si jim sedly na klín. Já si bez problémů sedla na Edwardův klín. Zarazil se, ale zase hned roztál a objal mě kolem pasu.

Je možné, že by mě také milovala? Jestli ano, tak jsem v sedmém nebi. Usmála jsem se a Edward si toho všiml.

„Bello, povíš nám svůj příběh?“ zeptal se Carlisle. Přikývla jsem, ale pravdu jim říct nemůžu. Třeba by otce kontaktovali a on by sem přijel. Nejradši bych ho zabila.

„Narodila jsem se roku 1984 ve Švédsku. Matka zemřela při porodu a táta jí slíbil, že se o mě postará. Když mi bylo čtrnáct let, vyhnal mě z domu i ze svého života. Dal mi ještě dům v Norsku, kde jsem žila čtyři roky. Po mých osmnáctých narozeninách jsem se šla projít po horách. Narazila jsem na krásného muže s rudýma očima. Vrhl se na mě a začal pít mou krev. Ale něco ho vyrušilo a nedopil. Tak jsem se začala přeměňovat. Když jsem se probudila, nevěděla jsem, co se děje. Začala jsem se toulat po lesích a hledala odpovědi. Strašně mě pálilo v krku a jednou jsem narazila na pár lidí. Nadechla jsem se a ovládl mě lovec. Když jsem se jednomu z nich snažila skočit po krku, začali mi smrdět. Ten puch se nedal vydržet, a tak jsem utekla. Po pár dnech jsem narazila na stádo losů a ti mi voněli jako člověku čokoláda. Když jsem zabila celé stádo, pochopila jsem, co se ze mě stalo. Upír. Postupně jsem objevovala všechny informace o nás a začala jsem se toulat. Šla jsem přes Švédsko, Finsko a Rusko až do Ameriky. Cestou jsem potkala několik upírů a ti mi pomohli. A pak jsem narazila na vás,“ lhala jsem, ale ne moc, jen jsem jim neřekla celou pravdu.

„Jak je možné, že ti lidé smrdí?“ zeptal se mě Carlisle.

„To je můj dar. Pro normálního upíra je lidská krev zdroj síly a zvířecí je odpuzuje. Můj dar mi to přehodil. Zvířecí mi dává sílu a lidská mě odpuzuje.“

„Zajímavé,“ řekl Carlisle. Zaujaly mě Jasperovy myšlenky. Neměl tak dobré sebeovládání, ještě ovládal svou žízeň po lidech a záviděl mi, že mi lidská krev nechutná. Mohla bych mu pomoci.

Soustředila jsem se a dala mu část svého daru. Postřehl to a střelil po mně pohledem. Cítila jsem, jak se mu zmenšuje chuť na lidi a zvětšuje chuť na zvířata.

„Děkuji, Bello,“ poděkoval mi. Usmála jsem se na něj.

„To byla maličkost,“ odpověděla jsem mu.

„Co se stalo?“ Emmett.

„Bella mi zmenšila chuť na lidi a zvětšila chuť na zvířata,“ vysvětlil Jasper. Všichni se na mě podívali. Nahodila jsem pohled Já nic, já muzikant.

„To ale není tvůj jediný dar,“ pronesl zamyšleně Carlisle. Je všímavý.

„Správně. Není,“ odpověděla jsem. Čekali, co ze mě vypadne.

„Když se ze mě stal upír, dostala jsem čtyři dary. Štít, určování darů, ovlivňování mysli a vzít si dary ostatních. Jak jsem bloudila světem, narazila jsem na hodně nadaných upírů. Strávila jsem s nimi nějaký čas, abych zjistila, jak jejich dar funguje, pak si ho vzala, donutila je zapomenout a odešla,“ řekla jsem jakoby nic. Vytřeštili oči. Potřebovali by brýle, jinak jim vypadnou z důlků.

„Kolik jich máš?“ zeptala se mě Esmé. Zamyslela jsem se a začala počítat.

„Přibližně třicet, možná čtyřicet. Nevím. Už je nepočítám,“ odpověděla jsem klidně. Zase vytřeštili oči.

„Tak já vás tady nechám a zase půjdu.“ Hned jsem byla venku a běžela lesem. Doběhli mě téměř okamžitě. Řvali mé jméno. Když zařval Edward tak bolestně a zoufale, zastavila jsem. Zase na té louce. Stála jsem k nim zády, nechtěla jsem se otočit.

„Bello, neodcházej. Můžeš zůstat s námi,“ řekla Esmé jako matka, co přichází o dítě. Známe se tak třicet minut, mučila jsem jejího syna a ona mě považuje za svou dceru? Zakroutila jsem hlavou.

„Nemohu, Esmé. Já nikam nepatřím. Kdybych s vámi zůstala, přivedla bych vám jen potíže,“ řekla jsem stále zády k nim. Věděla jsem, že kdyby přišel táta, a zjistil, že jsem upír, bůh ví, co by jim udělal, aby mě získal zpět.

„To neříkej,“ řekl Edward hodně blízko za mými zády. Zbytek na mě promluvil v myšlenkách.

Miluji tě, Bello. Prosím, neopouštěj mě. Sto let jsem na tebe čekal. Jestli odejdeš, půjdu s tebou.

To nemůžeš! Ty tady máš rodinu, ale já ne. Nepatřím sem. Moje přítomnost vám přinese jen problémy, vím to, řekla jsem mu já. Sundala jsem štít, tak mě slyšel. Vytřeštil oči a ztuhl.

Prosím, zůstaň, prosil přímo zoufale.

Abych řekla pravdu, taky tě miluju, Edwarde, ale tím tě vystavuji ještě většímu nebezpečí. Ztuhnul a zalapal po dechu.

Spolu všechno překonáme, to vím zase já. Prosím, zůstaň. Všichni tě tu chceme, nenechám tě odejít. Ani tvé schopnosti nám v tom nezabrání. Velmi silná slova. Tak to zkusíme.

„Dobrá. Zůstanu, jen když mě najdete,“ řekla jsem a zmizela jim před očima. Vznesla jsem se do vzduchu a překryla svůj pach. Rozhlíželi se a hledali mě. Edward se rozeběhl. Po třech hodinách hledání přestal doufat, že mě najde, tak jsem se rozhodla mu pomoci.

Tvá láska tě povede. Jdi za hlasem svého srdce. Naslouchej mu, dovede tě ke mně, poslala jsem mu a přenesla se do jeho pokoje. Za třicet minut tu byl a rozhlížel se po pokoji.

„Vím, že jsi tady, lásko,“ řekl a čekal, že odpovím. Já nemohla jinak. Stoupla jsem si před něj a přisála se na jeho rty. Pomalu jsem se začala objevovat a zapojil se. Rukama jsem ho objala kolem krku a on mě kolem pasu. Líbali jsme se, nevím jak dlouho, ale pomalu jsem se od něj odpojila.

„Našel jsi mě. Zůstávám,“ vydechla jsem mu do úst. Popadl mě do náruče a začal se se mnou točit. Když přestal, přišpendlil se k mým rtům. Najednou zmizel a já se ocitla ve vzduchu. Podívala jsem se, co to způsobilo, a viděla jsem Emmetta.

„Emmette! Okamžitě mě pusť nebo tě potrestám!“ křikla jsem na něj. Ani to s ním nehnulo.

„Když mám novou sestru, risknu to,“ řekl klidně a přitáhl si mě do medvědího objetí. Být člověk, je ze mě placka. Co by byl dobrý trest? Už to mám! Kolem Emmetta jsem natáhla svůj štít, takže se k Rose nedostane blíže jak na dva metry, ale ostatní se dostanou blíže.

Postupně jsem se přivítala se všemi a oni mě přivítali do rodiny. Po tom všem chtěl jít Emmett k Rose, ale nemohl. To ho nějak vyvedlo z míry a ne jen jeho. Všechny, kromě mě.

„Co to je?“ zařval a dotýkal se mého štítu okolo sebe.

„Neříkala jsem, že tě potrestám? A neříkal jsi, že to riskneš?“ zeptala jsem se ho a šla do obýváku. Hnal se za mnou a chtěl na mě skočit, ale zvedla jsem ruku a zastavil se ve vzduchu.

„Zkus to ještě jednou a rozloučíš se s Rose, řekněme… na sto let?“ zeptala jsem se sama sebe. Zhrozil se.

„To ne. To je málo. Tak na věčnost,“ dopověděla jsem a nechala Emmetta spadnout na zem. Rozmázl se jako těsto na pekáči.

„Bello, prosím, to nemůžeš. Prosím, sundej ten štít. Prosím.“ Klečel přede mnou a koukal se na mě jako zatoulané štěně. Vyprskla jsem smíchy.

„A já myslela, že jsi chlap. Ale jak tak koukám, jsi ještě dítě. A dětem je zakázáno mít sex,“ řekla jsem a všichni vyprskli smíchy.

„Prosím, udělám všechno, co řekneš, a nikdy nebudu protestovat, jen ten štít stáhni,“ prosil mě. Zamyslela jsem se.

„Máš smůlu,“ řekla jsem a dál si ho nevšímala.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vykázaná z Volterry 1. část: