Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Knihy » Stmívání » Stmívání outtake - Nakupování s Alicí

Nakupování s Alicí

Auto bylo elegantní, černé a výkonné; jeho okénka měla odstín limuzínově černé. Motor předl jako velká kočka, zatímco jsme spěchali hlubokou nocí.

Jasper řídil jednou rukou, vypadalo to nedbale, ale silné auto letělo kupředu s perfektní přesností.

Alice se mnou seděla na koženém černém sedadle. Nějak, během dlouhé noci, se moje hlava ocitla na jejím krku tvrdém jako žula, její chladné paže mě objímali, její tvář se přitiskla na temeno mé hlavy. Předek její tenké bavlněné halenky byl studený, navlhlý mými slzami. Občas, když se moje dýchání stalo nepravidelné, ona konejšivě zamumlala; svým rychlým, vysokým hlasem, povzbuzení, které znělo jako zpívání. Abych zachovala klid, soustředila jsem se na dotek její studené pleti; vyvolávalo to pocit jako tělesný kontakt s Edwardem.

Oba z nich mě ujišťovali – když jsem si uvědomila zasažená panikou, že všechny moje věci zůstaly v náklaďáčku – o tom, že to, když jsem si je nevzala sebou, bylo nutné něco udělat s pachovou stopou. Sdělili mi, že si nemusím dělat hlavu ohledně oblečení nebo peněz. Zkusila jsem  jim důvěřovat a snažila jsem si nevšímat, jak nepohodlně se cítím v Rosaliiném nepadnoucím oblečení. Byla to bezvýznamná záležitost na to, abych na ni upozorňovala.

Na hladké hlavní silnici, Jasper nikdy nejel mohutným autem, pomaleji než sto dvacet mil za hodinu. Vypadal, že si naprosto neuvědomuje omezeních rychlosti, ale nikdy jsme neviděli hlídkovací auto. Jediné přerušení jednotvárné jízdy byly dvě zastávky, kvůli načerpání paliva. Naprázdno jsem si všimla, že Jasper byl dvakrát uvnitř zaplatit prachy.

Svítání se začalo vyjasňovat, když jsme byli někde v severní Kalifornii. Dívala jsem se s vlhkýma, pálicíma očima, jak šedivé světlo pádilo přes bezmračnou oblohu. Byla jsem vyčerpaná, ale spánek se my vyhýbal, moje mysl byla příliš zaplněná rozrušujícíma představami na no, aby se uvolnily do bezvědomí. Charlieho zlomený výraz – Edwardovu zvířecí vrčení s vyceněnými zuby, když zíral na dychtivého stopaře – Laurentův sklíčený pohled – mrtvý pohled v Edwardových očích potom, co mě naposledy políbil; promítali se mi dosud před očima, moje pocity se střídaly mezi hrůzou a zoufalstvím.

V Sacramentu, hlavním městě Kalifornie, Alice chtěla po Jasperovi, aby zastavil, aby pro mě obstarala jídlo. Ale já jsem otráveně zakroutila hlavou a nařídila mu, aby pokračoval v cestě, tlumeným hlasem.

O několik hodin později, v předměstí u L. A, k němu znovu Alice tiše promluvila, a on opustil dálnici za zvuku mých chabých protestů. Obrovské nákupní středisko bylo vidět ze silnice a Jasper zamířil přímo tam, zastavil v parkovací garáži, dole na podzemní ploše, aby zaparkoval.

„Zůstaň v autě.“ přikázala Jasperovi.

„Jsi si jistá?“ zdál se znepokojený.

„Nevidím tu nikoho.“ Tvrdila. Přikývnul na souhlas.

Alice vzala mou ruku a vytáhla mě z auta. Přidržovala si moje ruce tak, že mě držela blízko svého boku, zatímco jsme šli temnou garáží. Vyhýbala se kraji garáže, zůstávala v šeru. Zaregistrovala jsem, jak její pokožka vypadá, že září ve slunečním světle, které se odráželo od chodníku. Nákupní středisko bylo přecpané, mnoho hloučků zákazníků nás míjelo, někteří z nich otočily hlavou, aby nás spatřili vycházet.

Kráčeli jsme pod mostem, který překlenul horní plošinu parkovací garáže do druhého podlaží jako sekci obchodního domu, vždy jsme se drželi pryč od přímé sluneční záře.

Jakmile jsme byli uvnitř, pod fluorescenčním osvětlení obchodu, Alice vypadala méně nápadná – jenom ostražitá křídově bledá dívka, jenom se stíny pod očima a s černými vlasy rozježenými všemi směry. Kruhy pod mýma očima, to jsme si byla jistá, byly více zřejmé než její.

Stále jsme upoutávali pozornost každého, který letmo pohlédl naším směrem. Přemýšlela jsem o tom, co si pomysleli, když nás spatřili. Drobná, tančící Alice, se svým krásným andělským obličej, oblečená do tenké světlé látky, která úplně dost zvýrazňovala její bledost, která se se mnou držela za ruce, evidentně mě  vedla, zatímco já se za ní vlekla v mém trapně nepadnoucím ale drahém oblečení, moje vlasy se stočili do spleti dole na mých zádech. Alice mě neomylně vlekla ke stánku s jídlem.

„Co chceš k snědku?“

Pach tučného fast foodu mi obrátil žaludek naruby. Ale Aliciny oči nebyly zprůchodněny pro přesvědčování. Bez nadšení jsem požádala o něco krůtího.

„Můžu jít na záchod?“ Zeptala jsem se, zatímco jsme zamířily k frontě.

„Dobře.“ a změnila směr, nikdy nepustila mou ruku.

„Dovedu jít sama.“ Nezajímavá atmosféra typického nákupního střediska vyvolal pocit nejnormálnosti, ne ten který jsem měla od naší katastrofální hry poslední noci.

„Je mi líto, Bello, ale Edward čte moje myšlenky, když se sem dostane, a pokud on spatří, že jsem tě na chvilku pustila z dohledu…“ ztratila se, bezděčně se dívala na ty strašlivé následky.

Alespoň čekala venku v místnůstce před přecpanou toaletou. Umyla jsem si obličej tak dobře jako mé ruce, ignorovala jsem vyplašené pohledy žen kole mě. Snažila jsem si učesat vlasy svými prsty, ale rychle jsem přestala. Alice znovu u dveří popadla mou ruku a šli jsme pomalu zpět do fronty na jídlo. Vlekla jsem se, ale ona nevypadala, že je díky mně netrpělivá.

Pozorovala mě, jak jím, zpočátku pomalu, potom rychleji, jak se mi vracela chuť k jídlu. Když jsem vyprázdnila limonádu, zvedla se tak rychle, že mě opustila jen na moment – i když ze mě nikdy nespustila oči – a přinesla mi další.

„To jídlo, které ty jíš, je určitě praktičtější.“ Poznamenala, když jsem s tím skončila. „Ale nevypadá to jako velká zábava.“

„Předpokládám, že lov je víc vzrušující.“

„Nemáš ani tušení.“ Blýskla širokou úsměvem, odhalující plnou pusu třpytivých zubů a několik lidských se obrátilo naším směrem.

Po té co jsme vyhodili odpadky, zavedla mě do rozlehlých chodeb nákupního střediska, a potom její oči zazářili na něco, co ona hledala, vláčela mě vedle sebe na každé zástavce. Zůstala na okamžik v drahém butiku, aby koupila tři sluneční brýle, dvoje ženské, jedny mužské.

Všimla jsem si, že se na ni prodavač podíval pod novým dojmem, když mu podala cizí kreditní kartu se zlatým úzkým proužkem napříč ní. Vypátrala obchod s doplňky, kde se za zastavila pro kartáč na vlasy a gumičky.

Ale ona mě doopravdy nedostala dovnitř obchodu, dokud mě za sebou nedovlekla do něčeho jako je prodejna, které jsem nikdy často nenavštěvovala, poněvadž cena páru ponožek byla nad moji ligu.

„Ty máš velikost dvě.“ Bylo to oznámení, ne otázka.

Použila mě jako soumara, složila přede mně enormní množství oblečení. Tu a tam jsem ji spatřila, jak sahá po velikosti XS, když si vzala něco na ven pro sebe. Oblečení, které si vybrala pro sebe, bylo všechno z lehoučké látky, ale rukávy dlouhých šatů ji zakryly její pleť tak moc, jak jen to bylo možné. Široký, černý slaměný klobouk završil hromadu oblečení.

Prodavačka měla stejnou reakci na vzácnou kreditní kartu, stala se podlézavější a oslovovala Alici „Slečno.“ I když jméno, které vyslovila, bylo cizí. Jakmile jsme znovu vyšli z nákupního střediska, naše ruce obtěžkané taškami, které měla u sebe, zeptala jsem se na to.

„Jak tě to oslovovala?“

„Na téhle kreditní kartě je napsáno Rachel Lee. My musíme být opatrní, nesmíme zanechat žádný druh stopy pro stopaře. Pojďme, dokončit tvou změnu.“

Přemýšlela jsem o tom, když mě zavedla na toaletu, zatlačila mě do místnůstky před ní, tak abych měla prostor na pohyb. Slyšela jsem ji, jak se přehrabuje v taškách, posléze mi podala světle modré bavlněné šaty nad dveřmi. Vděčně jsem strhnula Rosalliny moc dlouhé, příliš těsné džíny, seškubla jsem ze sebe halenku, která na mě plandala na nesprávných místech, hodila jsem jí je přes dveře. Překvapila mě, když prostrčila pode dveřmi pár měkkých kožených sandálů – kdy je sehnala? Šaty pasovaly ohromně dobře, drahý střih byl zřejmý ve způsobu, jak okolo mě splývaly.

Když jsem opustila koutek před záchodem, všimla jsem si, že Alice narvala Rossaliino oblečení do nádoby na odpadky.

„Podrž si své tenisky.“  Sebrala jsem je z vrchu jedné tašky.

Namířili jsme zpátky do garáže. Alice tentokrát přilákala menší počet pohledů; byla tak schovaná za taškami, pod kterými její pleť byla stěží viditelná.

Jasper čekal. Vyklouznul ven z auta, když jsme se blížili – kufr byl otevřený. Když se natahoval pro moje tašky, nejdřív věnoval Alici zatrpklý pohled.

„Věděl jsem, že jsem měl jít taky,“ zabručel.

„Ano,“ souhlasila. „oni by tě přímo milovali na dámské toaletě.“ Neodpověděl.

Alice rychle zašmátrala ve svých taškách, které dala do kufru. Podala Jasperovi sluneční brýle a vzala si jedny na sebe. Mě podala třetí pár a kartáč na vlasy. A vytáhla si halenku s dlouhými rukávy z tenké transparentní černé, oblekla si je na tričko, nechala kufr otevřený. Nakonec si přidala i slaměný klobouček. Provizorní kostým na ni vypadal tak, jako kdyby patřila na přechod. Popadla ještě jednu hrst oblečení, které svinula do kuličky, otevřel zadní dveře a vytvořila z něj na sedadle polštář.

„Potřebuješ se teď vyspat.“ Nařídila mi neústupně. Poslušně jsem vlezla na sedadlo, ihned jsem si na něj položila hlavu, schoulila jsem se na bok. Už jsem napůl spala, když autu tiše zavrnělo životem.

„Neměla bys mi dávat všechny tyto věci,“ zamumlala jsem.

„Nedělej si s tím hlavu, Bello. Spi.“ Její hlas byl utišující.

„Děkuji.“ Zašeptala jsem a vklouzla jsem do neklidného spánku.

Byla to bolest ze spaní v křečovité pozici, která mě vzbudila.

Byla jsem ještě unavená, ale náhle roztřesená, když jsem si vzpomněla, kde to jsem. Napřímila jsem se, abych viděla Sluneční údolí, které se rozkládala přede mnou; široké střechy pokryté taškami, palmy, dálnice, smog a bazén, objímaly krátké skalnaté hřebeny, které nazýváme pohoří. Překvapilo mě, že jsem nepocítila pocit úlevy, jenom hlodavý stesk po domově, po kapající obloze a tamních zelených oploceních pozemků, a na to, co pro mě Edward znamenal. Potřásla jsem hlavou, snažila jsem se na okraj zahnat zoufalství, které hrozilo, že mě přemůže.

Jasper a Alice si povídali; uvědomovali si, tím jsem si byla jistá, že jsem znovu při smyslech, ale nedávali to najevo. Jejich rychlé, tiché hlasy, jeden hluboký, jeden vysoký, se melodicky proplétali okolo mě. Zjistila jsem, že se bavili o tom, kde zůstat.

„Bello,“ nenuceně mě oslovila jako kdybych už byla součástí rozhovoru. „Kudy se jede k letišti?“

„Zůstaň na stodesítce.“ Odpověděla jsem automaticky. „Pojedeme přímo kolem.“ Chvilku jsem přemýšlela, můj mozek byl dosud zamlžený spánkem.

„My někam letíme?“ Zeptala jsem se.

„Ne, ale je lepší být blízko, kdyby něco…“ Zapnula si mobilní telefon a zřejmě volala na informace. Mluvila pomaleji než obvykle, ptala se na hotely poblíž letiště, souhlasila s návrhem, potom se odmlčela, během toho co ji spojily. Objednala se na týden pod jménem Christian Bower, odemlela číslo kreditní karty bez toho, aby se na ni jedinkrát podívala. Slyšela jsem, že znovu opakovala pokyny po operátorce; ujistila jsem se, že nepotřebuje pomoc se svou pamětí.

Pohled na telefon mi připomenul moje povinnosti.

„Alice“ řekla jsem, když skončila. „Potřebuji zavolat tátovi.“ Můj hlas byl klidný. Podala mi telefon.

Bylo pozdní odpoledne; doufala jsem, že je v práci. Ale on zvedl telefon po prvním zazvonění. Zarazila jsem se, když jsem si představila jeho úzkostlivý obličej u telefonu.

„Tati?“ řekla jsem váhavě.

„Bello! Kde jsi, zlatíčko?“

Silná úleva naplnila jeho hlas.

„Jedu po silnici.“ Nemusím mu dát najevo, že tři dny jedeme přes noc.

„Bello, musíš se otočit.“

„Já potřebuji jet domů.“

„Drahoušku, promluvme si o tom. Nemusíš odejít jen kvůli nějakému klukovi.“ Poznala jsem, že začíná být velmi opatrný.

„Tati, dej mi týden. Potřebuji si ty věci promyslet, a pak se rozhodu, jestli se vrátím. Tohle nemá nic dočinění s tebou, rozumíš?“ Hlas se mi nepatrně chtěl. „Mám tě moc ráda, tatínku. Ať se rozhodnu jakkoliv, uvidíme se brzy. Slibuji.“

„Dobře, Bello.“ Jeho hlas byl odevzdaný. „Zavolej mi, až dorazíš do Phoenixu.“

„Zavolám ti z domova, tati. Ahoj.“

„Ahoj, Bello.“ Zaváhal předtím, než zavěsil.

Přinejmenším jsem zas byla zadobře s Charliem, přemýšlela jsem, zatímco jsem podala telefon nazpět Alici. Starostlivě mě pozorovala, asi čekala další emocionální kolaps.  Ale já jsem na to byla příliš unavená.

Dobře známé město letělo za temným okýnkem. Doprava byla tichá. Rychle jsme projeli středem města a potom jsme stočili okolo severní strany letiště Sky Harbor International, zabočili jsme na jih do Tempe. Právě na druhé straně vysušeného řečiště Salt River, jsme byli míly nebo tak nějak od letiště, Jasper poslechl Alicin příkaz. Snadno ho nasměrovala přes ulice ke vchodu letištního hotelu Hilton.

Uvažovala jsem o Motelu 6, ale byla jsem si jistá, že by odbyli každé peněžní starosti. Vypadá to, že mají nekonečnou rezervu.

Zajeli jsme na obslužné parkoviště pod stínem podlouhlé verandy, a dva hoteloví pikolíci se okamžitě přesunuli k boku impozantního automobilu. Jasper a Alice vystoupily, vypadaly velmi podobní filmových hvězdám ve svých tmavých brýlích. Nemotorně jsem vystoupila, ztuhlá z dlouhých hodin v autě, vypadala jsem obyčejně. Jasper otevřel kufr auta a patolízalský personál spěšně vyložil naše nákupní tašky do mosazného vozíku… Byli příliš dobře vycvičení na to, aby nevěnovali žádné udivené pohledy na náš nedostatek skutečných zavazadel.

Auto bylo velmi chladné uvnitř svého tmavého interiéru; vystoupila jsem do odpoledne v Phoenixu, dokonce i ve stínu bylo jako kdybych strčila hlavu dovnitř trouby, která je připravená na grilování. Poprvé tohoto dne, jsem se cítila doma.

Jasper sebevědomě kráčel prázdnou halou. Alice se mi starostlivě držela po boku, hotelový pikolíci nás dychtivě s našimi věcmi následovali. Jasper přistoupil k recepci s jeho neúmyslně královským stylem

„Bower,“ Bylo všechno, co řekl profesionálně vypadající recepční. Okamžitě zpracovávala jeho informaci, s jedním jediným nejmenším letmým pohledem k zlatovlasému idolu před ní, který prozrazoval její úlisnou zběhlost.

Okamžitě jsme byli zavedeni do našeho velikánského apartmá. Věděla jsem, že dvě koupelny tu byly jenom kvůli společenským zvyklostem. Hoteloví pikolíci efektivně složili naše tašky, zatímco jsem se ochable posadila na pohovku a Alice odtančila, aby si prohlédla další pokoje. Jasper si s nimi potřásl rukama, když odcházeli, a pohled, který si vyměnily svým směrem, když byli pryč ze dveří, byl více než spokojený; byl přímo radostí bez sebe. Potom jsme byli sami.

Jasper došel k oknům, pevně zatáhl obě vrstvy závěsů. Alice se objevila a upustila pokojově obsluhovaný jídelní lístek do mého klína.

„Objednej si cokoli,“ nařídila.

„Je mi dobře.“ prohlásila jsem netečně. Věnovala mi ponurý pohled a sebrala si nazpět jídelní lístek. Remcajíc něco o Edwardovi zvedla telefon.

„Alice, vážně,“ začala jsem, ale její pohled mě umlčel. Položila jsem si hlavu na opěrku pohovky a zavřela jsem oči. Probudilo mě zaklepaní na dveře. Vyskočila jsem tak rychle, že jsem hned uklouzla na podlaze atřískla se čelem o konferenční stolek.

„Au,“ řekla jsem omámeně, mnula jsem si hlavu.

Zaslechla jsem, jak se Jasper jednou zasmál, vzhlédla jsem, abych spatřila, jak si zakrývá ústa, snažil se potlačit zbývající část z jeho pobavení. Alice otevřela dveře, pevně přitom tiskla rty k sobě, ale koutky úst jí cukali.

Zrudla jsem a vydrápala jsem se zpátky na pohovku, chytila jsem si rukama hlavu. Bylo to moje jídlo; vůně tmavého masa, sýru, česneku a brambor lákavě vířila okolo mě. Alice nesla podnos tak obratně jakoby byla po několik let servírkou, položila jej na stůl vedle mých kolen.

„Potřebuješ bílkoviny.“ objasňovala, zvedla stříbrný poklop, aby ukázala velikánský řízek a okrasnou bramborovou skulpturu. „Edward s tebou nebude šťastný, pokud tvoje krev bude cítit chudokrevností, až sem dorazí. Byla jsem si skoro jistá, že si dělala legraci.

Nyní, když jsem ucítila jídlo, byla jsem znovu hladová. Jedla jsem rychle, cítila jsem, že se mi vrací síla, když cukry objevily můj krevní oběh. Alice a Jasper si mě nevšímali, sledovali zpravodajství a povídali si tak rychle a tiše, že jsem nedokázala porozumět jejich rozmluvě.

Druhé zaklepání rozeznělo dveře. Vyskočila jsem na nohy, jen taktak jsem se vyvarovala další nehodě s poloprázdným podnosem na konferenčním stolku.

„Bello, musíš se uklidnit.“ Řekl Jasper, zatímco Alice šla otevřít. Člen administrativního sboru ji podal malou tašku s logem Hiltonu na ní a potichu odešel. Alice ji získala pro mě a tak mi ji podala. Otevřela jsem ji a našla jsem v ní kartáček na zuby, zubní pastu a všechny další nepostradatelné věci, které jsem nechala vzadu svého náklaďáčku. Slzy se mi objevily v očích.

„Vy jste ke mně tak laskavý.“ Podívala jsem se na Alici a potom na Jaspera, přemožené pocity.

Zpozorovala jsem, že je Jasper obvykle opatrnější na to, aby si udržoval odstup ode mě, takže mě překvapilo, když přišel k mému boku a položil ruku na moje rameno.

„Ty jsi teď součástí sabatu čarodějnic.“ dobíral si mě, a hřejivě se usmíval. Cítila jsem, jak intenzivní malátnost nenadále pronikla do mého těla; oční víčka byla nějak příliš těžká, abych je zvedla nahoru.

„Velmi rafinované, Jaspere,“ Zaslechla jsem Alici říkat znechuceným tónem. Její chladné, útlé paže vklouzly pod moje kolena a zezadu mých zad. Zvedla mě, ale byla jsem v limbu dříve, než mě donesla do postele.

Bylo velmi brzy, když jsem se vzbudila. Spala jsem dobře, beze snů, a byla jsem čilejší než obvykle bývám po probuzení. Byla tma, ale namodralé záblesky světla vycházely z pod dveří. Natáhla jsem se a snažila jsem se najít lampičku na nočním stolku vele postele. Světlo se mi rozsvítilo nad hlavou, zalapala jsem po dechu, a Alice byla tu, klečela vedle mě na posteli, její ruka na lampičce, která byla nelogicky připevněná k čelu postele.

„Promiň.“ Řekla, když jsem se s úlevou sesula zpátky na polštář. „Jasper má pravdu.“ Pokračovala, „Musíš se uklidnit.“

„Dobře, ale neříkej mu to.“ zavrčela jsem. „Jestli se mě pokusí uklidnit ještě víc, budu v kómatu.“

Zahihňala se. „No tohle, ty sis toho všimla?“

„Kdyby mě praštil do hlavy smažící pánví, bylo by to méně nápadné.“

„Potřebuješ spát.“ Pokrčila rameny, stále se usmívala.

„A teď potřebuji sprchu!“ Uvědomila jsem si, že mám dosud oblečené světle modré šaty, které nebyly zdaleka tak pomačkané, jak by měli právo být. Moje ústa chutnala nejasně.

„Myslím si, že budeš mít modřinu na čele.“ Zmínila se, zatímco jsem mířila do koupelny.

Potom, co jsem se umyla, cítila jsem se mnohem lépe. Oblékla jsem si oblečení, které pro mě Alice položila na postel, zelenou halenku, která vypadala jako kdyby byla zhotovená z hedvábí, a světle hnědé šortky. Cítila jsem se provinile, že moje nové svršky jsou mnohem hezčí než jakékoli mé oblečení, které jsem nechala v náklaďáčku.

Bylo příjemné nakonec udělat něco s mými vlasy; hotelový šampón byl od dobré kvalitní značky a moje vlasy se znovu leskly. Dávala jsem si na čas, vyfoukala jsem si je do dokonalé rovnosti. Měla jsem pocit, že stejně toho dnes nebudeme moc dělat. Důkladná kontrola v zrcadle mi ukázala tmavý stín na čele. Báječné.

Když jsem se konečně vynořila z koupelny, světlo dosáhlo vrcholné hranice ostrosti za hustými závěsy. Alice a Jasper seděli na pohovce, trpělivě zírali na skoro ztlumenou televizi. Na stole ležel nový podnos s jídlem.

„Sněz to,“ řekla Alice a přísně na něj ukázala.

Poslušně jsem se posadila na podlahu, jedla jsem jídlo, ale nevěděla jsem jaké. Neměla jsem ráda pohled ani na jednu z jejich tváří. Byly příliš nehybné. Dívali se na televizi, aniž by jedinkrát odvrátili pohled, dokonce i když dávali reklamy. Odsunula jsem podnos, můj žaludek byl náhle znepokojený. Alice se podívala dolů, sledovala nespokojeným pohledem na stále plný podnos.

„Děje se něco špatného, Alice.“ Zeptala jsem se mírně.

„Nic se neděje.“ Podívala se na mě s širokýma, upřímnýma očima, a kterým jsem ani na vteřinu nevěřila.“

„Dobře, co teď děláme?“

„Čekáme, až zavolá Carlisle.“

„A měl by teď volat?“ Mohla jsem vidět, že jsem obětí podvodu. Aliciny oči kmitly od mých na telefon na její kožené tašce a zpátky.

„Co to znamená?“ Hlas se mi zachvěl a já jsem se ho snažila ovládnout. „Že ještě nevolal.“

„To jenom znamená, že nám nemají, co říct.“ Ale její hlas byl příliš klidný a vzduch náhle zhoustnul.

„Bello,“ řekl Jasper podezřele uklidňujícím hlasem, „Nemáš se čeho obávat. Jsi tady naprosto v bezpečí.“

„Ty si myslíš, že se bojím o sebe?“ Zeptala jsem se neochotna uvěřit.

„Co je tu jiného?“ Téměř ho to udivilo. Možná cítil obsah mých citů, ale nedokázal vyčíst důvody za nimi.

„Slyšel jsi, co říkal Laurent,“ hlas byl jenom šepot, ale oni mě ovšem slyšeli docela dobře. „Říkal, že James je smrtící. Co když se něco zvrtne a oni se rozdělí? Jestli se něco stane komukoli z nich, Carlisleovi, Emmettovi…Edwardovi…“ Polkla jsem. „Jestli ta divoká ženská ublíží Esme…“ Můj hlas se zvýšil, začal nabývat hysterický podtón. „Jak bych s tím dokázal žít, když je to má vina? Nikdo z vás by kvůli mně neměl riskovat…“

„Bello, Bello, přestaň.“ Přerušil mě, jeho slova se řinula rychle. „Děláš si starosti naprosto zbytečnými věcmi. Důvěřuj mi v tom – nikdo z nás není v nebezpečí. Už tak jsi tady pod příliš velkým napětím, nepřidávej k tomu ještě naprosto zbytečné starosti. Poslouchej mě – „ řekl kvůli tomu, že jsem sí dívala stranou. „Naše rodina je silná. Jediné, z čeho máme strach, je, že bychom ztratili tebe.“

„Ale proč bys - “ Tentokrát mě přerušila Alice, dotkla se mé tváře svými chladnými prsty. „Trvalo skoro století, kdy byl Edward sám. Teď našel tebe, a naše rodina je úplná. Myslíš si, že se mu někdo z nás chce dívat do očí dalších sto let, jestliže tě ztratí?“

Můj pocit viny pomalu opadal, jak jsem se dívala do jejích tmavých očí. Ale i když se ve mně rozhostil klid, věděla jsem, že nemůžu věřit svým pocitům, když je Jasper přítomen.

Zdroj: Zuzčin překlad z oficiálního webu Stephenie Meyer