Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Tajná láska od zuzinecckyy

14.02.2012 (10:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 6× • zobrazeno 2020×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě.

Kráčela k oltáři a slzy hrozily, že překonají hráz. Klapot střevíců se rozléhal po celém kostele a zanechával za sebou tupou ozvěnu rozléhající se prostorem.

Vedle ní tiše a spokojeně vykračoval její otec. Měkké boty z kožešiny nevydaly skoro žádný zvuk a nevěsta si připadala trochu nepatřičně, protože jediný zvuk v místnosti vydávaly její boty.

Očima pohlédla přímo před sebe. U oltáře již postával kněz s milým úsměvem a vedle něj, blíže k ní, stál tmavovlasý muž s bronzově opálenou pletí. Tmavě hnědýma očima, barvou tak podobnou té její, na ni zářivě hleděl a jí to neskutečně trhalo srdce.

Ač ho milovala, to se nedalo popřít, srdce jí už kdysi dávno ukradl jiný mladík…

Bronzová hlava se objevila v křoví po cestě, ale mladá slečna si jí nevšimla. Jenže kůň, kterého pro dnešek měla na vyjížďce, ucítil pach neznámého a začal se bouřit.

Třináctiletá dívenka neměla moc šancí se na koni udržet, poprvé měla tohoto hřebce, kterého si pro dnešek poprvé u otce vydupala, takže skončila na zadnici a bílý hřebec jen uháněl do dáli.

„Jste v pořádku?“ Bronzovlasý mladík vylezl ze křoví a se strachem v očích se sklonil k dívence, která vypadala jen o pár let mladší než on.

„Vyděsil jsi mi koně, který mne málem zmrzačil! A tomu jako říkáš v pořádku?“ sjela ho okamžitě povýšeně a pak se pyšně postavila.

„Možná nevíš, kdo jsem, ale rozhodně mě zajímá, odkud ses vzal na pozemcích mého otce.“

Mladík na ni vyjukaně hleděl. Ta malá samaritánka ani neví, na koho si otvírá pusu, pomyslel si hořce, ale nedal najevo nic znát.

Nejvíce ho totiž dostávalo, že pro něj, pro čtenáře myšlenek, je velice tichá… Jakoby na nic nemyslela. Zamračil se na ni, jakoby snad vědomě za to mohla, ale jí to neušlo.

„Chlapče, stojíš na pozemcích mého otce, knížete Boromira ze Swifthofu. Bez povolení sem nesmíte, takže mi laskavě řekněte, co zde pohledáváte!“ To malé hnědooké děvče se tam rozčilovalo a několik tmavě hnědých vlnitých pramenů se uvolnilo ze složitého pevného uzlu speciálně vázaného pro jízdu na koni.

„Dámo, nevím, kdo tady tomu velí, ale se mnou nebudeš jednat nějak povýšeně. Můj otec, vévoda Carlisle z panství Waldmeer, sem jel na jednání. A mě zaujaly lesy na vašem pozemku, proto jsem si získal svolení knížete, abych se tu mohl porozhlédnout. Nechtěl jsem vyrušit vaši hodinu jízdy, ale byl jsem trochu zvědav na tuto cestu.“

Dívenka se zarazila a dále už radši nemluvila.

Když nevěstu zasáhla tato vzpomínka poukazující na její první setkání s ním, musela se usmát. Ani netušila, jaký rozmazlený parchant z ní byl, než potkala jeho.

„Edwarde, Edwarde! Tak ráda tě vidím!“ vítala ho asi patnáctiletá dívka. Šťastně se k němu rozeběhla, i když na sobě měla jednu ze svých rób.

„Isabello!“ vydechl překvapeně, když si uvědomil, že z toho drzého písklete vyrostla tak krásná dívka.

„Jsem to já,“ oznámila pyšně, jakmile se od něj odtrhla. Otočila se kolem své vlastní osy a pak se na něj dychtivě zadívala.

„No… Sluší ti to. Takto spořádaně oblečenou jsem tě snad ještě neviděl,“ poznamenal úmyslně s hloubavým výrazem a přemýšlivým tónem.

„Hele, nech si toho!“ vykřikla hravě a trochu ho praštila do ramene.

„Isabello! Takto se chováš k hostům? Pak se nedivím, že všichni tak rychle zdrhají. Jinak jsem rád, že jste se tady objevil tak rychle, vévodo. A jak vidím, i se svým synem.“ přivítal její otec návštěvu.

„Promiň,“ šeptla na oko zkroušeně Isabella, ale potajmu mrkla na Edwarda. Ten se málem prozradil cukajícími koutky.

Dívka se ve svých šatech narovnala, jak kráčela k oltáři, který se neodbytně blížil. Byla ráda za své vzpomínky, které jako jediné měla na jeho osobu…

„Vidíš ten měsíc? Líbí se mi jeho záře. Všechno okolo je tak… třpytivé,“ říkala hnědovláska svému nejlepšímu kamarádovi.

Zrovna spolu stáli v altánku. Opírala se o dřevěnou ohrádku a on stál za ní, přičemž ruce položil též na ohrádku, každou z jedné strany.

„Miluji noc. V noci je vše tak klidné a tiché. Jako tvá mysl,“ pověděl teď on.

„Co tak slýcháš nejčastěji?“ Její zvědavost neznala mezí. Během dalších tří návštěv z něj vypáčila, co je zač, kdo je jeho otec, proč on je jen poloviční upír.

Když prozradil svůj dar, že umí číst myšlenky, tak se ho vyptávala, co si myslí ona. Ale to jí nikdy nedokázal říct – byla tichá. Proto vyhledával její společnost.

„Tvůj otec přemýšlí stále nad lidmi ve svém knížectví. Má starosti, aby nikdo nehladověl, aby se vše trestalo spravedlivě. Tvá matka… opravdu myslí jako žena. Uvažuje, co si na večer vezme za plesovou róbu, jaké šperky se k tomu budou hodit, samozřejmě nesmí zapomenout na dobře vybrané boty,“ vysvětloval jí tiše a rád.

„A nad čím přemýšlíš ty?“ položila tu otázku, která ji nejvíce zajímala a která ho nejvíce zarazila.

„Já? To je různé,“ odvětil tiše a zahleděl se na oblohu, která byla čistá a bez mráčku. Hvězdy na ně pomrkávaly a jemu se zdálo, že se odráží v jejích vlasech.

„Teď myslíš na co?“ zeptala se a tajně vyčkávala na odpověď. Věděla, že jí nebude lhát, nikdy si nelhali.

„Hvězdy na nebi se odráží v očích té,

které jsem své srdce dal.

Dlouhé kučery její lechtají tváře mé,

rád poslouchám její ústa, co bude povídat.

Ať na sebe vezme barvu jakoukoliv,

vždy, zdá se, jí sluší cokoliv.

Nemusí si věšet žádné šperky a okrasy,

podle mého má dost vlastní krásy.

Držet v náruči tu krásnou dívku,

dívat se jí do očí,

říkat jí, jak z hlouby duše vyznávám jí lásku,

že jen kolem ní se můj svět točí.“

„Edwarde,“ vydechla okouzleně a otočila se k němu. „Víš, že já to cítím stejně.“ Zvedla ruku, aby zahnala jeho protesty. „Ale také víš, že jsem zaslíbená jinému. A on…“

„Prosím, nebavme se o něm. Teď jsme tady ty a já,“ šeptl, ale ona jej znova přerušila.

„Edwarde, pochop, my dva spolu nemůžeme být. Srdce mi říká něco jiného, ale rozum s ním nesouhlasí. Jsem mu zaslíbená. A taky si vcelku rozumíme. A vypadá dobře…“

„Nesahá mi ani po kotníky,“ zavrčel vztekle a poodešel o pár kroků.

„Cos to řekl?“ řekla vyděšeně a přiblížila se k němu, aby mu viděla do tváře.

„Rozuměla jsi mi až moc dobře! Ať se na sebe podívá! Vlasy má jak ženská, obléká se… Eh… Ne zrovna podle módy a ty se mě ptáš, co jsem řekl?“

„Takhle nemluv o mém nastávajícím! Vždyť je jedno, jak vypadá! Podle mě je to pohledný muž! Ale také dávám na to, jaký je uvnitř.“ Přistoupila k němu blíže a píchla ho prstem do hrudi. „Ale ty se tak rozhodně nechováš, Edwarde. Jestli ti záleží jen na vzhledu, dobře. Upravuj se podle módy, jak chceš. Kritizuj si okolí dle svého, jak se ti zlíbí. Ale pokud nemáš tolik mužnosti v sobě a jen dokážeš být povrchní, se mnou nepočítej!“

Jakmile domluvila, odcházela. Cestičky lemované květy v zahradě rychle prošla, nikde se nepozastavila, aby se kochala krásou nočního světa, ale rychle doběhla k brance a vklouzla do hradu.

Chodbami se rozléhal dusot nohou a několik tichých vzlyků, než je třísknutí dveří ztlumilo. Edward stál zničeně u dveří svého pokoje a naslouchal pláči své milované, kterou svým postojem ztratil.

Věděla, že činí správné rozhodnutí. Aniž by přemýšlela, po tom incidentu už Edwarda nechtěla vidět. Více se sbližovala s Jacobem, a jak sama zjistila, byl to naprosto zajímavý mladík, který se nebál říci svůj názor.

Ta poslední vzpomínka jí sice vehnala slzy do očí, ale nezlomila ji. Nedala se v žádném případě zviklat.

Bílé šaty jí obepínaly hruď a od pasu dolu se postupně rozšiřovaly do suknice. Látka všude příjemně šustila a před obličejem jí vlál bílý závoj.

Otec, který jí ve svém rámě zadržoval, se usmíval. Kdyby nekráčel s ní tak pomalu, kdyby šla sama, už by byla před ním a před knězem.

Muž světlé pleti, zelenýma očima a bronzovým rozcuchem na ni čekal u oltáře s nedočkavým pohledem. Všiml si, jak se chce vymanit svému otci, což mu na tváři vyvolal její milovaný pokřivený úsměv.

Lidé kolem nich, co seděli a byli pozváni na tuto svatbu, se jen udivovali jejím krásným šatům, pod kterými očekávali stejně nádhernou nevěstu.

Konečně se přiblížila natolik, že dokázala rozeznat jakýkoliv pohyb v jeho tváři. Zaznamenala radostné tiky, když otec vkládal její ruku do té jeho.

Srdce jí poskočilo nad tím, jak se jí vybavil ten sen… Skoro se zastavila v průvodu, ale otec ji za ruku více zatáhl, tak jí nezbývalo nic jiného, než jít dál… Jít k němu.

Nerozhodně se rozhlížela a snažila se najít nějakou únikovou cestu, cokoliv, co by zastavilo její chůzi… Ale Jacob se už na ni usmíval a otec předával její ruku do té horké dlaně…

Kněz si odkašlal a všichni se zvedli. Něco začal povídat, ale ona jej nevnímala. Myšlenkami se ztrácela tam, kde jí to bylo nejmilejší.

„Bello, Bello! Hledal jsem tě. Nechtěl jsem… Omluv mi mou troufalost. Mluvil jsem z cesty,“ omlouval se jí, ale ona k němu stála zády.

Náhodou ji zachytil na chodbě. Myslela si, že už je ve svém kočáře, tak chtěla aspoň vidět jeho odjezd… Odjezd své části srdce, které patřilo jen jemu. Nečekala, že ji ještě vyhledá.

Mlčela. Neměla mu už co říkat. Vše bylo řečeno té noci… co tak ošklivě mluvil o Jacobovi. Nemínila se s ním setkat.

„Mluv se mnou! Copak tomu nerozumíš? Miluji tě!“ říkal dál. Ach, jak by se to krásně poslouchalo! Ale už věděla, že ji nemiluje doopravdy. Možná se mu líbí, sama o sobě věděla, že je krásná, ale… Nevěděl nic o její duši. Netušil, že ona nedává jen na vzhled…

„Tak už něco řekni!“ vyjel zostra a otočil ji čelem k sobě. Zarazila ho její chladná maska.

„Co chceš slyšet? Že jsi sobecký pitomec, co myslí jen podle toho, jak kdo vypadá? Promiň, ale to víš snad i ty sám. Tak už jeď, nechci…“ Dál nedomluvila.

Pevné objetí ji stihlo naprosto nepřipravenou. Aniž by se zmohla na odpor, vzal si její rty útokem. Dorážel na ně, až, ač nerada, se mu podmanila.

Hru a tanec předváděly jejich jazyky a jí roztouženě unikl vzdych. Jakmile si to uvědomila, zatvrdila se. Jakmile se on nadechl, odtáhla se a vymanila z jeho objetí.

„Tohle už nezkoušej, Edwarde. Nejsme si souzeni. Dokázal jsi mi to tehdy večer svým povrchním chováním. Odejdi a už se nevracej.“

Popošel k ní několik krůčků, ale když od něj stejně tak poodstoupila, bolestně na ni pohlédl.

„Nezapomeň, že tě miluji a že tě budu milovat navěky,“ pronesl na závěr, kývl na rozloučenou a už ho nebylo.

Se slzami v očích se dívala nenápadně z okna, jak nastupuje do kočáru, aniž by jí věnoval byť jediný pohled, a pak se kolona všech pomalu rozjela.

Vzlyk se prodral skrz hrdlo a ruka jí vyletěla k ústům, kde ještě stále cítila jeho rty.

„Isabello?“ tichý hlas ji vyrušil z transu, do kterého se díky vzpomínání dostala. Pochopila, že teď je ta část, kdy má říci svůj slib.

„Já, Isabella, dcera knížete Boromira ze Swifthofu, si beru tebe, Jacoba, syna vévody z Lumburku. Slibuji, že tě budu milovat a ctít v manželství, v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci a že tě neopustím až do konce našich dnů.“ V duchu a srdci ale dávala svůj slib někomu jinému…

*   *   *

Černá paruka ho svědila na hlavě a tmavě hnědý knírek mu nepříjemně zakrýval ústa.

Když jeho milovaná odříkávala slib, mumlal si s ní.

„Já, Edward, syn vévody Carlislea z panství Waldmeer, si beru tebe, Isabellu, dceru knížete Boromira ze Swifthofu. Slibuji, že tě budu milovat a ctít v manželství, v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci a že tě neopustím až do konce našich dnů.“

Počkal, až si nasadili prstýnky a dali si ztvrzující polibek, a za hlasitého jásotu se vydal pryč, daleko od své milované.

Venku před kostelem si sundal ten převlek a cítil se volnější. Bohužel byl spoután láskou k paní, která se teď objímala, líbala a smála s tím ubožákem.

Naštvaně odhodil paruku i knírek někam za sebe a běžel do lesa. Ale jeho srdce bylo tak prázdné, tak moc to bolelo…

Už nemohl takto dál. Jeho rozhodnutí bylo jasné – už nemínil být na tomto světě. Nemínil žít bez lásky svého života, bez smyslu své existence…

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Tajná láska od zuzinecckyy: