Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od DevilFish

05.07.2011 (12:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 3× • zobrazeno 1210×

Edit: Článek je původní formě, bez oprav.

Prince

Láska nikdy nepochází a nepocházela z čisté vášně, ale vždy jí předcházela zlost a nenávist. Bez zlosti nejde milovat, bez nenávisti nejde žít.

Procházet se chodbami zámku je sen každé ženy. A ještě tak okouzlujícího zámku, ve kterém se deno denně nacházela. Tančila chodbami a říkala si princezna…

Kolem těla jí vlály šaty z toho nejjemnějšího hedvábí. Nikdo od ní nedokázal odtrhnout zrak, byla ta nejkrásnější žena pod sluncem. Ucházeli se o ni všichni muži v širém okolí, ale ona chtěla jenom jednoho…

Ze snění ji vytrhl tvrdý hlas. Byl čas žít v realitě, uvědomit si, že k tomu, aby se stala princeznou, má hodně daleko, ale svému myšlení nedokázala říct stop, nemohla si pomoci, ale pokaždé, když procházela tímto krásným zámkem, zmocňovala se jí touha po moci a po krásném princi, kterému v zámku sloužila.

Byla pouhou služkou prince Edwarda Antony Masena, nebyl to jen tak obyčejný panovník; vládnul upířímu světu. Před pár lety naši vojáci dobili Voltteru, a tak byl spor o krále ukončen. Bella – jedna z jeho miliony služek – byla též upírkou.

Ačkoliv byl král, všichni mu museli říkat princ, protože to podle něj lépe působilo k jeho kráse, princové bývali mladí a okouzlující, zatímco králové pouzí panovníci, kteří sedí celé dny na svém trůnu…
Jeho oči měly zlatavou barvu, chtěl, aby upíři následovali jeho příkladu a též se živili pouze zvířecí krví, dle jeho názoru nebylo fér lidi zabíjet a tak naplno podepsat svoji duši ďáblu, ale nikdo neměl tolik sebeovládání jako on. Bella si moc přála splňovat jeho pokyny a vydržet na zvířecí krvi, ovšem moc se jí to nedařilo, její oči měly většinou světle oranžovou barvu, to protože nedokázala vždy odolávat. Nyní však byly černé jako temná noc bez měsíčního svitu.

Všechny upírky mu podléhaly, ovšem on si jich nevšímal, hledal svoji pravou lásku, ale bylo známo, že svůj neukonejšitelný chtíč si uhasil na lidských ženách, které - po noci strávené s ním -  záhadně zmizely, ale jeho oči nikdy nenabily rudou barvou, takže je zabít nemohl. Co se stávalo, bylo záhadou.

Bella přešla před mocného panovníka a uklonila se mu. Bylo to úplně automatické. Udělal podivnou grimasu v obličeji, nechutila se mu jeho moc nad všemi upíry. Gestem jí naznačil, že mám přistoupit blíže. Vypadala jako loutka, kterou tahá Edward za provázky, předešla k němu zvláštními trhavými pohyby.

Byla z něho nervózní, z jeho krásných očí a andělské tváře… Byl dokonalý, ale to věděli všichni, ovšem netušili, jaké skrývá tajemství, a to jen kvůli Belle.

„Isabello,“ vyslovil důkladně její jméno. Nebála se ho tak, jak si myslel. Ona se ho bála příjemně, každé jeho přání pro ni bylo rozkazem, které plnila s největší dychtivostí, milovala jeho moc a jeho samotného. Bála se, jaký rozkaz jí přidělí, nebála se jeho samotného jako nestvůry. „Musím ti něco ukázat, neděs se.“ S těmi slovy ji vzal za ruku. Bella si všimla podivného napětí, které mezi nimi vládlo, ale zdálo se, že si toho Edward nevšiml… Cítila to, bouřlivý elektrický náboj jí proudil mrtvými žilami a sytil tak její tělo stejně, jako člověka sytila krev.

Šli prosvětlenými chodbami. Bella se dmula pýchou nad upírkami, které na ně závistně civěly: Nestávalo se totiž každý den, že by sám Edward vodil někoho za ruku, byť mu jen věnoval pohled, a teď… Ji vede za ruku, mezi nimi to jiskří, toho si byla vědoma, ale byl si toho vědom i on?

Než se nadála, už se kolem ní neprolévalo žádné sluneční světlo a místo toho osvětlila chodby prázdná tma. Z jedné strany jí to nevadilo, její oči viděly i ve tmě každý detail, ale z druhé strany jí chyběla ta Edwardova zář, nebyla si toho vědoma, ale když se jeho kůže v záři slunce třpytila jako diamant, pociťovala radost, jakou neokusila za celý svůj dlouhý a nemrtvý život.

Přešly do další místnosti a atmosféra jako by zhoustla. Opět zavládlo napětí, ale ne to příjemné… Bylo to napětí o životě, zemřeš nebo přežiješ? Chlad jí pochodoval po těle a ona se musela otřást nad tou hrůzou. Někde v dáli slyšela tlukot lidského srdce, v ústech se jí zbíhal jed… Co to má znamenat?

Edward se usmíval, ale věděla, že to bylo jen na povrchu. Měla pocit, že mu vidí až do duše, a že cítí jak mu srdce prohlodávají malé nestvůrky, jako by ho chtěly zničit…

A nechtěly snad?

„Bell.“ Kdyby byla člověk, zrudla by jako pivoňka, on na ni mluví! A ještě navíc s takovou něhou… To její uši nemohly přeslechnout, chtěl být tvrdý, ale byl špatný herec – s Bellou byl špatný herec, nedokázal zabránit svým emocím, aby ho naprosto ovládly. „Neptej se mne na nic. Musíš odejít, prostě… jinak to nejde. Myslila sis, že tady skladuji svoje milenky. Omyl, tady jsou ti, kteří toho vědí příliš…“ Jak to mohl vědět? „… Neříkám, že toho víš příliš, jsi upír, takže je mi jasné, že ti nepřijde divné, když nás krev naplňuje rozkoší. Ale něco je špatně, Bell.“
Už otevírala pusu, když tu jí položil ukazováček na plná ústa. Zachvěla se, když jí znovu projel ten příjemný náboj. Všiml si toho a rychle se od ní odtrhl.
„Neptej se mne na nic. Jednou se vrátím a… uvidíš.“

Pak cítila jeho rty na těch svých, v další vteřině seděla v rohu a mohla jen přemýšlet, jestli se jí ten dotyk zdál. Můžou upíři snít? Chtěla se ho zeptat, co to bylo, ale už viděla, jak mizí v dáli.

Bella nebyla zamčená ani nic podobného, ale jako by ji neviditelné provazy svazovaly k zemi. Něco na srdci ji tížilo a ona se zmohla jen zhrouceně sedět. Mohly uběhnout měsíce stejně jako minuty. Měla dojem, že žár v jejím hrdle je nesnesitelný a možnost ho udusit byla tak blízko..

Ano, měla žízeň, a k udušení by stačilo tak málo… Přímo naproti ní sedělo několik žen v kruhu. Byly špinavé, hubené, a jejich krev nebyla zrovna dvakrát vábivá, i přesto by jí tohle bohatě stačilo. Též nebyly připoutány ani uvězněny, ale seděly stále na stejném místě. Jedna z žen se z nudy nahla k ostrému kameni a řezala si jím prsty, po několika tvrdých nárazech jí přes pokožku začala prosakovat temně rudá krev.

Jako by toho nebylo už dost. Řekla si pro sebe Bella a plápolajícíma očima zkoumala, jak se tekutina slévá po celé její dlani až k zemi. Bella sebou trhla, jako by měla umřít, a odvracela zvědavá kukadla od té mňaminky, ačkoliv její oči si vždy našly cestu zpět ke kaluži krve. Proč ona?

„Hele, nová,“ řekla jedna z žen a zvědavě si Bellu prohlížela. Udivilo ji, jak Bella supí a funí, jak její oči žnou na krvi a jak se křečovitě kroutí na místě. „A divná,“ dodala.

Bella odvrátila pohled od krve a zahleděla se do ženiných očí, chtěla se tvářit přísně, ale nedokázala to, cítila se tak provinile. Ona cítí jen sucho v krku, zatímco ostatní ženy v místnosti umírají na hlad, nedostatek vzduchu a pohybu… Čím se živí?

Odpověď se dostavila během několika vteřin, kdy se jedna z žen ohnula, takže ležela břichem na zemi a začala olizovat podlahu. Bella se zašklebila a podívala se, na čem sedí. Byla posazena na tmavém písku, takže…

„Vy se živíte pískem?“ Všechny ženy se k ní otočily, bylo to poprvé, co promluvila.
„Ty mluvíš?“ optala se jedna z nich.
„Proč ne?“ odsekla jí Bell.
„Sedíš tady už přesně 51 hodin a 4 minuty.“ Bells jen zděšeně koulela očima. „A za tu dobu si ještě nepromluvila,“ odpověděla jí jedna cikánka suchým hlasem.

Bell přemýšlela, jak je možné, že tady sedí už takovou dobu… Co se stalo, že pro ni čas přestal znamenat?

„Nevíme, jak jsi se tu octla,“ promluvila další z žen.
„Prostě jsme jednou seděly u ohně a najednou slyšely vrčení…“ přitakala další. „… A tam jsi seděla ty, v úplně vzdáleném rohu místnosti. Bylo nám to divné, nýbrž Edward – nebo jak se jmenuje – nás pokaždé posazoval sem,“ ukázala prstem mezi ně. „Promlouvaly jsme na tebe, ale ty jsi říkala něco… Nerozuměly jsme ti. Tak jsme si tě přestaly všímat, a…“
„Zjistily jsme,“ skočila jí do řeči zřejmě nejmladší ze všech, „že jsi též upír.“

Bella nevěděla, co si pomysliti. Netušila, jaký je rok…

A tak se jí dny začaly slívat. Stejně jako ostatní z žen byla něčím přitlučena k jednomu místu, takže s k nim nemohla dostat, ale povídala si s nimi na dálku. Brzo znala všechna jejich jména i jejich historii. Každá z nich byla velice inteligentní, a proto rozluštila, že se na tomto pozemku skrývají upíři.

„Jak jste to mohly zjistit?“ optala se Bella.
„Když kdokoliv – zvíře či člověk – jely na jih, zmizely navždy z pozemské půdy…“ odpovídala jí rusovláska, které říkaly Anabella. „Tušily jsme, že je tady někdo musí zabíjet, a tak jsme se sešly, vytvořily tajný spolek a zjistily, že tu mají sídlo upíři. Edward – váš vůdce – to zjistil a chytal nás. Nikdy nás ale nemůže chytit všechny. Neexistuje žádný list, kde by byly zapsány jména všech děvčat tohoto spolku, ani se mezi s sebou neznáme. Je téměř nemožné vůbec někoho najít, ovšem ne pro něho…“ umlčela se.
„Jak to myslíš?“ vyzvídala Bella dál, netušila, že mimo jejich zámek se děje tolik věcí… Vlastně byla  přesvědčena, že mimo něj vlastně žádný jiný svět neexistuje, jak mohla být tak naivní?
„To nevíš?“ vykulila Anabell oči. „Edward má dar slyšet myšlenky…“ Dál už ale nedořekla, nýbrž tam zrovna přišel sám Pán. Prý tam chodil poměrně často… „Chodil si vybírat, a ta, kterou si vybral, už nikdy nebyla spatřena…“ Ženy se mezi s sebou dohadovaly, co se tak může dít, když si Edward jednu z nich vybere, odvede ji a následně po ní nejsou ani památky. A i když by každá druhá řekla, že je určitě zabíjí, byly si všechny ve vězení jisty, že to tak není. Proč by je nezabíjel raději hned?

Edward se rozhlédl po všech obyvatelích věznice, na nekonečné vteřiny se zahleděl i na Bellu a pak od ní pohled odtrhl a utkvěl jej zrovna na Anabell. „Pojď,“ poručil příkře.

Bella se hodně vyptávala, po celé měsíce, co tam seděla. Bylo jí divné, že ženy neumíraly, ani když nedostávají lidskému životu potřebné věci. Ony se ovšem jen usmívaly a kroutily hlavami, jako by to snad ani nebylo podstatné, ačkoliv tam celé týdny přikovaně seděly na jednom a tom samém místě a živily se pouze pískem, nikdy nespatřily sluneční zář a o jejich oděvech raději ani nemluvněti.

Venku by mohla vypuknout válka a ženy by si toho nevšimly. Byly zaběhnuté pouze do jejich hovorů – v tom spočívala nová podstata jejich života. Když se tam čas od času zjevil Edward, všechny – až na Bellu – si musely mnout oči, když jim sluneční světlo, vycházející ze dveří, ozářilo tváře.

„Proč se vůbec nemůžeme hnout z místa?“ To byla další z několika Belliných otázek.
„To přesně nevíme,“ odpovídala jí Julie, která si nasupeně odfrkla, „ale domníváme se, že nás sem přikoval nějakou temnou magií…“

Bella už ani nemyslela na život služky na zámku, nový život s děvčaty se jí začínal líbit. Byla jediná, která i přes těžké stěny věznice slyšela do okolí, a tak mohla dívkám popisovat, co se venku děje. Snažila se napodobovat zpěv ptáků a hučení potoků…

Po čase to už ale nešlo, hlasivky jí přestaly fungovat, nýbrž již dlouho nepila krev. Představa, jak se jí horká tekutina dostává do těla, v ní vzbouzela vztek… Její oči byly černější než černá na papíře.

Už to byly přesně dva měsíce od doby, kdy ji sem Edward vyhnal. Bella se zadívala na dveře a vzpomněla si na poslední, co udělala před tím, než spadla do němoty na celých 51 hodin…

Vzpomínala na Edwardovy rty na těch jejích. Ta vzpomínka najednou byla živější, než tehdy. Tehdy si vzpomněla na pouhý letmý dotek rtů ale teď… Cítila i jeho ruce na jejích bocích, v její vlasech. Jak se jeho ústa vpíjela do těch jejích s takovou něhou… Cítila se, jako by tam zrovna teď byla, jako by zrovna teď byla v Edwardově náruči a líbala ho… Co v ní mohlo vyvolat takové vzpomínky?

„Vnímáš?“ zařvala z plných plic suchým hlasem Susan – okouzlující černovláska, kterou ani vězení neudělalo ošklivou.
„Hm,“ zamručela stále duchem nepřítomná Bella.
„Bello, už je to dva měsíce-.“
„Já vím!“ zaskučela Bella příkře a schovala si tvář do dlaní.
„Máme pro tebe překvapení.“ Bella se koukla z pod prstů a neviděla nic neobvyklého. Z pod úst jí vypadlo něco jako: „Haha, dobrý vtip.“ Když tu ucítila sladkou vůni krve…

Otevřela ústa, ale nedokázala vydat ani hlásek. Susan jí házela něco jako pytlíček, Bella ho pohotově chytla a kdyby mohla plakat, udělala by to.

V balíčku byla krev tak sladká, až se málem neovládla a vypila ji na jediné loknutí. Ovšem byla správně vychovaná a nejprve všem poděkovala.

„Kde jste… Jak jste…“ zakoktala se a s podivnou láskou upírala pohled na sladkou tekutinu.
„Každý večer se každá z nás řízla tak, aby mohla darovat alespoň pět kapek krve. A tak jsme ti to nasbíraly, bylo nám jasné, že bez krve nemůžeš žít věčně.“

Bella rozdávala úsměvy na všechny strany. Ruce se jí poněkud třásly, když rozvazovala uzlík – samozřejmě by mohla balíček prokousnout, ale chtěla si tento zážitek náležitě užít. Otevírala ústa, vrčela a zhluboka dýchala. Ramena se jí třásla, když zvedala taštičku ke svým rtům a rudá tekutina sjížděla k jejím polootevřeným ústům…

Dveře se se skřípěním otevřely a v nich se objevil Edward. Jedna kapička dolehla na Bellin jazyk, ale v příštím okamžiku už nedržela balíček ve svých dlaních, on jí ho sebral.

Hrozivě zavrčela, když spatřila, jak Edward sám pije tu lahodnou tekutinu a oči se mu zbarvují do oranžova – ta krev nebyla natolik čistá, aby mu zbarvila oči na rudou. A jako by najednou podivná pouta praskla a ona byla volná. Rozběhla se přes celou místnost a praštila Edward, ačkoliv věděla, že mu to nic neudělá, uspokojilo ji to. Edward před ní uhýbal, až se mu ji nakonec podařilo chytit za zády a odváděl ji pryč. Doprovázely je pohledy zvědavých děvčat.

Bella se snažila Edwardovi vykroutit, ale byl až moc silný. Musela pořádně zapojit mozek, aby si vzpomněla, kde teď vlastně jsou… Pokud si vše dobře pamatovala, vcházeli zrovna do místnosti, kam měl povoleno chodit jen Edward…

Posadil ji na židli a posadil se sám proti ní. Opřel si lokty o dřevěný stůl, který je odpojoval, a položil si hlavu do dlaní. Zkoumal každý detail jejího těla, a vypadalo to, že je opravdu zaujatý.

Bella ovšem tak zaujatá jeho krásou nebyla. Jindy by ji možná okouzlil, ale nyní k němu cítila nenávist, za to všechno, co jí provedl. Vždyť kvůli němu mohla umřít na suchost v jejím krku…

„Napít dostaneš za chvíli.“ Takže ty budeš číst myšlenky, jo? To si mě nepřej…

„Bello,“ uklidňoval ji, „nechceš se mě raději na něco zeptat?“
Ani nad svou odpovědí nijak nepřemýšlela. „Co jsi dělal s těmi ženami, která si odnesl?“
Edward se zasmál a zakroutil hlavou. „Vymazával jsem jim paměť a pak je pouštěl na svobodu.“
„Jak vymazával?“
„To ty sama.“ Bella se na něj jen podezíravě dívala. „Bell, máš opravdu úžasnou schopnost, kterou bohužel neumíš ovládat. Dokážeš až do detailů manipulovat se životy druhých. Když jsi se strachovala o ty ženy, které jsem odváděl, nešťastnou náhodou si jim tím smazávala paměť – tvůj dar mi byl k užitku, nepřizpůsobuje se tobě, ale ostatním. Víš, jak se všechny ty ženy živily pouze tou hlínou? Díky tobě se v té hlíně nacházelo vše, co potřebovaly, dokonce jsou stále plodné…“
„A co ta neviditelná pouta, která nás držela u země? To jsem nedělala já, ne?“
„Ano i ne.“ Bella se zamračila, jak horečnatě přemýšlela nad tím, co má Edward na mysli. „S tím přivázáním mi pomohla jedna ze služek, která dokáže znehybnit jakékoliv zvíře či postavu na místě bez toho, aby jej musela nějak kontrolovat.“
„Ale jak s tím souvisím já?“ Bella na něj byla opravdu naštvaná, měla dojem, že tu s ní hrál jen kličkovanou.
„Myslíš, že tě ta služka pustila? Ne, pustila ses ty sama, když jsi pociťovala nějaké opravdu silné tři emoce, dokázala ses uvolnit…“
„Jaké tři emoce?“
„Přemýšlej…“
Bella se zasmála, připadala si trochu jak dítě v mateřské školce. „Hlad.“
Edward se také opravdu od srdce zasmál. „Ano.“
„Pak zlost vůči tobě…“
„Jistěže…“
Bella přemýšlela dál, ale nemohla na nic přijít, naprázdno otevírala ústa, ale nevydala ze sebe jedinou myšlenku. „Asi budu potřebovat ještě čas na přemýšlení.“
Edward souhlasně přikývl. „Máš hodinu.“ A bez dalšího slova odešel – jako před dvěma měsíci, ale tentokrát bez polibku, nechal tu Bellu pouze s jejími myšlenkami.
Bella si srovnávala v hlavě několik posledních týdnů. Skládala si všechny pocity do jednotlivých sloupečků a domýšlela, kam ta cesta může vést… Ačkoliv jí toho napadalo hodně, nic jí nepřipadalo tak silné, aby ji to mohlo odepnout od pout vězení.

V tom se jí rozsvítilo. Nejdřív zapomněla úlekem dýchat, pak se ovšem vzpamatovala a rozběhla se najít Edwarda. Nevěděla, jestli má být šťastná či naopak, ale bylo jí to jedno. Přišla na to, konečně! Očima pátrala po jeho roztřepaných vlasech a něžných očích, nyní zbarvených do oranžova. Spatřila ho pod jedním krásným stromem, na němž byly růžové květy. Zafoukal vítr a květy se rozlétly do kraje, bylo to tak krásné…

Uprostřed té krásy stál, větřík mu ve vlasech vlál a úsměv na rtech pohrával. Uslyšel ji přicházet a tak se otočil, aby k ní mohl stát čelem a vidět jí zpříma do očí.

„Víš, proč jsem tě tam poslal? Proč jsem tě ven vypustil až dnes? Víš, co byla ta třetí emoce?“

Nedokázala mu odpovědět, místo toho mu vpadla do náruče a zabořila svoji tvář do jeho hrudi, vdechovala jeho omamnou vůni a nechávala se unést na vlnách štěstí. Vzhlédla k němu, on ji pohladil dlaní po tváři a pak se k ní naklonil a znovu spojil jejich rty, tentokrát už všechno cítila a pamatovala si to. Objala ho okolo krku a nechávala se unášet polibky.

Zapletl jí prsty levé ruky do vlasů a pravou si ji přitahoval blíž. Mezi polibky si cosi šeptal, ale bylo to jako zakódované. Bella se k němu celým svým tělem tiskla a oddávala se jeho pohybům. Na chvíli se od ní odpojil.

„Dnes je první máj,“ řekl.

Společně zalehli do růžových květů a slíbávali si každičkou část jejich těl. Nemohli se nabažit toho druhého. Patřili k sobě, byly si souzeni, tak to má být. Velice něžným tempem ze sebe začali sundávat oblečení. Bylo jim jedno, jak ten druhý vypadá, celou dobu si hleděli zpříma do očí a tím si udávali tiché rozkazy. Toužili po sobě navzájem, a tak na nic nečekali a navždy se spojili…

Jejich těla se pohybovala v naprostém souznění. Byli tak tišší, tak nenápadní, naprosto zapadali do romantické přírody okolo. Pak to vše skončilo, odtrhli se od sebe a oba ulehli do trávy.

„Lásky čas,“ zamumlala Bella, když se choulila k Edwardovi a vzpomínala na jeho slova.

„Už víš, co si mi chtěla říci?“ optal se Edward a prsty kreslil na Bellině kůži neviditelné obrázky.

„Odpovím ti na všechny tři otázky najednou jedním prostým slovem – láska.“ Políbili se, věděli, že je to správná odpověď.

A to byl ten pocit, který proboural celé to prokletí…

„Víš,“ zamumlal Edward, „kdyby dnes nebyl první máj lásky čas, možná bych tě nevysvobodil… Dělal jsem to jen proto, abych věděl, jestli mne i po tom všem budeš milovat… A ty si obstála.“

Bella se zasmála a její smích zazněl jako cinkání miliony malilinkých zvonečků. „Jsem jen tvá.“

DevilFish

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od DevilFish: