Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Knihy » Nový měsíc » Nový měsíc outtakes - Špatný odhad

24.10.2010 (05:28) • 4dd4 • Knihy » Nový měsíc • komentováno 0× • zobrazeno 5561×

Nepatrný šepot - ne tady, několik tisíc yardů na severu - způsobil, že jsem vyskočila. Mé ruce se automaticky sevřely okolo telefonu, prásknutím ho zavřely a schovaly ho z dohledu tím samým pohybem.

Přehodila jsem si vlasy přes rameno, kradmo se koukla přes vysoká okna v lese. Den byl potemnělý, zamračený, můj vlastní odraz byl jasnější než stromy a mraky. Zírala jsem na své široké, polekané oči, mé rty kroutící se v koutcích dolů, malou vertikální vrásku mezi mými obočí...

Zamračila jsem se, zbavila se výrazu viny s pohrdáním. Atraktivním pohrdáním. Nepřítomně jsem zaregistrovala, jak mi na obličeji sluší nelítostný pohled, hezky kontrastoval s vlídnou zlatí mých hustých kadeří. Souběžně s tím mé oči prohledávaly prázdný aljašský les a ulevilo se mi, že jsem dosud sama. Ten zvuk nebyl ničím - pták nebo vánek.

Nebyla tu žádná potřeba cítit úlevu, říkala jsem si. Žádná potřeba cítit vinu. Neudělala jsem nic špatně.

Copak ostatní zamýšleli, že nikdy neřeknou Edwardovi pravdu? Zamýšleli nechat ho navždy libovat si v úzkosti v té strašné chudinské čtvrti, zatímco Esmé truchlí a Carlisle přehodnocuje každé své rozhodnutí a Emmettova přirozená radost z existence pozvolna mizí k osamělosti? Je to fér?

Kromě toho tu neexistoval žádný způsob, jak dlouhodobě udržet to tajemství před Edwardem. Dříve či později nás najde, přijede navštívit Alici nebo Carlislea kvůli nějakému důvodu, a potom zjistí pravdu. Bude nám děkovat za to, že jsme mu lhali a mlčeli? Těžko. Edward vždy musel vědět všechno; žil pro ten pocit vševědoucnosti. Dostane záchvat obrovského vzteku a bude to pouze horší, že jsme drželi zprávu o Bellině smrti daleko od něj.

Když se uklidní a překoná tuhle šlamastyku, pravděpodobně mi poděkuje za to, že jsem tou, která byla dostatečně odvážná, aby mu řekla pravdu…

Míle daleko zavřískal jestřáb; ten zvuk způsobil, že jsem vyskočila a znovu zkontrolovala okno. Můj obličej měl ten samý výraz viny jako předtím, a já se na sebe mračila ve skle.

Dobře, tak jsem měla svou vlastní agendu. Bylo to tak zlé chtít, aby má rodina byla znovu spolu? Bylo to tak sobecké postrádat každodenní poklid, základní spokojenost, kterou jsem brala jako samozřejmost, to štěstí, které se zdálo, že si Edward vzal sebou se svým letem?

Prostě jsem chtěla, aby věci byly jako dřív. Bylo to špatné? Nevypadalo to tak hrozně. Konec konců neudělala jsem to kvůli sobě sama ale pro všechny. Esmé a Carlislea a Emmetta.

Ne kvůli Alici, i když bych předpokládala… Ale Alice si byla tak jistá tím, že se ta situace nakonec vyřeší - že Edward nebude schopen držet se dál od té své malé lidské dívky - že ona se nebude sužovat smutkem. Alice vždy žila v jiném světě než zbytek z nás, uzamčená ve své, vždy měnící se, realitě. Od té doby byl Edward jediným, kdo se mohl zapojit do té reality, domnívám se, že jeho nepřítomnost je pro ni těžká. Ale ona si byla tak jistý jako vždycky, žila v čase, do kterého její tělo ještě nedosáhlo. Vždy tak klidná.

Ona byla dost šílená, když viděla Bellu skočit, ačkoli...

Byla jsem příliš netrpělivá? Jednala jsem příliš brzy?

Mohla bych být stejně upřímná k sobě, protože Edward uvidí každou špetku malichernosti v mém rozhodnutí, jen co se vrátí domů.  Mohla bych také přiznat své špatné pohnutky, přijmout je teď.

Ano, žárlila jsem na to, co Alice cítila k Belle. Byla by se Alice hnala pryč tak zbrkle, tak šílená panikou, kdybych to byla já, koho viděla skočit z útesu? Musela milovat tu nezajímavou lidskou holku mnohem víc než mě?

Ale tahle žárlivost byla jen nevýraznou věcí. To možná urychlilo moje rozhodnutí, ale nezdrželo by ho. Tak jako tak bych volala Edwardovi. Byla jsem si jistá, že dával přednost mé upřímnosti nad klamáním ostatních. Jejich laskavost byla odsouzena od počátku; Edward se nakonec vrátí domů.

A teď mohl přijít domů dříve.

Nebyla to jen spokojenost mé rodiny, kterou jsem postrádala.

Vážně jsem postrádala taky Edwarda. Postrádala jsem jeho sarkastické, drobné poznámky, černý humor, který byl víc v harmonii s mým vlastním temným smyslem pro humor než s Emmettovou radostnou, směšnou podstatou. Postrádala jsem hudbu - jeho stereo, jeho nejnověji objevenou menší nezávislou a úspěšnou skupinu, a klavír, zvuk Edwarda proplétající své obvykle odměřené myšlenky do průzračnosti písně. Postrádala jsem jeho bručení v garáži vedle mě, zatímco jsme seřizovali auta, jediné doby, kdy jsme byli naprosto synchronizovaní.

Postrádala jsem svého bratra. Jistě mě nebude soudit příliš krutě, když tohle viděl v mých myšlenkách.

Věděla jsem, že to bude na chvíli nepříjemné. Ale čím dříve přijede domů, tím dříve se můžeme znovu vrátit k normálu...

Prohledávala jsem svou mysl kvůli nalezení nějakého pocitu smutku vůči Belle, a měla jsem radost, když jsem zjistila, že oplakávám tu dívku. Trochu. Přinejmenším: ona učinila Edwarda šťastným do té míry, do jaké jsem u něj nikdy předtím neviděla. Samozřejmě, ona ho dělala také zkroušenějším než cokoli jiného ve jeho století života. Ale budu postrádat ten poklid, který mu dala po těch několik krátkých měsíců. Skutečně jsem mohla litovat její ztráty.

Toto vědomí způsobilo, že jsem se cítila lépe ohledně mé maličkosti, spokojená. Usmála jsem se na svůj obličej ve skle, orámovaný mými zlatými vlasy a červenými cedrovými stěnami Tanyina dlouhého, útulného obývacího pokoje, a těšila se tím pohledem. Když jsem se usmívala, nebyla tu žádná žena nebo muž na této planetě, smrtelná ani nesmrtelná, která by se mi mohla vyrovnat v kráse. Byla to povzbudivá myšlenka. Možná, že nejsem ta osoba, se kterou se dá snadno žít. Možná že jsem povrchní a sobecká. Možná, že bych se mohla vyvinout v lepší charakterní osobnost, kdybych se narodila s tuctovým obličejem a nezajímavým tělem. Možná, že bych byla šťastnější v té podobě. Ale bylo nemožné dokázat do. Měla jsem svou krásu; bylo to něco, na co jsem se mohla spolehnout.

Usmála jsem se víc doširoka.

Telefon zazvonil a já automaticky zesílila stisk ruky, ačkoli ten zvuk přicházel z kuchyně, ne z mé pěsti.

Okamžitě jsem věděla, že je to Edward. Volal, aby si ověřil tu informaci, kterou jsem mu poskytla. On mi nevěřil. Očividně si myslel, že jsem dost krutá na to, abych si z něj dělala legraci. Zamračila jsem se, zatímco jsem proběhla kuchyní, abych zvedla Tanyin telefon.

Telefon byl na samém okraji dlouhé kuchyňské linky. Chytla jsem ho dříve, než první zazvonění skončilo, a otočila se tváří k francouzským dveřím, když jsem ho zvedala. Nechtěla jsem si to přiznat, ale věděla jsem, že jsem dávala pozor, jestli se Emmett a Jasper vrátili. Nechtěla jsem, aby mě slyšeli mluvit s Edwardem. Byli by naštvaní...

„Ano?“ dožadovala jsem se.

„Rose, musím hned mluvit s Carlislem, hned,“ odsekla Alice.

„Ach, Alice! Carlisle je na lovu. Co…?“

„Fajn, jakmile se vrátí.“

„Co se děje? Já ho ihned vystopuji a řeknu mu, aby ti zavolal…“

„Ne,“ znovu mě přerušila Alice. „Budu v letadle. Podívej, máte nějaké zprávy o Edwardovi?“

Bylo zvláštní, jak se mi zkroutil žaludek, vypadalo to, že spadl dolů. Ten pocit přinášel sebou podivné déjá vu, slabý náznak dlouho-ztracené lidské vzpomínky. Zvedání žaludku...

„Dobře, ano. Alice. Právě teď. Já jsem mluvila s Edwardem. Jen pár minut předtím.“ Na krátkou vteřinu jsem si pohrávala s myšlenku o předstírání, že Edward volal mě, prostě shoda okolností. Ale samozřejmě tady nemělo žádný smysl lhát. Edward mi způsobí dost potíží, až se vrátí domů.

Můj žaludek se dále podivně svíral, ale ignorovala jsem to. Rozhodla jsem se být naštvaná. Alice by se neměla na mě takto štěkat. Edward nechtěl lži; on chtěl pravdu. On mě v tom podpoří, až se vrátí domů.

„Ty a Carlisle jste se zmýlili,“ řekla jsem. „Edward si nebude cenit, že se mu lhalo. On by chtěl pravdu. On chtěl pravdu. Takže jsem mu ji poskytla. Volala jsem mu... Volala jsem mu často,“ připustila jsem. „Dříve než si toho všiml. Zpráva byla… špatná.“

„Proč?“ Alice zalapala po dechu. „Proč jsi to udělala, Rosalie?“

„Protože čím dříve se z toho dostane, tím dříve se věci vrátí zpátky k normálu. S časem by to nebylo jednodušší, takže proč to oddalovat? Čas nic nezmění. Bella je mrtvá. Edward se bude rmoutit, ale potom se z toho dostane. Lepší když začne teď než později.“

„No, ovšem pleteš se v obou ohledech, Rosalie, takže to bude problém, nemyslíš?“ zeptala se Alice nelítostným, jízlivým tónem.

Pletu se v obou ohledech? Rychle jsem zamrkala, snažila se porozumět.

„Bella je stále naživu,“ zašeptala jsem a nevěřila těm slovům. Jen pokus rozlousknout to, co jsou ty ohledy, které Alice měla na mysli.

„Ano, to je pravda. Je naprosto v pořádku…“

„V pořádku? Viděla jsi skočit z útesu!“

„Já jsem se mýlila.“

Ta slova zněla divně, z Aliciných úst. Alice, která se nikdy nespletla, nikdy nepřistižena překvapená...

„Jak?“ zašeptala jsem.

„To je dlouhá historie.“

Alice se zmýlila. Bella je naživu. A já jsem řekla...

„No, ty jsi způsobila docela zmatek,“ zavrčela jsem, obrátila jsem mou zlost v obviňování. „Edward bude zuřit, až se vrátí domů.“

„Ale v tom se taky pleteš,“ řekla Alice. Mohla jsem poznat, že mluví skrz zuby. „A kvůli tomu volám...“

„Mýlím v čem? Edward se vrátí domů? Samozřejmě, že ano,“ zasmála jsem se uštěpačně. „Cože? Ty si myslíš, že se bude chovat jako Romeo? Ha! Jako nějaký hloupý, romantický…“

„Ano,“ zasyčela Alice, její hlas byl jako led. „To je přesně to, co jsem viděla.“

Ta nezpochybnitelná jistota jejích slov způsobila, že se má kolena zdála být bizardně vratká. Sevřela jsem cedrové břevno zdi kvůli podpěře - podpoře, které moje diamantově tvrdé tělo rozhodně nepotřebovalo. „Ne. On není tak nerozumný. On - on musí pochopit, že…“

Ale nedokázala jsem dokončit větu, protože jsem to mohla spatřit ve své hlavě, mou vlastní vizi. Vizi mě. Nemyslitelnou vizí mého životu, kdyby Emmett nějakým způsobem přestal být. Roztřásla jsem se z hrůzy té představy.

Ne - to nebylo srovnatelné. Bella byla jen člověk. Edward nechtěl, aby byla nesmrtelná, takže to není to samé. Edward nemohl cítit to samé!

„Já - já jsem to tak nemyslela, Alice! Já prostě chtěla, aby se vrátil domů!“ Můj hlas byl skoro jako zavytí.

„Na to je trochu pozdě, Rose,“ řekla Alice, nelítostněji a chladněji než předtím. „Schovej si svoje výčitky svědomí pro někoho, kdo jim uvěří.“

Bylo tu cvaknutí a potom oznamovací tón.

„Ne,“ zašeptala jsem. Na okamžik jsem pomalu zavrtěla hlavou. „Edward se musí vrátit domů.“

Zírala jsem na svůj obličej v okenním sklu francouzských dveří, ale nedokázala jsem se už dívat. Byla to prostě beztvará šmouha bílé a zlaté.

Potom, přes šmouhu, daleko ve vzdáleném lese, velký strom se nevyzpytatelně zakymácel, ve špatném rytmu se zbytkem lesa. Emmett.

Škubla jsem dveřmi pryč od sebe. Ostře bouchly o stěnu, ale ten zvuk byl daleko za mnou, zatímco jsem se řítila do zeleně.

„Emmette!“ křičela jsem. „Emmette, pomoc!“

Zdroj: jedná se o Zuzčin překlad ze stránek Stephenie Meyer

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Knihy » Nový měsíc

Sdílet

Diskuse pro článek Nový měsíc outtakes - Špatný odhad: