Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od Cora

05.07.2011 (13:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 9× • zobrazeno 1714×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Májová romance

Jitřní kotouč na blankytném nebi září,

propůjčujíc svou moc věcem pod sebou,

a ty se pod růžovou plachtou tváří,

jako by měly ony tu moc čarovnou.

Všechno květe, pupeny raší,

pro něžné srdce světa ráj.

Nádherné místo pro utkvění lásky naší,

když je dnes první máj.

Však tys to nejpůvabnější, co kdy spatřil tento svět,

tys, má Carmen milovaná, ten nejlíbeznější květ.

Proto spatřit tě chci, v tento krásný čas

a znovu slyšet tvůj láskyplný hlas.

Stát budu u rozkvetlé jabloně, tam, na našem místečku,

čekajíc na tebe před polednem, můj úchvatný kvítečku.

E.

Poslední slova dopsal až nelidsky krásný mladík a list pergamenu položil na kraj dívčiny postele. Sladká vůně jeho milované, kterou cítil v každém nádechu, ho naplňovala pocitem štěstí. Ještě jednou, naposledy, vtáhl do svých plic tu úžasnou vůni a rychlostí splašeného koně vyskočil z okna ven, neboť se obával, že až jeho milovaná vyjde z koupelny a spatří ho, bude patřičně znepokojena. Doposud jí ještě neprozradil, že není obyčejným člověkem, nýbrž obávaným nočním lovcem, kterého se bojí i ta nejsilnější šelma. Byl lovcem, živící se lidskou krví, zplozencem samotného ďábla. Ale ač byl touto stvůrou, stále v něm zůstávalo něco lidského. Něco, co ho připoutalo k této slabé, lidské dívce.  Byla to láska…

Po dopadu na pevnou zem se mladík odebral do stínu volterských domů, které ho tak chránily před zrádnými slunečními paprsky. Na chvíli se ještě pozastavil a pohlédl do oken onoho pokoje a znovu si připomněl její tvář. Její nádherné, dlouhé vlasy černé jako noc, ostré rysy bohyně, rty plné a rudé jako krev a přenádherné, kočičí oči, přes které jí vidí až do duše… Jak rád by se tam chtěl vrátit a vidět její tvář, která se změní v přenádherný úsměv, až spatří, že má na svém loži další dopis. Měl neovladatelnou touhu se tam vrátit a spatřit její oči, které se rozsvítí a začnou v nich lítat drobné hvězdičky, když ho spatří a rty, které se roztáhnou do okouzlujícího úsměvu, který chlapec tak miloval. Miloval vše, co k ní patřilo. Malou vrásku, když se zlobila, temperamentní povahu, kterou jen tak někdo nezkrotí a i její tvrdohlavost, jenž ho někdy hněvala. Miloval ji jako doposud nikoho, koho za svůj dlouhý život poznal. Žádná upírka se v jeho očích nemohla vyrovnat kráse jeho dívčiny. Ona byla pro něj vším, byla celým jeho životem…

Nakonec se mládenec odebral do temných uliček města, kterými mířil do Volterského hradu. Lidé dovnitř neměli přístup, a i kdyby měli, zřejmě by do něj ze strachu nevstoupili. Ale mladík nebyl člověkem, proto bez okolků vkročil dovnitř. Nadlidskou rychlostí se rozeběhl chodbami starobylého sídla, až doběhl k letitým, zdobeným dveřím. Během sekundy vklouzl dovnitř a zavřel za sebou dveře. Neustále myslel na svou milovanou a nemohl ji vypustit z hlavy. Uvízla mu tam jako kousek masa mezi zuby, který nejde ničím vyšťourat. Ničím, krom další návštěvy. Jenomže mladík moc dobře věděl, že až do poledního odbytí už nesmí opustit hrad, jinak by se jeho pán hněval. A kdyby se dopátral toho, co spáchal, ani jeho dar by ho neuchránil před zákony. Před zákony, které se musí za každou cenu dodržovat. I za cenu smrti. Nikdo se neměl dozvědět o jejich „malém“ tajemství a oni měli přísný zákaz trávit čas s obyčejnými lidmi. Ale on toto nesmyslné pravidlo nedodržoval, vždyť ani nemohl. Byl na mladé dívce závislý a každá minuta bez ní, byla jako sto tisíc nožů do jeho nesmrtelného srdce. Stačil jediný pohled na onu dívku a jeho den měl nový nádech. Nádech růžových květů, provoněné láskou.

Když už mladík nedokázal ani sedět, ani pochodovat, aniž by ho srdce nehnalo za dívčinou a rozum nedržel v komnatě, dostal podivuhodný nápad. Bez rozmýšlení vyrazil ven, do místních zahrad, kde se zastavil. Prohlížel si stromy a uvažoval, který by se mu k milému překvapení nejvíce hodil. Nakonec pozůstal stát u krásné a dlouholeté lípy, které svou nelidskou silou odtrhl větev tlustou snad jako celý kmen. Bez jakékoli známky námahy, jako by to bylo pouhopouhé párátko, si ji přehodil přes rameno a přešel půlku rozlehlých zahrad, kde se usadil na dřevěnou lávku. Z pravé kapsy od temně černého pláště vytáhl ostrou dýku, kterou měl ve vlastnictví už několik staletí. Její rukojeť byla zdobena malými výčnělky zpodobňující korunu se safíry a místo, kde rukojeť přecházela do čepele, se rozšiřovalo do pozlacených andělských křídel ozdobených blankytnými nefrity. Pomalu sejmul z dýky pochvu, která byla vyrobena z damascénské oceli a vyzdobená stejně, jako rukojeť. V záři slunce se dýka leskla snad stejně krásně, jako její majitel. Oba dva se třpytili jako samotné slunce za poledne.

Mladík jemně přejel po hraně čepele, aby si byl jist, že je značně ostrá. Kdyby byl člověkem, dávno by se z jeho prstu řinula krev, ale teď se jen pousmál a pustil se do díla. Jemně zabořil čepel do větve a odřízl od ní kousek skůry. Poté znova a znova, až byla větev bez nahnědlého obalu. Zaryl dýkou znovu, ale tentokrát ještě jemněji, aby nepoškodil místa, která měla být zachována. Jemně, přesně, ale důkladně odřezával nadbytečné kousky lípy, až z větve nezbylo nic víc, než malá, vyřezaná růžička, od živé k nerozeznání. Nebýt ze dřeva, mohla by se rovnat ke  skvostům této zahrady. Každičký detail živé růže byl zaznamenán v tomto dřevěném duplikátu. Scházela jen vůně a hebkost živého stvoření. Hoch byl až nadmíru spokojen se svou prací, což dokazoval jeho okouzlující úsměv. Položil svůj křehký výtvor na lávku a zadíval se do dáli, na vysoké hodiny pověšené na zdi kostela. Ač měl času ještě dost, aby se připravil, dostal trému. Netušil, jak jen to má tomu překrásnému andělovi sdělit. Zatímco trhal rudé růže ze záhonku, začaly se mu v hlavě tvořit otázky, na které neznal odpověď. Přijme vůbec toto sdělení? A jak na něj bude reagovat? Dostal strach. Po dlouhých několika staletích dostal strach. Obával se reakce své milované. Děsil se toho okamžiku, kdy jí poví své tajemství a ona ho odmítne. Té doby, kdy ho nikdy nebude chtít spatřit a bude se mu navždy vyhýbat…

„Co bych také mohl čekat, vždyť jsem netvor,“ zašeptal sklíčeně. Kdyby mohl plakat, plakal by. Štěstí, které ho potkalo, bylo na dosah ruky, ale přec na něj nedosáhl.

Nedočkavě stál chlapec u rozkvetlé jabloně, čekajíc na svého pozemského anděla. Rozhlížel se na všechny strany, však nespatřil tu, kterou očekával. Ač už bylo pravé poledne, ona nikde. Mládenec pokořeně sklonil hlavu a tiše zašeptal: „Již mne nemá ráda, nemám proč vyčkávat.“

„Eleazare!“ zvolal dívčí radostný hlas. Chlapec otočil hlavu a spatřil tu nejkrásnější bytost pod sluncem. Svou Carmen. Jeho rty se roztáhly do úsměvu a on se jí odebral vstříc. Chytil ji do náruče a zatočit se s ní dokola. Jak byl rád, že nakonec přišla. Celý blažený jí vložil polibek do vlasů a ona ho obdarovala dechberoucím úsměvem.

„Už jsem si myslil, že nepřijdeš,“ svěřil se své dívce chlapec.

„To bych ti nikdy neudělala,“ zašeptala a natáhla se na špičky, aby ho mohla políbit. Ač se natahovala, seč mohla, nestačilo to, aby na chlapce dosáhla. Až když se sklonil k její tváři, mohla ho políbit na ústa. Hoch jí polibky vroucně oplácel a nemohl se nabažit jejích sladkých rtů. Nakonec se od ní odtáhl a blaženě se usmál.

„Něco jsem ti přinesl,“ zašeptal jí do ucha a podal ze země třináct růží. Dvanáct živých a jednu vyřezanou. Dívka se na něj dívala nechápavě a tak se k ní chlapec sklonil, a když jí podával všechny ty růže, něžně zašeptal: „Budu tě milovat do té doby, dokud i ta poslední růže neuvadne!“ Dívčina se začervenala a nevěděla, co říct. Němě těkala z růží na svého milého a hledala ty správná slova. Avšak na nic nepřišla. Taková slova ani nebyla. Ta, kterými by mu řekla, jak moc ho miluje. Co všechno k němu cítí i přes to, že je jen obyčejná služebná u ješitného statkáře.

„Miluji tě,“ zašeptala a podívala se mu hluboko do očí. Utápěla se v nich a hledala známky citu, které pociťuje on k ní. Nejdříve v nich viděla nevyslovitelnou lásku, něžnost a radost, ale pak se to změnilo v lítost a bolest. Dívka se zarazila a zmateně na něj upírala svůj pohled. Řekla snad něco, co neměla?

„To neříkej,“ zašeptal chlapec sklesle a sklopil zrak. „Ještě nevíš, s kým máš tu čest.“

„Ale vím, hlupáčku,“ zasmála se svým zvonivým hláskem. „S Eleazarem, s mužem, kterého miluji,“ pošeptala a natáhla k němu svou ručku, aby ho mohla pohladit po tváři. Než se však stačila dotknout jeho ledové pokožky, ucukl.

„Musím ti něco říct, Carmen,“ zašeptal sklesle a pokynul jí, ať si raději sedne. Dívčina tak učinila a sedla si pod jabloň vedle něj.

„Nejsem to, zač se vydám. Nejsem normální člověk,“ řekl a díval se do jejích přenádherných očí. Hledal nějakou zmínku strachu, opovržení nebo nenávisti. Však viděl tam jen zmatenost a náklonnost. „Spíše nejsem vůbec člověkem. Jsem noční lovec, zabiják. Zplozenec samotného ďábla živící se krví. Jsem nesmrtelné stvoření,“ zašeptal a očekával reakci, která se dostavila takřka okamžitě.

„T-y, t-y … t-t-to ne! Ty nemůže být… To není možné!“ koktala ze sebe a vyskočila na nohy. Prohlížela si ho jako orel svou kořist, prozkoumávala každý kousek jeho těla a pak její pokožka zbělala do křídové barvy a v její tváři se zjevil děs. Strach z mládence, kterého ještě před pár vteřinami pokládala za člověka a neskonale ho milovala. Když se k ní chtěl mladík přiblížit, uskočila.

„Nepřibližuj se ke mně!“ vykřikla. „Jak to, že jsem si toho nevšimla?“ zašeptala se slzami v očích. „To nemůže být pravda. Nemrtví přece neexistují! Ty nemůžeš být upír!“ rozplakala se a bázlivě se dívala na upířího chlapce.

„Carmen, prosím! Udělám cokoli, jen…“

„Ne! Dost! Ticho! Nechoď ke mně blíže, tvore hříšná! Už za mnou nechoď, slyšíš! Jsi pro mě vzduch!“ vykřikla dívka slova ostrá jako čepel a těmi zasáhla mladíka na to nejcitlivější místo, které nesmrtelný tvor mohl mít. Přímo do srdce.

Dívka utíkala pryč od něj. Od stvoření, které vytvořil samotný ďábel, od krutého vraha. Stále myslila na to, jak jen mohla být tak hloupá a nevšímavá. Vždyť vše měla přímo před nosem, ale ona byla i přesto zaslepená. Zaslepená citem nejsilnějším, ale také nejbolestivějším. I přes to, že věděla, že její milenec je vrah a nelidské stvoření, nemohla se zbavit toho citu. I nadále ho milovala.

Běžela pryč a zanechala mládence za sebou se zlomeným srdcem. Utíkala několik minut, než se konečně dostala domů, do bezpečí. Alespoň to si myslela. Hbitě se uschovala do své komůrky, kde bylo její útočiště už několik let. Od smrti jejich rodičů přebývala tady. Na velkostatku statkáře Ronalldena. Ač byl zlý, chamtivý a protivný, vzal si ji k sobě jako služebnou a tak jí poskytl střechu nad hlavou. Někdy se k ní choval až hrubě a z jeho nechutných návrhů se jí dělalo zle, ale ona to musela vydržet, pokud nechtěla skončit jako žebračka kdesi na tržišti.

Posadila se na své lože a snažila se provětrat si hlavu a hlavně neplakat. Ale ač se snažila, seč mohla, první slaná kapka se jí prodrala skrz víčka a stékala po její líbezné tváři, než došla až bradě, odkud klesla na zem. Hned po ní přišla druhá, třetí, čtvrtá, až z nich všem byl pramen slz doprovázen bolestnými vzlyky.

„Proč já?!“ stěžovala si mezi vzlyky dívka. „Proč se všechny zlé věci dějí mně? Copak jsem někdy někomu ublížila? Zhřešila jsem snad?“ Dívka se dále utápěla v žalu a její proud smutku i nadále máčel její šatstvo. „Proč mě, Bože, takto trestáš? Nejprve rodiče, poté bratříček a nakonec i Eleazar…Moje jediná láska a on musí být… netvor,“ zašeptala. Dlouho přemýšlela, jak ho má nazvat. Vždyť k ní byl vždy milý, laskavý a měl vychování. Nikdy nikomu neublížil a ke všem se choval zdvořile. Jak mohl být někdo takový noční ďas? Na to si dívka nedokázala odpovědět, jen dále vzlykala a plakala. Její šaty už byly promočené, ale její žal stále nevyschl. Ba naopak. Byl ještě větší, jakoby s každou kapkou slzy a dalším vzlykem narůstal. Nemohla to zastavit a ani nechtěla. Na prvního máje, na den všech zamilovaných, je sama. Přišla o jediného a posledního člověka, kterého opravdu milovala.

Dunivé zabouchání na její dveře dívku vylekalo a ukončilo její pláč. Rychle vstala a setřela si zbylé slzy, které jí utkvěly na tváři, a odebrala se otevřít. Poté, co otevřela dveře, které v pantech držely jen silou vůle, vzhlédla do tvrdého a nemilosrdného obličeje svého pána. Jeho ostré rysy, tvrdý pohled a slizký úsměv nevěstily nic dobrého. Hleděla do jeho krutých očí a doufala, že dnes bude ušetřena jeho slizkých poznámek, nadávek a hlavně, že se to dnes obejde bez facek a kopanců do jejího těla. Ještě dodnes měla modřiny z minulého týdne, když přišla domů pozdě z nákupu a byla za to patřičně potrestána. Rány do tváře, do břicha a další ubližování a ponižování služebných bylo v tomto statku na denním pořádku.

„Hezké poledne, Carmen,“ pozdravil ji svým slizkým hlasem a zkoumal ji svýma očima, jako by byla nějaký kus dobytka. Na jeho tváři se usadil zvrhlý úsměv a jeho oči toužebně probodávaly dívku před sebou. Natáhl svou ruku, aby s ní mohl pohladit její hebkou tvářičku, ale ona se jeho dotyku vyhnula.

„Ale, no ták! Holčičko,“ zašeptal a znovu pozvedl svou ruku k její tváři. Stejně jako před chvílí uhnula před jeho dotykem, tak i teď svou hlavou otočila tak, aby na ni nedosáhl. Jeho tvář se zkřivila do naštvané grimasy a jeho paže vystřelila k její hlavě, uchopila její bradu a přitáhla si dívku k sobě. Naklonil se k její tváři a úlisně zašeptal:

„Buď hodná, slyšíš! Nebo to s tebou nedopadne dobře! Budeš moje, ať už chceš, nebo ne! Já jsem tady pán a já zde určuji pravidla, podle kterých se ty budeš řídit, rozumíš!“ Dívka vyděšeně přikývla a její oči zvlhly. Opět, už podruhé v tento den, se jí chtělo plakat. Tentokráte ale ne ze žalu, ale ze strachu, co teď s ní bude. Nechtěla být jeho, nechtěla s ním být v jedné místnosti a už vůbec ne v jednom loži. Milovat se má z lásky a ne z chtíče. A ona milovala někoho jiného…

Její pán kolem ní obtáhl své silné paže a přitiskl si ji na svou hruď.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem na tuto chvíli čekal,“ zašeptal mezi polibky, kterými přejížděl po jejím obnaženém krku. „A teď je to konečně tady!“ vykřikl radostně a povalil ji na postel. Obkročmo se na ni posadil, přiložil své rty na ty její a rukama zkoumal její mladé, krásné tělo.

„Ne, prosím!“ šeptala dívenka a snažila se vymanit z jeho sevření, avšak nic jí to nebylo platné. Muž ji ještě silněji přitlačil k loži a roztrhl její šaty. Na chvíli ustál s polibky, když si prohlížel její nahé tělo. Dívčina toho využila, silně do něj udeřila oběma rukama a vytáhla zpoza něj nohy. Muž se zapotácel, ztratil rovnováhu a dopadl přímo na tvrdou zem. Rozzlobeně se postavil na nohy a pohlédl na tu, kterou chtěl znásilnit. Mezitím, co se válel na zemi, ona stála u dveří a chtěla utéct. On však na nic nečekal a během vteřiny stál u ní. Sevřel její paži tak silně, až dívčina zasyčela bolestí a zhroutila se na kolena.

„Nechte mne, pane, prosím!“ žadonila, ale pán ji nevyslyšel. Hrubě škubl s její rukou a agresivně ji kopl do břicha. Poté ji chytl v podpaží a vyzdvihl nahoru.

„Tohle mi dělat nebudeš, huso jedna!“ zakřičel a chtěl ji udeřit do tváře, ale vtom ho někdo zachytil a pěst mu stlačil tak silně, až kosti zapraskaly. Muž bolestně vykřikl a dívku pustil. Otočil se na svého neznámého útočníka, který i nadále držel jeho pěst a chtěl ho druhou rukou udeřit, avšak útočník byl rychlejší a i druhou paži mu chytil bez problémů.

„Co jsi to za člověka, dovolovat si na bezbrannou dívku!“ křikl útočník.

„Eleazare!“ zvolala nadšeně dívka. Chlapec se na ni podíval, ale v očích měl jen žal a zklamání. Rychle se obrátil zpět, aby se nemusel dívat na tu, kterou miloval a která ho tak ranila. Teď si to chtěl vyřídit s tímhle prevítem a pak navždy odejde. Ač ho jeho milovaná ranila, nenechá, aby jí někdo ubližoval. Odhodil statkáře přes půlku pokoje a svižně došel opět k němu ještě dříve, než se stačil vzpamatovat. Chytil ho pod krkem a vyzdvihl nahoru. Statkář se chytil za krk a pomalu mu docházel dech. Mládencovo sevření bylo bolestivé a následně i smrtelné. Chtěl pro toho zvrhlíka krutější smrt, ale jelikož zde byla i jeho Carmen, musel si udržet i zbytek sebeovládání, aby se do něj rovnou nezakousl. Jeho zloba byla veliká a držela ji jen tenká pomyslná nitka. Stačila by jedna nadávka, jeden slizký pohled a nit by se přetrhla a on by se neovládl. Jeho vztek by vyšel napovrch a všechno, včetně statkáře, by rozmlátil na malinké kousíčky.

„Eleazare, prosím, nech jej!“ zaprosila jeho milá a jemně se dotkla jeho statných ramen. Upíří chlapec trochu zjihl pod jejím dotykem, ale pustit jej? To přece nesmí! Vždyť jeho dívce chtěl ublížit! Když dívenka zaprosila ještě jednou, chlapec sklonil hlavu a z výšky jej pustil. Statkář dopadl tvrdě na zem a v polovědomí se chytal za krk.

„Buď rád, že je Carmen tak soucitná, jinak bys byl už dávno mrtev!“ zavrčel nenávistně Eleazar a otočil se k odchodu. Během chvilky stál u okna a už už chtěl vyskočit, když ho zastavila něčí teplá ručka. Otočil se a pohlédl dívce do očí. To, co v nich viděl, jej dosti zaskočilo. Viděl v nich to, co v nich vidíval dřív, když ještě nevěděla, že je upírem. Lásku, něhu a pochopení. Zkoumavě se na ni podíval a svou dlaň přiložil na její tvář. Něžně ji pohladil a ona se tomu vůbec nebránila, ba naopak. Udělala krok k němu a dotkla se jeho ramene.

„Pomiň, Eleazare. To, co jsem řekla, jsem říci nechtěla. Miluji tě, ať už jsi čímkoli. To, co jsi kvůli mně udělal, si cením a vím, že mně bys nikdy neublížil. Mé chování bylo přehnané, ale teď už ho, bohužel, nemůžu vzít zpět. Mrzí mne to! Chci už být navždy jen s tebou! Odpustíš mi to, prosím?“ žádala dívka a dívala se do jeho překrásných narudlých očí. Vůbec už jí nevadilo, že je upírem. Ona ho milovala, a i kdyby byl samotný ďábel, milovala by jej i nadále.

„Carmen,“ zašeptal zaskočeně. Uvažoval, zdali jí má povědět vše a udělat z ní stejné monstrum, jako je on sám, nebo ji odvézt co nejdále, aby ji už žádný upír nenašel a tak jí nemohl ublížit. „Nevím, zdali ti můžu udělat to, co bych musel, kdybys se mnou chtěla zůstat, drahá. Ty nechceš být monstrem jako já a i když tě miluji jako nikoho, nemůžu ti toto udělat,“ zašeptal sklíčeně.

„Eleazare,“ zašeptala a pohladila ho po jeho smutné tváři, „když jsme byli u jabloně, řekla jsem pár věcí, které jsou pravda. První je, že tě miluji, a tak to i zůstane a druhá, že jsi pro mne vzduch,“ promluvila a dále se vpíjela do jeho očí. Mládenec se na ni zadíval nechápavě a tak pokračovala.

„Jsi pro mne vzduch a já bez vzduchu nemohu nadále žít!“

Na prvního máje, času lásky a něhy,

spolu u jabloně dva milenci sedí.

Eleazar a Carmen, to je ten šťastný pár,

v rukách drží kytici, co jí chlapec věnoval.

Je to dárek z lásky, která i věčnost překoná,

a tu dobu budou spolu jen oni, jen oni dva.

Cora

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od Cora: