Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » V bohatství a osamění od klarusha

02.01.2013 (12:45) • souteznipovidky, klarusha • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 5× • zobrazeno 2071×

Článok je ponechaný v pôvodnej podobe, bez opráv. 

klarusha - V bohatství a osamění

Pohled Belly

Když jsem byla ještě opravdu hodně maličká, Vánoce jsem milovala. Mohla jsem si přát cokoliv. Ať už to bylo jakkoliv drahé, vždy jsem to pod stromečkem našla. Cenu nikdy nikdo z rodiny neřešil. Táta byl prezidentem světové banky a máma slavnou herečkou.

Jak ale plynul čas, začala jsem si uvědomovat, že mi něco chybí. Pokaždé, když jsem po zimních prázdninách přišla do školy, všechny děti kolem mě si vzrušeně povídaly o tom, jak prožily Svátky a co dostaly od Ježíška. Moje dárky sice byly o mnoho dražší, ale neměla jsem z nich takovou radost jako ostatní.

Možná to bylo tím, že jsem mohla dostat cokoliv, na rozdíl od ostatních. Nebo proto,  že jsem se s dárky neměla komu pochválit. Nikdo se se mnou nechtěl bavit. Nikdy jsem neměla pravou kamarádku. Někdy se vedle mě na nějaký čas objevil člověk, o kterém jsem si myslela, že mu na mně aspoň trochu záleží, ale vždycky se pak vytratil, když už ho mé peníze začaly nudit. A s rodiči jsem taky zrovna moc času netrávila. Většinu dne trávili v práci a doma byla jen stará, přísná hospodyně, která promluvila možná tak jednou za pár hodin.

A tak nebylo divu, že jakmile jsem dostala možnost, utekla jsem od toho všeho pryč. Tedy… Ne, že bych doslova utekla. Dostala jsem se na Oxford a zabydlela se jako všichni ostatní studenti na kolejích.

Můj skvělý plán spočíval v tom, že budu jako jiní. Že nebudu ta holka, co má bohaté rodiče, ale žádné pravé kamarády. Těšila jsem se, že můj život konečně bude trochu krásnější.

Avšak i na Oxfordu všichni poznali, čí jsem dcera. A kolem mě se zase ocitli jen falešní kamarádi.

*****

„Blíží se Vánoce, co takhle podniknout nějakou skvělou akci?“ navrhla Karen, když skončila jedna z přednášek a kolem nás se hned shromáždilo plno lidí. Já měla tu smůlu, že jsem seděla vedle ní a tak nebylo šance úniku. A já věděla, koho budou chtít jako hlavního sponzora.

„Naprosto úžasný nápad!“ souhlasil Adrian a nenápadně po mně pokukoval. „Ale co bychom mohli udělat?“

„Mohli bychom si pronajmout hokejovou arénu nebo kluziště a zorganizovat ples na ledě!“ zvolala po chvilce ticha Karen. „No řekněte! Nebylo by to naprosto originální? Tohle tady ještě nebylo!“

Kolem to hned zašumělo. Někteří lidé se zdráhali, že na ledě se nedá pořádně tančit a bude tam zima, ale většina byla pro. Bylo rozhodnuto.

„Ale kde vezmeme peníze na pronájem kluziště?“ zeptal se Adrian a zase po mně rádoby nenápadně střelil pohledem. Vzrušená diskuse o bruslích, šatech a jiných hloupostech rázem utichla a pak se všechny oči kolem pomalu zaměřily přímo na mě.

„Myslím, že to nebude problém,“ povzdechla jsem si. Co jiného jsem jim měla říct. Nechtěla jsem být zase úplně sama.

„Ty jsi skvělá, Bello!“ zaradovala se Karren a ostatní nadšeně přikyvovali. „O všechno se postarám, jen se s tebou pak domluvím na zaplacení.“

Tím považovala naše plánování za ukončené a za veselého hovoru s Adrianem se vytratila pryč z místnosti, následována zbytkem třídy.

Pomalu jsem se zvedla z lavice a posbírala si věci. Už jsem chtěla odejít, když do mého zorného pole padla jedna nezvyklá skutečnost. V rohu místnosti seděl Edward a zvláštně mě pozoroval. Ošila jsem se pod jeho pohledem a sklonila hlavu.

Edward Cullen byl velice zvláštní člověk. Seděl vždycky sám a s nikým se moc nebavil. Mnoho lidí se s ním snažilo navázat bližší vztah, ale nikdo nepochodil. A snažili se teda pořádně. Kdyby chtěl, mohl kolem sebe mít kopu kamarádů a kteroukoliv holku. Byl snem všech dívek, co jsem tady znala. Ale on to vše přehlížel. Držel se stranou.

Polovina studentů ho proto brala jako podivína a ta druhá polovina jako namyšleného frajera. Já ho jen obdivovala. A možná mu i trochu záviděla, protože pokud netoužil po kamarádech tady ve škole, musel mít dobré přátele někde jinde. Nebo skvělou rodinu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem tiše. Skoro jsem se bála, že mě nemohl slyšet. Odvážila jsem se na něj podívat a znovu se střetla s jeho pohledem.

„Ahoj,“ odpověděl s jemným úsměvem. Nevypadalo to, že se chystá něco víc povědět a já se tak radši rozešla k východu, abych ho náhodou nerušila, pokud tady měl něco v plánu.

Byla jsem už skoro ve dveřích, když se za mnou znovu ozval jeho hlas:

„Počkej! Doprovodím tě. Mám teď chvilku volného času,“ řekl se zaváháním a vstal. Rychle si posbíral své věci a přišel až ke mně, zatímco já vstřebávala překvapení z jeho slov. On nikdy nikoho nedoprovázel. Pokud nešel sám, doprovázel někdo jeho a Edward z toho nikdy nebyl moc nadšený.

„Kam máš namířeno?“ zeptal se a pomalu se rozešel. Nějak se mi povedlo zachovat chladnou hlavu a udržovat s ním krok.

„Teď mám volno. Asi už půjdu na kolej,“ zamyslela jsem se. Původně jsem měla v plánu navštívit městskou knihovnu nebo nějaké knihkupectví, protože jsem už delší dobu neměla čas přečíst si nějakou dobrou knihu, ale nějak mě chuť někam jít přešla.

„Je ještě celkem brzo. Co budeš v pokoji dělat?“ podivil se. Sama jsem odpověď neznala. A tak jsem jeho otázku radši přešla.

„A co máš teď v plánu ty?“ Když nemůžeš odpovědět, ptej se. Nejlepší způsob, jak nezpůsobit trapné ticho.

„Jdu se sestrou na večeři.“ Při slově večeře se tak podivně usmál. Divila jsem se, že jsem si toho za pochodu vůbec všimla, ale nebyl čas se tím více zabývat.

„Máš sestru?“ zeptala jsem se trochu překvapeně. Nevím, čemu jsem se divila. Že já byla jedináček, neznamenalo, že tomu tak je i u ostatních.

„A ne jenom jednu,“ zasmál se. Takového jsem ho ještě neviděla. Překvapoval mě čím dál víc. „Dvě sestry a dva bratry.“

„Početná rodina. Kolik jim je?“

„Stejně jako mně. Dvaadvacet,“ podotkl klidně, ale pak hned pokračoval, když viděl můj překvapený výraz. „Všichni jsme adoptovaní. Ty jsi jedináček, že?“

„Jo,“ přitakala jsem a jeho vysvětlení o adopci radši nekomentovala. Co na to říct? Že je mi to líto? „Jak jsi to poznal?“

„Šlo to poznat podle toho, jak ses zatvářila při mém oznámení, že mám čtyři sourozence,“ pokrčil jednoduše rameny a na chvíli se odmlčel. Už se mi na jazyk drala další otázka týkající se jeho rodiny, ale předběhl mě.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ Jen jsem přikývla. „Proč jim platíš tu jejich zábavu?“

Zrovna téhle narážky na párty Karen a ostatních jsem se bála. Co mu na to mám říct? Zamyslela jsem se a pak pomalu začala vysvětlovat.

„Víš, ty očividně máš skvělou rodinu, ale já ne. Nějaké dobré kamarády taky nemám. Jsem v podstatě sama.“ Nevěděla jsem, proč mu to všechno říkám. To bych normálně neudělala. Něco mě ale nutilo mu věřit. „A navíc… Peníze pro mě skoro nic neznamenají. Přežiju to, když jich budu mít zase o něco méně.“

Takové jednání se mohlo jevit jako hloupé. Co když budu někdy v budoucnu ty peníze potřebovat? Já si ale nemyslela, že takové sumy někdy využiju. Netoužila jsem po třech vilách, pěti autech a dalších hloupostech, na které by ty peníze určitě bohatě stačily. To je radši věnuju na charitu, což mi ale ve velkých sumách rodiče nedovolovali.

Z uvažování mě vytrhl Edwardův hlas.

„Promiň, co jsi říkal?“ otázala jsem se.

„Že jsem nikdy nepotkal nikoho, jako jsi ty,“ zopakoval. „Většina lidí peníze miluje, ale ty vypadáš, jako bys byla radši, kdybys je neměla.“

„Peníze mi nezařídí ani dobrou rodinu, ani pravé kamarády,“ odvětila jsem s povzdechem. Neušel mi Edwardův pátravý pohled. Skoro jsem se divila, že nezakopne, když se dívá pořád na mě a my přitom šlapeme po úzkém chodníku mezi stromy. Já bych už dávno ležela na zemi.

Došli jsme před velkou budovu, ve které se nacházel můj pokoj.

„Děkuju za doprovod,“ řekla jsem s úsměvem. Skvěle jsem si popovídala s člověkem, který se vždy držel stranou od nás všech.

„To já děkuju.“ Oplatil mi úsměv. „Doufám, že někdy zase budeme mít možnost prohodit pár slov.“

Jeho sametový melodický hlas se rozléhal tichým okolím, jeho medový pohled krásně hřál a já si jen matně uvědomovala, že tu stojím v mínus deseti stupních, z nebe padá sníh a mně se vůbec se nechce do teplého pokoje. Bylo mi tady krásně.

„Taky doufám,“ zašeptala jsem a zatřepala hlavou, abych se dostala z toho transu. „Tak se měj.“

„Ahoj,“ pověděl a otočil se k odchodu. Sledovala jsem jeho vzdalující se záda a v myšlenkách se podivovala nad dnešními událostmi. Nakonec to nebyl tak hrozný den.

*****

Týden uběhl jako voda a zbýval už jen den do Vánoc. Já Vánoce od doby, co jsem na Oxfordu, neslavila. Proč taky, když nebylo s kým. Jet domů za rodiči, kteří by stejně nejspíš nebyli na Štědrý večer doma a koupili mi jako vždy něco hrozně drahého a zbytečného, nemělo cenu. A tady nikoho blízkého nemám. To ale neznamenalo, že budu na samotce překypovat štěstím, zatímco všichni ostatní budou trávit čas s těmi, co milují.

Ale co bylo ještě horší, dnes se konal ples na ledě, který jsem měla možnost sponzorovat. Nějak jsem netoužila po tom, strávit tam celý večer, pokud ne dokonce celou noc. Jediné, co mě nutilo tam jít, byla dohoda s Karen. Když už jsem ten sponzor, měla bych se tam aspoň ukázat…

A přesně to jsem měla v plánu. Ukážu se tam na pár minut a půjdu zase pěkně na kolej. Ani si nebudu brát šaty a brusle – na kterých jsem mimochodem nikdy nestála. Stejně tam o mně nikdo nestojí, to mi bylo jasné.

S dokonalým plánem a hlavně mořem času jsem vyrazila do města, abych si koupila nějakou tu knihu na osamělý vánoční čas. Vešla jsem do obchodního centra a rozhlédla se po knihkupectví. Netrvalo dlouho a už jsem se procházela mezi nepřeberným množstvím knih. Jedna z mála věcí, za které mi nevadilo utrácet peníze, byly právě knihy.

Spokojeně jsem si prohlížela už několikátou knihu z řady a vedle mě se pomalu shromažďoval sloup kousků, které mě zaujaly nejvíc a měly velkou šanci stát se mým majetkem, když jsem byla vyrušena.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil trochu překvapeně Edward.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a odložila knihu stranou. Tohle setkání mě překvapilo, ale rozhodně ne nepříjemně. Od toho dne, co jsme si tak skvěle popovídali, jsem skoro neustále hledala příležitost, jak s ním prohodit zase pár slov. Udělal na mě tehdy dojem. A ačkoliv jsem z toho nebyla moc nadšená, začínala jsem si připadat jako jedna z těch holek, co o Edwardovi Cullenovi neustále básnily. Ne, zas tak zle jsem na tom snad nebyla. Mám přeci špetku rozumu a nebudu se uhánět za někým, kdo o mě nejeví nějaký speciální zájem.

„Co tady děláš?“ přerušil mé myšlenkové pochody a střelil pohledem ke knihám vedle mě.

„Kupuju knihy,“ vysvětlila jsem jednoduše.

„Jo, to mě napadlo,“ zasmál se. „Myslel jsem, proč jsi tady, když ani ne hodinu začíná ten váš ples.“

To byla složitější otázka. Jak jen mu vysvětlit něco, co sama moc nechápu?

„Půjdu tam jen na chvíli, aby se neřeklo. Stejně tam o mě nikdo nestojí.“

„Tak proč jsi jim to platila?“ vyptával se dál, zatímco já popadla knihy a vydala se k pokladně. Následoval mě, aby dostal svou odpověď.

„Já nevím,“ řekl jsem neochotně. Zaplatila jsem svoje zboží a vyšla z obchodu. Chvíli jsem si to všechno rovnala v hlavě a pak se pokusila mu to vysvětlit. „Víš, když už nemůžu mít pravé kamarády, tak budu aspoň ta, na kterou se všichni můžou spolehnout. Za kterou přijdou, když budou něco potřebovat. Nechci, aby mě ještě k tomu hlasitě pomlouvali a nenáviděli a já nevím, co ještě.“

„Ale kdo by stál o takové kamarády?“ Edward se mračil a upřeně na mě shlížel.

„Já ano,“ vybuchla jsem. Štvalo mě, že to nechápe. Ale hlavně to, že on takové známé nepotřebuje. „Ty možná dokážeš být ve škole sám. Možná máš tak skvělou rodinu, že ti bohatě stačí. Ale já ne! Mí rodiče se zajímají hlavně o peníze. Já nemůžu být pořád sama.“

Poslední dvě věty jsem už šeptala. Ta skutečnost bolela. Nenáviděla jsem bohatství, protože kvůli němu jsem byla sama.

„Promiň,“ omlouval se hned Edward a jemně položil svou dlaň na mé rameno. Tvářil se opravdu kajícně. Bylo příjemné vidět někoho, kdo o vás má aspoň trochu starost. Ať už je to v jakékoliv situaci. „Nechtěl jsem ti nějak ublížit.“

„Ne, to já se omlouvám, že tu dělám takové scény,“ zakroutila jsem hlavou. Co se to se mnou děje? Nikdy jsem se nechovala tak impulzivně. Edward na mě měl zvláštní vliv.

„Nechme tahle témata stranou,“ navrhl s mírným úsměvem. „Mám skvělý nápad.“

Vyčkávavě jsem na něj pohlédla. Jeho dobrá nálada byla nakažlivá. Na mé tváři už taky zářil úsměv.

„Tobě se na ten ples nechce, protože bys tam byla v podstatě sama,“ dostával ze sebe pomalu. Zdál se být nervózní. „Nechceš jít na ten ples se mnou?“

„Ty mě zveš na ples?“ zasmála jsem se překvapeně. S pokřiveným úsměvem na mě pohlédl a nijak to nekomentoval. „Dobře. Půjdu. Pokud ti ale nebude vadit, že nebudu bruslit. Nemám totiž brusle.“

„A co kdybychom jedny pro tebe a jedny pro mě hned teď koupili?“ pohlédl na mě s prosbou v očích a pokynul rukou ve směru velkého sportovního obchodu.

„Ale já neumím bruslit,“ varovala jsem ho s povzdechem, zatímco jsme šlapali na nákup.

„Nevadí,“ zasmál se. „Naučím tě to.“

S úsměvem na tváři mě chytil za ruku a táhnul ke vchodu do sportu.

*****

Když jsme dorazili před budovu, ve které se nacházelo kluziště, začínala jsem si uvědomovat, že tohle byl jeden z nejlepších dnů v mém životě. S Edwardem jsem si skvěle rozuměla a čas nám utíkal jako voda. Ani se mi nechtělo věřit, že jsme nakonec v obchodě strávili zhruba dvě hodiny. A po celou tu dobu jsme vedli příjemný rozhovor. Bylo tolik věcí, o kterých jsem s ním chtěla mluvit.

„Tak jsme konečně tady,“ zašeptal a gentlemansky mi otevřel dveře.

Vešli jsme do velikého sálu uprostřed kterého bylo kluziště, po kterém už jezdilo plno lidí. Všichni tu byli oblečení ve společenských šatech a já byla jen ráda, že se nakonec Edwardovi povedlo mě přemluvit i ke koupi šatů pro mě a smokingu pro něj. Nedal si říct. A platit chtěl taky on, což byla rozhodně příjemná změna. Vždycky jsem si všechno platila sama - pokud jsem teda neplatila i za jiné -, peněz jsem totiž měla dost.

„Smím prosit?“ zeptal se, když jsme si odložili věci na dvě volná místa v rohu místnosti.

„Nejsem zrovna sportovní typ. Jestli si něco zlámu, budeš mě mít na svědomí,“ varovala jsem ho vesele, zatímco jsme kráčeli k ledu a v rukou nesli brusle.

„Beru na vědomí,“ pronesl s vážnou tváři a pak se rozesmál.

Obuli jsme si brusle a já pomalu začínala panikařit. Na suchu jsem sice stála relativně klidně, ale živě jsem si uměla představit, co se stane až se dostanu na led. Ustojím to stěží dvě vteřiny. Vždyť já i v normálních botách v zimě měla velké problémy.

„Edwarde, to vážně není dobrý nápad,“ šeptala jsem a prudce kroutila hlavou.

„To zvládneme. Věř mi,“ uklidňoval mě. „Nech se vést. Nepustím tě.“

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vkročila na led, pevně svírajíc Edwardovu paži. Cítila jsem, jak mi nohy začínají podjíždět a už se připravovala na bolestný pád, protože bylo téměř jasné, že k zemi s sebou stáhnu i Edwarda. Ale stal se zázrak. Edward se postavil do pro něj výhodné pozice a pevně mě chytil za pas těsně před tím, než se má záda dotkla ledu.

Mé ohromení z toho, že to na bruslích uměl tak dobře, bylo obrovské.

„Neboj,“ usmál se na mě, zatímco mě pevně držel ve své blízkosti. Skoro bych řekla, že mě držel ve vzduchu, protože pevnou půdu – tedy led – pod nohama jsem cítila jen tak tak. „Stůj rovně a nohy se snaž držet zpevněné. Zbytek prozatím zařídím já.“

Poslechla jsem jeho radu a narovnala se. Edward si položil jednu mou ruku na své rameno a druhou chytnul do své velké dlaně. Vypadalo to skoro jako by chtěl tančit, až na to, že jsme byli na ledě. Stále mě stále držel skoro ve vzduchu, takže jsem se nemusela bát, že upadnu, a pomalu se rozjel. Radši jsem zavřela oči, abych se nemusela dívat na to, jak za chvíli poletím k zemi.

K mému velkému překvapení se ale ani po delší době žádný pád nekonal. Pomalu jsem otevřela oči a pohlédla do tváře Edwardovi, který se na mě usmíval.

„Vidíš? Říkal jsem, že to zvládneme,“ zašeptal a já pohlédla kolem sebe. Ani se mi nechtělo věřit, jak rychle doopravdy jedeme. Nakonec to nebylo vůbec špatné. V Edwardově jistém sevření byla jízda úžasná.

Můj pohled putoval na moje rovné nohy a pak na Edwardovy pohyblivé. Váhavě jsem začala pohybovat nohama stejně jako on, abych zkusila, jestli to taky zvládnu. A překvapeně jsem zjistila, že mi to docela jde.

„Jde ti to skvěle,“ podpořil mě Edward a já dál pokračovala v učení se.

Po nějakém čase už nebylo po mé počáteční nejistotě ani stopy. Dokonce mě Edward už nemusel držet tak pevně.

„Chtěl bych něco zkusit. Můžu?“ zeptal se najednou a já na něj s mírnými obavami pohlédla. Nezbývalo mi však nic jiného než přikývnout. Zvědavost mi nedávala na výběr.

Edward mě pevně chytil, pohlédl hluboko do mých očí a pak mě najednou zvedl vysoko do vzduchu. Jen tak tak jsem udržela zděšený výkřik, který se mi dral na rty. Ne že bych se snad bála výšek nebo toho, že mě Edward pustí – něco mě nutilo mu věřit -, jen jsem tohle vůbec nečekala.

Položil mě zpátky na led a s veselým úsměvem pokračoval v jízdě do rytmu svižné hudby. Když přišla další z jeho odvážných figur, byla už jsem celkem připravená. Jízda-tanec s Edwardem se mi zamlouvala čím dál víc.

Přišel konec písně. Edward mě zvedl a udělal piruetu. Kolem se ozval obdivný potlesk, ale my si ho nevšímali. S pohledy zaklesnutými v tom druhém jsme pomalu dojeli ke kraji kluziště.

„Děkuju,“ zašeptal, když jsme stáli na pevné zemi.

„Za co?“ optala jsem se překvapeně a hleděla do jeho zlatých očí. To tekuté zlato mě naprosto pohlcovalo. Dokázala bych tu nehybně stát celé hodiny.

„Za to, že tu jsi zrovna se mnou,“ odpověděl hřejivě. Pomalu se ke mně sklonil a přitiskl své rty na mé. Lehce jako dotyk vánku. Trvalo to jen okamžik. Když se však jeho rty vzdalovaly, udělala jsem něco, co bych od sebe nikdy nečekala. Znovu jsem nás spojila, tentokrát s větší intenzitou.

To, co jsem v tu chvíli cítila, se nedalo popsat slovy. V mé hlavě byl jen Edward a mé rostoucí city k němu. Náš polibek se stále prohluboval. Nakonec to byl on, kdo se odtrhl, aby nabral vzduch do plic. Zhluboka jsem oddychovala a snažila se uklidnit své rychle tlukoucí srdce.

„Chtěl bych ti něco dát,“ řekl s úsměvem a já na něj zase jednou překvapeně pohlédla.

Z kapsy vytáhl malou krabičku. V hlavě jsem najednou měla prázdno. Co mi mohl chtít dát?

„Vím, že Vánoce neslavíš a nemáš ráda drahé dárky, ale tenhle je darovaný ze srdce,“ povídal, zatímco mí hleděl do očí a do rukou mi strkal onu krabičku.

Váhavě jsem ji otevřela a můj zrak padl na nádherné stříbrné srdíčko na řetízku. Vzala jsem ho do ruky a okouzleně na něj pohlédla.

„Otoč ho,“ zašeptal Edward a já uposlechla jeho slova. Mým očím se naskytl pohled na jemně vyrytý text. Už nikdy nemusíš být sama.

„Edwarde, já…“ Nevěděla jsem co říct. S jistotou jsem teď ale věděla, že jsem se zamilovala. Do muže, který stál přede mnou a hřejivě na mě hleděl. Do muže, který mi dal ten nejkrásnější dárek za celý můj život.

„Líbí se ti?“ zeptal se nadějně.

„Je nádherné,“ zašeptala jsem a vrhla se mu kolem krku. Musela jsem mu ukázat, jak velkou radost mi udělal. „Děkuju.“

„To já děkuji. Za to, že jsi vnesla světlo do mé existence,“ zamumlal mi do vlasů a pevně mě svíral ve své náruči jako bych mu snad měla utéct. Kam bych utíkala. Při něm mi bylo nejlépe. „Miluju tě.“

Překvapeně jsem mu pohlédla do očí.

„Vím, že si myslíš, že je možná trochu brzy. Ale tohle je jedna z mála věcí v mém životě, kterou jsem si stoprocentně jistý.“ Jeho slova byla tak neuvěřitelná a tak nádherná.

„Ne, nemyslím si, že je brzy. Jen jsem to nečekala,“ zašeptala jsem s jemným zakroucením hlavy. Přitom má hlava klesala níž a níž a moje oči zanedlouho skenovaly jeho boty. Já neuměla vyjadřovat city nahlas, nikdy jsem to nedělala. „Víš… Taky tě miluju.“

Edward na okamžik mlčel a mě už začínal ovládat strach, že snad změnil názor. Jeho prsty se však naštěstí zlehka dotkly mé brady a já tak byla nucena zvednou hlavou. Střetla jsem se s jeho pohledem a začala se topit ve zlatě plném lásky.

Sehnul se ke mně a spojil nás v polibku tak krásném, že bych za něj dokázala obětovat život. Nikdy jsem si nemyslela, že by mě mohlo potkat takové štěstí. Že já bych mohla potkat pravou lásku. Ale opak byl pravdou. A já věděla, že s Edwardem chci strávit celý život.

Pohled Edwarda

S obrovskou nechutí jsem rozpojil naše rty, aby se Bella mohla nadechnout. Já to nepotřeboval, ale ona ano. Byla křehký člověk.

Znovu jsem pohlédl hluboko do jejích čokoládových očí a užíval si ten pocit, co mě celého pohlcoval. Láska. Něco, o čem jsem si myslel, že mě už po těch letech nepotká. Že si to jako upír prostě nezasloužím. Mé smýšlení neovlivňoval ani fakt, že všichni členové mé rodiny své partnery měli. Žít se třemi šťastnými páry, které by pro svou polovičku udělaly cokoliv, mě zabíjelo. Ale teď bude vše jinak. Já už totiž našel střed svého vesmíru.

Nevadilo, že ona je člověk a já upír. Strávím s ní tolik času, kolik jen půjde. Společně překonáme všechny překážky. Ať už jich bude sebevíc. Budu tu pro ni. Budu jí ochranou, oporou, přítelem, čímkoliv si bude přát. Pro ni udělám cokoliv.

A byl jsem si jistý, že se jí jen tak nevzdám.

„Bello, vím, že Vánoce neslavíš. Ale můj dárek se ti líbil. Nechtěla bys to neslavení letos změnit?“ navrhl jsem prosebně. Po ničem jsem teď netoužil tak jako po tom, aby viděla, že Vánoce můžou být krásné. „Co kdybys oslavila Svátky se mnou a mou rodinou?“

Čekal jsem na její odpověď a v duchu se modlil, ať souhlasí. Chvíli mlčela a já jen frustrovaně hleděl do její tváře a v duchu naříkal nad tím, že neumím číst její myšlenky. Potom se však její tvář rozjasnila a rty vykouzlila ten nejnádhernější úsměv, jaký jsem kdy viděl.

„Nic bych si nepřála víc.“

Šťastně jsem ji úsměv oplatil a pak nás spojil v dalším dokonalém láskyplném polibku. 

Autor: souteznipovidky, klarusha, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek V bohatství a osamění od klarusha: