Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Síla vánoční lásky od Agule99

24.12.2013 (15:45) • souteznipovidky, Agule99 • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 2038×

Článok je ponechaný v pôvodnej podobe, bez opráv. 

Síla vánoční lásky

Bublal mnou vztek. Kéž by tak už hodina skončila! Tohle je jedna z mála, naštěstí, kde sedím vedle Cullena. Grr!

Celou hodinu mě otravuje, štípě mě do boku, kreslí mi do sešitu srdíčka… A já nevím co ještě. Je jak přerostlé dítě.

„Necháš mě už?“ sykla jsem na něj a snažila se věnovat svoji pozornost věnovat tomu, co vykládá učitel, tomu, co je napsané na tabuli.

Ošila jsem se, když mi jeho až nepřirozeně ledovou rukou sáhl na krk. Svůj vražedný pohled, ze kterého mi snad sršely blesky, jsem obrátila na něj. Plácla jsem ho po ruce a do toho ho kopla do nohy. Říká se přece, že nejlepší obrana je útok, ne? Ale neměla jsem to dělat, protože jsem si tím málem ukopla palec, tak moc měl ty nohy tvrdé.

„Jak ty, tak já taky,“ zamumlala jsem, skoro neslyšitelně, ale jeho zakřivený úsměv mi napověděl, že to nějakým zázrakem opravdu slyšel.

Přestala jsem se soustředit na učitele, protože jsem se snažila nevypísknout, když mě lechtal, anebo se snažila mu taky něco provést. Měla jsem chuť vraždit, vztek mnou probublával jako právě uvařená voda. Fuu.

Došlo mi, že jsme asi museli nadělat víc rámusu, než jsme si mysleli, protože mě najednou zarazilo podivné ticho panující v celé třídě. Otočila jsem se.

„Slečno Swanová? Pane Cullene?“ Díval se na nás tázavým pohledem s pozvednutým obočím učitel. Lehce jsem zčervenala, skoro to nebylo vidět. Zatím.

„To ona si začala. Prosím, pane, celou hodinu mě tu trápí, šikanuje. Já se jen bránil,“ prohlásil až příliš věrohodně. Zalapala jsem po dechu. To snad nemyslí vážně!

„Slečno Swanová?“ obrátil se učitel už jen na mě. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, přímo jsem cítila Cullenův pohled v zádech, který se mi určitě vysmíval.

„Ale- pane, to-to není pravda! Je to přesně naopak!“ bránila jsem se, zuby nehty.

„Slečno Swanová, neztěžujte si to. Proč jste obtěžovala pana Cullena?“ prohlásil otráveně profesor. Bránila jsem se, no, v tom zápalu jsem prohlásila první pitomost, aniž bych si uvědomovala, co to bylo.

„Když on za to může! To on mě celou dobu píchá!“ vykřikla jsem, prvně mi nedošlo, co jsem to z té své nešikovné pusy vlastně vypustila, ale jakmile se celá třída rozesmála a učitel zrudnul vzteky, okamžitě mi to došlo.

„Prstem!“ Marně jsem se snažila zachránit nastalou situaci, ale vzápětí mi došlo, že jsem to moc nezlepšila. Místo toho, abych rozlité mlíko utřela, jsem ho ještě více rozmázla. Fuu.

„Slečno Swanová- no toto!“ vyhrkl učitel, rudý vzteky.

„Ale pane, to není tak jak- píchá mě do boku!“ vykřikla jsem naposledy, sice už to nebyla blbost, a sice se už situace ve třídě uklidňovala, no, já byla červená jako pivoňka, jak moc jsem se styděla a jak moc jsem v tu chvíli Cullena nenáviděla, a ke všemu mě učitel považoval za lhářku.

„Za tyto nemravnosti budete odpoledne po škole!“ procedil skrz zuby učitel. „A dál už se o tom nehodlám bavit!“

„Ale, pane učiteli-“ vyhrkla Angela odněkud ze zadních lavic na moji obranu. Na malou chvilinku mě zahřálo u srdce, že alespoň někdo se mě zastal, no, na dlouho to nebylo.

„A vy také, slečno Weberová. A už ani slovo!“ zakřičel učitel tak, že se doopravdy veškerý smích či ruch ve třídě uklidnil. V tu samou chvíli zazvonilo, učitel si popadl věci a vyletěl ze dveří.

Založila jsem si demonstrativně a naštvaně ruce na prsou. Jestli jsem před tím byla naštvaná, tak jsem to, co jsem právě cítila, neuměla pojmenovat. Byl to shluk pocitů, záporných pocitů.

Vztek, na toho kreténa, i na učitele.

Zklamání, protože jsem opět další válku proti Cullenovi nevyhrála. Kolik že už jsem jich vlastně prohrála?

A stud. Tak moc jsem se styděla, kéž bych se mohla propadnout do země. Příště radši budu mlčet. Jo, to bude jednodušší. Měla jsem na krajíčku.

„Ty!“ obrátila jsem se naposledy na Cullena.

„Ano?“ zeptal se nevinným hlasem se sladkým úsměvem na tváři. Jeden by mu to snad i uvěřil, kdyby mu ale v jeho zelených očích nepoblikávaly ohníčky.

„Nelez mi na oči. A už mě nech na pokoji,“ zasyčela jsem mu do tváře, věnovala mu poslední pohled a rozhodně se otočila zpátky. Popadla jsem batoh, a zatímco jsem do něj cpala věci z lavice, tak jsem cítila, jak se mi přes koutek oka převalila jedna slza.

Rychle jsem ji setřela a ještě na ten malý moment zadržela ty zbývající. Když jsem měla sbaleno, dopadla mi na rameno ledová ruka. Setřásla jsem ji, no, ještě v ten moment se mi omotala kolem zápěstí.

„Co ještě chceš?“ zasyčela jsem na něj, stále k němu stojící zády. Tiše jsem pozorovala valící se zástup ze dveří, a oddechovala.

„Já jen… Promiň,“ ozvalo se mi za zády. Strnula jsem a otočila jsem se.

„Je sice fajn, že se mi omlouváš, ale jedno „promiň“ nevrátí to, že jsi ze mě udělal, už poněkolikáté, největšího blbce pod sluncem! Strč si to svoje „promiň“ někam!“ okřikla jsem ho potichu, a když jsem se otáčela, tak se mi začaly slzy nepřetržitě valit z očí. Vytrhla jsem mu svojí ruku a bez jediného dalšího pohledu, či slova jsem vylétla z již prázdné třídy.

§§§

„Já ho tak moc nenávidím!“ pěnila jsem ještě stále vzteky, když jsem si to kráčela ke své skříňce. Na chodbě už bylo prázdno, krom mě a Angely. To je takovej blbec!

„No tak, vem si to, že už jen půl roku, pak odmaturuješ a zbavíš se ho, hm?“ uklidňovala mě má nejlepší kamarádka.

„To je právě to – ještě půl roku! Ang, děkuju za podporu, ale já optimista doopravdy nejsem. A nejhorší na tom je to, že je to hezkej kretén!“ zabrblala jsem, jak se říká, pod vousy. Na malý okamžik jsem se podívala na Ang, ale hned jsem se zase zaměřila na svoje nohy. Šikovnost není moje nejsilnější stránka. Pane bože, ještě pořád mi je blbě, když si vzpomenu, jak jsem se ztrapnila na hodině. Naštěstí to byla poslední hodina, no, na obědě jsem okamžitě slyšela, jak to všichni omílají – že mě Cullen píchá. To, že mě údajně píchá, se rozneslo rychle – ale jak a čím už ne. Nenávidím drby!

Příště by bylo fajn myslet, Bello.

Jo, to asi jo. Počkat, já netrpím samomluvou, ne, ještě to ne! To, že mě Cullen dovádí k šílenství, ještě neznamená, že jsem doopravdy šílená!

Ale ano, jsi šílená!

„Kušuj!“ vyháněla jsem ten protivný hlas ze své hlavy. Jenže mi nedošlo, že jsem to asi řekla na hlas.

„Ehm, Bells?“

„Promiň. Den blbec a do toho mi je mizerně,“ omlouvala jsem se. Došla jsem ke skříňce, odemkla ji, ale ona jako na potvoru nešla otevřít. Několikrát jsem s ní pořádně zalomcovala, než se mi ji skutečně podařilo otevřít.

Vzala jsem si z ní, co jsem potřebovala a narvala tam to, co se mi nechtělo tahat domů. Zabouchla jsem ji a teprve až teď jsem si všimla Angelina zkoumavého pohledu. Povzdechla jsem si.

„A i kdyby to bylo půl roku do maturity, tak mám pro tebe další pozitivum – za týden jsou Vánoce!“ zajásala. Měla pravdu. Obličej se mi vytáhl do blaženého úsměvu. Miluju Vánoce!

„Jo, to máš pravdu. Konečně!“ usmála jsem se a opřela si hlavu o skříňku. Zívla jsem únavou.

„Nepůjdeme už? Už takhle je skoro pět,“ nabídla mi Ang. Kývla jsem.

„A Bells?“

„Hm?“

„Fakt se ti… líbí?“ zeptala se zvídavě Ang.

„Ehm. No, když on je blbej a hezkej zároveň. Někdy přemejšlim o tom… není na kluky?“ přiznala jsem.

„No. Je tu ta možnost. Ale on je tak trochu hermafrodit, ten nemůže bejt na kluky.“ Zavrtěla Ang hlavou a já vykulila oči. A já, že jsem prý blázen.

„Počkej, jak jako? Hermafrodit?“ Zpod rtů mi uniklo zachichotání.

„No, naše třída se dělí na kluky, holky a na Cullena. Jak říkám, hermafrodit. Vidělas ho někdy s nějakou holkou?“ Zavrtěla jsem hlavou tentokrát já.

„No, tak vidíš,“ zasmála se Angela. Netrvalo dlouho a i já jsem propukla v záchvat, takže jsme cestou k mému červenému náklaďáčku málem několikrát upadly. Přidejme si k tomu to slabé náledí a mojí šikovnost.

„Máš zajímavý domněnky, Ang, ale začínám pochybovat, který z nás hrabe víc,“ pousmála jsem se, ještě udýchaná z předchozího záchvatu. Na tvářích jsem cítila mokré cestičky od slz z toho smíchu.

„A i když to není pravda, zasmály jsme se, ne?“ Oplatila mi pousmání. Kývla jsem se vlezla do auta. Přelezla jsem si na sedadlo řidiče, Ang se uvelebila hned vedle mě.

Nastartovala jsem motor, kterému se nejprve moc nechtělo, no, pak nakonec začal spolupracovat, k mému štěstí a radosti. Vážně díky, ale uváznout ve škole dýl, než je to nutné, plus si připočtěme dvě hodiny, které jsme strávily po škole… Ne, díky, nechci.

Měly jsme tam strávit jen hodinu a půl, ale prodloužil nám to, když jsme místo toho, abychom psaly věty, po sobě čmáraly fixama. Byl to hrozná nuda, on sám je mrzout, říkal si o to.

Cesta uběhla rychle, Angela bydlí jen kousek od školy a já kousek od ní, takže než jsem se nadála, byla jsem doma. Ještě chvilku jsem si užívala tepla, které panovalo v autě, a teď již blažené a rozveselené nálady, než jsem vystoupila z auta a opatrně se vydala k domu.

Z batohu jsem vytáhla svazek, no, ne klíčů, spíš plyšáků, bužírek, přívěsků a všeho jiného. Uprostřed byl jen jeden klíč – od našeho domu. Čas od času, jsem přemýšlela, že něco z toho sundám, ale bylo mi toho líto. Zvyk je železná košile.

Ačkoli se teprve začínalo stmívat, tak mi chvíli trvalo, než se mi podařilo trefit se do zámku. Nakonec se mi to povedlo.

Odemknula jsem, vlezla do tepla a rychle zabouchla, aby dovnitř nesáhla zima a mráz zvenčí. Dokud jsem nebyla z teplého auta venku a znovu v teple, neuvědomila jsem si, jaká je tam zima.

Kabát jsem pověsila na věšák, zula si kozačky, dala je pod topení a vyšla z chodby dál. V kuchyni se nesvítilo, zato v obýváku hrála televize.

„Mami?“ zvolala jsem, když jsem se ztuhlá, ale jen lehce, potácela do obýváku. Najednou jsem byla unavená.

„Hm? Kdes byla tak dlouho?“ zabručela, no, víc pozornosti mi nevěnovala. Byla tu sama, taťka byl ještě v práci.

„Po škole,“ zamumlala jsem. Zvedla se z lehu, doposud byla v tom gauči doslova zapadlá a schovaná, takže jsem jí konečně viděla. Jedním pohledem jsem zjistila, že právě sleduje jakýsi vánoční film.

„Ty a po škole? Nevěřím. Tak povídej, co jsi zase provedla, hm?“ zeptala se mě. Proč musím všechno vždycky provádět já?

Podala jsem jí beze slov omluvňák, který jsem vytáhla z tašky a otevřela ho na stránce, kde byla i ona poznámka.

O hodině obtěžuje spolužáka, dělá jiné nemravnosti, nedává pozor a tvrdí, že ji její soused píchá prstem.

Pak už tam následoval jen profesorův podpis.

Sledovala jsem mamku, jak čte poznámku a její reakce na ní. Nejprve měla jen zvednuté obočí a cukaly jí koutky, no, pak se rozesmála naplno, jako nějaká puberťačka.

Založila jsem si ruce na prsou a čekala, u toho jsem nedočkavě a netrpělivě podupávala nohou.

„Už ses dosmála?“ zeptala jsem lehce otráveně, protože už mě unavovalo, jak se mi všichni smějí.

Mamka kývla a kupodivu, už byla vcelku klidná. Jen jí ještě lehce cukaly koutky, no, už to bylo lepší.

„Tak povídej,“ řekla a ukázala na křeslo, abych si sedla. Opravdu jsem udělala, jak řekla a spustila.

„Ty víš, že to není poprvé viď, co mě ztrapnil? No, tak tentokrát, celou hodinu mě lechtal, štípal, kreslil mi srdíčka do sešitu a jiné – a ano, doopravdy mě píchal. Ale prstem a do boku. Tak já jsem ho plácla a kopla, mimochodem, je strašně studený a tvrdý, jako kámen, měl by jít na vyšetření, ale to jsem odbočila. Já ho plácla, kopla, učitel to viděl a Cullen to svedl na mě. Já se bránila, čímž jsem se ztrapnila, on mi řekl, že budu po škole, a když mě Ang bránila, tak skončila po škole taky,“ vychrlila jsem ze sebe na jednou a sledovala, jak mamce nejprve cukaly koutky, no, pak spíš už jen se zvednutým obočím poslouchala.

„Aha,“ vypadlo z ní. „A v pohodě, Bells?“ Svraštila obočí.

„Jo, dokonce se mi omluvil. Načež jsem ho seřvala a odběhla,“ svěřila jsem se jí a povzdechla si. Sklopila jsem oči a zkoumala podlahu našeho obýváku. Najednou byla tak zajímavá…

„Bello?“

„No?“ protáhla jsem to a dál zkoumala každičký centimetr naší podlahy. Fajn, asi čeká na to, až k ní zvednu ty oči, co? Poslední myšlenka, poslední pohled… Zvedla jsem oči.

Střetla jsem se s těma jejíma, upřímnýma, laskavýma. Zahřálo mě u srdce, že mám takovou maminku, jakou mám.

„Jestli ti ještě něco udělá-“

„Mami, vážím si toho, ale jsem už dospělá. Ale děkuju,“ líbla jsem ji na tvář. Znovu jsem zívla. Mamka kývla, zřejmě uznala, že mám pravdu.

„Jo, tak, já si asi půjdu odnést věci,“ řekla jsem a zvedla se. Pomalu jsem se protáhla, vzala batoh, který jsem předtím zřejmě položila na zem. Chtěla jsem jít nahoru, nejradši bych už teď, odpoledne usnula, ale i kdyby se tak doopravdy stalo, tak se chci nejdřív najíst.

Můj žaludek, mi jedním kratším zaškrundáním dal najevo, že mám pravdu. Vzala jsem to přes kuchyň, kde jsem plánovala si vzít jogurt, müsli a možná i si namazat toast.

V mých plánech mě ale vyrušil zvonek. Položila jsem batoh, na půli cesty do kuchyně a vydala se ke dveřím. Koukla jsem se kukátkem a spatřila mladého muže, oblečeného v modré uniformě. Co tu takhle pozdě dělá pošťák? Vždyť je… Koukla jsem se na hodiny. Vždyť je něco okolo pěti hodin, skoro půl šesté!

Otevřela jsem. Doopravdy mě zrak nešálil a stál tam pošťák s velkou kyticí rudých a bílých růží – mých nejoblíbenějších květin. Kdo to sakra…?! Je možné, že by… Ne, to mu nevěřím. Že by mi Cullen poslal květiny? Po dnešku?

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a ošila se, jak na mě sáhla zima z venku. „Jak to, že nesete poštu tak pozdě?“

„No, toto je spíše neoficiální pošta. Prostě mi dal něco málo peněz navíc, no,“ dodal, když jsem se na něj nechápavě zamračila. Pak mi podal květiny, a aniž bych se ho stačila zeptat, kdože ten tajemný odesílatel je, zmizel jako pára nad hrncem. Tedy, normálně odešel, ale byla jsem moc unavená, líná a zmrzlá na to, abych na něj volala.

Rychle jsem zabouchla, aby sem nešla zima ještě víc, došla do kuchyně a posadila se na židli.

„Kdo to byl, Bello?“ zvolala na mě mamka z obýváku.

„Uhm, ale nic, jen nějaký omyl,“ křikla jsem zpátky. Prohlédla jsem si růže lépe. Byly zabalené v krásném, určitě drahém papíru, omotané stuhou. Visel u nich lísteček, na kterém bylo napsáno jen jedno jediné slovo: Promiň.

I kdybych v tom nepoznala Cullenovo písmo, kdo by mi posílal omluvu? Cullen.

Ano, byl to „jen nějaký omyl“. Pff. Vážně si myslí, že rok mučení, lechtání a ztrapňování odčiní jednou kytkou?

Aniž bych o tom nějak rozhodovala, cítila jsem, že mi to ale svým způsobem zalichotilo. Zčervenala jsem. A jak ksakru věděl, že mám nejraději rudé a bílé růže? Zakroutila jsem nad tím hlavou.

Zvedla jsem se, došla pro vázu, kterou jsem prázdnou spatřila na kuchyňské lince. Lísteček jsem hodila do koše, papír taky a nějak to naaranžovala, aby mamka nepoznala, že jsem dostala květiny. Nemusí hned všecko vědět.

Růže se vešly do vázy tak akorát. Popadla jsem ji, došla ke schodům a vzala do druhé, prázdné ruky batoh. Vodu do vázy dám raději až nahoře, jsem takové nemehlo, že bych to ještě na schodech vylila.

Vyšlapala jsem unaveně schody a jen co jsem dala batoh do pokoje, tak jsem šla do koupelny, abych do vázy dala vodu.

V pokoji jsem ji postavila na stůl. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem si k nim ani pořádně nepřivoněla. Jak jsem řekla, tak jsem taky udělala, ale očividně jsem se toho musela nadechnout víc, protože jsem se vzápětí rozkašlala, jak to byla silná vůně.

Kecla jsem si na postel a znovu mi zakručelo v břiše. Úplně mi příchodem pošťáka vypadlo to jídlo z hlavy. Nikam se mi nechtělo, ale hlad byl silnější. Ani nevím, kde jsem tu únavu nabrala, ale, koneckonců, zítra je sobota, takže se tak jako tak vyspím.

Namáhavě jsem se postavila na nohy a váhavě čekala, než se přestanu houpat ze strany na stranu. Pak jsem sešla s hladovým žaludkem dolů.

§§§

Tohle byl nějaký divný sen. Seděla jsem vedle Angely, která, místo toho, aby mluvila, tak jí zvonilo z pusy. Podívala jsem se na profesora, který stál před tabulí, ale vypadal úplně stejně. Chtěla jsem něco namítnout, protože to doopravdy nebylo normální, když vtom jsem si povšimla, že se mi děje to samé.

S leknutím jsem se posadila na posteli a vydechla si, když jsem zjistila, že nikomu, ani mě doopravdy nezvoní z pusy, pouze nějaký blbec dole nepřetržitě zvoní na zvonek. Už teď jsem chtěla vraždit.

Namáhavě jsem se vyhrabala z postele a podívala se na hodiny. No to nemyslí vážně! Je osm hodin ráno! Už teď je ten dotyčnej mrtvej. Grr!

Nazula jsem si pantofle, protože jsem neměla jinou možnost, než sejít dolů. Rodiče jeli na víkend kamsi nakupovat. Snad do Německa, či kam. Taťka byl k tomu sice donucený, ale jel. Málem bych na to zapomněla, že mám volný dům pro sebe.

Takže doopravdy musím dolů. Achjo! Nevím, co jsem komu udělala, že se nemůžu ani pořádně vyspat.

Během té doby, co jsem, překvapivě bez úhony, scházela schody, jsem si protírala oči. Tušila jsem, že už se pak nemá cenu vracet nahoru, takže čím dřív se probudím, tím líp.

U dveří jsem se zastavila a poněkolikáté už zalitovala, že nemáme kukátko. A to je táta policista, prosím!

„Kdo je tam?“ zamumlala jsem ještě stále ospale, když zvonek na chvilku přestal. Nevím, co je to za blázna, který zvoní nepřetržitě půl hodiny v kuse.

„Ehm. Já?“ odpověděl mi až převelice známý hlas. Není možná. Váhavě jsem odemkla, ale řetěz nechala zavěšený a pootevřela dveře. Stačil mi jediný pohled na tu zrzavou kštici, abych zase velmi rychle zabouchla, než využije situace.

Cullen! Co tady dělá? Jak se opovažuje? A jak ksakru ví, kde bydlím?  Jeho kytky možná hezky voní, ale to mě neobměkčilo.

„Co tady děláš?“ procedila jsem skrz zuby dost hlasitě na to, aby to slyšel i přes dveře. Doslova jsem vrčela.

„Já bych se ti chtěl omluvit, za ten včerejšek. Přehnal jsem to. Přeháním to od začátku, já, nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Prosím,“ odříkal to skoro jako naučenou básničku, ačkoli jsem cítila, že to možná myslí i upřímně. Ale roky praxe mi okamžitě prozradily ten pravý důvod, proč je tady.

„Co ode mě chceš?“

„Já? Já od tebe přece nic nechci-“ zarazil se, když jsem schválně rukou bouchla o dveře, aby věděl, že mu to nežeru.

„Fajn, fajn. Možná bych měl jednu prosbu…“

„Vyklop to už,“ zavrčela jsem znovu a obrátila oči v sloup.

„Šla bys se mnou na večeři? Prosím?“ Vykulila jsem oči. On mě chce celou dobu pozvat na večeři?!

„Cullene, to nemyslíš vážně, viď?“

„No, jde o to, že moje sestra mi chce někoho dohodit, takže…“

„.takže ti mám sloužit na jeden večer jako tvoje přítelkyně, aby tě přestala otravovat,“ povzdechla jsem si, když jsem za něj dokončila větu.

„Eh, jo. Přesně o to jsem tě chtěl požádat,“ řekl.

„Co za to dostanu?“ Hrála jsem si s řetízkem na dveřích, až jsem ho úplně uvolnila. Ach jo, proč jsem tak snadno poddajná? Ale, zase, lákala mě představa, že ho třeba před jeho rodinou nenápadně ztrapním. A kdo ví, poznat nepřítele se vždycky hodí, takže, koneckonců…

„Přestanu… přestanu tě otravovat. Ani si tě nevšimnu. Jen, prosím, zítra bych to fakt potřeboval,“ přiznal se. Vyletěla jsem.

„Zítra?“ Otevřela jsem dveře, nedbajíc na to, že jsem v pyžamu.

„No,“ špitnul. Ještě nikdy jsem Cullena neviděla takového, jaký byl teď. Byl to šok a roky s ním, mě naučily k ostražitosti. Nedokázala jsem mu najednou začít věřit.

Založila jsem si ruce na prsou a povzdechla si. Přikývla jsem, protože čas jsem měla a jestli mi za to konečně dá pokoj, tak to za tu jednu proklatou večeři stojí.

„Ale dáš mi pokoj a hned po večeři spolu sehrajeme rozchod, jasný?“ Zamávala jsem mu ukazovákem před očima a na malý moment jsem v jeho očích spatřila smutek, když jsem domluvila, no, pak to bylo pryč. Kývl.

Natáhl pravou ruku a já ji přijala. Měl ji ledovou, takže jsem se celá otřásla a dokonce mnou projel malý elektrický proud. „Platí,“ řekli jsme oba dva a na chvíli se jeden druhému dívali do očí. Jeho zelené, příjemně zelené, bez žádných vedlejších jiskřiček, které by znamenaly hrozbu, se mi líbily. Raději jsem ihned uhnula pohledem, protože mi ten jeho pátravý začínal připadat neslušný a nepříjemný. Mávnutím ruky jsem se rozloučila.

„Tak teda zítra.“ Pak jsem se otočila a zaběhla dovnitř, do tepla.

§§§

 „Tak jo. Znovu si to projdeme. Známe se dva roky, rok spolu chodíme, ale ty jsi byla vždycky stydlivá, takže proto jsem tě nikdy zatím nepředstavil. Hm, co ještě…“ zamyslel se Cullen. Bože. Ani nevím, proč jsem tohle podstoupila doopravdy dobrovolně.

„Jasně, jasně, blbá nejsem. A moje nejoblíbenější knížka je Romeo & Julie nebo na Větrné hůlce, miláčku,“ dodala jsem s kyselým podtónem v hlase.

„Stačí, když mi budeš říkat Edwarde, díky,“ odsekl mi on.

„Měl bys bejt slušnej, protože ti tam taky můžu ztropit hysterickou scénu. Pak bys to měl holt blbý, no.“ Pokrčila jsem rameny a zadívala se raději z okna. 

Probodl mě vražedným pohledem, ale taky už mlčel a věnoval se cestě. Nevědomky jsem pozorovala okolní krajinu, zakrytou sněhem, ale moc toho neviděla, kvůli té tmě, která tam panovala.

U toho jsem poslouchala rádio, takže když začala hrát moje oblíbená písnička, tak jsem se automaticky natáhla, abych nastavila hlasitější volume. No, nebyla jsem ovšem jediná, koho to napadlo.

Když už jsem se skoro dotýkala knoflíku, tak se moje ruka střetla s tou jeho. Normální člověk by hnedka uhnul, když by jím projel elektrický náboj, který se vzal nevím odkud, no, já neuhnula. Ještě nějakou chvíli jsem se nevědomky dotýkala jeho ruky a topila se v jeho zelených studních, než jsem se odtáhla a naše pohledy se od sebe odtrhly.

Cítila jsem lehkou červeň ve tváři, proto jsem se raději zadívala znovu z okna. Povšimla jsem si, že dal to rádio přeci jen nahlas, ale to už ta písnička dávno skončila. Nevadilo mi to, protože jsem ještě stále byla zaražená tím, co se stalo.

Co se to vlastně stalo? Nechápala jsem to, absolutně. Povzdechla jsem si. Nechám to na později.

„Jsme tady,“ prořízl ticho jeho sametový hlas a já se automaticky podívala z okna na jeho straně, odkud jsem zahlédla světlo. Stál tam velký, skoro celý prosklený dům, na který jsem se nemohla vynadívat.

„Páni,“ vydechla jsem. On jenom kývl. Odepnula jsem si pás a zašmátrala po klice na dveřích, ale Cullen mi je otevřel a ještě mi podal ruku. Mírně jsem nad tím pozvedla obočí, ale nechala to být. Pak ji pustil.

Zamknul auto a pak jsme se vydali k jejich domu. Najednou chytil moji ruku, znovu, ale já ucukla, než mi došlo, že už bych si měla začít hrát na jeho přítelkyni. Sevřela jsem ji a na tvář nasadila úsměv, sice ne zrovna věrohodný, ale co se dá dělat.

Cullen - tedy, Edward, měla bych mu tak říkat i v duchu, raději - mi galantně podržel dveře, netušila jsem, jestli to hraje nebo jestli je doopravdy dneska v tak dobré náladě.

Vešli jsme a já nemohla nic, než znovu žasnout. Všude bylo vymalováno bíle, nábytek byl upravený a umístěný tak originálně a dokonale. I barvy byly sladěné, do jednoho kusu nábytku, doopravdy dokonalé.

„Páni,“ řekla jsem, spíše zašeptala, znovu. Nedalo se nad tím nežasnout. Ještě jednou jsem se otočila kolem dokola, abych se porozhlédla. Vážně to tu měli nádherné. Dočista ze mě opadla ta špatná, znuděná nálada.

„Kam si můžu dát kabát?“ zeptala jsem se, když skončila s prohlídkou. Sice bych se na to dokázala dívat věky, ale troufala jsem si říct, že pro tento moment jsem se nasytila. Sundala jsem si kabát, i si zula boty a čekala. Edward mi je vzal z ruky, kozačky položil ke dveřím a kabát pověsil na věšák, kterého jsem si předtím nevšimla.

Pak mě, zřejmě v rámci předstírání, chytil za ruku a odvedl někam dál. Odhadovala jsem to na kuchyni nebo na jídelnu, nevěděla jsem, kde by tak mohli mít jídelní stůl.

Nezmýlila jsem se, doopravdy to byla jídelna, stejně tak hezky vybavená, jako chodba. Zčervenala jsem, když jsem spatřila pár, muže s ženou. Zřejmě Edwardovi rodiče. Za nimi stála menší, černovlasá dívka, to musela být zřejmě Edwardova sestra. Všichni byli velmi krásní.

„Dobrý den,“ špitla jsem a sklopila oči k podlaze. Cítila jsem na sobě pohledy všech, Edwardův, i jeho rodiny.

„Rodinko, představuji vám moji dívku, Bellu, Bello, toto je má… rodina,“ zarazil se, no pak jsem podle tónu hlasu poznala, že se usmál.

„Těší nás,“ řekl někdo, podle ženského hlasu jsem tipovala jeho matku. Konečně jsem se nadechla a odhodlala se na ně podívat. Všichni se na mě usmívali, v očích měli dobrotu a upřímnost, najednou mi až bylo líto, že jim tady lžu. Vyhnala jsem ty myšlenky z hlavy a usmála se také.

„Mně taky,“ odpověděla jsem a pevněji stiskla Edwardovu ruku.

„Mimochodem, já jsem Esme, můj manžel se jmenuje Carlisle a toto je Alice. Edwarda jsme adoptovali, ale bereme ho za vlastního,“ rozpovídala se najednou, Edwardova matka, teď už jsem věděla, že Esme. Teď už jsem chápala, proč se předtím Edward tak zarazil, když představoval svoji rodinu.

Na moment jsem se zadívala do Esmeiných očí, měla je hnědé, taková světlá čokoláda. Carlisle je měl modré, když ž jsme u toho a Alice je měla černé. Nevím, proč mě zaujaly zrovna oči, no, raději jsem nezírala dlouho, protože mi to přišlo krajně neslušné.

„Nepůjdeme jíst?“ zeptal se Edward. Souhlasila jsem, už mi kručelo v žaludku. Edward povídal, že Esme vaří dobře, ba co, výborně, takže jsem se i těšila.

Esme se otočila a šla do kuchyně pro jídlo. Edward mě vytáhl za ruku ke stolu, dokonce mi i odsunul židli. Byla jsem už několikrát za tenhle večer šokovaná, jak moc je milý – pořád tu byla možnost přetvářky, navíc, dělala jsem pro něj službičku, takže…

Ale nechtěla jsem tomu věřit. Část mě – ano, opravdu se mi Edward stále tak nějak líbil, tak nějak hodně – doufala, že to myslí upřímně. Ale nevěděla jsem to.

Za chvilku se ke mně donesla vůně linoucí se z kuchyně. Mhm, to voní vážně krásně!

Zastrčila jsem si uvolněný pramen vlasů za ucho, abych si ho, jak se znám, nenamočila do jídla. Pak už se Esme objevila s dvěma talíři, který dala mně a následně svému synovi. Povšimla jsem si, když se naše ruce nevědomky dotkly, že je má ledové, asi stejně jako Edward. Nevěnovala jsem tomu pozornost.

„Vy nebudete jíst?“ zeptala jsem se poněkud hloupě, když Esme stála a čekala, snad jestli mi to chutná. Ale starost mít nemusela, už od pohledu to vypadalo nádherně, lasagne jsem vždycky milovala.

„Ale to víš, že budeme, ale jsi náš host a hosté jsou zpravidla první, a Edward je k tobě nejblíže,“ usmála se na mě a odešla pro zbytek talířů. Chopila jsem se příborů a začala jíst.

Když už jedli opravdu všichni, tak se ozývalo jen cinkání příborů. Zřejmě při jídle nemluví. Bezmyšlenkovitě jsem polykala sousto po soustu a ještě jednou se rozhlédla kolem. Tentokrát mi do oka padl jejich nazdobený a rozsvícený vánoční stromek.

Ani mi nijak nedošlo, že je adventní neděle, předposlední, protože po té další jsou hned v úterý Vánoce. Zjistila jsem to díky tomu, že měli zapálenou svíčku, respektive tři svíčky. Nevadilo mi, že jsem na advent zde, moji rodiče stejně byli na trzích v Německu, jak už jsem podotkla.

Dohodli jsme se tak. Až na to, že mamka předpokládala, že budu u Angely. Menší detail.

Ani jsem si nevšimla, že už mám skoro prázdný talíř, ačkoli mi to neuvěřitelně chutnalo.

„Páni, bylo to výborné paní Cullenová… Esme,“ opravila jsem se, když už se mě chystala napomenout. Zvedla se, aby odnesla talíře. Když to vše nanosila do kuchyně, tak přinesla víno a všem nám nalila.

„Rodiče o tom vědět nemusí, dohodneme se tak?“ usmála se na mě a šibalsky na mě mrkla.

„V pohodě, alkohol mám v rozumné míře dovolený, i víno. Děkuju,“ řekla jsem. Byla to pravda, ačkoli mi ještě nebylo osmnáct, i tak jsem ho měla doopravdy dovolený. Pak jsem si povšimla, jak se Alice doslova třese na to, aby se mě konečně mohla na něco zeptat.

„Alice, nech Bellu vydechnout, právě dojedla. Alice je tak trochu… zvědavá,“ dodala směrem ke mně, když jsem lehce povytáhla obočí. Edward si odfrkl a něco řekl, sice potichu, ale i tak to jeho sestra slyšela, takže se na něj zamračila.

„To je slabě řečeno.“ A zašklebil se na ni. Uchopila jsem skleničku a napila se. Nepoznala jsem druh, ani jsem se nechtěla ptát, nebyla jsem znalec, nic by mi to neřeklo. Bylo červené a chutnalo mi, to mi ke štěstí stačilo.

„Tak jo, jak dlouho se znáte? Jak dlouho spolu chodíte?“ vypálila hned, jakmile mohla. Přesně ta otázka, kterou jsme čekali.

„Dva roky se známe, jeden rok spolu chodíme,“ řekla jsem a pod stolem chytla Edwardovu ruku. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale nepodívala jsem se na něj. Nevím proč a nevím od kdy, ale najednou jsem ho vnímala úplně jinak. Motýlci v břiše mluvili za vše.

„Proč jsi nám Bellu nepředstavil dřív?“ zeptala se znovu. Když jsem se na ni pozorněji zadívala, tak jsem si všimla, že je v podstatě drobná, takový skřítek a k tomu ty její rozčepýřené vlasy… hotový elf.

„Styděla se,“ odpověděl jí pohotově Edward svým sametovým hlasem. Nato jsem lehce zčervenala.

„Alice, nechtěla bys dát Belle oddych? Ať si s námi užije v klidu advent,“ zastala se mě Esme.

„No jo, fajn, tak ale ještě poslední, ano?“ zaškemrala, jejím psím očím se nedalo odolat. Povzdychla jsem si.

„Co jsou Edwardovy zájmy?“ položila poslední otázku, přičemž ve mně doslova hrklo. Doufala jsem, že to na mě nebylo vidět. Tohle mi ten blbec neřekl!

„Ee…“ zakoktala jsem.

„Alice, tohle jsem jí neřekl, protože jsem jí chtěl udělat překvapení!“ zavrčel Edward. Zasáhl právě včas. Netušila jsem, zda to bylo popravdě, ale i kdyby ne, zahrál to dobře. Alice povytáhla obočí, ale mlčela.

„Nejradši hraju na klavír, takže, jestli bys chtěla zahrát…“ obrátil se Edward na mě a maloval mi prstem po ruce uklidňující kolečka. Zabralo to. Usmála jsem se.

„Určitě, klavírní skladby miluju!“ projevila jsem patřičné nadšení, které ale hrané nebylo určitě. Edward se zvedl a ruku v ruce jsme se vydali k pianu, které stálo hned u stromečku. Nijak jsem ho předtím nezaregistrovala. Bylo starší, ale nádherné a jednoduché, černá barva se mi líbila nejvíc.

Cítila jsem na sobě pohledy ostatních, kteří ale zůstali sedět u stolu. Tedy, až na Esme, ta se totiž zvedla, protože šla umýt tu horu nádobí, co zbyla po večeři.

Edward se posadil na stoličku a já jsem chtěla zůstat stát, no, on si poklepal na koleno, abych si mu na něj sedla.

„Nebude se ti tak hůř hrát?“

„Ne, v pohodě,“ usmál se. Sedla jsem si a zavřela oči, jakmile se ozvaly první tóny. Opřela jsem se mu o hruď, nevědomky, snad už jsem ani nevnímala to, že by šlo o nějaké předstírání. Absolutně jsem se vnořila do té hudby, vnímala jsem i ty tóny, které tam přímo nezazněly. Cítila jsem z toho přívaly pocitů, různých pocitů, ale nádherných. Ani jsem nevnímala, že už by se blížil ke konci a najednou bylo ticho.

„To bylo nádherný,“ zašeptala jsem a teprve potom otevřela oči.

„Děkuju. To jsem složil sám,“ přiznal se Edward. Šokovaně jsem se k němu otočila.

„Sám?“ vykulila jsem oči, ale on mi neodpověděl. Místo toho nasadil frustrovaný výraz.

„Proč pláčeš?“ Dotkla jsem se své tváře. Doopravdy jsem plakala, aniž bych to nějak zaregistrovala.

„Já nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Asi z těch všech pocitů.“ Pokrčila jsem rameny a sklopila hlavu. On mi ji zvedl a zadíval se mi do očí.

„Je o tobě,“ zašeptal. Zarazila jsem se. Zasekla jsem se v jeho zelených studních. Vzduch v místnosti jakoby se dal krájet.

„O mně?“ podivila jsem se.

„Já, napsal jsem ji, když jsem tě poprvé uviděl. Líbila… líbila ses mi od začátku, ale já nevěděl, jak to dát najevo. Proto jsem se asi choval jako blbec, jinak nevím,“ omluvil se mi. Skousla jsem si spodní ret. Srdce mi bušilo, v břiše jsem měla motýlky a nohy se mi třásly.

Najednou jsem zjistila, že jsme tu sami. „Kde jsou ostatní?“

„Asi nám chtěli dát soukromí.“

„Soukromí… na co?“ zeptala jsem se provokativně, ani nevím, co to do mě vjelo. Polib mě, polib!

„Na tohle.“ A pak se naše rty setkaly, v jednom smířlivém, zamilovaném a hlavně vánočním polibku.

„Veselé Vánoce,“ zašeptali jsme společně, když jsme se od sebe odtrhli a znovu se políbili.

Autor: souteznipovidky, Agule99, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Síla vánoční lásky od Agule99: