Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Slunce a Měsíc - Soutěžní povídka

26.12.2009 (17:45) • RosalieHale • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 2396×

Písnička: TADY

Slunce a Měsíc

Seděla jsem na útesu v La Push a dívala se dolů na moře, jehož vlny se rozbíjely o kameny. Voda na mě někdy vystříkla, i když jsem byla tak vysoko. Právě zapadalo slunce a jeho paprsky mě lehce hřály na tváři. Studený větřík si pohrával s mými vlasy a jemně mi je cuchal. Zadívala jsem se na slunce, které svítilo jako umírající oranžový kotouč a pomalu se nořilo za moře. Jeho záře se kolem něj rozprostírala jako mocná aura. Musela jsem přimhouřit oči, abych něco viděla, tak bylo to slunce ostré. Ostré a přesto umírající. Kochala jsem se pohledem na nádhernou scénu před sebou, což jsem se mi ještě nikdy nestalo, abych byla takhle okouzlená krajinou. Přemýšlela jsem a zahleděla se do dáli. Vzpomínala jsem na to, kdy jsem ho poprvé uviděla, kdy jsme se poprvé setkali.
Byla jsem v jídelně a vedle mě seděla žvatlající Jessica. Zahlédla jsem JE, jak přicházejí dveřmi do místnosti. Spatřila jsem rodinu, do které jsem chtěla patřit, ale která mi nebyla souzena. Prošli kolem mě moji rádoby sourozenci a pak jsem uviděla JEHO. Stejné bronzové vlasy, které mu neposlušně trčely do všech stran, stejné karamelové oči, do kterých se teď vpíjela snad každá holka v jídelně včetně Jessici a mě. Stejná chůze, stejný pokřivený úsměv, když mi Jessica vyprávěla o jeho rodině. A potom na biologii. Přišla jsem na hodinu a zrak mi padl na NĚJ. Seděl v lavici u okna a vedle NĚJ bylo jediné volné místo. Když mě spatřil ON, napřímil se, jako by měl v zádech pravítko, dal si ruku přes ústa a odsedl si ode mne co nejdál to šlo. Přisedla jsem k NĚMU a letmo se na NĚJ podívala, pokud to bylo možné. On se do mě vpíjel svýma zlatavýma očima a já nebyla schopná pohybu. Nakonec jsem se přeci jen odtrhla a snažila se dávat pozor při hodině.
Musela jsem se pousmát nad touhle vzpomínkou. Na té hodině jsem pozor dávat vůbec nemohla, spíš jsem periferním viděním dávala pozor, jestli se nějak pohnul nebo jestli něco dělá.
Jak bylo snadné ponořit se do minulosti. Je pořád lepší než přítomnost. Ale to se brzy změní. Rozhodla jsem se totiž, že bez NĚJ nebudu žít. K čemu je život bez lásky? K čemu je mít zlomené srdce? Rozhodla jsem se, že se zabiju. Nebo přesněji utopím. Už jsem si všechno připravila: papír s tužkou, abych mohla napsat posledních pár slov na rozloučení. Takže vlastně jen jednu potřebnou věc.
Žít už jsem nemohla, protože to nešlo, pouze jsem přežívala. Charlie byl teď jediný, koho jsem měla ve Forks. On jako jediný mě nezavrhl, když jsem se začala chovat jinak, on jediný se mi snažil pomoct. Sice s ním nemluvím, ale doufám, že ví, jak moc ho mám ráda. Od doby, co jsem se přestala stýkat s ostatními lidmi, moc nemluvím a s nikým si nepovídám. Charlie se pokoušel se mnou komunikovat, ale když viděl, že se trápím a vůbec mu neodpovídám, nechal mě a neotravoval, za což jsem byla vděčná. Ale nevykládej si to tak, že o mě neměl zájem a nechal mě napospas mým chmurným myšlenkám. Nevěděl, jak mi pomoci a když viděl, že takhle mi to vyhovuje, netrápil mě. Moji ostatní kamarádi ale nebyli tolik taktní. Všichni mě zasypávali otázkami, proč se tak chovám nebo proč se s nikým nebavím. Když jsem jim upřímně odpověděla, neměli pro mě pochopení. Až na Angelu, která zůstala mou jedinou kamarádkou na škole. Ve škole mi to šlo dobře, měla jsem samé jedničky nebo dvojky, sem tam se vyskytla nějaká trojka. Prostě normální průměrná žákyně. Ale žákyně, která byla vždy zamlklá a odpovídala pouze otázku položenou přímo jí. Na obědě jsem pořád sedávala s kamarády, kteří se mě už naučili vynechávat z hovoru. Snažila jsem se aspoň zachovat si nějakou normální masku. Ale jen co jsem se objevila doma, se vždy má maska sloupla a místo ní se mi na obličeji vystřídal smutek a zdrcený výraz. Můj obličej byl bez zájmu, nic jsem nedělala, nečetla jsem ani neposlouchala CD. Když přijel Charlie domů, připravila jsem mu večeři, kterou hned zhltl. Já si jí vzala k sobě do pokoje a položila na stůl, kde také vychladla. Lehla jsem si na postel, schoulila se do klubíčka a nechala jsem se strhnout přívalem vzpomínek na mou vysněnou rodinu.
Ano, takhle vypadal můj život po JEJICH odchodu. A já takový život žít nechtěla. Jenom bych se trápila.
Vytáhla jsem z batohu papír a tužku a posadila se na spadlý strom, který pomalu trouchnivěl. Rozhodla jsem se napsat jako prvnímu Charliemu.

Charlie,
je mi líto, že se to musíš dozvědět takhle, ale jinak to nešlo. Prosím, nezlob se, že jsem ti tohle provedla, ale já tady nebyla šťastná. Promiň mi to, prosím. Víš, tížilo mě to a nechtěla jsem s nikým mluvit, ale chtěla bych ti říct, že jsem s tebou nemluvila pouze proto, že jsem byla smutná a tak doufám, že víš, jak moc jsem tě měla ráda, i když to možná na první pohled tak nevypadalo. Nebuď z toho smutný, já se budu mít dobře. Asi bys chtěl vědět, kvůli čemu jsem to udělala. Možná to víš, možná to tušíš, ale radši to sem přesto napíšu. Je to kvůli Edwardovi, protože mě opustil.

Přestala jsem psát a zamyslela jsem se. Proč mě vlastně opustil? Vzpomínkami jsem se zase vrátila do minulosti, do doby, která pro mě byla nejbolestivější.

Leželi jsme na naší oblíbené louce a dívali se navzájem do očí nebo spolu mluvili. Na první pohled nic, co by nasvědčovalo rozchodu. Jenže pak nastal ten zlomový okamžik.
,,Bello. “ oslovil mě a provrtával špičky svých bot pohledem. Aj aj, tohle bude zlý. Nikdy není takhle nervózní.
,,Ano?“ zeptala jsem se a nadzvedla se na loktech. On jen pořád hypnotizoval svoje boty. Trochu mě to rozčilovalo.
,,Víš, přemýšlel jsem.“
,,O čem?“ zněla moje otázka.
,,O nás dvou,“ přiznal se. Teď už jsem se seděla ve vzpřímené poloze, rovná jako pravítko.
,,Přemýšlel jsem a rozhodl se. Už s tebou nechci dál být. Promiň, ale já mám nutkání tě zabít, protože tak krásně voníš. Když jsem ti říkal, že jsem to překonal, říkal jsem to proto, aby ses mě nebála, ale zjistil jsem, že jsem si to říkal sám pro sebe, obelhával jsem se. Bello, chci si najít někoho jiného, někoho, s kým budu moci žít.“ Nezmohla jsem se na nic jiného než na otevření úst, ze kterých nevyšla ani hláska. Mezitím si stoupl a dal se na odchod.
,,Počkej, “ našla jsem svůj hlas.
,,Bello, prosím, neprodlužuj to. Víš, já tě budu milovat pořád, to ano, ale jak krásně voníš, nutí mě tě zabít. A to já nechci. Tak to prosím, nezdržuj, jinak se neubráním.“ řekl a dal se k odchodu. Napadlo mě, že je nějaký neurvalý. Takového jsem ho neznala. Instinktivně jsem se rozběhla za ním a zadržela ho. Ještě že nešel upíří rychlostí. Sice jsem ho chápala, musí být pro něj těžké být v mé přítomnosti, ale já se nechci vzdát.
,,Bello.“ Pokolikáté už ta slova pronesl? Přistoupila jsem k němu blíž a varovala ho pohledem. Viděla jsem, jak se tváří. Stál tam jak zkamenělá socha, ve tváři napsaný strach smíšený s nechutí. Já jsem ale na něj už dál nedbala a políbila ho. Nejdříve stál jako socha a polibek mi neoplácel, ale potom se podvolil.
,,Sbohem,“ zašeptal a upíří rychlostí utekl. Teď jsem stála jako socha zase já. Už ho nikdy neuvidím.
,,To už tě nikdy neuvidím?“ zakřičela jsem nahlas směrem, kterým odešel. Za chvíli se mi dostalo odpovědi, kterou jsem očekávala. Ne. Pravděpodobně odjedou z města a usadí se někde jinde, někde, kde je nějaká hezká upírka, která ho přitahuje pouze vzhledově a duševně, ale ne tak, aby ji vysál kvůli její vůni. Nevěděla jsem, co dělat. Svět pro mě najednou ztratil význam.
Rozběhla jsem se po cestě, odkud naposledy vycházel Edwardův hlas. Když jsem běžela asi deset minut a několikrát zakopla o vyčnívající kořeny, začaly mi docházet síly a já se bezmocně svalila na tvrdou, mokrou zem, kterou jsem ještě navíc máčela slanými slzami, které nešly zastavit.
Ležela jsem tak asi hodinu, možná i déle, nevím, ztratila jsem rozhled o čase. Když mi slzy došly, jen jsem se třásla od hlavy až k patě. Možná to bylo zimou, možná vzlyky, které se nemohly dostat ven, možná to bylo obojím. Já jsem ale nic nevnímala. Bylo mi jedno, že se Charlie o mě určitě bojí, bylo mi jedno, že budu zmrzlá na kost, bylo mi jedno úplně všechno. Byla jsem jen já a temnota, která mě pohlcovala zaživa. Chtělo se mi umřít, chtěla jsem se zbavit těch citů, které nyní ve mně vládly.
Skrz má zavřená víčka, která se chvěla, jsem zahlédla kužel světla. Světlo se stále přibližovalo a přibližovalo, až na mě dolehlo. Viděla jsem pouze siluetu nějaké osoby, která cosi říkala, ale já jí nerozuměla. Byla jsem zahleděná sama do sebe a pořád si přála umřít. Nebo že bych už umřela? Osoba, která mě našla, mě teď obstoupila, klekla si na zem, zatřásla se mnou a pořád na mě promlouvala. Cítila jsem její dotyk a trochu mě zabolela ruka, asi od toho, jak jsem jí měla položenou, takže ztuhla a zmrzla.
Tohle tedy není nebe? V nebi přece není bolest. Nebo jsem skončila v pekle? Ale co jsem udělala tak špatného, že jsem tady skončila? Že jsem se zapletla s upíry? Nebo že jsem se zamilovala do jednoho z nich? Tahle otázka ve mně probudila vlnu smutku, následována vlnou vzteku. Rozzuřeně jsem sebou zatřásla a rychle se posadila.
Člověk vedle mě si viditelně oddychl, ale já ho nevnímala. Byla jsem rozběsněná a měla jsem nutkání do něčeho praštit. Ne že bych měla násilnické sklony, ale musela jsem si nějak vybít zlost. Vzala jsem si do ruky suché listí, kterého tady bylo opravdu málo a začala ho drolit na malinkaté kousíčky. Trochu to pomáhalo.
Člověk vedle mě se zase snažil upoutat pozornost a tentokrát se mu to podařilo. Měl prošedivělé vlasy, na kterých mu seděla kšiltovka, kaštanově hnědé oči, které mi něco připomínaly a pláštěnku, která zakrývala celé tělo. Ani jsem si nevšimla, že by začalo pršet. Podívala jsem se skrz koruny stromů na nebe a do tváří mi začal padat jemný poprašek deště. Ten člověk to jenom přeháněl. Podívala jsem se na něj znovu a až po minutě mi došlo, kdo přede mnou sedí. Můj táta. Charlie.
,,Charlie,“ pokusila jsem se ho oslovit, ale znělo to jak chrapot.
,,Bello, měl jsem o tebe takový strach,“ vyhrkl a objal mě okolo ramen.
Potom jsme se vrátili domů, kde na mě čekal horký čaj, postel a později i doktor, kterého zavolal Charlie, i když jsem mu říkala, že mi nic není.

Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti. Slunce ještě nezapadlo, bylo pořád skoro stejně velké. To mě překvapilo, ale dál jsem pokračovala v psaní posledního dopisu.

Nedokážu bez něj žít, a když ano, viděl jsi, jak to dopadlo. Takhle to bude pro oba lepší. Hlavně si to nedávej za vinu, prosím. Mám tě ráda.
Tvá dcera Bella

Tak, dopis pro Charlie bych měla. A teď přijde to těžší. Napsat dopis Cullenovým. Když jsem na ně pomyslela a řekla si jejich jméno, myslela jsem, že mi srdce znovu exploduje, ale nic se nestalo. Nechápala jsem to, ale byla jsem ráda. Asi jsem byla tak smířená s osudem, že už se těším, až je potkám tam nahoře.
Rychle jsem vzala čistý list papíru a nadepsala ho jejich jménem. Napsala jsem jim totéž co Charliemu, jen s tím, že tam jsem se mohla zmínit o detailech.
Když jsem to dopsala, nevěděla jsem, kam dopisy dát, aby je někdo našel. Tak jsem je strčila do tašky tak, aby vyčnívali, utrhla si jeden rukáv z trička a pověsila ho na větev blízko batohu. Musela jsem jim zanechat nějaké znamení, protože když skočím, počítám, že mě to vynese na břeh dole. Doufám, že je napadne přijít sem nahoru a podívat se, odkud jsem skočila, aby našli dopisy. Vzpomněla jsem si, že tady v La Push bydlí Jacob, náš rodinný přítel. Jen doufám, že teď nechodí na procházky, aby mě neviděl skákat nebo už mrtvou. Sice jsem ho pořádně neznala, ale nepřála jsem mu to.
Vstala jsem a přešla na úplnou hranu útesu. Pohlédla jsem na slunce, jehož jedna půlka se nořila v moři a druhá ještě vydávala nasládlou záři. Měsíce byla taky jenom půlka, půlměsíc. Připomínalo mi to mě a Edwarda. Oba dva jsme byli jiní, ale přesto jsme se potkali. Přesně jako Měsíc se Sluncem. Slunce vycházelo za dne a bylo teplé, jako já. Kdežto Měsíc vycházel za šera, byl na pohled studený, tajemný – úplně jako Edward. I když jsou na obloze spolu, nikdy se nemůžou spojit, nikdy se nemůžou dotknout. To je další podobnost. Mohou se pouze pomyslně dotknout, když je zatmění… teď nevím, zatmění Slunce nebo Měsíce? Setkají se, ale zase se opustí, tak, jak je dáno. Zase velká podobnost s námi. On nemůže být se mnou, protože by mě vysál a tak mě opustil. Dalo by se říct, že můj život je jedno velké zatmění. Nechápu, proč mě to nenapadlo. Věděla jsem, že je příliš dokonalý na to, aby se mnou zůstal. Před sebou jsem vlastně měla přesné vyobrazení nás dvou.
Rozhodla jsem se, že už nebudu dál čekat. Už jsem se těšila, až to všechno skončí. Ještě musím ale udělat jednu věc.
Vrátila jsem se zpátky k batohu, který se válel na zemi a v němž se schovávala má poslední slova. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla fotografii. Byla to fotka, na které byl Edward. Původně jsem byla vyfocená s ním, ale na svůj zjev jsem se nedokázala dívat a tak jsem ho ustřihla a nechala jenom jeho.
Znovu jsem se postavila na hranu srázu a fotku jsem držela těsně před sebou. Dívala jsem se do těch jeho vřelých očí, které byly jiné než posledně. Tady byly veselé, rozjařené, plné lásky, kdežto při posledním setkání je měl chladné, odtažité, skoro se na mě nedíval.
Povzdychla jsem si. Věděla jsem, že mě Alice bude sledovat svým darem a s tím jsem také počítala. Určitě uvidí dopisy i to, co tu právě budu říkat.
,,Sbohem, Edwarde, miluju tě,“ zašeptala jsem a políbila ho na fotografii. Naposledy jsem se podívala na nádhernou krajinu přede mnou a skočila.
Padala jsem dlouho, ale nakonec jsem přeci jen spadla do vody, která mě bodala do všech míst jako tisíce jehliček. Já jsem tu bolest ale nevnímala. Měla jsem velkou rychlost, takže jsem se propadla vodou hluboko. Navíc mě proudy táhly ještě níž, ale nebránila jsem se, naopak, byla jsem ráda. Nesnažila jsem se vyplavat na hladinu, stejně jsem ztratila smysl pro orientaci. S myšlenkou na Edwarda, úsměvem na rtech a blažeností ve tváři jsem zavřela oči a nechala se pohltit tmou…

Autor: RosalieHale, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Slunce a Měsíc - Soutěžní povídka: