Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Smrt Belly a Edwarda - blotik

30.09.2010 (21:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1437×

blotik

Smrt Belly a Edwarda

Buch, buch… Nic. Mé srdce přestalo tlouct a má přeměna byla dokončena. Já jsem byla ráda. Konečně to Edward udělal. Konečně mě přeměnil. Bylo už na čase, nevím, jak dlouho chtěl ještě čekat. To by taky ze mě mohla být babička. A to jsem nechtěla. V žádném případě. Rose mě sice bude nenávidět ještě víc, protože jsem si zmařila šanci mít dítě, jenže já jsem bez Edwarda nechtěla být. Já nemohla.

„Ahoj, lásko,“ podíval se na mě Edward. Překvapila mě ostrost všeho. Dokonce i všechno, co jsem slyšela. Dokonce jsem slyšela i trávu růst, jak se říká. Byla to bomba. Tohle bych za lidského života nikdy nemohla. Nikdy.

„Ahoj,“ zašeptala jsem a objala ho. Mačkala jsem ho co nejvíc, abychom se už nikdy nerozdělili.

„Bello,“ zasípal Edward. Lekla jsem se. Co se děje? Raději jsem ho pustila.

„Co jsem udělala?“ zeptala jsem se ho vystrašeně.

„Nic, jenom máš jako novorozená více síly,“ usmál se. „Musíš být opatrnější.“ Jaká ironie. Když jsem byla člověk, musel Edward dávat pozor na to, abych mě neumačkal. Měl na mě moc síly. A teď je to naopak. Jako novorozená mám více síly a musím tudíž dávat pozor já, abych ho neumačkala.

„Dobře,“ souhlasila jsem.

Přes noc jsme si povídali. Edward mi vysvětloval všechno. Všechno o upírech, i o novorozených upírech. Bylo to velice zajímavé. Až na to, že jsem byla podle něho divná. Necítila jsem žár v krku, jak bych měla.

„Ale stejně půjdeme na lov, dobře?“ přemlouval mě.

„Dobře, tak jdeme,“ souhlasila jsem nadšeně. Být jenom s Edwardem, to je sen. To je zbožné přání.

Běželi jsme lesem a po chvíli se zastavili. Postavili jsme se naproti sobě a dívali jsme se navzájem do očí. Nemuseli jsme mluvit. Já se dívala do jeho hnědých očí, asi taky už potřeboval lov, a on zřejmě do mých rudých, podle toho, co říkal. Každý novorozený má rudé oči. Dívali jsme se do očí a kolem nás se setmělo. Edward se mi taky díval do mých očí a měl tam stejnou lásku a oddanost, jako jsem musela mít já. Najednou všechno zmizelo. Viděla jsem jenom jeho oči. Jeho nádherné oči, kterým jsem nemohla odolat. Podívala jsem se víc dolů a tma okolo toho pohledu se měnila. Všude, kde jsem měla oči, tam jsem viděla, ale kolem byla jenom tma. Podívala jsem se na jeho rty a byla tak… Přiblížila jsem se o kousek blíž a políbila ho. Bylo to tak nádherné. Od té doby, co má proměna skončila, mě ještě nepolíbil. Teď to byl mnohem intenzivnější polibek. Mnohem víc, než jsem si kdy dokázala představit.

„Zajdeme na lov a pak ti něco ukážu, řekl tajemně, když jsme se od sebe odtrhli. Já jsem chtěla ještě. Teď, když jsem byla upír, měla jsem ještě větší touhu udělat to, co jsem ještě nikdy nezažila. Ale to později.

„Dobře,“ souhlasila jsem, i když jsem od jeho rtů neodtáhla zrak. Ovšem ta černota kolem zmizela. Už jsem mohla více přemýšlet, aniž bych před sebou měla jenom jednu věc.

Běžela jsem hlouběji do lesa, za Edwardem. Potom jsme se zastavili. Zase. Doufala jsem, že se bude opakovat ta chvíle, která proběhla před chvílí.

„Tak, nadechni se a zkus poslouchat své instinkty,“ poradil mi. Já zavřela oči. Nadechla se a zapojila svůj sluch. Slyšela jsem ho před sebou, jak potichu a pomalu oddechuje. Slyšela jsem pod sebou, jak všechen hmyz utíká dál ode mne. Jako bych hmyzu mohla ublížit. Maximálně zašlápnutím. Nic víc bych jim neudělala. A to by ještě byl omyl. Ne úmysl. Za sebou jsem slyšela vzdalující se máchání křídel. Asi nějaký pták se schovával přede mnou a Edwardem. Napravo, možná tak 200 metrů jsem slyšela hopkání zajíců. Nalevo zase chroupání trávy. Nějaký býložravec. Možná srnka, jelen, koloušek… Cokoli.

Cítila jsem Edwarda. To především. Napravo jsem cítila toho zajíce, jehož hopkání se dostávalo až sem. Skočil na nějakou větev a ta zapraskala. Napravo jsem cítila stádo srnek a asi tři jeleny. Můj odhad byl správný.

„Tak na co čekáš?“ divil se Edward.

„Čekám, co mi poradíš dál,“ pokrčila jsem rameny nechápavě.

„Tak jestli cítíš to stádo srnek, rozběhni se za ním a pak lov. A neptej se mě jak. To už snad budeš vědět jak,“ usmál se.

Běžela jsem teda za srnkami. Ani jsem se nezastavila, ani jsem se nerozhlédla, prostě jsem běžela dál a poslouchala svůj instinkt. Chytla jsem tu, co byla nejblíže a začala sát. Byla to lahodná tekutina. Nikdy jsem nic lepšího nejedla. Vlastně nepila.

Když jsem si chytila ještě jednu srnku, Edward se na mě otočil a rychle mi zavázal oči. Mohla jsem ten šátek strhnout, ale nechtěla jsem kazit to, co právě chtěl udělat.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se.

„To je to překvapení. A nebylo by to překvapení, kdybys to viděla už z dálky,“ prozradil mi. Vyhodil si mě do náruče a běžel. Ten pocit, blízkost Edwarda spojená s pocitem volnosti díky tomu rychlému běhu, byl k nezaplacení. Klidně bych takhle zůstala navždy.

„Tak, jsme tady,“ odkryl mi šátek z očí. Já jsem jenom omámeně vydechla. Byla to nádhera. Bylo to ještě hezčí místo, než naše louka. A to je už co říct. Bylo tady jezero. Nebylo kulaté, mělo tvar srdce. Prostě romantické místo. Na krajích rostly květiny, které jsem snad v životě neviděla.

„To je…“ Nemohla jsem najít slova. Pro tuhle krásu ani slova nebyla.

„Já vím. Našel jsem to včera, když mě vyhnali na lov. Myslel jsem na tebe, doufal jsem, že přijdu dříve, než se probudíš. Ale ještě jsem ani nezačal lovit a našel jsem tohle místo. Neulovil jsem vůbec nic. Jenom zajíčka, který v sobě zrovna moc krve nemá. Ihned jsem se vrátil a měl jsem čas. Bylo to akorát deset minut před tím, než si se probudila,“ dovyprávěl.

„Jdeme se vykoupat?“ navrhla jsem. Edward jenom nadšeně souhlasil. Já jsem si chtěla sundat oblečení, a výjimečně se mi to podařilo. Včera, když jsem si chtěla obléct něco jiné, než na mě Alice v době přeměny navlékla, jsem to její oblečení roztrhala a dalších deset věcí, co jsem si chtěla obléct na místo toho. Skočila jsem do vody a plavala. Udivilo mě, že jsem nemusela dýchat. Teda neudivilo, jen to byl zvláštní pocit.

Plavala jsem ke dnu a tam se dívala na ryby, které se mě bály a odplouvaly přede mnou. Ale jedna… Nestihla to. Chtěla jsem se dotknout nějakého zvířete, které žije ve vodě. Ale nikdy jsem se jich nemohla dotknout. Taky přede mnou prchali, i když jsem byla člověk. Navíc jsem je ani dohnat nemohla, protože plavat rychle jsem nemohla.

Ta ryba měla zvláštní barvu. Až moc zvláštní. Jemně jsem ji chytla, ale aby mi neuplavala, a plavala na hladinu, abych se mohla podívat, jestli mě zrak neklame.

Neklamal. Ta ryba byla zlatá. Vlastně proč ne? Tolik druhů ryb, nějaká může být i takovéhle barvy.

„Pust mne. Splním ti tři přání,“ řekla ta ryba. A já ji pustila. Byla jsem tak zaskočená, že jsem ji opravdu pustila. Vlastně proč ne? Vždyť existují upíři, proč ne zlatá rybka, která plní tři přání. Nahlas jsem se hystericky zasmála a to už u mě seděl Edward. Díval se na mě. Ale já ho nevnímala. Měla jsem takový pocit, že co chvíli omdlím.

„Bello, co se děje?“ zeptal se vyděšeně.

„Nic, jenom jsem se zbláznila,“ zasmála jsem se znovu hystericky.

„Jak to?“ zeptal se ještě vyděšeněji, než předtím.

„Ale… Chytila jsem zlatou rybu, a ta mi slíbila, že když ji pustím, tak mi splní tři přání. Asi jsem se zbláznila,“ zavrtěla jsem hlavou a opřela si ji o ruce položené na kolenou. Jak může upíra bolet hlava. Mě teda bolí, takže se asi zapíšu do Guinessovy knihy rekordů.

„Vážně?“ zeptal se nadšeně Edward.

„Ale to není vůbec žádná sranda. Jak se z toho můžeš těšit?“ zeptala jsem se ho.

„Víš, já jsem si vždycky říkal, jestli jako mytické bytosti existujeme jenom my a vlkodlaci. Ale pokud existujeme my, tak proč ne zlatá rybka? Víš, jak je to perfektní?“ básnil.

„A ty mi věříš?“ zeptala jsem se s obavami.

„Samozřejmě, že věřím,“ kývnul hlavou a políbil mne. Já jsem už zapomněla na to rybu a plně se vžila do polibku. Přešlo to v něco víc. Nahradili jsme si svatební noc. Nevím, jaké by to mohlo být, kdybych se s Edwardem milovala jako člověk, ale tohle bylo nezapomenutelné. Párkrát sice Edward upozornil, abych trochu stisku ubrala, ale jinak to bylo v pohodě. Výčitky svědomí, že bych mu mohla udělat modřiny – stejné výčitky svědomí, jaké si Edward kladl už za mého života, proto jsme se nemilovali – už nebyli na místě. Přesto jsem se bála, že bych mu mohla ublížit. Ovšem bylo to tak krásné, že jsem i na strach zapomněla.

Když jsme vedle sebe leželi, napadla mě jedna věc, kterou bych mohla udělat.

„Zlatá rybko, přeju si, aby mohla mít Rose aspoň jedno dítě. I jako upír. Aby měla jedno dítě, aby mohla být konečně šťastná,“ zašeptala jsem do větru. Edward to určitě slyšel, otočil se na mě a usmál se.

„Tohle ti nikdy nezapomene. Za tohle ti bude navždy vděčná.“ Věděla jsem, o čem mluví. Věděla jsem, jak asi bude šťastná, když bude mít dítě. Stejně tak, jako já jsem šťastná, když jsem s Edwardem. Když jsem získala nesmrtelnost po jeho boku.

Když jsme přišli domů, nic jsme neřekli. Stejně se to co nevidět dozví. Pokud, jak říká Edward, stále provozují své noční radovánky, tak se to stane opravdu co nevidět. A já budu šťastná, že Rose bude šťastná.

„Proč se tak usmíváte?“ zeptala se Esme, když jsme přišli domů. A to by nebyl Emmett, aby neodpověděl tu svou dětskou odpověď.

„Hádej co, Esme. Dělá se to ve svatební noc,“ rozesmál se Emmett. Esme jenom protočila oči nad jeho odpovědí, která ani nebyla místní. Ovšem, milovali jsme se, bylo to nádherné (ještě lepší než nádherné), ale v dané situaci jsme nebyli šťastní za sebe, ale za Rose.

O devět měsíců později

„Tlač,“ křičel Carlisle. Rose rodila. Její děťátko bylo ještě tu noc počato. Emmett se stále usmíval. Rose mi nepřestala děkovat, když jsem ji řekla, že to díky přání, které jsem měla od zlaté rybky. Ještě jsem měla stále ty dvě přání. Ještě jsem je nevyužila. Zatím jsem neměla nic, co bych si mohla přát, a bez kouzel by to bylo nemožné, nerealizovatelné.

„Rose, máš holčičku,“ řekl šťastně Carlisle. Emmett už-už vypadal, že omdlí od štěstí. Nakonec se tak naštěstí nestalo.

„Jak se bude jmenovat?“ zeptala jsem se nadšeně. Alice už plánovala nákupy pro holčičku, protože do té doby ještě nenakupovala, protože nevěděla, co to bude. Přece jenom rentgen pře upíří tělo neprojde, takže nikdo nevěděl.

„Wendy,“ řekla Rose. Bylo to nádherné jméno. A všichni byli šťastní. Rose měla dítě, Emmett proto, že Rose byla šťastná. Alice, protože mohla nakupovat a měla další oblékací panenku a Jasper, protože Alice byla šťastná, Rose byla šťastná… Prostě proto, že celá rodina byla šťastná. Cítil ze všech takovou radost a štěstí. A to se mu líbilo. Carlisle, protže bude dědečkem a viděla zázrak, a Esme proto, že Rose je šťastná a celá rodina je šťastná. A já s Edwardem proto, že jsme to vymysleli. Spolu. Mě to napadlo díky němu.

Celá rodina byla šťastná, dokud jeden den…

Běželi jsme s Edwardem lesem. Chtěli jsme jít zase na to naše nové místečko. Chodili jsme na obě místa. Ale tu naši louku jsme teď už přenechávali Rose, Wendy a Emmettovi. Tam se Wendy líbilo a hráli si tam. Byla to šťastná upíří holčička. Rostla dvakrát pomaleji, ale byla pětkrát zvídavější než Emmett. A učila se strašně rychle. Měla zlaté vlásky, po mamince. A tvářičku zároveň hravou po tatínkovi, a nádhernou, po mamince. Bylo to nejkrásnější dítě, co jsem kdy viděla. Ovšem proč by ne, když je Rosiino.

Já jsem zase přemýšlela o Edwardovi. Ani jsem nedávala pozor, a skoro jsem narazila do stromu. Já, upír. Už několikrát za svůj upíří život jsem se mohla zapsat do Guinessovy knihy rekordů. A začalo to tou zlatou rybkou.

Doběhli jsme na své staré nové místečko, a posadili se na kraj jezera a dívali se na zapadající slunce. Tohle jsme dělali často. Ovšem už ne tak často, jako dřív. Teď jsme se celá rodina starali o Wendy. Byl to malý rarášek, všude byl, všechno viděl, všechno musel znát. Dokonce ani mi upíři jsme jí skoro nestačili. Což je co říct.

„Bello, nechtěla by sis mě vzít?“ zeptal se znenadání.

„Ale vždyť…“ Nedopověděla jsem, protože Edward mě předběhl.

„Ne, teď. Až se přestěhujeme.“ Byla jsem štastná. Hlavně proto, že budu s Edwardem zase spojena. A ne jednou. Souhlasila jsem. Potom jsem si s Edwardem povídala o všem možném. O tom, jak je Wendy rozkošná. O našem místečku, naší svatbě. Začali jsme plánovat, jakou uděláme svatbu tentokrát, že by to nemusela Alice tentokrát zařizovat. Že bychom měli tentokrát malou svatbu, skromnou. Povídali jsme si, slunce už dávno zapadlo. Byla tma, ale my viděli dobře.

„Ale, ale. Jaký nádherný páreček,“ řekl čísi hlas. Neznala jsem ho. Rychle jsme se s Edwardem otočili na toho narušitele. Bylo divné, že Edward nevěděl, že přijde. Copak mu nemohl číst myšlenky? To bylo hodně divné.

„Co potřebuješ?“ zeptal se ho diplomaticky Edward.

„Co potřebuju?“ zasmál se ironicky.

„Potřebuju někoho zabít,“ řekl a podíval se vražedně na Edwarda. Ten se skácel k zemi a začal se zmítat v křečích. Co se děje? Že by měl někdo další Janinu schopnost? Svůj štít jsem trénovala, takže jsem ho rychle natáhla i přes Edwarda. Ten se přestav zmítat a vražedně se podíval na toho nezvaného hosta. Mě schoval za svá záda.

„Vypadni,“ zavrčel na něho nahrbený. Já se taky postavila do bojové pozice, ale vedle něho. Šlo to samo. Stačilo mi uvědomit si, že Edward může být mrtvý, a už jsem nic nemusela dělat.

„Ohoho,“ smál se, „tak vy se mi chcete bránit?“

„Ne, chceme, abys bez boje odešel. Nechce, aby někdo byl zraněný,“ řekl Edward zase diplomaticky, ale ze své bojové pozice se nepohnul a oči taky od něho neodtrhnul.

„Jak myslíte,“ pokrčil rameny ten upír. Otočil se a odcházel. Mě to bylo divné. Tohle není normální. Nejdřív někdo útočí svými schopnostmi, ale nakonec se dá přemluvit, aby odešel v klidu? Není to trochu podezřelé?

Já se začala s Edwardem rozhlížet do všech stran. Třeba na nás někdo zaútočí. A ano, zaútočil. Ale Edward vypadal, že jim myšlenky nemůže slyšet. Copak jsem je jim omylem zakryla štítem? Zkontrolovala jsem ho, ale nebyla jsem to já? Takže měli dalšího člověka, který má podobnou, nebo dokonce stejnou schopnost jako já?

Z lesa se znova vyhnal ten chlap a s ním další dva lidé. Tři na dva. To nebylo moc spravedlivé, ale my je dáme. Oni zemřou. Já Edwarda nedám.

Nevím, jestli Alice neviděla, že nás napadli další upíři, ale nikdo nám na pomoc nepřiběhl. Ale není to divné?

Pohled nikoho:

Bella i Edward bojovali. Už byl jeden z cizích upírů mrtvý. Ovšem ti ostatní dva byli dobří bojovníci. Museli mít hodně zkušeností, když se nedali tak snadno zabít. Ten jeden byl pouze roztrhán, ale ne spálen. Neměli čas na to, aby ho mohli zapálit. Zatím museli bojovat, jinak by to byla jejich smrt.

Bohužel, ten jeden roztrhaný upír se už zotavil a všichni tři se dohodli na Edwarda. Byl silnější, než Bella. Tudíž pro ně představoval větší hrozbu zabití. Určitě během boje používali své schopnosti. Bella neustále cítila narážení nějakých vln do jejího štítu. Hlavně do té části, kde byl Edward. Chtěli ho zabít. To ona nedovolí.

Vrhla se na toho jednoho a utrhla mu hlavu. Bylo to lehké, protože se právě zaměřil na Edwarda a šel po něm. Boj byl vyrovnaný na obou stranách. I když na jedné straně bylo o jednoho víc. Ovšem nikdo z rodiny nepřišel. Nevěděli, že se něco děje. Jeden cizí upír tady ovšem ještě byl. Nezapojoval se do boje. Zapojil by se pouze v nejnutnějším případě. Ovšem ten schovaný upír, možná by bylo lepší říkat upírka, měla podobný štít jako Bella. Nebyl sice tak silný jako Bellin, ale o jednu schopnost vylepšený. Dokázal změnit to, co by někdo viděl, nebo slyšel. To znamená, že Edward mohla slyšet jen to, co chtěly, aby slyšel. A Alice mohla vidět jenom to, co chtěli, aby viděla. Byli informovaní, že Cullenovi jsou talentovaná rodina. Jejich důvody, proč je zabít, proč pro zábavu nezabít jiné upíry, nikdo neznal. Ani oni. Prostě je potkali, tak je chtěli zabít. A až budou mocnější, chtěli sesadit i Volturiovi. Pak by zbyli jenom oni. Jediní upíři na světě. Nikdo by jim nebral jídlo, oni by směli vše.

Ovšem v jednu chvíli Edward nestihl zareagovat a jeden upír mu utrhnul hlavu. Oba dva se vrhli k jeho tělu a škrtli sirkou. Bohužel, Bella nemohla nic dělat. Jeden pořád hlídal. Odrážel od sebe její útok a Bella byla zoufalá. Když se přes něho konečně dostala, protože tomu na „stráži“ odtrhla hlavu, Edward už hořel. Nemohl mu nijak pomoct.

„Zaltá rybko, přeji si, aby tito upíři i jejich spojenci zemřeli a nikdy se nemohli vrátit,“ zakřičela zoufale do lesa. Proč ji to nenapadlo. Proč jenom nemohla na tento nápad přijít sama?

Všichni čtyři upíři vzpláli a jejich popel rozprášil vítr, který truchlil spolu s Bellou. Jinde na světě se zhroutilo dalších pět upírů. Jejich „klan“ byl rozprášen. Byla to největší skupina upírů, hned po Cullenových. Ovšem i už neměli šanci probudit se k životu. Ovšem ani Edward ne.

Konečně Alice dostala vizi, která nebyla vůbec příjemná. Bella pláče na jejich tajném místečku, od ní a Edwarda, a Edward před ní leží. Vlastně to už ani není Edward, jen jeho popel. Ten jediný popel nerozfoukal vítr. Chtěl pro Bellu aspoň jeho část nechat.

Ovšem ta se zvedla a zašeptala do větru.

„Zlatá rybko. Toto je mé poslední přání. Chci zemřít a nechci, aby se kvůli mně Cullenovi trápily. Ať na nás klidně zapomenou, ale já chci umřít a být s Edwardem aspoň po smrti navždy. Moc ti děkuju.“ Její šepot plul větrem, který o chvíli později odnášel dvojí prach. Edwardův a Bellin. Oba dva se do sebe promíchali a donesli se ke Cullenovým, kteří díky Alicině vizi běželi Belle na pomoc. Ovšem když byli skoro na místě, zapomněli, kam vlastně běželi. A i když vítr přivál prach Belly a Edwarda, nemohli si vzpomenout, odkud ten pach poznají.

Zlatá rybka splnila tři přání. Ovšem jen jedno někomu udělalo radost. Vlastně to poslední taky. Edward a Bella se potkali před nebeskou bránou. Tam už je snad nikdo nerozdělí a oni budou moci pozorovat a chránit svou rodinu, která je na Zemi a už si na ně vůbec nepamatuje. Nevadí, aspoň se nebudou trápit.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt Belly a Edwarda - blotik: