Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Ztracená o Vánocích… od BellaCullenSwan

24.12.2010 (17:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 2066×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

BellaCullenSwan

Ztracená o Vánocích…

Nastoupila jsem do auta a vyjela směr škola. Nesnáším to místo, ale už jenom jeden rok a konečně odtamtud vypadnu. Cestou jsem se dívala na zasněženou krajinu a obvyklé chladné počasí ve Forks. Na hlavní křižovatce mi zamávalo několik lidí, a já jim to oplatila úsměvem. Zastavila jsem u stopky, když přijelo krásné auto. Jeep. Nevěděla jsem čí je, nikdy jsem to auto neviděla, ale něco mě na něm zaujalo. Obvykle se mi taková auta nelíbí, ale teď mi něco říkalo, že by se mi mělo líbit…

Sešlápla jsem plyn a rozjela se ke škole. Poslední zatáčka a jsem tam. Už jsem zatáčela, ale předjel mě ten Jeep. Tak to jsem zvědavá na majitele, třeba jen někdo dostal dárek k Vánocům dříve a jen se chlubí, ale to jsem hned zamítla, protože nikdo tady, ve Forks, nebyl tak bohatý, aby si mohl dovolit tak drahé auto.

Zaparkovala jsem na svém obvyklém místě a vystoupila, popadla jsem tašku s učením a zamkla auto.

„Ahoj Rosie,“ zavolala na mě Amber.

„Ahoj, jak se vede?“ zeptala jsem se, i když mě to moc nezajímalo…

„Ale… Ani se neptej. Za měsíc jsou Vánoce a já ještě nemám ani jeden dárek!“ odpověděla mi.

„Pane Bože! Vánoce!“ Předvedla jsem ostatní. Všichni se těšili na Vánoce, nevím, co s tím mají… Sice je to období klidu a lásky, ale já nikoho nemám. Akorát mámu a s ní se budu opět jen hádat.

„Rosie, nekaž nám ty svátky. Vím, že tuhle dobu nemáš moc ráda, kvůli tamté věci, ale nemusíš ji kazit ostatním.“ Skvěle, právě mi připomněla moje nejhorší Vánoce.

„Fakt díky, teď zase budu mít náladu pod psa!“ vyjela jsem na ni, „víš, jak mi to ublížilo a ty mi to ještě připomeneš…“ Otočila jsem se na podpatku a odešla od ní.

„Omlouvám se,“ zakřičela ještě, ale to už jsem se slzami v očích odcházela na toalety.

Amber mě tak rozrušila, že jsem se ani nezabývala tím novým autem. V poslední době jsem nějak moc přecitlivělá. Většina věcí mě ihned rozhodí a já se rozpláču, ale tentokrát mám dost smutný důvod.

Zalezla jsem do kabinky a překlopila desku. Posadila jsem se na ni a začala vzpomínat na ten den…

Bylo 24. 12. 2003. Já, máma a táta jsme se vydali do kostela na Půlnoční mši. Měli jsme to kousek od domu, takže jsme šli po svých… Bylo mi 11 let, takže jsem byla ještě  neposlušná, a tak jsem pořád běhala po silnici a utíkala tak rodičům. Navíc jsem měla nové, krásné růžové botky, které jsem musela vyzkoušet.

„Rosalie! Pojď za námi,“ křičela na mě máma a já se rozběhla zpět k nim.

„Ano, maminko?“ zeptala jsem se nevinně.

„Buď prosím jen u nás, je tu plno lidí a proto musíš byt při nás, aby ses nám neztratila.“ Pohladila mě po blonďatých vláskách a chytla mě za ruku. Z druhé strany objal tatínek mámu kolem pasu a tak jsme šli do kostela.

Tohle bylo ještě pěkné, ale po té mši se to stalo…

„Rosalinko, pojď sem,“ volala máma. Přiběhla jsem k ní a podala jí ruku.

„Mami, kde je taťka?“ zeptala jsem se, protože tu s námi nestál.

„Miláčku, tatínek se baví s jedním svým kolegou.“ Táta byl totiž doktor.

Stály jsme tam spolu ještě dlouho, když konečně táta vyšel z kostela. Všude v ulicích bylo prázdno a z kostela vycházelo posledních pár návštěvníků.

„Jdem- Uááh.“ Větu jsem prodloužila dlouhým zívnutím. Chtělo se mi hodně spát.

„Ano, zlatíčko, jdeme.“ Táta mě popadl a vzal mě do náruče, ale to už jsem byla zase živá a začala jsem se bránit. Nesnášela jsem, když mě někdo držel v náručí, připadala jsem si bezbranná. Položil mě na nohy a já se rozběhla pryč. Byla jsem od nich asi tak dvacet metrů. Stála jsem na silnici.

„Rosalie!“ zakřičela máma zároveň s tátou.

„Běž z té silnice!“ Ohlédla jsem se, ale to už na mě najíždělo auto. Někdo mě strhnul ze silnice. Dopadla jsem do sněhu a trošku se uhodila do hlavy.

„Kevine!“ zakřičela máma a vrhla se k autu. „Kevine, probuď se!“ Nemohla jsem se zvednout, protože hlava mě příšerně třeštila. Stále se mi v hlavě opakovalo tátovo jméno…

„Udělejte něco! Jste přece doktor!“ pokračovala máma a já si stále neuvědomovala, co se stalo.

„Kevine, prosím neumírej! Kvůli mně! Kvůli Rosie!“ žadonila máma.

„Tati…“ zašeptala jsem a opatrně se zvedla. Šla jsem miniaturními krůčky k autu. Táta ležel v bílé pokrývce sněhu, zbarvené do červena. Krev…

Sklonila jsem se k němu a z očí mi začaly stékat slzy. „Tati, probuď se!“ Zatřepala jsem mu s ramenem, jenže on se nehýbal.

„Je mi to líto, ale je pozdě. Nedá se nic dělat.“ Muž nad námi, tátův kolega pan Jenkinson, si sundal čepici a dal si ji k hrudi. Nejspíše se modlil za tátu, protože zvedl hlavu k nebi. Nasadil si čepici zpět na hlavu a sklonil se k mámě. Chytl ji pod paže a snažil se ji vytáhnout nahoru, ale máma se nenechala.

Od té doby se semnou máma skoro nebaví. Pořád se jen hádáme. Říká, že to nebyla moje vina, ale já vím, že si to myslí. Byla to moje vina…

Postavila jsem se ze záchodku a vytáhla kapesníky. Odemkla jsem dveře a vydala se k zrcadlu, kde jsem se upravila. Podívala jsem se na hodinky a bylo už 20 minut po zvonění. A kruci!

Vyhodila jsem kapesník, popadla tašku a rozběhla se ven. Rychle jsem si v hlavě ukázala rozvrh a odbočila se do učebny Fyziky.

„Pane učiteli, prosím, omluvte mě. Udělalo se mi nevolno, takže jsem byla na toaletě,“ spustila jsem ihned, jakmile mi pokynul, že mohu vejít.

„Posaďte se.“ Pokynul k židli, kde obvykle sedávám sama, ale nyní byl vedle mého místa nějaký kluk.

„Ahoj, my se ještě neznáme. Jsem Edward Cullen.“ Začal se představovat. Byl docela hezký, ale ne nic pro mě.

„Čau, jsem Rosalie Haleová.“ A tím to haslo. Nepotřebovala jsem se s nikým vybavovat, byla jsem dobrá studentka a nikdy jsem se v hodinách nebavila. Edward se věnoval zápisu a já také jenže po mě někdo hodil papírek. Otočila jsem se a spatřila Mary, která očima hypnotizovala mého souseda.

„To bude nejspíš pro tebe.“ Zvedla jsem zmuchlaný papírek a podala mu jej.

„Díky. Ale stejně to vyhodím, jsem totiž zadaný.“ Ukázal na snubní prstýnek na ruce. Páni, ten je už ženatý?

„Ty jsi jako ženatý?“ zeptala jsem se jako bych byla opožděná. Samozřejmě, když má snubák.

„Ano.“ Usmál se a zase se začal věnovat profesorovi.

„Slečno Haleová! Posadil jsem pana Cullena právě vedle vás, protože se nikdy s nikým nebavíte a nyní rušíte moji hodinu.“ Úlekem jsem vyskočila na židli.

„Omlouvám se,“ špitla jsem tiše. Učitel začal opět diktovat zápis a já si jej poslušně psala.

**

Uběhly už 4 hodiny a já právě čekám na Amber před jídelnou. Byla to snad moje nejlepší kamarádka. Známe se už od 12 let. Chodily jsme spolu na základní školu a teď na střední.

„Amber, kde jsi?“ zvolala jsem, když konečně přišla.

„Promiň, Rose, ale zapomněla jsem se… Viděla jsi už ty Cullenovi?“

„Ne,“ odpověděla jsem pohotově, „vlastně, jen Edwarda.“

„Jo, a ten je ten nejkrásnější je to snad Bůh krásy!“ básnila o něm.

„Holka, je mi líto, že ti to musím říct zrovna já, ale marná snah-“

„Rose, že ty si ho někam pozvala!“ přerušila mě.

„Ne… Ale je zadaný. Vlastně ženatý.“ Teď, když to vyšlo z mých úst znělo to divně…

„Cože?! To není pravda.“ Zakroutila jsem hlavou a ukázala za ni. Otočila se a uviděla Edwarda s krásnou dívkou. Hodili se k sobě, hodně.

„Achjo… Proč, když se mi líbí nějakej kluk, je zadanej?“ zabrblala pro sebe. Já ji na to raději neodpovídala. Moje odpověď by se jí nemusela líbit.

„Ahoj Rose. Tohle je má žena, Bella.“ To slovo… Žena. Řekl to tak krásně, už jen v tom slově bylo slyšet tolik lásky a ten jeho láskyplný pohled, když se na ni podíval. Její úsměv zářil na tisíce kilometrů. No, kdo by se tak netvářil, když má za manžela tak nádherného chlapce.

„Těší mě,“ špitla jsem a ona mi podala ruku. Byla velice ledová, takže jsem ucukla.

„Omlouvám se, ale často mi bývá zima.“ Rychle to zamluvila a odporoučela se i s Edwardem pryč.

„Amber, myslím, že bychom… Páni!“ vypadlo ze mě.

„Co páni?!“ natáhla to stejně jako já a já jen hlavou pokývla dopředu. Před námi šel snad ten nejkrásnější člověk, kterého jsem kdy viděla! Vysoký jako hora, svalnatý, krátké černé vlasy zakroucené do roztomilých kudrlinek. A ty zlaté oči!

„No to teda páni!“ řekla to hodně hlasitě, takže se na nás podíval. Napřed na Amber, kterou jen rychle přejel očima, ale potom svůj zrak přemístil na mě. A já v tu chvíli nevěděla, kam s očima. Dívala jsem se do země a začala se červenat. Opravdu byl krásný. Ale podle očí a barvy pleti jsem poznala, že nejspíš bude bratr Edwarda, tudíž bude také zadaný.

Oh, jak mě, byť jen při myšlence na to, že chodí s někým jiným, bodlo u srdce. Žárlivost?! Jak hloupý pocit. Znám ho. Moc dobře…

„Hm, jdeme do jídelny?“ hlesla jsem tiše. Amber tupě civěla na toho krasavce, tak jsem ji popadla za zápěstí a vtáhla ji do jídelny.

Zastavila jsem se ve frontě a čekala, až přijdu na řadu.

Vybrala jsem si kousek kuřecího salátu a i s tácem se vydala na naše obvyklé místo, tam kde jsme měly výhled na celou jídelnu.

„Am, vím, že se ti líbí, ale nekoukej se tam pořád!“ okřikla jsem ji šeptem.

„Já vím, Rose, ale to nejde. Ty snad neděláš to samé, když se ti někdo líbí?“

„Ne, všimla sis snad toho někdy?“

„No právě, že ne, ale myslela jsem, že se to ještě nikdo nelíbil,“ špitla provinile.

„Nelíbil? Vždyť jsem chodila s Philipem.“ Ach, jak krásné časy to byly.

„Aha, vlastně. Na to jsem úplně zapomněla. Promiň.“ Odkopnul mě. Odjel s jinou dívkou.

„Dobře, nebudeme se o tom dále bavit,“ stačila jsem utnout toto téma dříve, než se mi to podařilo ráno. Akorát by mě to dohnalo k slzám.

„Ehm…“ odkašlala si. „Co bys chtěla k Vánocům?“ zeptala se tiše a seděla mírně shrbená, asi se bála, abych jí něco neřekla.

„Víš, že ani nevím?“ Překvapeně zamrkala. Nejspíš nečekala takovou odpověď.

„Ne, já to potřebuji vědět, víš, chci to koupit něco, co se ti bude líbit. Ale opravdu mě nic nenapadá.“ Zamyslela jsem se. Co jsem dlouho chtěla a nemohla to mít?

„Mám tu jednu věc, ale tu mi ani ty dát nemůžeš.“ Spráskla ruce a zkusila na mě štěněčí pohled.

„Řekni mi to prosím!“

„Dobře, ale stejně ti to k ničemu nebude. Víš, ty bys mi ji asi dát nemohla… Na holky opravdu nejsem,“ zasmála jsem se a jí to stále nedocházelo.

„Prokrista pána, jsi blondýna? Je to láska.“ Tentokrát jsem ruce spráskla já a podívala se ke stropu.

„Aha. Tak to ti opravdu nedám. A nějaké hmotné a mnou splnitelné přání?“

„Tak mi kup třeba nějakou blbůstku. Však víš, že já na tohle moc nejsem.“ Opět jsem se začala věnovat svému salátu, když do mě Amber kopla.

„Au, děje se něco?“

„Ten vysokej na tebe pořád zírá,“ odůvodnila svůj čin.

„A jaký, prosím tě?“ Rozhlídla jsem se po jídelně a mé oči se zastavily na tom fešákovi z Cullenovic rodinky. Soustředěně mi zíral do očí a nespouštěl ze mě zrak ani když jsem se otočila. Alespoň jsem to cítila na svých zádech.

Dojedla jsem poslední sousta svého obědu a pomalu se zvedala. Amber na mě zírala a nijak se neměla k tomu, aby se zvedla.

„Jdeme už?“ zeptala jsem se netrpělivě. Najednou jsem dostala strašnou trému, jako by se mělo něco stát.

„Rose, myslím, že teď ne. Jde sem ten krasavec.“ Otočila jsem se a s otevřenou pusou jsem se vrátila zpět k Amber.

„Pane Bože!“ vyhrkla jsem rychle a položila tác na stůl. „Co mám dělat?“

„Nic! Tvař se normálně, nejsi přece žádné trdlo!“ radila mi. Hm, Rosalie Haleová, teď se prosím tě tvař normálně. Nepokaž to! Křičela jsem na sebe v duchu.

„Ahoj,“ ozvalo se mi u ucha a někdo mě chytl za paži a otočil ke mně.

„Ehm, ahoj,“ usmála jsem se.

„Emmett, jméno mé. Smím znát já to tvé?“ připadalo mi to, nebo právě zarýmoval?

„Rosalie,“ špitla jsem a nevěděla kam s očima.

„Nejlepší bude, když se budeš dívat do mých očí,“ hlesl a já se zamyslela. Neřekla jsem to snad nahlas.

Všiml si mého zaskočení. „Jen jsem si všiml, že se díváš všude možně.“ Mrknul na mě a usmál se. To rozhodilo můj srdeční rytmus.

„No a teď k věci. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys semnou nešla na rande,“ vyhrkl to tak rychle, že jsem nevěděla, jestli to vůbec řekl.

„Ehm… Ještě jednou?“ zněla jsem jak nějaký pitomec.

„Jestli-bys-semnou-nešla-na-rande!“ každé slovo říkal zvlášť a tvářil se jako bych byla nějak zaostalá.

„Moc ráda,“ usmála jsem se na něj a přikývla.

„Díky.“ Stalo se to, co jsem nečekala. Popadl mě do náruče a zatočil se semnou.

Pustil mě na zem a rychle odkráčel. Popadla jsem tác do jedné ruky, Amber jsem chytla druhou rukou a snažila se vypařit. Dívala se na nás celá jídelna a já zrovna moc pozornost nemusím. Všimla jsem si, že se Am nadechovala, ale já se na ni přísně podívala, takže zase vydechla.

Měla jsem ji ráda, to ano, ale občas to přeháněla. Byla hodně šťastná a když byla nešťastná, týkalo se to nejspíš rodiny, nebo nějakého kluka, který ji odmítl. Když na ni někdo křičel, ihned se jí dovedla změnit nálada k horšímu, nikdy jsem takového člověka nepotkala, a jsem ráda, že tím člověkem je právě Amber.

Byla snědší typ dívek, takový ten spíše italský, to bude nejspíše tím, že její předkové byli Italové. Měla krátké, na mikádo střižené, vlasy. Tmavé. Její oči krásně kontrastovaly s barvou pleti. Byly světle modré, jako pomněnky.

Byla můj přesný opak, a to se mi tolik líbilo. Proto jsme byly nejlepší přítelkyně. Byly jsme tolik odlišné, až jsme si byly podobné, jako vejce vejci.

Zastavila jsem se až v učebně, kde jsem měla mít Trigonometrii. Posadila jsem se na místo a Amber, která měla předmět semnou, se posadila do lavice na druhé straně učebny. Profesor nás totiž přesadil hned na začátku roku. Seděla jsem vedle Chrise, podivného šprta. Nebyl ošklivý, ale ani hezký. Byl to takový maminčin mazánek. Měl svůj svět a v něm si žil. Ale semnou se občas bavil.

Jenže dnes nebyl ve škole. Zazvonilo a on nikde. Zahleděla jsem se z okna a soustředila jsem se na vločky, jenž padaly z nebe. Občas, když jsem byla malá, mi maminka říkala, že to jsou zmrzlé slzy andělů, kteří jsou v nebi. Po tátově smrti mi to přestala říkat.

Vždy, když venku začalo sněžit, brečela jsem, protože jsem si myslela, že jsou to zmrzlé slzy, které jsou mého táty. Jenže postupem času jsem tomu přestala věřit, stejně jako už nevěřím v lásku.

Láska. Tak nádherné slovo a ještě nádhernější cit. Jenže proč je život tak nespravedlivý a nedá lásku všem? Každému jedinci. Já chápu, že na lásku mají někteří lidé ještě hodně času, ale co třeba takové novorozené miminko, které přišlo o maminku u porodu a tatínka nemělo? Co si má počít? Nebo taková stará babička, kterou její děti daly do domova důchodců, protože se o ni nechtěly starat?

Z takových chmurných myšlenek mě vyrušilo několika násobné dívčí zavzdychání. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala, co se děje, když jsem si všimla Emmetta.

„Dobrý den, pane Jenkinsone, já jsem Emmett Cullen a právě tu mám hodinu.“ Profesor se na něj díval nevrlým pohledem, jelikož mu pokazil výklad, který stejně nikdo neposlouchal.

„Pane Cullene, posaďte se vedle slečny Haleové a nevyrušujte mě. Děkuji.“ Proč mě posadil zrovna vedle mě?! Je tu plno volných míst a on ho posadí vedle mě! Zvedla jsem pohled a cítila, jak červenám, protože na mě stále visel očima.

„Ahoj.“ Kývla jsem na pozdrav, protože bych se asi zakoktala. „Nevadí, že si sem sednu?“

„Ne,“ špitla jsem tiše a odsunula svoji tašku více k sobě. Posadil se a já oproti němu vypadala jako skřítek. Zírala jsem na jeho svalnatá ramena a oči mi málem vypadly z důlků. Páni, ten má ale svaly…

„Slečno Haleová!“ zakřičel na mě učitel.

„Ano?“

„Pojďte nám vypočítat tento příklad, když máte raději ramena pana Cullena.“ Skousla jsem si ret a zrudla. Vstala jsem a podívala se na tabuli. Byl tam těžký příklad, a já nevěděla, jak jej řešit. Těkala jsem očima po všech spolužácích, ale ne a ne najít někoho, kdo by mi poradil. Najednou mi v ruce přistál papírek. Podívala jsem se a všimla si vypočítaného příkladu.

Vstala jsem a pomalu šla k tabuli. Rozevřela jsem dlaň tak, aby to učitel neviděl a opisovala příklad.

Posadila jsem se zpátky do lavice. „Díky.“

Zazvonilo. „To rande, chtěl jsem se zeptat, kdy máš čas.“

„Dneska,“ okamžitě jsem řekla.

„Ok. Stavím se pro tebe… třeba v 5?“ Přikývla jsem a popadla tašku. Amber na mě čekala u dveří a já jí vylíčila, na co se ptal.

**

Já usnula! Opravdu jsem usnula! Je právě třičtvrtě na pět a já nejsem nachystaná! Vlítla jsem do koupelny, kde jsem se zhrozila, při pohledu na sebe.

Okamžitě jsem popadla kartáč a učesala se. Vyčistila jsem si zuby a mírně se nalíčila. Vběhla jsem do pokoje a otevřela skříň. Na sebe jsem si vzala uplé kalhoty bílé barvy a červený svetr. Obula jsem si černé kozačky a navlíkla bundu. Dávala jsem si do kabelky peněženku a klíče, když se ozvalo troubení.

Vyběhla jsem z domu a zamkla. „Ahoj.“

„Ahoj, promiň, vypadám hrozně. Usnula jsem.“ Zasmála jsem se a vydala se k autu.

„Tak kam to bude?“ zeptal se mě.

„Hmm… Co třeba do kavárny? Na horkou čokoládu.“ Přikývnul, takže jsme vyjeli do blízké kavárničky.

Posadili jsme se do nejvzdálenějšího boxu a přišla servírka.

„Dobrý den, co to bude?“ Byla otočená jen na něj a mě si ani nevšimla.

„Já bych si dal macchiato.“ Hlavou kývnul ke mně a ta slečna si mě všimla až teď. Pořád se dívala na Emmetta, a když se otočila na mě tak ji přešel úsměv.

„Mě prosím horkou čokoládu.“ Odpochodovala pryč a on se mě začal vyptávat.

„Nebude tvému příteli vadit, že jsi semnou na rande?“ zeptal se vážně. Tvářil se jako malé štěňátko.

„Žádného nemám.“ Vykulil na mě oči.

„Co prosím? Ty, taková krásná, a nemáš přítele? Vtip, že ano?“

„Ne, ale ty nejspíš budeš mít průšvih.“ Zamyslel se.

„A jaký, prosím tě?“

„No, tvá přítelkyně bude zlá. Co když se s tebou rozejde?“

„Žádnou nemám!“ řekl rychle. To mě zaskočilo. Oba dva jsme se nedívali na sebe. Byla to taková divná chvilka. Cítila jsem to jiskření mezi námi. Emmett mi pohladil ruku, kterou jsem měla položenou na stole, a já ucítila elektrický šok. Bylo to zvláštní. Oba dva jsme ihned ucukli a teď jsem teprve nevěděli, kam s očima.

Po chvíli tichosti se rozhodl mě bombardovat otázkami. Stále se ptal, na rodinu, oblíbenou barvu, hudbu, knihu… Bylo toho plno a já už v sobě měla druhou čokoládu a jedno kafe.

Zrovna jsme se procházeli po Forks. Podívala jsem se na hodinky a ani si neuvědomila kolik je hodin. Když s ním mi bylo tak skvěle…

„Páni, to je hodin. Měla bych jít domů.“ Nešťastně se usmál a já mu úsměv oplatila.

„Dobře, odvezu tě, i když se mi nechce.“ Otevřel mi dveře Jeepu a já nastoupila.

Dovezl mě před dům a zastavil. Nastala trapná chvíle ticha, jako vždy vidíte ve filmech a říkáte si: Tak už se polibte! Jenže, teď to bylo jiné. Chtěla jsem ho políbit, ale bylo moc brzy. Vždyť se známe teprve jeden den, takže jsem tomu chtěla dát čas.

„Děkuji za krásný večer.“

„Moc jsem si to užil.“ Oba jsme to řekli zároveň, takže jsme se zasmáli. Rozepnula jsem si pás a naklonila se k němu. Darovala jsem mu pusu na tvář a se slovy „Dobrou noc“ jsem se vydala domů.

**

Už uběhly tři týdny a do Vánoc zbývalo jen prokletých pár dnů. Doma jsem nechtěla být a nechtěla jsem nikoho otravovat. Další příbuzné jsem měla až na druhé straně kontinentu a nebo jsem se s nimi nevídala.

S Emmettem už chodím pár těch týdnů. Už několikrát mi nabízel, abych byla na Vánoce u něj, ale nechtěla jsem rušit jejich rodinnou idylku.

Amber odjížděla k tetě do Anglie. Zbývalo mi snad jediné. Jít na ten bláznivý Vánoční večírek, který se konal místo Vánoc. Vlastně ho pořádali lidi ze školy, kteří je neradi slaví, nebo lidi, kteří nemají rodiče, ale bydlí s prarodiči. Měl se konat kousek od Forks, v Port Angeles. Mojí mámy se ani ptát nebudu, protože by mě zase neposlouchala…

Měla jsem nakoupeno několik dárků. Pro mé nejbližší. Pro rodinu Cullenovu a pro mámu. Amber jsem dárek dala už dávno. Strašně si přála jednu knihu. Tak jsem jí koupila přímo první vydání. Mámě jsem dala to nejhezčí. Mé vzpomínky na tátu.

Zrovna končila škola a já šla sama na parkoviště, abych co nejdříve jela domů.

„Lásko,“ zakřičel někdo. Otočila jsem se a ke mně běžel Emmett.

„Ano?“

„Chtěl jsem se tě zeptat, co budeš tedy dělat na Vánoce? Chtěl bych být s tebou, ale i s rodinou.“

„Omlouvám se, ale už jsem domluvená. Jdu na ten večírek. Budu ti stále psát a až pojedu domů, zavolám ti. Takže se uvidíme pozítří. Pa. Miluji tě.“ Políbila jsem ho a nastoupila do auta. Musím se chystat…

Dala jsem si sprchu a umyla si hlavu. Vysušila jsem si vlasy, které jsem nakulmovala a lehce se nalíčila. Jdu v černé, takže jsem zvolila kouřové líčení. Použila jsem trochu řasenky a byla jsem hotová. Oblékla jsem si punčocháče a na to šaty. Černé, pod prsy mašle a s volánky v červené barvě. Zvolila jsem červené boty a k tomu černou kabelku. Popadla jsem bundu a zmizela z domu. Máma stejně nebyl doma…

Nastoupila jsem do auta a vyjela směr Port Angeles, bar jménem Los Amigos. Zvláštní název.

**

V baru byla docela zábava. Stále mě někdo na něco zval, tancovala jsem stále s někým jiným. Pila jsem, tancovala, pila, tancovala… za chvíli mě z toho rozbolela hlava, takže jsem musela na čerstvý vzduch. Nikdo si mě ani nevšiml, takže jsem byla sama… Venku byla docela zima, protože jsem si tam nechala kabelku i bundu. Mobil jsem u sebe také neměla, takže jsem neměla jak napsal Emmettovi, že jsem v pořádku.

Posadila jsem se na schodek a hlavu dala mezi kolena. Potřebovala jsem se zbavit toho motání. Vstala jsem a byla jsem v pořádku. Zábava mohla pokračovat…

Vešla jsem zpátky do baru a vydala se ke své tašce. Vytáhla jsem mobil a poslala mu smsku.

Zlato, je tu zábava. Jsem v pořádku, ale nevím, jak se dostanu domů. Pá Rosie.

Mobil jsem ještě ani nepoložila a přišla mi odpověď.

Přijedu pro tebe. Napiš v kolik a kde. Em.

Odepsala jsem mu, že ještě nevím, ale že se mu ještě ozvu. Mobil jsem schovala a šla k baru, kde jsem si objednala pití.

Celý večer mi utíkal tak rychle, že jsem si ani neuvědomila kolik bylo a mě zazvonil telefon.

Miláčku, co se děje? Stále jsi se neozvala. Netrpělivě čekám. Em.

Usmála jsem se, ale když se můj zrak přemístil k času zhrozila jsem se. Byli dvě hodiny ráno.

Zlato, přijeď pro mě teď, budu čekat před barem Los Amigos. Je to v Port Angeles, ale to víš. Pa, Rosie.

Neměla jsem už na nic náladu, takže jsem se sbalila a vyšla ven. Věděla jsem, že budu čekat tak hodinu, než sem Emmett dorazí, ale vevnitř už mě to nebavilo. Vydala jsem se k osamocené lavičce nedaleko baru. Šla jsem po chodníku, ale neslyšela jsem pouze klapot svých bot, nýbrž ještě jednu chůzi. Lekla jsem se a zakřičela.

„Je tam někdo?“ Nic. Žádná odezva. Bála jsem se a říkala si, proč jsem raději toho Emma neposlechla. Šla jsem stále rychleji a rozhodla se, že nepůjdu na lavičku, ale vběhnu do lesa. Měla jsem v sobě pár promile alkoholu, takže se mi moc dobře neběhalo, navíc, všude byl sníh.

Nikoho jsem neviděla, ale cítila jsem něčí přítomnost, která mi byla nepříjemná. Stále jsem utíkala, ale už jsem nemohla, ale věděla jsem, že se zastavit nemohu. Z posledních sil jsem se rozběhla co nejrychleji a snažila se doběhnout alespoň někam, kde se ztratím.

Zastavila jsem a schovala se za vysokou hroudu sněhu. Už jsem nic neslyšela a ani nikoho neviděla, takže jsem se zvedla, ale podjela mi noha a já uklouzla. Uhodila jsem se do hlavy a začínala jsem pociťovat únavu. Chtělo se mi spát, ale věděla jsem, že bych neměla. Šlo to samo, oči se mi zavřely a já cítila jen chlad…

Pohled nikoho

Mladá dívka, pouze spoře oblečená, ležela ve sněhu. Myslela si, že za ní někdo utíká, ale nikdo ji nehonil… Ovšem, někdo tam byl, ale jí si nevšímal. Byl to jen jeden z jejích přátel, který potřeboval na vzduch. Neuvědomovala si svoji chybu. Nevěděla o ničem. Vběhla přímo do náruče upírovi.

Emmett Cullen, dívčin chlapec, přijel na domluvený sraz. Chvíli čekal, ale když Rose, jeho dívka, stále nevycházela vešel dovnitř. Prošel bar skrz na skrz, ptal se všech, ale nikdo nic nevěděl. Vylezl ven a nadechl se. Cítil ji. Rozběhl se po její vůni, která vedla do lesa… Běžel rychle, takovou rychlost snad zvládl jen Edward, jeho bratr. Ale něco ho hnalo… Byla to láska, ale to on nevěděl.

Na druhé straně, kde ležela dívka, přiběhl upír. Byl to nomád a toužil po večeři, ale dívka jej tak okouzlila svým vzhledem, že ji popadl do náruče a rozběhl se s ní pryč. Měl dar, který použil. Zahladil stopy po svém pachu. Nikdo ho nemohl vystopovat.

Emmett přiběhl na místo, kde naposledy cítil dívčinu vůni. Nebyla tam. Na zemi byl pouze proleželý sníh, ale po ní ani stopy. Běhal všemi směry, ale stejně se nakonec vždy vrátil ke svému startu. Zhroutil se do sněhu a klečel tam dlouhou chvíli. Nechtěl o ni přijít, ale nejspíše se stalo…

Mladý upír vběhl do své skrýše. Malá chatka na kraji lesa skrytá tak, aby ji nikdo nenašel. Dívku položil na kanape a sám se posadil na zem vedle ní. Hladil ji ve vlasech, po tvářích, rukou… Zalíbila se mu.

Chtěl, aby se probudila, dělal všechno možné, aby to dokázal, ale stále nic. Poslouchal její srdce, které bilo velice potichu. Rozhodl se zakročit, přece ji nenechá zemřít. Přiblížil se k jejímu krku a scvakl zuby. Jeho ostré zuby projeli kůží a jed z nich se dostával do její krve.

Celé tři dny byl u ní a konejšil ji. Zamiloval se do ní…

Pohled Rosalie

Cítila jsem pouze chlad a nic jiného. Nevěděla jsem kde jsem a ani jak jsem se sem dostala, ale jedno jsem tušila jistě. Umírám.

Najednou mě někdo zvednul a já cítila jen mírný vítr, který naráží o mé tělo. Položil mě na něco měkkého a hladil mě. Stále jsem měla zavřené oči, i když jsem se snažila je otevřít. Nedařilo se mi to…

Ve chvíli, když už jsem pomalu přestávala vnímat, jsem pocítila obrovskou bolest. Něco ostrého mi projelo kůží na krku. Od krku se mi dostávala příšerná bolest, kterou srdce vysílalo dál. Ruce mi hořely, nohy také. Nevěděla jsem, jak dlouho to trvá, ale byl to úplný opak toho, co jsem zažila před chvílí. Byla mi zima a teď hořím…

Počítala jsem tikot hodin a stále čekala, kdy konečně zemřu. Bohužel, smrt stále nepřicházela. Říká se, že se vám před smrtí ukáže celý váš život, ale mě nic. Bolest se nyní soustředila pouze do srdce a já myslela, že to už tutově nepřežiji. Srdce tlouklo jako by bojovalo o život. Ovšemže bojovalo, ale nemohlo za žádnou cenu vyhrát. Ozvalo se několik posledních úderů a konec.

Smrt.

„Otevřete oči.“ Uslyšela jsem mělký dech u svého ucha. Lekla jsem se, takže jsem vystřelila do sedu.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vystrašit.“ Opět ten hlas, ale původce jsem stále nenacházela. Zvedla jsem zrak a spatřila jej. Byl docela pěkný, ale jeho rudé oči celou tu krásu ničily. Rudé oči?!

„Co jste zač?“ Přesunula jsem se za sedačku, nebo co to bylo a hleděla na něj.

„Zachránil jsem vám život.“

„Lžete!“ vykřikla jsem, „působil jste mi bolest!“

„Ne, tak to není. Pomohl jsem vám. Proměnil jsem vás.“

„Proměnil mě v co?!“

„V upíra.“ Rozesmála jsem se. Ale až teď jsem si všimla, že můj hlas je jiný a můj zrak i sluch také.

„To není vtip, že ne?“ zeptala jsem se, když se nezačal smát. Zakroutil hlavou.

„Ale jak, co… kdy… proč?“ nevydala jsem ze sebe žádnou normální větu.

„Byla jste téměř mrtvá, a já nechtěl abyste zemřela. Jste příliš krásná pro smrt!“ Zvedl se a blížil se ke mně. Okamžitě jsem se zvedla a postavila se do nějakého postoje. „Neublížím vám.“  Nevěřila jsem mu. Jeho pohled mi nyní připadal oplzlý a slizký.

„Nepřibližujte se ke mně.“ Jenže on se přibližovat. Na nic jsem nečekala a vyběhla ven z místnosti. Dokonce i z domku. Běžela jsem rychle, že jsem se bála, že někam vrazím, ale nic se nedělo. Běžela jsem stále dál, až jsem se dostala kamsi do lesa. Nevěděla jsem, co mám dělat, nikoho takového jsem neznala, ale i přes to jsem běžela stále pryč. Zastavila jsem se a zhluboka se nadechla. Ale to jsem neměla dělat. Ucítila jsem nějakou vůni a začalo mě šíleně škrábat v krku. Automaticky jsem se rozběhla za vůní a spatřila medvěda, který se nejspíše probudil ze zimního spánku. Skočila jsem po něm a zakousla se mu do tepny. I když jsem nevěděla, co dělat, šlo to samo.

Nevěděla jsem o upírství nic. Všechno pro mě bylo nové. Nový obraz toho všeho. Zvládala jsem žít pouze na zvířecí krvi, protože živit se lidmi se mi příčilo. Nechtěla jsem být jako on.

O rok později

Přišla jsem z lovu a posadila se na gauč. Toho upíra jsem ihned vyhledala a zabila. To kvůli němu jsem teď to, co jsem a nic o sobě nevím. Nepamatuji si nic ze svého minulého života.

Už je to rok, co se živím zvířecí krví. Mám krásné zlaté oči. Myslela jsem, že tohle všechno je to, co jsem chtěla. Ale něco mi stále scházelo. Láska.

Zkoušela jsem si vzpomenout, kde jsem žila předtím, než se tohle ze mě stalo. Ale stále jsem si nevzpomněla. Pane Bože! Položila jsem si hlavu do dlaní a začala vzlykat. V očích mě pálily neexistující slzy. To upírství má tolik nevýhod…

V návalu zoufalství a vzteku jsem zničila celý dům a rozběhla se pryč odtud. Běžela jsem na nějaké neznámé místo a doběhla na odhlehlou louku daleko v lesích. Přesně uprostřed ní stál strom. Dneska bylo 23. prosince, to znamená, že zítra jsou Vánoce. Ach…

Posadila jsem se pod strom s zírala do koruny oschlých větví, na kterých byl napadaný sníh. Vlastně sníh byl všude. Kolem dokola bylo bílo, připadala jsem si jako pod velkou pokrývkou.

Zavřela jsem oči a přemýšlela. Náhle mě vyrušilo křupnutí větvičky.

„Je tam někdo?!“ zakřičela jsem, ale neslyšela jsem žádný tlukot srdce. Postavila jsem se a rozhlídla se okolo. Zastavila jsem se na malé dívence, která na mě zírala.

„Kdo jsi?“ zeptala se mě.

„Kdo jsi ty?“

„Já jsem Renesmee.“

„Jmenuji se Rosalie.“ Vykulila na mě oči a rozběhla se ke mně. Neběžela jako člověk, ale zase ne rychle jako upír.

„Co jsi zač?“

„Já jsem poloupír.“ To existuje?

„A jak se jmenuješ příjmením?“

„Cullenová,“ špitla, „šla by jsi semnou k moji rodině? Hledají nějakou Rosalie.“

Tentokrát jsem vykulila oči já, ale kývla jsem. Chytla mě za ruku a pomalu se rozešla. Nechtělo se mi běžet, takže jsem neprotestovala a šla s ní pomalu.

„Chtěla bych slyšet tvůj příběh,“ hlesla potichu a já nevěděla co říct.

„Víš, moc si jej nepamatuji. Akorát vím, že mě proměnil jeden upír, Evan, kterého jsem potom zabila. Nepamatuji si svůj lidský život nebo tak. Po nějakém roce jsem se rozhodla odejít odtamtud, a teď jsem tady. A ten tvůj? Jak jsi se zrodila?“

„Moje máma Bella Cullenová byla poloupír a můj táta Edward Cullen. Vzali se asi před rokem a půl a z toho jsem vzešla já.“ Usmála se a zastavila. „Už jsme tu.“ Podívala jsem se a zůstala zírat na ten skvost, jež se přede mnou objevil. Takový nádherný dům. Ne, přímo palác!

„Nessie, koho jsi to zase přivedla?“ zeptala se nějaká paní.

„Ale, babi, tohle je Rose. Potkala jsem ji v lese.“ Paní se na mě podívala a zůstala zírat asi jako já na ni. Než jsem se nadála drtila mě ve svém objetí. Objala jsem ji taky, protože jsem díky ní pociťovala lásku. Mateřskou, kterou jsem nejspíše nikdy pořádně nezažila.

„Emmette!“ zakřičela a v tu chvíli dolů sešel smutný chlapec. Zajímalo by mě, proč je tak smutný.

„Ano, Esme?“ zeptal se zdrceně.

„Mám pro tebe vánoční dárek. Podívej.“ Zvedl hlavu a stál jako socha. Pane Bože! To je Emmett!

„Emme?“ zašeptala jsem.

„Rose, zlato?“ hlesl a rozběhl se ke mně. Popadl mě do náruče a roztočil se semnou. Smála jsem se. On také. Náhle z něj byl ten veselý chlapec, stejně tak, jak jsem si jej pamatovala.

„Už jsem myslel, že jsi mrtvá.“ To slovo řekl tak zarmouceně, že mě z toho bodlo u srdce.

„To bych ti přece neudělala.“ Políbila jsem ho a v tu chvíli dolů sešli ostatní. Nessie se rozběhla k mámě a tátovi a stála u nich. Všichni se dívali, jak je Emmett konečně zase šťastný.

„Esme, dala jsi mi ten nejlepší dárek k Vánocům. Díky,“ poděkoval Esme, ale ona musela protestovat.

„Ale ona ji dovedla Nessie.“ Emmett se otočil na Nessie a rozběhl se k ní. Opakoval to stejné, co semnou.

„Myslím, že tyhle Vánoce budou jedny z nejlepších. Jsme v kompletní sestavě a všichni šťastní,“ řekl Jasper a všichni se zasmáli. Každý se pomalu rozcházel zpět ke svým zájmům. Jasper šel hrát šachy s Edwardem. Alice s Bellou si prohlížely časopisy. Esme šla dopékat cukroví pro Nessie, která jí šla pomoci. Carlisle šel zpět do své pracovny a věnoval se složitému případu. Pouze já s Emmettem jsem šla do jeho pokoje. Nevěděla jsem, co mě čeká, ale doufala jsem, že něco skvělého.

Posadil mě na kraj postele a zašátral v šuplíku nočního stolku. Vytáhl nějakou sametovou krabičku. Vytáhl mě na nohy a chytnul mě za ruce.

„Rosalie Haleová, jsi to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat. Celých 50 let jsem byl sám a nikdy nepoznal pravou lásku. To až díky tobě. Když jsi minulý rok zmizela, bylo to pro mě něco hrozného. Zhroutil jsem se a už nevěřil, že by ses mohla vrátit. Doufal jsem v to. Když mě Esme zavolala, netušil jsem, co na mě bude čekat. Ale když jsi tam byla ty, rozhodl jsem se jednat. Nechci, aby ses mi znova ztratila a proto se tě musím zeptat…“

„Neprodlužuj to!“ zakřičel někdo zespodu. Zasmála jsem se, ale když se Emmett stále tvářil vážně přestala jsem a začala se bát.

„Rosalie Haleová, staneš se mojí ženou?“ Zaskočeně jsem na něj zírala. Chtěla jsem ihned odpovědět, ale nenacházela jsem hlas…

„Rosie, halo?“ zamával mi rukou před obličejem a já konečně mohla promluvit.

„Bude mi ctí.“

„Tak teprve tohle je ten nejlepší dárek, který mi kdo mohl dát,“ pronesl můj miláček a já se usmála.

„Miluji tě.“

„Já tebe víc.“

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracená o Vánocích… od BellaCullenSwan: