Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Vánoce od MisaBells

24.12.2010 (18:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 3097×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

MisaBells

Vánoce

Z povzdálí jsem sledoval hořící svíčku na adventním věnci. Čtvrtá! Hurá, budou vánoce!

„To je od tebe milé, Emmette,“ tleskala Alice nadšením a já se zašklebil. Zase mi objevila dárek, sakra.

„Hmf…“ odfrkl jsem si dotčeně a nabroušeně foukl do svíčky. Odletěla i s věncem.

„Proč sis to rozmyslel?“ fňukala.

„Protože mě to už nebaví,“ fňukal jsem. Tohle bylo jediné opravdové peklo.

„O pekle bys neměl mluvit, když se blíží Vánoce,“ napomenul mě Edward z gauče. Muchloval tam malou Nessie a ta radostně pištěla na celý dům. Ještě ten mi tu chyběl, zaklel jsem. Probodl mě pohledem. Alice v tu samou chvíli vyjekla, drapla zasněného Jaspera za ruku a táhla ho kamsi dopryč. Vánoční sex, super. Taky chci!

„Rose? Emmett má zásadní problém,“ křikl pobaveně Edward. Tak tohle bylo hnusný! Edward jen pobaveně kývl. Nessie zářila očíčka jako kotěti. Zaujala jí blikající světýlka v okně. Bellina práce.

„A co vy dva? Jestli chcete trochu klidu, tak už jeďte,“ mávala Esmé rukou na Edwarda s Bellou. Hele, oni jedou pryč?

„Máme ještě hodinu čas,“ vymlouvala se Bella a láskyplně se dívala na svou dceru.

„Ta hodina se dá využít spousty způsoby,“ mrkl jsem na ni. Oči jí zčernaly a z Edwardova hrdla se ozval nadržený zvuk. He, he! Chlap, no! Zulíbali smějící se Nessie, rozloučili se s ostatními a ve dveřích mávli na Jacoba, který se vrátil zvenku.

„Už?“ Stihl jen vyhrknout, ale ti dva byli dávno v tahu. Promnul jsem si radostně dlaně a věřil tomu, že kdyby to šlo – jakože nejde, to je jasný – měl bych na hlavě dva rohy. Muhehehe.

Nessie sledovala světýlka, Esmé se vrátila do kuchyně a Jacob ji nenápadně stopoval. V domě byla už jen má sladká polovička. Že bych se nejprve rozehřál? Zapudil jsem to. Alice nebude pryč dlouho a Edward se s Bellou pozítří vrací. Rose se nějak zabaví a já ostatně taky. Lidským krokem jsem začal šmejdit po obýváku. Tak, před pikolou, za pikolou, dárky musí stát, nebo nebudu hrát, už jdu! Nakoukl jsem za krb. Jé! Vítěz! Vytáhl jsem dlouhou plochou krabici a zatřásl s ní. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem sebe. V pokoji stále byla jen Ness a ta hypnotizovala blikačky. No jo, vždyť jí byli čtyři roky – teoreticky. Prakticky rok a čtvrt. Tedy jestli jsem to dobře počítal. Prohlížel jsem si balíček v ruce a zvažoval. Mám, nemám? Ale co, znovu to zabalím. To zvládnu. Balil jsem i to kolo pro Ness k narozkám. Sice to vypadalo, jako by si to balila sama, ale tak… Polila mě radost, když jsem prvně trhnul papírem a málem jsem vykřikl. Na krabici bylo moje jméno! Napoprvé takový úspěch! Zvedl jsem víko a dárek letěl z okna. Byl tam jen kus papíru s úhledným písmem a spoustu kamení. Snad sis nemyslel, že tě tu nechám s dárky! Alice.

„Potvoro,“ sykl jsem a strčil ruce do kapsy.

„Co děláš, strejdo?“ oslovila mě Nessie.

„Jen tak se poflakuju, prcku.“

„Můžu se taky jen tak poflakovat?“

„Hm… ne. Poflakují se jen dospělí,“ upřesnil jsem. Zarazil jsem se. Tak tohle znělo divně.

„Proč se poflakuješ?“ zajímalo ji.

„Hledám dárky, ale pšt,“ nabádal jsem ji. Nessie zasvítila očička nadšením.

„Jaký?“ pištěla. „Taky chci hledat! Strejdo! Já taky budu, jo?“ ječela.

Začal jsem hystericky mávat rukama. To dítě mě prokecne a Esmé mi to zakáže a Edward se vrátí a Rose mě zamkne a… No, to poslední bych bral – teoreticky.

„Fajn, fajn, ale potichu!“ prosil jsem. Zakryla si pusinku malou dlaní a jen se hihňala. „Tak jdeme. Podívej se do skříní, jo?“ navedl jsem ji. Seskočila z gauče a otevřela první skříňku.

„Tady nic, strejdo!“ zařvala, přestože jsem stál metr od ní.

„Co hledáte?“ Jacobova hlava trčela z kuchyňských dveří a vypadala jako sysel.

„Dárky!“ práskla Nessie dřív, než jsem stihl vymyslet lež.

„To jako vážně?“ divil se.

„Jo, strejda našel jeden a vyhodil ho z okna a já teď hledám ve skříních,“ bonzovala dál. Měl jsem ji z toho vyštípat.

„Chcete pomoct?“ nabídl se.

„Jo! Jackeu, začmuchej!“ poručila Ness a malým prstíkem ukázala do prostoru. To mě rozesmálo.

„Hm… prohledám kuchyni,“ konstatoval s úsměvem a prázdnou rukou, ve které před chvílí měl ještě bagetu. Jak jinak. Ness mezitím vyházela věci ze skříně.

„Tady nic, strejdo,“ oznámila smrtelně vážně a vlezla do další skříně. Já se od krbu přemístil ke gauči. Pořád se kolem něj někdo motal, určitě tady něco bude, napadlo mě. Odházel jsem matrace a zalovil v záhybech.

„Aspoň něco malého,“ skučel jsem. „Třeba jen tužka, nebo… pozor,“ zajásal jsem. „Něco tu je!“ Vytáhl jsem ruku a zavrčel.

„Ness, neříkala ti máma, že si nemáš schovávat leporelo do gauče?“

„Říkala, ale tohle není leprorero, ale jen knížečka. Malá,“ bránila se. Jo, malá, a já si ji spletl s dárkem.

„Tak už to nedělej,“ mručel jsem a strčil ji zpět. Ať si ji tam najde někdo jinej.

„Strejdo, jak vypadá dárek?“ vyzvídala.

„Je to velký, zabalený v papíru a nikdy jsi to tu ještě neviděla,“ popsal jsem jí to zatím, co jsem prozkoumával vnitřek Edwardova křídla.

„Jak velký?“ nechápala.

„Hodně. Upírovitě!“

„Jak zabalený?“

„Hodně. Upírovitě!“

„Jak neviděla?“

„Hodně, upí – cože?“ zarazil jsem se ve své automatické odpovědi. „No prostě to je věc, která sem nepatří.“

„A myslíš, že k ubrusům patří tohle?“ Ness na mě zamávala malou krabičkou v růžovém balicím papíru se zlatými rolničkami. V uších se mi rozkřičeli zvonečky. Alelujá!

„Uka! Ness, dej mi to!“ okřikl jsem ji, když si to strčila pod tričko.

„Ne, dárky se musí vrátit Santovi!“

„Jasně, že jo! Já mu to dám!“ přesvědčoval jsem ji.

„Kam mu to dáš?“

„Do komína, přece!“ vyhrkl jsem. Ness se zamyslela. Třásl jsem se nedočkavostí, až mi to podá. Jenže ten prcek místo toho přeběhl obývák a rozpřáhl se.

„Zadrž, neznabohu!“ vřeštěl jsem, když mrskla krabičkou do krbu. „No, tak tam sahat fakt nebudu,“ štěkl jsem a sledoval plápolající oheň. Sakra, tak za tohle mě Alice asi zabije.

„Kdy si to Santa vezme?“ vyzvídala s andělskou tvářičkou.

„Až zjistíme, co to bylo, zlato,“ hlesl jsem. Papír shořel a s ním i krabice. Jen malá hliněná destička zůstala a v ohni na ni svítil nápis. Dej pokoj, vidíš, jak to končí? Alice.

Vyplázl jsem směrem k ohni jazyk. Jestli mě takhle dobře zná, tak nemám šanci, ale když zapojím Jacoba…

„Jakeu!“ křikl jsem do kuchyně.

„Nic jsem nenašel,“ mumlal Jacob s plnou pusou a vykráčel z kuchyně, aby se uvelebil na gauči. Když zjistil, že na něm nejsou matrace, nepohrdl křeslem.

„Hele, kam dala Alice dárky?“ vyhrkl jsem na férovku.

„Viděl jsem ji jednou u půdy,“ hlesl bez zájmu.

„Strejdo! Já taky!“ ječela za mnou Ness, když jsem se rozeběhl ke schodům. Drápala se do nich jako koala na strom. Drapl jsem ji kolem pasu jednou rukou a vynesl ji v podpaží nahoru. Smála se a ječela.

„Kam jdete?“ znejistěla Rose, kterou Nessiin smích vytáhl z pokoje.

„Hledáme dárky, teto,“ práskla Ness.

„Ticho,“ obořil jsem se na ni a Rose obdaroval co nejvíc milým a sladkým úsměvem.

„No, tak to držím palce. Alice vás tak nechá,“ odfrkla si pobaveně a vrátila se do pokoje. Půda! Ráj pro dárky! Určitě jo! Jupí!

„Je tu tma,“ vzlykla Nessie.

„Není, hele,“ ujistil jsem ji a otočil knoflíkem na zdi. Žárovka zablikala a s tichým puf zhasla. „Tak jo, je tu tma.“

„Jsou tu bubáci?“

„Ne, jen spousta dárků, uvidíš.“

„Velký, zabalený a cizí, jo?“ ujišťovala se Ness a omotala mi ruce kolem nohy. Pohyboval jsem se jako Peyrac v Angelice. Táhl jsem nohu za sebou a Ness s každým posunem vykvikla.

„Takhle toho moc nenajdeme, nechceš mě pustit?“ navrhl jsem. Prcek jen zavrtěl nesouhlasně hlavičkou a třeštil oči do tmy.

„Baf!“ vyhrkl Jacob a nás dva ozářil kužel světla.

„Debile,“ ulevil jsem si a Ness se rozkřičela.

„Strejdo, co je debil?“ nechápala, když přestala vřískat.

„Jacob je debil.“

„Neuč ji taková slova!“ vrčel. Bylo mi jasný, že se bojí Belly a Edwarda. Takhle si zajišťoval imunitu.

„Nemůžu za to, že si to zapamatuje,“ mručel jsem. „Hele, klíště, přeskoč si,“ vybídl jsem Ness a zatřásl nohou. Ness mě pustila a chňapla po Jacobovi.

„Jhaů!“ vyjekl.

„Bolí, co?“ smál jsem se mu. Ness mu ručičky omotala kolem stehen a hlavičkou se trefila do bolestivých partií. Jacob šel do předklonu a kužel světla ozářil v podlaze víko. „Hele, ty jsi ale šikovnej,“ chválil jsem ho, zatímco se svíjel v bolesti. Přidřepl jsem si k zemi a otevřel poklop. „Posviť mi sem a netancuj,“ šeptal jsem.

„Netancuju, snažím se to rozchodit, hovado,“ ulevil si.

„Co je hovado?“ vyhrkla Ness.

„Tak a máš to,“ vyplázl jsem na něj jazyk.

„Strejda Emmett je hovado,“ sykl Jacob.

„Ne, strejda Emmett je borec. Koukej, co našel,“ chválil jsem se a vytahoval dárek za dárkem. „Drž Ness, nebo to nahází do krbu,“ plašil jsem, když jsem si všiml hrdinky v malých červených bačkůrkách, jak nese velkou krabici směrem ke dveřím. Najednou jí tma nevadí!

„Brzdi, příšerko. Kam to neseš?“

„Poslat to Santovi, přece,“ kroutila hlavou a zamračila se, když jí Jake sebral dárek. Já mezitím vyházel zbytek. Byla to pěkná hromádka, to teda jo.

„Co tam asi je?“ zvažoval Jacob a prohlížel si cedulky na krabicích.

„Rosalie… Edward… Ness, Ness, Ness, Edward… Esmé… Edward… Ness, Ness… sakra, kde jsem já?“ mručel Jacob.

„Asi tam, kde já. Taky se tu nevidím,“ vzdychl jsem.

„Nejspíš nic nedostaneme,“ úpěl Jake.

V tu samou chvíli mi v kapse zazvonil mobil. Zpráva.

Santa na vás kašle. Neposloucháte a zlobíte. Nic nebude. Alice.

„Hmf…“ odfrkl jsem si a předal mobil Jacobovi.

„Vidíš, co děláš? Hovado!“ vřeštěl, když mu došlo, že nedostane letos nic.

„Hovado, hovado!“ prozpěvovala si Ness.

„Debile,“ sykl jsem na něj.

„Debile, hovado, debile!“ smála se.

„No tak kašli na prezenty a jdeme ji odnaučit ta slova, jinak nás Edward narve do nádivky a Bella nakope do pr…“

„Ne!“ okřikl jsem ho.

„… kýnka, neřvi,“ odplivl si Jacob.

„Strejdo, mě tohle neba,“ fňukla Ness a strčila si prst do nosu.

„Ale fuj, tohle se nedělá,“ šklebil se Jacob.

„No, jelikož jsme dárky asi našli a nic extra nezjistili, tak si jdi hrát,“ mručel jsem.

„Budeš si hrát se mnou?“

„Ani ne, asi mi dávají nějaký fotbal,“ vymlouval jsem se.

„Dostal jsi Ness na starost, tak se starej, strejdo,“ vysmál se mi Jacob.

„Fajn! Co chceš dělat, prcku?“ nadhodil jsem nejhorší otázku tohoto dne.

„Uděláme Santovi sušenky!“ vyjekla.

„A do pr…“ začal jsem.

„Hej!“ ozval se Jake.

„… kýnka, ne?“ mlaskl jsem vztekle. Chňapl jsem to malé dítě od pasem a stejně jako předtím ji snesl do přízemí. Pěkně v podpaží.

„Budu blinkat, strejdo!“ smála se koktavě. Když jsem procházel kolem pokoje Rose, napadlo mě, že bych se malé zbavil. Zaklepal jsem a nasadil omamný úsměv. Otevřela a já leknutím zařval. Na obličeji měla cosi zeleného, na vlasech natáčky a kolem krku ručník. No děs! Sjela nás pohledem, zavrčela na mě, zavrtěla hlavou na Jacoba a zase zavřela. Jacob se lámal v pase, jak se smál.

„Co to bylo?“ nechápal jsem.

„Tys nepoznal Rosalie?“ řehtal se.

„To byla Rose?“ zděsil jsem se. Výhružné vrčení přes dveře mě přimělo prchnout i s balíčkem v ruce – tedy s Ness.

„Strejdo, že to tetě nezůstane, že ne?“ prosila.

„Neboj, s jarem to opadá,“ sliboval jsem, když jsme vcházeli do kuchyně.

„Emme, jdu s Alice do města pro poslední maličkosti, ano? Mám se tam s ní sejít asi za hodinku, tak to tu nepodpalte,“ prosila Esmé a když jsme jí to všichni tři odkývali, odešla.

„Jdeme píct sušenky?“ ptala se Ness a hopsala kolem nás.

„Upečeme cukroví! Uděláme radost Esmé!“ vyhrkl Jacob nadšeně.

„No jasně! Vyžehlíme si ten průs… ehm, průšvih s dárky!“ jásal jsem.

„Takže asi mouka, co?“ spekuloval Jake a natáhl ruku pro ingredienci.

„Jo a vajíčka!“ pištěla Ness.

„Vejce?“ nechápal jsem.

„Jo, ty patří do každého správného jídla,“ poučovala Ness. Vyměnil jsem si překvapený pohled s Jacobem.

„No, je to holka. Asi to zná,“ krčil rameny Jake. Prskli jsme tam hned čtyři.

„A gumové medvídky, strejdo!“

„Neboj, taky dáme,“ sliboval jsem a přilil do toho mlíko. To jsem zase někde viděl já.

„Asi i kakao, aby to nebylo tak bílý, ne?“ spekuloval Jacob a vysypal tam celou krabici.

„Je to nějaký tekutý,“ mručel jsem.

„To je jasný! Vždyť tam ještě nemáš škrob a strouhanku. Strouhankou zahustíš snad všechno!“ Jacob se plácl do čela.

„A jak to asi mám vědět? Já tohle stejně nejím,“ vrčel jsem.

„Strejdo, ty medvídky!“ prosila Nessie a tahala mě za košili.

„Nemáme medvídky, zlato.“

„Tak tyhle bonbonky,“ vtírala se dál a podávala mi pytlík skittlesek.

„Jo! Ty jsou dobrý, jsou žvýkací! Nasyp to tam,“ vybídl mě Jacob. „Vidíš, už to není tak tekutý.“ Musel jsem souhlasit, vypadalo to líp.

„Dokonce to je i hezky barevný od těch bonbonů. Co dál?“ radoval jsem se.

„Asi to dáme péct, ne?“ Jacob otevřel troubu a mezitím otočil několika čudlíky. Navrchu se rozsvítila čtyři kolečka.

„Hele, asi ty druhý. Zkus to.“ Poslechl mě a podařilo se. Trouba se rozeběhla. Strčili jsme to tam ve chvíli, kdy do domu vpadl Jasper.

„Emmette! Dělej, hni sebou. Jdeme do lesa pro stromek, než se Alice vrátí z města. Protože já letos do Národního parku Sequoia nejedu. Vybereme nějakou menší jedli, dělej!“ panikařil.

„Jdu taky!“ přidal se Jacob. Ness jsme strčili Rose a vyběhli ven.

„Tenhle vypadá dobře,“ mávl jsem na ně a zastavil se u malého smrčku. Byl asi metr vysoký a zasypaný sněhem. Jazz s ním trochu zatřásl.

„Takový koště!“ tlemil se Jacob.

„No jo, ono to nebylo vidět, ne?“ mručel jsem. Stromek měl pár větviček a na každé sotva polovinu jehliček.

„Tenhle,“ ukázal Jazz na stromek vedle. Byl o trošku vyšší než ten můj.

„To by šlo, ale vzadu nemá větve. Je to tak na přibití ke zdi,“ vyhrkl jsem radostně. Nejsem jediný, kdo vybral špatně.

„Jdeme trochu hlouběji. Tam by to mohlo být lepší,“ navrhl Jasper. Po cestě mě napadlo trefit Jacoba koulí ze sněhu. Zařval, když mu sníh vlezl za triko.

„Brr, ty jsi hovado, fakt! Drk, drk, drk…“ pištěl o oktávu výš, než bylo zdrávo.

„He, he, he…“ tlemil jsem se, než se mi sníh rozplácl o obličej. Ztuhl jsem. „To nebylo pěkný, Jaspere,“ mručel jsem a ohnul se pro sníh. Po další hodině jsme konečně urvali v lese strom. Samé jehličky, samé větve a asi metr na výšku. Spokojenost u všech tří a Alice nebude moct nic říct. Se smíchem jsme se vrátili k vile.

Před domem stála Rose, na ruce držela fňukající Nessie zabalenou v kombinéze a nudlí u nosu. Probodávaly nás obě pohledem.

„Co?“ nechápal jsem.

„Nevíš, kdo dal do trouby ten hnus a odešel, aniž by o tom někomu řekl?“ vrčela.

„Jacob?“ nadhodil jsem ve snaze se z toho vyvléct.

„Příště byste mohli alespoň vypnout plotýnky, nebo dát na stranu tu utěrku!“ křikla, až jsme všichni tři o pět metrů couvli.

„Stalo se něco?“ nechápal jsem.

„Vyhořela kuchyně, ale jinak nic,“ sykla a vrátila se do domu. Protáhli jsme obličeje a tiše se vkradli dovnitř. Stromek jsme postavili do obýváku.

„Je samý sníh,“ vzdychl Jazz a znovu s ním zatřásl. Teplo z krbu rozpustilo bílý poprašek na zemi a my se brodili v kalužích.

„Sakra, kde se stala chyba?“ mručel Jacob a přehopsal do suchých míst obýváku. Vytáhl ze skříně několik hadrů a Jasper je rozložil kolem stromku.

„A pak, že si neporadíme,“ chválil jsem nás.

„Strejdo, budeme si hrát?“ prosila Ness, která utekla Rosalie.

„Teta si nechce hrát?“ úpěl jsem.

„Prý nemá čas.“

„A co chceš hrát?“

„Hm… budeme hledat dárky!“

„Ty jsme už našli,“ odfrkl jsem si.

„Tak budeme péct sušenky!“

„Není kde,“ hýkl Jacob.

„Dojdeme pro stromeček!“ Jasper si odkašlal a ukázal Nessie na náš úlovek. Vystrčila spodní ret a ten se okamžitě začal třást.

„Můžeme ho ozdobit, jestli chceš,“ vyhrkl jsem. Jen ať nezačne brečet, probůh! Očividně se jí nápad líbil.

„Kde asi Alice schovala ozdoby?“ spekuloval Jacob.

„Na půdě?“ navrhl Jazz.

„Vy jste másla. Nějak si poradíme, ne?“ Protočil jsem panenky a vběhl do kuchyně. Fíha! Očouzený sporák a zeď kolem něj. Ohořelá utěrka a spálený plech s neidentifikovatelnou hmotou v koši. Hm. Sebral jsem ve špajzu několik pytlíků a krabic.

„Co s tím, jako?“ nechápal Jacob a zvedl do úrovně čajové sáčky.

„Napícháme do toho drátky a pověsíme to, bude to originální,“ navrhl jsem a Ness radostně zatleskala.

„A co s těmi těstovinami?“ vyzvídal Jazz.

„Jsou to kolínka. Navleč to na provázek. Bude z toho řetěz.“ Proč všechnu namáhavou práci musím oddřít já?

„Má cenu se ptát, co chystáš s krupicí?“

„Sníh!“ vyjekla nadšeně Ness.

„Vidíš? I čtyřleté dítě si poradí. Prostě to na ten strom nasypej. Alice tam taky sype nějaký stříbrný fujtajbl,“ vzdychl jsem.

„A co svíčky?“ spekuloval Jazz.

„Jsou tady jen ty dortový, ale tak to přiděláme kolíčky na prádlo.“

„Jak?“ odporoval mi Jacob.

„Vteřinový lepidlo. Přilep to tam a šup s nima na strom!“

„Ok,“ souhlasil a zmizel. Když se vrátil, nesl v jedné ruce košík s kolíčky a v druhé malou tubu lepidla. K večeru se vrátila Alice s Esmé. Vyprávěl jsem akorát Nessie pohádku o děsně inteligentním upírovi jménem Emmett a o hrozně hloupém vlkovi jménem Jacob, když se domem rozlehl šíleně hysterický řev. Normálně se mi zježili vlasy na hlavě.

„Bubák,“ vydechla šeptem vyděšená Nessie a skočila mi kolem krku.

„Jo, kéž by. To by asi nebylo tak zlé, prcku,“ hlesl jsem.

„Emmette!“

„Sakra, tak, a zase já,“ kvílel jsem. Chvilku jsem zvažoval, že si lehnu k Ness a budu dělat, že spím, ale asi by mi to neuvěřili vzhledem k tomu, že jsem upír. „Ness, kryj mě,“ zašeptal jsem poté, co jsem neteř odtrhl od svého hrdla. Kývla a přehodila si peřinu přes hlavu. Svěsil jsem ramena a vyšel z jejího pokojíku. Vykoukl jsem na vrchním schodišti a vyčkával.

„Asi průser, co?“ ozval se za mnou přikrčený Jacob. Ani se neodvážil vykouknout.

„Hmf…“ vzdychl jsem. Ten zmetek do mě strčil a já proběhl zábradlím. Spíš proletěl. Zůstal jsem vykuleně sedět v přízemí. Nade mnou se tyčila Alice s Esmé.

„Ahoj, jaké byly nákupy?“ culil jsem se.

„Co to je?“ syčela Alice a prstem ukazovala na náš stromek.

„Překvapení?“

„Kolínka? Kolíčky? Dortové svíčky? Krupice!“

„No a? Trochu slovanských zvyků, ne?“ krčil jsem rameny.

„A víš, že jste Esmé zničili nejlepší povlečení?“ vrčela.

„My jí na povlečení nesahali!“ bránil jsem se.

„A to kolem stromku je co?“

„To jsou hadry na vysušení sněhu ze stromku,“ vysvětlil jsem a Esmé slabě vyjekla.

„Ne, to je povlečení z Paříže, Emmette!“

„Já si říkal, že to moc nesaje,“ zamyslel jsem se. Tentokrát vrčela i Esmé. Hlasitě jsem polkl a ani si nezkoušel představit, jak budou vyvádět, až uvidí kuchyň. Jako kdyby to ty dvě věděly, beze slova mě tam nechaly a šly na jistotu. Nečekal jsem a vytratil se zpět k Nessie. Tam už se krčil Jacob a Jasper se schovával za těžký závěs na okně.

„Koukají ti nohy,“ mručel jsem. Jacob se tiše rozesmál, ale jeho smích zanikl v další salvě řevu.

„Myslíš, že si všimla té utěrky?“ spekuloval Jacob a pokoušel se vecpat k Ness pod deku. Dveře pokoje se rozrazily.

„Hned. Dolů. Všichni. Tři.“ Ness se chudinka vydrápala z peřin a s nudlí u nosu se šourala k Alice.

„Ale ty ne, miláčku. Ty jdi pěkně hajat, ano? Já si půjčím jen strýčky a Jacoba. Neboj se, jdi hezky spinkat,“ usmívala se. Ness popotáhla a vrátila se do peřin. My tři vypochodovali jako trestanci z pokoje a jakmile se zavřely dveře, schytali jsme každý jeden pohlavek a divokou salvu nadávek až do kuchyně. Esmé tam stála u trouby a tiše štkala.

„Chtěli jsme ti udělat radost,“ vymlouval se Jasper a kuchyní se rozlil skvělý pocit. I Esmé přestala plakat a Alice se dokonce zasmála.

„Nech toho, nebo tě rozcupuju na čtyři kousky a každý odnesu na jiný konec světa,“ vyhrožovala a přitom se vesele usmívala. V tu ránu bylo po eufórii.

„Chtěl jsem jen pomoct,“ hlesl Jasper a znovu se přikrčil.

„Jen počkejte, až to uvidí Edward.“

„Ti se vrací až pozítří.“

„Taky to tu do té doby uklidíte a zítra budete sekat latinu. Zabavíte Nessie na celý den, takže si vymyslete program!“ poručila Alice a my si vyměnili zděšené pohledy. Celou noc nám dalo zabrat, než jsme dali do pořádku kuchyň a obývák a sestavili plán boje.

„Byl jsi major, tak něco dělej,“ soptil jsem hodinu předtím, než se Ness většinou budila.

„Jasně! Sněhová bitva!“ jásal Jazz.

„Se čtyřletým dítětem, jo?“ ťukal si na čelo Jacob.

„No jasně. Utaháme ji a bude spát až do dalšího rána,“ smál se Jazz.

„To se mi líbí!“ Neuměle jsem napodobil hopsání Alice a radostné tleskání.

Když se prcek vzbudil, Alice s Esmé a Rose nám mávly na rozloučenou.

„Carlisle se vrátí až večer. Vzal službu za kolegu, takže v klidu,“ prosila Esmé.

„Neboj,“ vyhrkli jsme unisono a stáli v pozoru, dokud jejich auto nezmizelo za rohem.

„Strejdo, co budeme dělat?“ krčila ramínky Ness a vrtěla nechápavě hlavičkou.

„Budeme bojovat, Ness. Jdi se obléct,“ vybídl ji Jazz a Jacob ji vzal do náruče a zmizel s ní v patře. Přišli asi za deset minut. Měla dvě mikiny a kšiltovku. Tepláčky na ven a nedočkavý úsměv.

„Tak do boje!“ zavelel jsem a vyběhli jsme do sněhu. Koule lítaly vzduchem a nejen ony. Občas letěl i Jacob nebo Jasper, anebo já. Ness jen pobíhala okolo a smála se. Ke konci do toho občas zakašlala, nebo zadrkotala zuby.

„Hele, není ti zima?“ spekuloval Jacob chvilku předtím, než ho Jasper zahodil do vánice.

„No jo, je nějaká namodralá, co?“ zarazil jsem se a sledoval Ness.

„Jen pusa, to je dobrý,“ mávl rukou Jasper a strčil do mě.

„Hýbej se, Ness, ať neumrzneš,“ vybídl ji Jacob a skočil Jasperovi na záda.

„Strejdo, já potřebuju čůrat,“ drkotala zuby Ness.

„Hmf…“ vzdychl jsem a odvedl ji do domu. Když jsem se k ní ohnul a rozepínal jí bundu, zarazil jsem se. „Hele, co to máš na nohách?“

„B b bačkůrky, přece,“ koktala.

„No to je debil!“ ječel jsem a Ness se rozesmála. Posadil jsem ji na záchod a vyběhl ven. „Hele, tys ji nechal v bačkorách, ty blbe!“

„Fakt?“ sykl Jacob omluvně.

„Neměli bychom ji nějak zahřát?“

„Jak jako?“ krčil rameny Jazz.

„No, třeba čaj, nebo něco.“

„Panáka?“ navrhl Jacob. Jasper se praštil dlaní do čela.

„Horká vana?“ zkusil jsem to. Odkývali mi to a já šel vyzvednout z toalety prcka. Už pod schody jsem slyšel její křik:

„Strejdo! Strejdo!“ Lekl jsem se a vyběhl za ní.

„Kam jdeš?“ rozesmál jsem se. Viděl jsem jen dvě malé nožičky trčící do stropu a mezi nimi kus hlavy. Musel jsem ji vytáhnout.

„Maminka mi dává tamto prkýnko,“ fňukala.

„No jo, ale já nejsem maminka. Jak mám vědět, že se ti prďák vejde do mísy dvakrát?“ kroutil jsem hlavou. „Hele, půjdeš se koupat, jo?“

„Teď?“ divila se.

„Jo, zahřeješ se. Nebo chceš panáka?“ Ness koukala nechápavě. Mávl jsem rukou a odnesl ji do koupelny.

„Jak je akorát voda pro dítě?“ ptal se Jasper.

„Na loket, ne?“ krčil jsem rameny. „Jacobe, vraž tam loket,“ vybídl jsem ho.

„Je to dobrý,“ kývl a já tam postavil Nessie.

„Neměl jsi jí nejdřív sundat ty bačkory?“ rozesmál se Jacob. Probodl jsem ho pohledem.

„Tos‘ řekl brzo,“ mručel jsem.

„Horký! Horký! Au!“ plašila Ness. Vytáhl jsem ji a připustili jsme studenou. Pak to bylo v pořádku a málem jsme prcka nemohli dostat z vody.

„Tak si tam zůstaň,“ sykl jsem po půl hodině, když zase natahovala k pláči. Proč musí být Edward takový erotoman zrovna teď? Odjedou si zrovna před Vánocema. Sto let panic a teď se nemůže nabažit. Taky jsem chtěl být erotoman a ne chůva. Už pomalu ani nevím, jak Rose vypadá.

„Už jdeš z vody?“ vyzvídal jsem. Ness jen nesouhlasně zamručela a kýchla. „No, tak ale jdeš. Mě to tu neba,“ rozhodl jsem a vytáhl ji. Omotal jsem kolem ní osušku a nesl ji do postele.

„Už?“

„Po obědě se má spát, tak spi,“ culil jsem se.

„A kdy byl oběd?“ kuňkla Ness.

„No jo, sakra.“ Pak mě to napadlo. Seběhl jsem dolů, sebral rohlík a vrátil se nahoru. „Na a jez. Pak rovnou spát, čau,“ mávl jsem od dveří a zmizel dole. Zapnul jsem televizi ve chvíli, kdy dali naši gól. Ness byla v pokoji ani ne deset minut.

„Stejdo, dáš mi napít?“ prosila.

S úpěním jsem vstal a napustil jí vodu z kohoutku. Šklebila se na ni.

„No jo, já tě chápu, ale srnku ti teď hledat nebudu,“ vysvětloval jsem.

„Nemáš šťávu, strejdo?“

„To by ses divila, kolik mám šťávy!“ osopil jsem se.

„Myslí ovocnou,“ sykl Jasper.

„Aha, tak tu asi nemám,“ kuňkl jsem. Ness zmizela v pokoji a byl zase chvíli klid. Jenže to dítě bylo nezmar. Za hodinu byla dole a chtěla program. Hráli jsme  člověče, četli jsme pohádky, hráli na schovávanou, hledali poklad – Jacoba. Kreslili si, dělali večeři – rohlík a voda.  Večer, kolem sedmé, jsme s Jazzem a Jacobem měli přilepené nosy na okně a prosebně vyhlíželi Carlisleovo auto.

„Pojeď!“

„Kde jsi?“

„Vrať se!“ úpěli jsme všichni a Ness nás tahala za oblečení a dožadovala se stavění z kostek.

Když se pak Carlisle vrátil a Alice s Esmé a Rose po hodině taky, ulevilo se nám. Nessie, ta malá potvora, usnula u Rose v náruči během deseti minut a spala až do rána. Jacob ostatně taky.

„Je přistydlá, proč?“ vrčela Alice.

„Byla venku, to se stává.“

„Proč má mokré bačkory?“

„Prali jsme je,“ lhal Jazz a začal nenápadně zaměstnávat Alice. Zdekovali se rychle. Rose šla odnést Nessie a Esmé cosi probírala s Carlislem. Konečně jsem mohl sledovat v klidu televizi až do rána, když vypadl proud.

„No tak ale!“ úpěl jsem. Nahodili ho až ráno. Poté, co se ve dveřích objevil Edward a Bella. Oba s úsměvem od ucha k uchu. Mizerové.

„Jak jste se tu měli?“ vyptávali se.

„Skvěle, klidně jste mohli zůstat ještě déle,“ ujišťovala je Esmé. No to teda těžko, dámo! Edward se rozesmál. No, ty se moc netlem, vrčel jsem a nechtěně mi probleskl hlavou obrázek Nessie v záchodové míse a ve vaně v bačkorách. Edward zavrčel a vše napráskal Belle. Měl jsem co dělat, abych stihl zdrhnout. V lesích jsem se schovával celý den. Až když bylo načase zasednout k provizornímu štědrovečernímu stolu, jsem se vrátil. Mlčky jsem usedl vedle Rose a nechal Ness s Jacobem najíst. I on byl jako ryba. Jazz sotva cekl a Edward se mračil jak sto čertů. Noc jsme přežili a ráno taky. Kromě Ness. Byla bledá a kašlala.

„Bolí,“ fňukala a držela si krček.

„Já vím, srdíčko. To bude dobré, uvidíš,“ přesvědčovala ji Bella a držela ji zachumlanou v tlusté dece v náruči. Jacob se kamsi vypařil. Srab! „Pojď si rozbalit dárky od Santy,“ vybídla ji Bella a nesla ji do obýváku. Alice jí podávala krabici po krabici. Z krbu se ozval divný zvuk.

„Co to…“ nedořekl Edward a začal se smát. „Ness, koukej, kdo tam je,“ ukazoval a bral dceru do náruče. Přešel ke krbu a ukázal do komína.

„Santa?“ špitla.

„Asi to tak bude,“ usmál se Edward. Jenže Santa se jaksi sekl. Z komína vypadalo jen množství sazí a vykoukl na nás polonahý zadek. Ness se rozesmála a prstíčkem do něj dloubla. Když náš Santa začal pištět, ať ho vytáhneme a nepícháme do něj, Ness zatleskala a vyjekla:

„Meluzína!“

To mě dostalo. Šel jsem do kolen. Jacob  -tedy Santa – nakonec úspěšně propadl dovnitř.

„Snaha byla,“ úpěl a mnul si levou půlku. Nedokázal jsem se přestat smát, dokud Ness nepromluvila:

„Bolí, debile? A ty se mu nesměj, hovado!“

Zbytek Vánoc až do Silvestra jsme s Jakem strávili v lese. Schovaní. Ještě, že Bella není dobrý stopař!

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoce od MisaBells: