Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Středověký máj od Contaester

05.07.2011 (14:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 12× • zobrazeno 2284×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Je lepší zemřít pro někoho, nežli žít pro nic.

Krev tiše stéká po tváři a mrtvé oči tiše pláčí. Obraz lásky splývá s tmou a hnědé oči volají jej zpět. Z hebkých ženských rtů se ozývá křik, jeho jméno, proč ten smutek?

Hebké dlaně naposledy pohladí zaprášenou tvář, andělská zář prořízne temnotu. Hnědé kadeře jej polechtají na tváři, ve které již není ani kousek citu. Přesto dokáže vnímat i její vůni a teplo. Naposled.

Naivně se snaží obejmout křehké tělo rozdrcenými pažemi. Chlad mu prolézá tělem a on dobře ví, že jej nemůže jakkoli zahnat. Držel ji v náručí, ještě před chvílí si tím byl tak jistý.

Najednou nebyla v těle ani rána, stopa po bolesti. Byla přeci s ním. To ona jej zbavila bolesti.

Jeho anděl.

Vítr rozvířil krví slepený prach na cestě. Na malý moment se mu před očima ztratil jeho život v podobě drobné hnědovlasé dívky.

Spatřil ji až po chvíli. Tentokrát věděl, že se musí dívat tak dlouho, jak jen mu to oči dovolí.

Stála na konci cesty u kapličky. Pravá dlaň se jí samovolně zvedla, nepatrným pohybem zápěstí mu dala sbohem.

První sněhové vločky mu zastřely pohled. Čas v této chvíli neznamenal nic, jen nepatrný kousek časové osy, jejíž konec je kdesi v nedohlednu. Bolest ze ztráty přebila ta, co mu roztrhala tělo.

Kde je teď? Kde je její krása? Její nevinnost, její láska? Kde je?

Přivřel oči, v tu chvíli nevěděl, že naposledy.

Sněhová vánice pohřbila jeho tělo v roklině. Vojáci, kteří přežili, jej našli až na jaře příštího roku. Led dokázal zmrazit jeho tělo, mysl… Ale nedokázal zničit jeho city.

Ty přežily. Protože jejich síla nemohla být zničena ani smrtí. Jen potřebovaly čas, pravou chvíli.

A až ta chvíle přijde, nedokáže démona zastavit nic.

Sedmikrásky dnes na louce zářily jako svíce. Byly jich tisíce, ta bílá nádhera mě alespoň na chvíli dokázala obalamutit. Jen na malou chvíli jsem ze srdce dokázala dostat ostrý střep, co mě tak zužoval a rozřezával můj život do několika do sebe nezapadajících částí.

Smutku, doufání a bloumání…

Bloumání nad chvílí, kdy jsem kytici kopretin rozdělila na dvě části a stejně tak rozdělila i své srdce. Šestnáct kopretin jsem položila na otcův hrob, osmnáct na Edwardův.

Jeho hrob byla jenom vzpomínka, pouze dřevěný kříž. Jeho tělo mi nikdy nedali. Lhali, protože tvrdili, že jej nikdy nenašli.

Stará vědma z naší vesnice ale tvrdila, že je mrtev. Byla to nejhorší chvíle v mém životě, když se bílý kámen přesunul pod její ruku směrem k východu. Ta věštba byla zlá.

Tanaba tvrdila, že jeho smrt byla dlouhá a příliš krutá na to, aby na ni i po smrti dokázala jeho duše zapomenout.

Varovala mě, strach v jejích očích byl opravdový a podle její věštby i oprávněný.

Celou tu dobu jsem si v mysli snažila uchovat vzpomínku na jeho něžné a laskavé oči, jejich jasná zeleň by nikdy nemohla vyniknout jako zlá a podlá… Natož mrtvá. Nedokázala jsem si představit ten nádherný obličej… bledý a bolestí zkřivený. Křičel? Volal mne?

Tak moc jsem se nenáviděla za to, že jsem s ním ty poslední chvíle nemohla být.

Ale on si vybral válku a čest, toužil po tom jako malý chlapec.

Noc, kdy mi bylo čerstvých sedmnáct let, se stal mým prvním mužem. Připadala jsem si šťastná a v bezpečí, když mě jeho paže objímaly.

Bůhvíproč jsem si marně namlouvala, že mě teď už nemůže nechat samotnou. Teď už ne, protože jsme byli svoji. Ne před oltářem, ke kterému mě nikdo z rodiny nemohl doprovodit.

Edward mi daroval prsten jeho matky, hřál mě na ruce celou tu dobu, co byl se mnou. Až podivně mne ale tížil, když jsem se první ráno probudila v prázdné posteli a v prázdném domě.

Vyběhla jsem z domu na polní cestu k městu, bylo už příliš pozdě. Vojáci dávno překročili hranice naší země a s nimi i můj Edward.

Až za dva měsíce k večeru, kdy jsem se zvláštním tušením objímala své břicho, mi prsten na ruce podivně zchladl. Třes se šířil celým mým tělem, nedokázala jsem jej ovládnout. Prsten jsem nemohla z prstu sundat. Nepomohl mi ani kovář, kterého jsem se slzami přemlouvala. Ta bolest, když se prstenu dotkl kterýkoli jiný muž, byla nesnesitelná.

Ale pochopila jsem ji. To byl Edwardův vzkaz. Nechtěl, abych si jej sundala. Možná se mnou tímto způsobem chtěl navždy být.

Tanabě, té staré vědmě, jsem o něm nic neřekla. Když se optala, proč jej pořád nosím, jako bych byla Edwardova žena, zalhala jsem.

Lhát kvůli mrtvému, znamená… být prokletá, Bello! Lež poznala okamžitě. Odmítala mne pustit ke mně domů, a tak jsem na její přání zůstala v její chatrči.

Vichřice tu noc řádila nad celou naší malou vesnicí, blesky se vždy sešly u jednoho místa a mračna se nehýbala žádným směrem, vítr je nerozehnal ani blesky je neproťaly.

Ještě tu noc měla Tanaba zvláštní vidění, bohužel se potvrdilo toho dne v poledne. Mladý kovář byl nalezen mrtvý na soutoku dvou pitných pramenů. Jeho tělo zde leželo na dvě části…

Ten den jsem zasvětila modlitbám. Neblahé tušení mělo tolik podkladů a vyplněných hrozeb. Bála jsem se, že se Edward zlobí a posílá mi znamení. Proto jsem se rozhodla vyplnit jeho přání.

Měsíc jsem se nedotkla žádného muže a žádný muž se nedotkl mne. Každý den jsem přinášela květiny na jeho hrob, modlila se k Bohu za Edwardův věčný klidný odpočinek,  rozprávěla nad jeho hrobem a když jsem odcházela, objala jsem kříž.

Děláš špatnou věc, Bello! Do pekla se hrabeš,  s mrtvým už nemluv, dej mu klid. Pokud je jeho duše stále mezi námi, musíš ji nechat jít.

Neposlechla jsem ji, nemohla jsem. Můj dům se stal jediným místem, kde jsem se cítila v bezpečí. To proto, že jsem v něm tolik cítila jeho. Možná tu žil jeho duch, byl tu se mnou. Jak jinak by se mohla jeho skříň, co jsem od jeho smrti neotevřela, neustále otevírat. Nikdy jsem nenahlédla dovnitř, pouze jsem rychle přibouchla dřevěnou desku a utíkala zpět do svého pokoje.

Strach a moje vlastní šílenost mě donutily každý večer ustlat dvě lože, prostřít pro dva.

Když jsem usedala sama ke stolu, můj pohled pokaždé zabloudil k jeho místu naproti mně. Jeho židle až nápadně často vrzala, ačkoli jsem se jí nikdy nedotkla.

Ten měsíc jsem téměř nespala. Psi vili celou noc. Celá vesnice si šuškala o podivné době, ve které se tento rok nacházel. Mluvili a božím hněvu, o mstě, o padlých vojácích…

Nikdo ale nezmínil Edwardovo jméno, nikdo… kromě Tanaby.

Ta žena pro mě znamenala zlo. Moje chorá mysl si vnutila pocit, že se mě snaží od Edwarda vzdálit, že se postavila mezi nás.

Nevěděla jsem ale, že to, co prožívám, není ztracená láska ani smutek, byla to pravda, až příliš krutá pravda na to, abych ji sama mohla snést a zvládnout.

Po měsíci jsem byla naprosto přesvědčena o svém bláznovství, tudíž jsem neviděla jedinou překážku v cestě zpět k běžnému životu.

Poprvé od Edwardovi smrti jsem otevřela jeho skříň… Nebylo v ní nic, co bych nečekala. Úhledně srovnané oblečení jsem položila na stůl, kříž po jeho matce přibalila k němu.

Obě dlaně jsem položila na hebkou nažehlenou látku, přivřela jsem oči. Slzy se dravě hrnuly do unavených očí a já necítila žádnou nutkavou potřebu, zastavit je.

„Edwarde,“ šeptla jsem s ukrutnou bolestí u srdce. Chtěla jsem mu naposledy říci sbohem, protože jsem to nedokázala nikdy předtím a mou vinnou možná nemohl pokojně žít… ten druhý život.

„Lásko moje, vždycky jsi věděl, co pro mě znamenáš, jak velkou roli v mém životě jsi hrál. Tak tě žádám, drahý můj, utiš svůj hněv, odejdi v míru…“

„Bello!“ Za oknem se ozvalo zoufalé zavolání a bubnování pěstí na skleněnou vytráž oken sílilo.

Srdce se mi v ten moment zastavilo, zaposlouchala jsem se do hlasu… Ne, nepatřil Edwardovi, díkybohu.

Mladší z bratrů Rybáře s děsem ve tváři čekal na můj příchod, pustila jsem jej do domu a on učinil ten nejhorší pohyb, jaký jsem od Edwardova odchodu zažila. Objal mě, silně, pevně… Nepohnula jsem se, v náruči jsem mu strnula a čekala, až mi jeho ústa řeknou důvod rychlého vpádu.

„Stalo se něco strašného!“

…

Tanabu z její chaloupky vynesli na třikrát. Zdatní chlapi s ubíjejícími výrazy ve tváři vynesli prvně trup, poté hlavu s pažemi a nakonec nohy. Přes její tělo bylo přehozeno bílé plátno, k modlitbám za její duši se sešla celá vesnice.

Do země byla zakopána ještě té noci. Nemohla jsem se ale smířit s tak jednoduchým vysvětlením – Někdo ji zabil!

To zjištění bylo bolestné, o to víc, že jsem o něm věděla celou tu dobu. Byla pro mne náhradní matkou… Ale nechtěla, abych se modlila k Edwardovi. Ona přeci nebyla zlem, snažila se mě jenom chránit.

„Bello,“ zavolal na mne smutný hlas mladíka, který mi tu strašnou novinu pověděl. „Tanaba ti před smrtí něco přichystala. Převezmi si, prosím, ten dar, nechci, aby se po smrti trápila proto, že by ten vzkaz či co je to, mohl být důležitý.“ Smutně se usmál a vložil mi do dlaní mísu překrytou šedým plátnem a žlutým kusem papíru.

…

Svěcenou vodu jsem podle jejího přání položila na stůl v kuchyni. V levé ruce mi nepříjemně tepalo, znala jsem příčinu té bolesti. Jen jedno mužské objetí postačilo…

Přivřela jsem oči a ruku váhavě vložila do nádoby, jejíž obsah pro mne byl něčím, co se pro tuto příležitost nehodilo a nikdy hodit nemělo. Prsten potopený ve svěcené vodě zvláštně sykl. Ten krátký ale příliš zřetelný zvuk mi v hlavě zněl ještě dlouho poté, co se pomalu a snadno stáhl prsten z roztřesené ruky a klesl na dno nádoby.

Ta noc byla kouzelná. Spala jsem dlouho a bez zlých snů nebo nočních můr. Neslyšela jsem žádné hlasy ani kroky z půdy. Byla jsem opět sama a té samoty jsem si nesmírně vážila. Čisté svědomí mi dodalo novou chuť do života. Odešel… teď je už šťastný. Ten pocit byl okouzlující, byla jsem ráda, opět, po tak dlouhé době.

Slunce ráno vysvitlo nečekaně brzy a tak i život na vesnici začal dříve.

Na kapličce do oběda vyzváněl zvon, první Máj byl výjimečnou chvílí a až příliš šťastnou na to, aby jeden z nás dvou zůstal sám… Já a Edward. Slíbila jsem si žádné promlouvání, ale cítila jsem povinnost být u něj.

Slzy se objevily v tu chvíli, kdy jsem poklekla k jeho hrobu.

Čerstvě natrhané květiny jsem položila na sedmikráskami zarostlý hrob.Vzlyky jsem statečně potlačila. Rozevřela jsem křečovitě zaťatou dlaň. Edwardův prsten jsem políbila na největší kámen a vložila jej do jímky u kříže. A s těžkým srdcem jej pohřbila hlínou.

Ten nečekaný pláč jsem pochopila okamžitě – teprve teď pro mne byl Edward opravdu mrtvý.

Noc překryla den pozdě a únava na mých víčkách mě tlačila k vytouženému spánku. První Máj jsem prožila se vzpomínkami a vychladlým čajem. Bolelo mne srdce, když jsem si vzpomněla na náš první Máj. Jenom můj a Edwardův.

Z hloupého rozmaru jsem pozamykala dveře a okna utáhla na petlici. Jakmile jsem sfoukla svíce, polekala jsem se černé tmy, co se jako voda rozlila celým domem. Bylo ticho, a tak, abych jej neprolomila, jsem po špičkách došla do svého pokoje a okamžitě zavřela dveře. Uklidnil mě pořádek a zašlý stereotyp. Vše bylo na svém místě.

Svlékla jsem šátek a v chudé, zmuchlané košilce ulehla do postele.

Přistihla jsem samu sebe, jak čekám na kroky, na zvuky… Opět jsem šílela. Vědomě jsem si naháněla hrůzu a čekala, že mi snad ulehčí pochopit moje bláznovství. Věděla jsem, že se nic nezměnilo. Bylo to zpět. Má noční můra.

Hlavu jsem si ustrašeně schovala pod peřinu a pravidelně oddechovala. Soustředila jsem se na každý oddych a počítala jednotlivé nádechy. Nebyla to účinná zbraň, spánek přicházel pomalu a já se od něj vzdalovala dobrovolně.

Mé podvědomí mě varovalo… Netušila jsem však před čím.

Zanedlouho jsem prolomila hranici spánku a bdělosti a ponořila se do slabého bezvědomí. Ale přesně si pamatuji okamžik, kdy se vše přerušilo. Kdy se z noci stala děsivý sen a bylo jen otázkou času, kdy skončí…

Před dveřmi mého pokoje se cosi pohnulo. Zvláštním pohybem, který na rozvrzané dřevěné podlaze způsobil dlouhé zapraskání. Zděšeně jsem se posadila na posteli, nemohla jsem popadnout dech, srdce se znovu bolestivě vracelo do pochodu a mysl pohltil zvláštní pocit. Jako kdybych věděla, že tahle chvíle přijde.

„Edwarde,“ šeptla jsem potichu jeho jméno. V tom okamžiku, kdy slovo doznělo, spadl ze stěny nad mou postelí svatý obrázek.

Úlekem jsem zakřičela a zadívala se na dveře, které byly stále díkybohu zavřené. Na obloze se objevil měsíc… mléčné matné světlo vniklo do pokoje a dalo mi tak možnost spatřit stín, který se mihl pod mými dveřmi. Ne, mýlila jsem se, nemihl. On zůstal stát před nimi.

Slabé husí kůži nahánějící zaškrábání na staré dřevo dveří mě vyvedlo z milného pocitu, že to vše je jenom zdání.

„Pojď ke mně, ženo moje!“ Ten hlas… Byl mu tak podobný. Srdce se mi zastavilo v tom okamžiku, kdy jsem jej rozpoznala.

„Proboha, Edwarde,“ optala jsem se slabým roztřeseným hlasem, „j-j-jsi to…“ Strach mi sebral sílu mluvit, třáslo se mi celé tělo a vzdala jsem snahu doufat, že je to vše jen výplod mé mysli.

„Bello, otevři dveře! Uvítej mě ve své ložnici jako svého muže!“ Jeho hlas byl hrubý, chladný. Nepoznala jsem jej, protože takoví přeci nikdy nebýval.

„Edwarde, prosím, odejdi. Nech mě žít můj život,“ zakřičela jsem plná strachu. Můj křik ale přerušilo silné zabušení do dveří.

„Copak mě nemiluješ?“ Tichá byla jeho odpověď, umučeně tichá, roznášející bolest. Jeho bolest.

„Víš, že jsem nikdy nepřestala.“ Slzy stékaly mi po tvářích, když vstala z postele a chodila se dotkla chladné země. Ke dveřím, za kterými stál on, pro kterého jsem rok plakala, mě dovedla mou myslí potvrzená lež - třeba nikdy nezemřel.

„Bello, moje Bello, tak dlouho jsem čekal, až tě budu moci spatřit,“ vzdychl dlouze temný tlumený hlas.

Když jsem se přiblížila ke dveřím, přísahala bych, že ten horší zvuk, co jeho slova doprovázel, bylo vrčení.

„Mám strach,“ šeptla jsem tiše. Váhavě jsem se dotkla kliky, v tu chvíli jakoby do mne udeřil bleskl a já chtěla jen jediné. Jeho. Druhá ruka otočila klíčem v zámku.

„Lásko, je zbytečný.“ Usmála jsem se, ta tři slova mě dokázala přesvědčit. Je to přeci můj Edward, můj milí. Neublíží mi, je živý, je zdráv.

Dveře se s vrzotem a tichým skřípáním starých želez otevřely. Chlad prostoupil mým tělem a tmu prosvětlilo měsíční světlo.

Obrys jeho vysoké svalnaté postavy stál přímo přede mnou.

Pár zmatených mrknutí, slzy a křik. Hrdelní vřískot, co se rozléhal celým domem a bolestivě mě samotnou zasáhl do uší.

Stín se nepohnul ani o krok, vyčkával.

Ustrašeně jsem couvala, nohy sunula po podlaze a vnímala ostrou bolest chodidel.

„Lásko.“ Jeho hlas, krásný a jemný, se vznášel kolem mne. Byl blízko, ale stín se ke mně nepřiblížil.

„Edwarde…“ rozvzlykala jsem se, „proč nemůžeš nalézt pokoj. Co se stalo?“ Tělo narazilo do zdi, rychlý pád k zemi mě odzbrojil od jediné šance přežití, útěku.

„Miluji tě,“ ozvalo se z chodby z toho samého místa. Sklopila jsem pohled k podlaze. Ne, nemohla jsem se na něj dále dívat.

„Řekni mi, co mám udělat, abys byl spokojený? Co pro tebe můžu udělat?“ Ach Tanabo, kde jsi?

Dlouhou dobu se jeho hlas neozýval, jakoby už v domě ani nebyl. Ale odmítala jsem pohled do chodby, nechtěla jsem ten děsivý obraz znovu spatřit.

„Pojď se mnou,“ šeptl tvrdě dřív tak krásný a nyní hrubý hlas nad mou hlavou. Tak blízko!

Zděšeně jsem pohlédla nad sebe… Do páru rudých mrtvých očí, do krásné ale poškrábané tváře… Byl mrtvý!

A znovu křik a pláč, tentokrát v sobě nesl všechnu moji odevzdanou naději. „Edwarde,“ křičela jsem mezi vzlyky. Mrtvý, mrtvý, mrtvý!

Schoulila jsem se do klubíčka, najednou mne objaly ledové tvrdé paže.

„Né! Prosím ne! Edwarde!“ Můj křik jej nezastavil a já za chvíli objímala mrtvé tělo, které mne zvedlo ze země a ukládalo do teplé postele.

„Nezabíjej… prosím… já-já…“

„Šššt.“ Ledový prst na mých rtech zastavil ten šílený křik a já poprvé otevřela oči nezaslepené strachem, nýbrž poznáním.

Jeho krása byla jediným důkazem toho, že to není jenom sen. Kdyby byl, jeho tvář bych si v něm nedokázala tak přesně a dokonale představit.

Po levé tváři se mu táhly čtyři hluboké rýhy plné zaschlé krve, vlasy špinavé, stejně tak čelo.

Roztržená košile ve svých vláknech stále držela jeho krev, hlínu, špínu… Byla potrhaná na pažích a prsou.

Byly to známky boje.

„Neublížím ti, nikdy, slibuji,“ řekly jeho rty téměř bez pohybu. Přikryl mne peřinou a váhavě přisedl na okraj postele.

„Jak ses tu… objevil?“ Srdce mi vynechávalo údery, které nyní moje tělo tolik potřebovalo.

„Nedokázal jsem bez tebe být, chci, abys byla se mnou,“ zašeptal pomalu, uvědomil si, kam moje otázka mířila. Ale snadno mne svedl z cesty.

Jakmile spatřil můj klidný obličej, naklonil se nade mne a ruce zapřel do polštáře vedle mé hlavy.

„Jsi… ž-živý?“ Rudé oči se nenávistně přivřely, hlavu mírně natočil na bok, jakoby čekal na další otázku, která by jej rozzuřila.

„Připadám ti živý? Zdráv?!“ Zakřičel hrubě a přiblížil svou tvář k mé. Sálal z něj chlad a zvláštní vůně lesa. Nebyla to jeho mužská vůně. Nebyl to on…

„Ne,“ šeptla jsem tiše a pohledem přešla k jeho roztržené košili. Hluboké rány byly zblízka zřetelné. Ty na hrudi byly obzvláštně obrovské a… smrtelné.

„Co se s tebou stalo?“ Dotkla jsem se největšího škrábance na jeho tváři. Byl jako led, ruka mi zděšeně cukla, ale nakonec se k jeho tváři přitiskla.

Edward přivřel blaženě oči, z jeho hrudi se ozvalo mohutné zavrčení, zvířecí, strašné.

Nepatrně pootevřel ústa, unikl mu slabý vzdech. Než jsem stačila ruku z jeho tváře odtáhnout, přitiskl tvář k mé. Ledové rty políbily každou část mé kůže na obličeji. Po celou tu dobu vrčel a já se třásla strachem. Slz si všiml po chvíli.

„Už nás nikdy nic nerozdělí,“ zašeptal horlivě a jeho levá ruka se propletla s mou. Políbil ji a slabý úsměv na krásné tváři okamžitě ztvrdl.

„Bello, kde je tvůj prsten?“ zavrčel jedovatým hlasem a mě donutil k strašné myšlence o mé vlastní smrti. Bála jsem se mu povědět, kde můj prsten leží.

„Na tvém hrobě, lásko moje.“

„Na mém hrobě,“ zopakoval stejně tvrdým hlasem. Jeho tělo se v sekundě napřímilo, chytil mne do náruče a tvrdě přitiskl na svou hruď.

„Proč jsi jej sundala?“ optal se už klidnějším zato bolestnějším hlasem.

„Protože smysl mého života mi zahynul ve válce, už nežil.“ Ze všech sil jsem se pokoušela vymanit se z jeho sevření a získat alespoň malý odstup. Děsil mě, jeho ledovost, jeho tvrdost… jeho tiché srdce.

„Sundala jsi jej, protože jsi spojila svůj život s někým jiným?“ Bolest, nesmírná bolest v jeho hlase. Ochablo i jeho sevření, oči zjihly a Edward nešťastně sklopil zrak.

Dokázala jsem setřást z těla jeho paže a svými obejmout mrtvé tělo. Přitiskla jsem se k němu a oddaně jej políbila na tvář.

„Za celý ten rok… Kdy jsi mě tu nechal samotnou… jsem nikdy… nepomyslela na někoho jiného. Tebe jsem v srdci nosila, za tebe se celé noci modlila.“ Chladná dlaň mne pohladila po tváři.

„Já vím,“ odpověděl tiše, „slyšel jsem tvůj hlas. Tvé nářky a vzlyky mě nutily, snažit se víc a víc dostat se z té prokleté rakve.“ Neděsil mne, bůhvíproč jsem teď byla klidná, když mě jeho paže znovu objímaly. „Ale nedokázal jsem se zachovat jako člověk. Ta stará žena věděla, co se semnou děje. Když jednoho dne přišla k mému hrobu, nedokázal jsem ji nechat odejít živou… Nenávidím se!“ Tanaba… Abych skryla slzy, schovala jsem mu obličej do špinavé košile.

„Jsi mrtvý,“ tiše jsem plakala loučíc se s ním, protože vím, že až příště otevřu oči a kolem mne bude opět sluneční světlo, on už tu se mnou nebude.

„Bello, pojď se mnou, učiním tě šťastnou i v tomto životě.“

„Jaký život mi nabízíš?“ podivila jsem se, „copak s tebou mohu žít?“

„Lásko, je to jediná příležitost, jak se mnou můžeš být. Bude to život dlouhý, věčný. Po mém boku navždy bys žila… Ale tvoje láska musí být silnější než smrt.“ Zněl smutně, jako kdyby věřil, že jsem jej někdy snad přestala milovat.

„Edwarde.“ Vzala jsem jeho tvář do dlaní a pohlédla do rudých pro mne již krásných očí, „dnes, v tento den, kdy láska má  jedinou příležitost, ti daruji svoje srdce a duši. Víš, že bych s tebou šla i kraj světa. Jen mne, prosím, nenechávej samotnou!“

Otřel mi slzy a chladné objetí zesílilo, na šíji mne pošimral jeho ledový dech, později i rty. V tu chvíli jsem jeho chlad pocítila naposledy.

Contaester

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Středověký máj od Contaester: