Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od Vellu

05.07.2011 (11:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 1433×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Jen pro ten poslední okamžik žít

„Smrt je zlo – tak bozi uznali: vždyť kdyby byla krásná, sami by zmírali.“ (Sapfó)
Psal se rok 1243, když jistý Carlisle Cullen přeměnil ze své osamělosti v upíra nového člena jeho budoucí rodiny – Edwarda Anthonyho Masena.O něm a o jisté dívce, Isabelle Marii Swanové, je tento příběh...

Když potkáte člověka, poznáte během jednoho dne, že je to ten pravý.Ano, pouze za jeden den. A my ho měli.
S mým stvořitelem a nevlastním otcem Carlislem jsme cestovali po celé Evropě a pomáhali zraněným a nemocným.Ve vesnici Teremesange jsme lidem pomoct nedokázali. Ani náš jed jim pomoct nemohl. Bylo to 1. května 1284. Na den lásky to tam opravdu nevypadalo.Všichni měli po celém těle vyrážku velmi podobnou spálenině. Jejich těla pomalu chabla, rozkládala se a pomalu umírala. Neměli šanci přežít a jediné, co jsme pro ně mohli udělat, bylo zabít je. A tak jsme také dělali. Chodili jsme dům po domě a zkracovali jejich utrpění. U některých jsme to nestihli...Na kraji této vesnice byla malá chaloupka se stájí pro koně. Vstoupili jsme do domu a do nosu nás praštil pach rozkládajícího lidského masa. Rychle jsme to tam prohledali, rozhodnuti, co nejdříve odtamtud vypadnout. Při odchodu jsem uslyšel tiché naříkání. Otočil jsem se a všiml si děvčete, které mohlo být stejně staré jako já (myslím mých lidských sedmnáct). Ještě před okamžikem ležela břichem na zemi, ale teď ležela na zádech a ruku natahovala ke mně. V jejích krásně hnědých očích se zračil smutek a strach. Ach, jak byla nádherná! I přes četné jizvy a popáleniny, které jí ničili její bledou pokožku.Na sobě měla dlouhé, světle hnědé šaty s opaskem v pase. Nohy měla bosé a rozšoupané od chození.Nedokázal jsem ji tam nechat. Zlehka jsem ji vzal do náruče a vynesl ven. Zalapala po dechu, když se sluneční paprsky odrazily od mé mramorové kůže. Nakonec se uklidnila a hlavu položila na mé rameno. 
Věděl jsem, že smrtí bych jí nejvíce pomohl, ale já to nedokázal. Chtěl jsem s ní prožít poslední okamžiky jejího života.Sedli jsme si pod rozkvetlou třešeň, uprostřed dřevěného výběhu pro koně. Jedna z nejodvážnějších, černá kobylka s bílou skvrnou na čele se ke mně přiblížila. Důvěřovala mi.„Líbíš se jí. Její jméno ti povědět nemůžu, neboť žádné nemá. Říkej jí jak chceš,“ zašeptala přiškrceně dívka v mé náruči. Oči měla zavřené, mělce dýchala.
„A jaké je tvé jméno?“ řekl jsem se zájmem.
„Isabella Maria Swan. A vaše, cizinče?“ 
„Edward Anthony Masen. Co se to ve vaši vesnici děje? Proč všichni umírají, kde se ta nemoc vzala?“ řekl jsem a natočil jsem si její hlavu tak, abych jí mohl vidět do tváře.
„Kletba,“ řekla tiše.
Její odpověď jsem přešel bez poznámky. Lidé věřili v cokoliv a nehodlal jsem se s tou dívenkou hádat.
„Ty nejsi člověk, že ne?“ zeptala se a i když jsem tuto otázku očekával, zaskočila mě.
„Ano.“
„To je dobře. Moc dobře,“ zamručela.
„Pročpak?“
Otočila se a upřela na mě ty nejkrásnější oči pod sluncem. „Alespoň nezemřeš bolestivou smrtí jako my.“
„Já k tomu lásku, k němuž mít odpor mám. Byl příliš záhy spatřen, pozdě znán.“ (Romeo a Julie)
„Nechci, abys zemřela.“
„To ani já ne. Pověz mi, proč jsi mě v tom domě nenechal? Měl bys hned o starost méně,“ řekla a znovu zavřela oči. 
Na své hrudi jsem cítil teplo jejího těla. Hřálo mě a já měl pocit, že každou minutou mé ledové srdce taje.
„Ani sám nevím. Ale ty mi pověz, Isabello, něco o sobě. Prosím.“
„Bydlím... Teda, žila jsem se svojí matkou, otcem a dvěma bratry v malé chaloupce na kraji naší vesnice. Ty koně, co tady vidíš, jsou naše.Jsem z mých sourozenců nejmladší a občas to od bratrů odnáším. Ale mě to nevadí. Mají mě rádi tak, jako já je. Občas, když mají volno, za mnou přijdou a povídáme si spolu. Někdy spolu vyrazíme i na koních a nebo mi přinesou vyřezanou píšťalku z dřeva. Chybí mi. Byli mezi prvními, kdo...“ nedořekla to, ale já pochopil. Chvíli mlčela a když znova začala vyprávět, její hlas byl zas o něco tišší a chraplavější.
„Za domem máme ještě krávu a dvě kozy. O ty se stará táta. Všechno jsme měli doma rozdělený, víš? Máma vařila a starala se o domácnost, táta byl na poli nebo u krav a bratři prodávali nebo byli u koní. Já pomáhala tam, kde to zrovna bylo potřeba. Nejspíš sis všiml, že už jsem sama. Nejmladší to vyhrála! řekl by můj bratr.“
„Spíš prohrála, co?“
„Víš, už to tak neberu. Vím, že tu sama nejsem,“ zašeptala a stiskla mi ruku.Vzal jsem ji za ní a rozevřel její dlaň. Od konce dlaně až k loktu se táhla krvavá popálenina. Když jsem se jí prstem dotkl, sykla bolestí.
„Omlouvám se.“
„Nic se neděje, Edwarde. Můj život není nijak zajímavý. Končí tady, přímo na této pastvině. Prosím, vím, že asi zrovna lidem na potkávání nevyprávíš, co jsi, ale nemohl by jsi mi vyprávět svůj příběh?“
A tak jsem začal. Vyprávěl jsem jí o svém životě před smrtí. Jak mě napadl upír z lesa a já se musel v tichosti odplazit k jeskyni, aby mě nikdo nenašel. Také jsem jí povídal o svém prvním setkání s Carlisle. Jak ten se mi omlouval, že mi zkazil život! O touze ke krvi jsem pomlčel. Mlčel jsem i o svém daru číst myšlenky. Když jsem nechtěl, nečetl jsem. A teď opravdu nechci.Nakonec jsem jí povyprávěl o našich cestách a pomoci nemocným. Ležela mlčky, pozorně poslouchala a občas se na něco zeptala.
„Je nejspíš opravdu těžké vybrat si, co? První možností je zestárnout a zemřít. Druhá je žít věčně a najít někoho, kdo by ti tu věčnost zkracoval. Takový život bych chtěla mít.“
„Nevíš, o čem mluvíš. Co rodina, děti a city? Co ta nekonečná touha po krvi a věčnost? C o s ní? Jsem nestvůra, Isabello. A to se nezmění,“ řekl jsem a odvrátil od ní hlavu.Na tváři jsem ucítil něžný dotyk její dlaně.
„Nejsi nestvůra, Edwarde. Možná si přišel o možnost mít lidskou rodinu a už nikdy nemůžeš mít děti. Ale o city jsi nepřišel. A také o ně nikdy nepřijdeš.“
„Jo? A jak to zrovna ty můžeš vědět tak jistě?“ zeptal jsem se mírně rozladěný.
„Protože kdybys byl nestvůra bez citů, jak ty říkáš, nechal bys mě v tom domě. A nikdy by tě nenapadlo odnést mě ven. Nikdy by jsi nepřemýšlel, jak se teď musím cítit. Pokud si pořád myslíš, že jsi nestvůra, kterou každou nenávidí, musím ti tvé tvrzení vyvrátit jinak.“ Odmlčela se a já jí pohlédl do tváře.„Mám tě ráda, Edwarde. Zní to šíleně? Ano, zní, ale mně je to jedno. Jak dlouho se známe? Pár hodin? A já mám pocit, že tě znám celý život. Cítím, jako bych po tvém boku celý život vyrůstala a věřím ti. I přes to, že nejsi tím, kým bys měl být. Kolik hodin mi ještě zbývá? Pět, dvě, jedna? A potom ticho a klid.“ V jejích očích se zatřpytily slzy. Všechno, co mi teď řekla, myslela vážně.
„Máš děvče, Edwarde?“ zeptala se a toho dne mě podruhé zaskočila.
„Ne.“ Odpověděl jsem a všiml si slabého úsměvu na její tváři.
A pak se rozkašlala. Musel jsem ji posadit a podepřít, aby se mi tam nezhroutila. Ztěžka dýchala, a když dala ruku od pusy, všiml jsem si, že na dlani se jí třpytí krev. Otočila se na mě a já v jejích očích rozpoznal nový strach. Bála se, že jí ublížím.„Nemáš se čeho bát. Jsem vegetarián. Tvoje krev mě nepřitahuje a navíc je nakažená, takže by ani nemohla. Ukaž,“ řekl jsem a natáhl k ní ruku. Z dlaně jsem jí setřel krev a nakonec i tu, která jí ulpěla na rtech.
„Tohle je poslední stádium nemoci, Edwarde. Za chvíli vykrvácím zaživa.“
„Neboj se, já se o to postarám. Neboj,“ řekl jsem a objal ji. Cítil jsem její slzy a samo mi bylo do breku.

„Mám tě rád, Isabello. Proč jsem tě nepoznal dřív? Líbil bych se ti.  V roce 1243 jsem byl opravdový fešák,“ odpověděl jsem a ona se lehce usmála.
„Splň mi jedno přání, prosím.“
„A jaké?“
„Víš co je dneska?“ zeptala se a já se pousmál.
„1. Máj, lásky čas?“
„Ano. A jsme pod rozkvetlou třešní. Mám jen jedno přání. Polib mě.“Chvíli jsem na ní jen tak koukal, ale nakonec jsem se k ní naklonil a ona naše rty spojila. Byl to jen jeden něžný polibek, ve kterém toho bylo až moc. Věřil by někdo, že se člověk může zamilovat pouze za jeden den?
„Láska je jako slza. V oku vzniká a k srdci proniká.“ (latinské přísloví)
„Měla by sis odpočinout. Tvoje tělo to potřebuje.“
„Co když ale usnu a až se probudím, ty tu nebudeš?“ řekla smutně a znovu se rozkašlala.
„Uvidíš, že tě neopustím. Mám tě rád, Isabello. Nejsi na to sama.“
„Víš, že díky tobě už se smrti nebojím? No vážně. Myslíš, že uvidím svou rodinu? Že se zase setkám s bratry?“ řekla už o něco radostněji, i když pořád přiškrceně.
„Kdo ví, ale já kvůli tobě v to doufám.“
„Děkuji ti, Edwarde. Jen škoda, že pokud se neprobudím, už tě nikdy nespatřím.“
„Pššš. Už dost těch dohadů,“ řekl jsem a políbil ji na čelo. Ona se usmála a znova se rozkašlala.
Hlavu si položila na mojí hruď a prsty ruky propletla s těmi mými.Druhou rukou jsem ji něžně hladil po vlasech a nechával se unášet zpěvem ptáků.„Povídej mi něco, Edwarde. Nechci usínat v tichosti, o to víc mě to všechno bolí. Prosím.“Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem začal recitovat první věc, co mě napadla.„Zemřít, spát! Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce, ukončí všechna trapná trápení  lidského těla. Jaké větší přání by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt.“
Stisk povolil, všude zavládlo ticho. Přestala dýchat, její srdce už netlouklo.
Podíval jsem se do té krásné tváře ještě jednou. Z pravého koutku oka jí tekl malý potůček krve.
Znovu jsem ji políbil na čelo a všiml si něčeho mokrého na svém obličeji.Copak upíři mohou plakat? Ano, jednou se to nejspíš stát může.
Proč? Proč ty, které milujeme a ty, kteří jsou tak čistí a bezbranní umírají jako první?Bože, proč nás trestáš jejich smrtí? Copak sám nepláčeš nad jejich osudem? Pláčeš? A proč s tím nic neděláš?
Mé vlasy začal čeřit teplý večerní vánek. Slyšel jsem v něm její slova, její úsměv a přidušený smích.Na druhém konci louky jsem si všiml postavy. Její tělo bylo bílé, skoro průhledné a její vlasy dopadaly ve vlnách na ramena. Na tu dálku se na mě usmála, zamávala a já si všiml radostných jisker v jejích očích.Zmizela. Bylo to jen sen, a nebo se naposledy přišla rozloučit? Osušil jsem si oči a rozhodl se její tělo důstojně pohřbít. Právě tady, pod naší třešní, aby věděla, že na ni nikdy nezapomenu.
„Už s chmurným mírem vzchází chmurný dena samo slunce těžkou hlavu skrývá.Jen zprostit toho, kdo je nevinen,a ztrestat provinilé ještě zbývá.Však věčně bude srdce jímat znova,žal Juliin a bolest Romeova.“ (Romeo a Julie)

Vellu

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od Vellu: