Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Princ na bílém koni od EdBeJa

24.12.2010 (07:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 4× • zobrazeno 6207×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

EdBeJa

Princ na bílém koni

Seděl jsem na pohovce ve svém pokoji a četl knihu, když se rozletěly dveře a v nich se objevil Carlisle.

„Edwarde, budeš mě muset zastoupit. Volali mi z nemocnice, že nám vezou vážný případ,“ oznámil mi v rychlosti, zatvářil se omluvně a byl pryč.

„Carlisle!“ zavolal jsem za ním.

„Promiň,“ ozvalo se od vchodových dveří a pak už jsem jen slyšel, jak nastartoval auto a odjel.

„Paráda,“ zamumlal jsem a odložil knihu. Ozvalo se zaťukání.

„Můžu?“ zeptala se Esme, když ke mně nakoukla.

„Nebyl by na to lepší Emmett?“ zkusil jsem zoufale.

„Zlato, kdyby tu byl… Ale víš, že přijedou s Rose až zítra,“ odpověděla mi. Sakra, na to jsem zapomněl. Než jsem se stačil zeptat na Jaspera, Esme zakroutila hlavou. Zřejmě tušila, s čím se chystám vyrukovat.

„Jasper jel s Alice do města a jen tak se asi nevrátí,“ oznámila mi. Zhluboka jsem se nadechl a odevzdaně vstal z pohovky.

„Tak jdeme na to,“ řekl jsem jí rezignovaně.

Esme mi pomohla se ustrojit a za půl hodiny už jsem seděl v obchodním domě v křesle. Když jsem viděl, kolik mrňavých človíčků se řadí do fronty, trochu jsem se zhrozil. Carlisle, proč jen jsi s tím musel souhlasit?

Dívka oblečená do kostýmu elfky, se na mě tázavě podívala a já jí dal kývnutím hlavy povel, aby ke mně pustila první dítě.

„Ahoj, Santo,“ pozdravil mě drobný chlapec, jen co se mi usadil na klíně.

„Ahoj, jakpak se jmenuješ?“ zeptal jsem se toho drobečka.

„Já jsem Ben,“ odpověděl mi nesměle.

„No, Bene, jaké je tvé přání?“ ptal jsem se ho, i když už jsem dopředu věděl, co mi odpoví.

„Moc bych si přál velké červené hasičské auto,“ zašeptal Ben a v očích se mu zajiskřilo.

„A byl jsi celý rok hodný?“ pokračoval jsem v kladení otázek.

„Ano,“ odpověděl mi a trochu se zarděl. Hmm, zřejmě to tak úplně pravda nebyla. Viděl jsem, jak si skousl ret, a aniž by chtěl, pár lumpáren mi v myšlenkách ukázal. Byly to jen drobnosti, většinou úsměvné. Podíval jsem se na jeho matku. Její myšlenky mě ujistily, že synovo přání slyšela. Popřál jsem oběma krásné svátky a malému slíbil, že se pokusím jeho přání splnit.

Uběhly asi dvě hodiny a mně se zdálo, že se fronta mrňousků vůbec nezmenšila. To bude na dlouho. Přejel jsem očima zástup dětí a musel se pousmát nad některými jejich přáními.

Odpoledne se chýlilo ke konci. Poslední dítě se vrátilo k mamince a já se zvedl, že pojedu domů.

„Počkejte ještě chvilku, prosím,“ ozvalo se zpoza rohu. Otočil jsem se tím směrem a viděl muže a ženu - zřejmě rodiče - s malou hnědovlasou holčičkou. V očích se jí leskly slzičky. Posadil jsem se tedy zpět do křesla a počkal na malou, než přijde ke mně.

Natáhl jsem k ní ruce, posadil si ji na klín a nadechl se. V tu chvíli jsem ucítil tak lákavou a dráždivou vůni, že se mi ústa okamžitě zalila jedem. Je to jen dítě, malá holka, Edwarde, snažil jsem se uklidnit. Jestlipak chutná její krev stejně dobře jako voní? Monstrum ve mně začalo spřádat plány, jak si odpovědět na tuto otázku.

„Santo?“ promluvila na mě malá. Se sebezapřením, jakého jsem byl v tuto chvíli schopen, jsem se na ni podíval. Pozorovala mě takovým zvláštním způsobem. Jakoby chápala, co se ve mně právě teď odehrávalo. Nedýchal jsem, ale i přesto jsem ze své mysli nedokázal vypudit vzpomínku na vůni její krve.

„Jakpak se jmenuješ, holčičko?“ vysoukal jsem ze sebe s obtížemi. Zkoušel jsem číst v její mysli, ale nedařilo se mi to. Copak na nic nemyslela?

„Isabella, ale raději mám, když se mi říká Bella,“ svěřila se mi. To, že jsem nedokázal číst její myšlenky, zaměstnalo můj mozek natolik, že se mi na chvíli podařilo odsunout do pozadí vzpomínku na to, jak krásně mi voněla její krev.

„Povíš mi svoje přání, Bello?“ zeptal jsem se jí zastřeným hlasem. Bella se mi znovu podívala do očí, pak se otočila na rodiče, usmála se na ně a nahnula se mi k uchu. Neúmyslně tím znovu nalomila moje sebeovládání. Její krční tepnu jsem měl tak blízko, že jsem dokonce slyšel krev, která jí protékala a vybízela mě, abych ji ochutnal.

„Víš, Santo, hrozně bych si přála prince na bílém koni. Ne hned, ale až budu velká,“ pošeptala mi přímo do ucha.

A zase nevíme nic. To by mě zajímalo, co jí teda máme koupit, když neznáme její přání. Přečetl jsem si v myšlenkách jejího otce. Možná bychom jí mohli koupit panenku. Slyšel jsem matčiny myšlenky. Na rodiče tedy moje schopnost „působila“, proč to nefungovalo u Belly?

„Hmm, zajímavé přání. Jsi si jistá, že nechceš třeba panenku?“ zkusil jsem a vydechl poslední kapku vzduchu.

„No, panenka by také nebyla špatná,“ řekla váhavě po krátkém zamyšlení. „Tak víš co? Teď bych teda chtěla panenku. Ale musí mít dlouhé vlasy,“ upozornila mě se zvednutým ukazováčkem. „A až budu velká, tak mi pošleš prince, jo?“ smlouvala. To má z těch pohádek. Která holčička v jejím věku přemýšlí nad tím, že by chtěla prince, až bude velká. Ještě štěstí, že si řekla alespoň o panenku. Po kom to dítě je? Přemýšlel Bellin otec.

Mrkl jsem na Bellu, že jsme teda domluvení. Zcela nečekaně se ke mně nahnula a vlepila mi pusu na tvář. Pak se na chvíli zarazila, podívala se mi do očí a zčervenala. Opět jsem cítil v ústech jed. Rychle jsem ji chytil v podpaží a postavil na zem.

„Díky, Santo, a krásné Vánoce,“ zašeptala a už se hnala k rodičům. Usmál jsem se na ně a sledoval, jak ten malý, voňavý, roztomilý zázrak zachází v doprovodu rodičů za roh.

Ještě chvíli jsem zůstal na místě, abych se uklidnil. Napadala mě spousta možností, jak se dostat k její krvi a to jsem nemohl dopustit.

Moje pomocnice se se mnou rozloučila a s přáním krásných Vánoc odešla do zadní místnosti.

Asi po půl hodině jsem se zvedl i já. Vůni té malé se mi ale z hlavy dostat nepodařilo. A to jsem se nadechl jen jednou.

***

„Edwarde, víš, co tě dnes čeká?“ zeptala se mě Alice. Seděl jsem u piana a hrál vánoční melodie. Podíval jsem se na ni, ale její mysl mi nenapověděla. Tázavě jsem na ni kývl, aniž bych přestal hrát.

„Carlisle bude muset za chvíli do nemocnice,“ pronesla klidným hlasem. Hned nato se začala uculovat. Přemýšlel jsem, co měl Carlisleův odjezd společného se mnou.

„Alice?“ oslovil jsem ji v očekávání její odpovědi.

„No, kam se dnes Carlisle chystal?“ ptala se mě. Zatvářil jsem se nechápavě a ona protočila oči. „Někdy ti to hrozně pomalu pálí. Vánoce, Santa…“

„To ne!“ vykřikl jsem, jakmile mi došlo, kam tím mířila. „Pošlete tam Jaspera nebo Emmetta. Jo, Emmett by se na to hodil,“ dodal jsem.

„Edwarde, byl bych rád, kdybys to za mě vzal ty,“ řekl Carlisle, když se objevil v obýváku. „Mrzí mě to, ale opravdu musím odjet. Kousek za Forks se stala nehoda a vezou nám do nemocnice pět lidí,“ vysvětloval mi. Zíral jsem na něj. Proč zase já? „Věřím, že to zvládneš, synu,“ dodal a vyběhl z domu.

„To dáš, bráško. Minule to nebylo tak špatné, ne?“ ptala se mě Alice. Minule… Od té doby uběhlo dvanáct let.

„Ach jo, tak já jdu na to,“ vydechl jsem po chvíli. Alice se usmála a nabídla mi, že se mnou zajede do obchodního domu v Port Angeles a pomůže mi se nastrojit.

Cesta trvala necelou hodinu a vzhledem k tomu, že jsme vyjeli celkem brzy, měli jsme dost času na přípravu. Alice ze mě udělala v šatně výstavního Santu.

Už jsem se chystal vejít do obchodu, když k nám přišel muž, který měl akci „Santa“ na starosti a oznámil nám, že mu onemocněla dívka, která mi měla být nápomocna. A nebyla by to moje sestra, která chtěla být vždy ve víru všeho dění, aby se nenabídla, že ji zastoupí. Alespoň v tom nebudu sám.

Čekal jsem, než se Alice převlékne a namaskuje. Jen vyšla ze šatny, musel jsem se zasmát.

„Ty ses ani nemusela tolik maskovat, co? I normálně vypadáš trochu jako elfka. Teda až na ty uši,“ řekl jsem jí se smíchem. Alice se zamračila, ale pak jen pokrčila rameny a spolu jsme vstoupili do obchodu.

Posadil jsem se do křesla a přejel očima obrovskou frontu dětí s rodiči, která se táhla po celém patře. To zase bude dlouhé odpoledne.

Alice se na mě otočila a já jí dal pokyn, že to můžeme spustit.

V průběhu odpoledne jsem si vzpomněl na Seattle. Ani tam snad nebylo tolik dětí jako tady.

Už jen pět, uklidňoval jsem se. Ne, že by mě tahle „práce“ s dětmi nebavila, ale bylo to docela náročné. Celé odpoledne klást ty samé otázky, poslouchat mrňata co si přejí - což jsem stejně věděl dřív, než se mi usadila na klíně, nenápadně komunikovat s rodiči… Alice si to vyloženě užívala. Vzpomněl jsem si na Rose. Působila chladně, ale když se náhodou ocitla v přítomnosti dětí, úplně pookřála. Ta by si to určitě užívala ještě víc.

Kývl jsem na Alice, aby mi poslala dalšího prcka.

Přede mnou se objevil nesmělý modrooký blonďáček. Trošku se bál, že se jeho přání, dostat velké auto na ovládání, nevyplní.

„Ahoj, jakpak se jmenuješ?“ pozdravil jsem ho milým hlasem.

„Já jsem Tomík. Santo, já jsem byl celý rok hodný. Fakt,“ dušoval se dřív, než mi sdělil svoje přání. Trochu jsem se usmál a nadechl se, abych se ho zeptal, co si přeje. V okamžiku, kdy jsem se nadechl, ucítil jsem tak silnou vůni krve, že jsem měl co dělat, abych se udržel a nerozběhl se za ní.

Co jen mi ta vůně… Ne, to není možné. Znovu jsem se opatrně nadechl, abych zjistil, zda mi tak voněla krev chlapce, kterého jsem měl stále na klíně, a který mě trochu vyděšeně pozoroval. Ne, jeho krev mi voněla jako kterákoli jiná. Rozhlédl jsem se a před Alice spatřil dívku, která mě sledovala s očima lehce přimhouřenýma. Spíš si mě měřila pohledem. Dlouhé hnědé vlasy jí splývaly kolem bledého obličeje, byla štíhlá, a co mě zarazilo, nedokázal jsem číst v její mysli. Musela to být ona. Bella. Jenže už to nebyla ta malá pětiletá holčička. Vyrostla z ní moc hezká mladá žena. V ústech jsem cítil jed…

„Ed…ehm, Santo?“ vyrušila mě z přemýšlení Alice. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem zapomněl na Tomíka. Ten se mě snažil tahat za umělé vousy, aby si přitáhl moji pozornost. Znovu už jsem se neodvažoval nadechnout, dokud stála tak blízko mě. Teď už by se mi to monstrum ve mně nepodařilo přesvědčit, že je to jen malé dítě.

„Tomíku, ještě jsi mi neřekl, co by sis přál,“ řekl jsem tomu mrňouskovi zastřeným hlasem.

„Víš, já bych si moc přál takové velké auto na ovládání. Tady jsem ti ho namaloval,“ svěřil se mi chlapec a z kapsičky na svetru vytáhl obrázek, aby mi ho ukázal.

Přejel jsem pohledem k Belle a ona se na mě usmála. Proč jen jsem nedokázal číst její myšlenky? Co se jí teď honilo hlavou? Znamenal její úsměv to, že slyšela, co si ten malý přál? Můžu mu tu hračku slíbit?

„Pokud je to tedy skutečně tak, že jsi byl celý rok hodný, slibuji ti, že se pokusím tvé přání splnit,“ řekl jsem a znovu se podíval na Bellu, která lehce přikývla. Jaký vztah mezi sebou ti dva měli? Syn to určitě nebyl, na to byla moc mladá. Bratr? Že by jí rodiče pořídili sourozence? Ne, ten malý nevypadal jako nikdo z její rodiny. Nebyl podobný ani její matce ani otci a s Bellou také neměl žádný společný rys. Kdo to tedy byl?

„Děkuji ti, Santo, a hezké Vánoce,“ popřál mi malý Tomík a jen co jsem ho postavil na zem, rozběhl se za Bellou. Copak by si asi teď přála Bella, kdyby se mi mohla svěřit se svým přáním? Pořád ještě čekala na prince na bílém koni? Nebo už snad někdo takový v jejím životě byl? Musel jsem si přiznat, že mě zajímala. A nebylo to jen její krví, která na mě doslova křičela, abych ji ochutnal. Líbila se mi a také jsem nemohl pochopit, proč jsem zrovna jí nedokázal číst myšlenky.

Sledoval jsem, jak Bella s Tomíkem odchází. I když jsem měl ústa plná jedu, vstal jsem a rozběhl se za nimi. Nemohl jsem ji nechat odejít, aniž bych o ní cokoli zjistil. Byl to snad osud, který „zařídil“, abychom se znovu potkali po dvanácti letech a v jiném městě? Nebo to byla jen náhoda, která nás svedla znovu dohromady?

Zbývající děti na mě zíraly a ptaly se svých rodičů, kam to Santa běží. V jejich myslích zavládl zmatek a zklamání, že si Santa nevyslechne jejich přání. Moje malá sestra se jala vysvětlování, že Santa ještě zapomněl něco říct tomu malému chlapci a já jí za to byl vděčný.

„Slečno?“ zavolal jsem na Bellu. Zastavila se a oba s Tomíkem se na mě otočili.

„Santa,“ vydechl Tomík. „Bello, mohl bych mít ještě jedno přání?“ zeptal se jí. Chytrý kluk, hned využil situace. Zůstal jsem stát asi metr a půl od nich. Už takhle to pro mě bylo těžké, být v její přítomnosti. Vůně její krve mě celého obklopila a já na chvíli zalitoval, že jsem se za ní vydal. Edwarde, je tu spousta lidí, dětí, ovládej se, nabádal jsem se v duchu. Jed mi svazoval jazyk.

„Ano?“ odpověděla mi s úsměvem na rtech. Co to dělám? Neměl bych tu být. Mohl bych s nimi jít ven a tam je oba… Edwarde, nad tím vůbec nepřemýšlej! Poslala mi myšlenkou Alice. A sakra. Zapomněl jsem na její vidění. Co teď?

„Na něco jste zapomněl?“ zeptala se mě Bella. Zdálo se mi to nebo se jí trochu rozzářily oči?

V Tomíkově mysli jsem viděl změť snad tisíce hraček. Nedokázal se rozhodnout, o kterou si říct.

„Promiňte, slečno, jen jsem se vás chtěl zeptat, zda jste z Port Angeles,“ vysoukal jsem ze sebe první věc, která mě právě napadla.

Bella sklopila zrak, zato Tomík na mě zíral s vykulenýma očima. Ty jo. Santovi se asi líbí Bella. Kdyby spolu kamarádili, možná bych mohl dostávat dárky celý rok. To by bylo žúžo. Byl jsem rád, že tu ten malý klučina byl s námi, protože mě jeho mysl rozptylovala od myšlenek na její smrt.

„Ne. Bydlím ve Forks,“ odpověděla mi nesmělým hlasem. Ve Forks? Jak je možné, že jsme se tam ještě nepotkali?

„Už dlouho?“ vypadlo ze mě. Připadalo mi, jakoby za mě mluvil někdo jiný.

Bella se zatvářila nechápavě. „Asi měsíc. Je to důležité?“ zeptala se mě.

„Možná,“ zašeptal jsem a podíval se na Tomíka. „Něco malého?“ nabídl jsem mu a mrkl na něj. Na malý okamžik se zdál trochu zmatený, než mu došlo, co jsem tím myslel.

„Můžu, Bello?“ zeptal se jí prcek s nadějí v hlase. Bella si povzdechla a kývla na souhlas.

„Tak jo. Chtěl bych…“ rozmýšlel se Tomík. Svůj výběr hraček zúžil asi na deset, ale stále se nemohl rozhodnout. „Lego. To, jak se z něj dá postavit loď,“ vyhrkl po chvíli. Podíval jsem se na Bellu, zda můžu Tomíkovi slíbit vybranou hračku. Netvářila se zrovna moc nadšeně, ale mrkla na mě, tak jsem malému Lego přislíbil. Štěstí, které se objevilo v jeho očích, mě potěšilo. I Bella zjihla a pohladila ho po vláskách.

„Díky, Santo,“ vykřikl Tomík, pustil Bellinu ruku a rozběhl se ke mně. Klekl jsem si a on mě objal. Bylo hezké, vidět toho malého šťastného. A to mu stačilo ke štěstí jen Lego a autíčko na ovládání.

„My už budeme muset jít. A na vás tam ještě čeká práce,“ upozornila mě Bella, lehce kývla hlavou směrem k čekajícím dětem a trochu se začervenala. Jed opět zaplavil moje ústa. V rychlosti jsem se s nimi rozloučil a spěchal za Alice. Po cestě k ní mě něco donutilo se ještě ohlédnout a bylo to právě v momentě, kdy se ohlédla i Bella. Naše oči se naposledy setkaly a pak i s Tomíkem zašla za roh.

Alice všechny uklidnila, takže jen co jsem se posadil zpátky do křesla, pustila ke mně další mrně. Moje myšlenky však byly u Belly.

„Edwarde, dlužíš mi vysvětlení,“ pronesla Alice při zpáteční cestě domů.

„Pamatuješ si na to, jak jsem zastupoval Carlislea v Seattlu a potkal tam malou holčičku, jejíž krev mi hrozně voněla?“ zeptal jsem se jí.

„Jasně. Hrozně dlouho jsi nemluvil o ničem jiném,“ trochu mi vytkla.

„Dnes jsem se s ní znovu setkal,“ řekl jsem a čekal na její reakci.

„Cože? Ta hnědovláska s modrookým blonďáčkem byla ta Bella ze Seattlu?“ ptala se mě nevěřícně.

„Přesně tak.“

„A já si říkala, co tě zrovna u nich přinutilo myslet na to, že bys ochutnal jejich krev.“

„Ne jejich, její. On je zřejmě jen dítě její kamarádky nebo sousedky. Možná ho Bella sem tam hlídá, nevím,“ osvětlil jsem jí.

Hmm, to jsem zvědavá, co můj poblázněný bratříček podnikne teď.

„Abych řekl pravdu, tak sám nevím,“ odpověděl jsem na její myšlenku.

„Jééé, promiň,“ uchechtla se, když si uvědomila, na co jsem jí odpovídal. „Copak si to tenkrát Bella přála?“ dodala. Prince na bílém koni? Docela těžký úkol, bráško.

„No právě,“ vydechl jsem. „Alice, pomůžeš mi ji, prosím, ve Forks najít?“ zkusil jsem.

„Jasně, Edwarde. Zapojíme i osta-“

„Raději bych, kdyby se o tom ostatní nedozvěděli,“ přerušil jsem ji.

„Jak myslíš. Já si jen říkala, že kdyby nás bylo víc, podařilo by se nám ji do Vánoc snáz najít,“ pronesla a kývala u toho hlavou. „Ve dvou… nevím, nevím, Edwarde. Jak je vůbec možné, že jsme ji za celý měsíc nepotkali? Copak nechodí do školy?“ Na to jsem jí nedokázal odpovědět. I mě udivilo, když mi řekla, že bydlí ve Forks.

„Najdu ji, Alice. Vůně její krve ji prozradí,“ ujišťoval jsem ji.

Během několika minut jsme dorazili domů. Ještě jednou jsem Alice požádal, aby o tom, co se dnes stalo, nikomu nic neříkala a zapadl jsem do svého pokoje. Potřeboval jsem přemýšlet.

Ve Forks zase tolik lidí nebydlelo.

Stála by vůbec o to, abych byl já jejím princem? Musel jsem ji najít co nejdřív, abych zjistil, jestli už tohle místo nebylo obsazené. Něco mě k ní hrozně přitahovalo a znovu jsem si musel přiznat, že to nebyla jen vůně její krve. Bylo to pro mě úplně nové. Nejenže mi nikdy nikdo tak nevoněl, ale nikdy jsem se v přítomnosti žádné ženy necítil tak, jako v té její.

Měl jsem málo času, tak jsem se rozhodl, že začnu s pátráním už dnes. Ale prvně jsem si potřeboval zalovit. Její vůně mě stále dráždila v hrdle.

Otevřel jsem okno, vyskočil ven a rozběhl se do lesa.

Po třech srnách, které jakžtakž uspokojily moji žízeň, jsem se vydal do Forks. Naštěstí už byla tma, tak jsem nebyl tak nápadný. Kde bych měl začít? No, asi to vezmu popořadě.

Doběhl jsem do první ulice. Běhal jsem dům od domu, zda nezachytím její vůni.

Začínalo svítat a já ji stále ještě nenašel. Vůbec jsem netušil, že bylo ve Forks tolik domů. Kruci.

„Tak co?“ zeptala se mě šeptem Alice, jen jsem vstoupil do domu. Zakroutil jsem hlavou a zamířil do svého pokoje. Dal jsem si sprchu a pak se převlékl do čistého oblečení.

„Co kdybychom se šli projít do města?“ navrhla mi Alice, když jsem sešel po schodech do obýváku. Podíval jsem se na ni. Tvářila se záhadně a v myšlenkách si přehrávala včerejší den. Viděla snad něco, co mi nechtěla ukázat?

„Jdeme,“ vyzval jsem ji bez rozmýšlení.

„Co jsi viděla, Alice?“ zeptal jsem se jí, když jsme byli dost daleko od domu. Rozhodli jsme se, že to vezmeme k Forks během přes les.

„Nech se překvapit,“ odpověděla mi tajemně. Určitě musela vidět Bellu. Nemohl jsem se dočkat, až budeme ve městě.

Na kraji lesa jsme se vydali lidskou chůzí k silnici. Popisoval jsem Alice, kde všude jsem v noci byl, ale nezdálo se, že by ji to nějak moc zajímalo. Usmívala se a vedla mě na náměstí.

„Posadíme se?“ Než jsem jí stihl odpovědět, už seděla. Přisedl jsem si k ní.

„Má to sezení tady nějaký speciální důvod?“ nemohl jsem se nezeptat, i když jsem tušil, co mi odpoví.

„Dočkej času. Už to nebude dlouho trvat,“ sdělila mi a dál se usmívala.

Seděli jsme tam asi pět minut, když se Alice náhle podívala doprava. Napodobil jsem ji. Chvíli se nic nedělo, ale po pár vteřinách vyšla z obchodu Bella. Chtěl jsem si stoupnout a běžet za ní, ale Alice mě nenechala.

„Seď,“ přikázala mi šeptem. Bella se rozhlédla po náměstí a zamířila k boční uličce. Až tam jsem se v noci nedostal.

„Jdeme,“ zavelela Alice. Vstali jsme a pomalu se rozešli za Bellou. Udržovali jsme si velký rozestup. Nebylo kam spěchat. Byl jsem přesvědčený o tom, že i kdyby se nám ztratila z dohledu, našel bych ji. Zanechávala za sebou pachovou stopu tak silnou, že jsem se musel držet, abych se k ní nerozběhl.

„Edwarde, měl by sis ujasnit, zda tě k ní táhne hlavně její vůně nebo jestli tě přitahuje i ona sama. Nechceš zklamat Carlislea a ostatní, že ne?“ zaútočila na mě Alice. Ač nerad, musel jsem si přiznat, že teď to byla hlavně vůně její krve, co mě k ní lákala. Zastavil jsem se. Alice se zastavila pár kroků ode mě a otočila se ke mně.

„Jde o její pach, že? Pokud to tak je, nebylo by lepší se na to vykašlat? Můžeme se přece přestěhovat někam daleko od ní. Ostatní by to pochopili. Co na to říkáš?“ navrhovala mi. Byl jsem na vážkách. V obchodě, když jsem se s ní po letech znovu setkal a mluvil s ní, nebyla to jen její krev, po čem jsem toužil.

„Neublížím jí,“ vypadlo ze mě náhle. Mě samotného má odpověď na chvíli zaskočila. „Neublížím jí,“ zopakoval jsem už jistěji.

„Dobře, tak jdeme, než nám nadobro zmizí,“ podotkla Alice. Nadechl jsem se a plameny opět zachvátily moje hrdlo.

„Tudy,“ řekl jsem a rozběhl se po pachové stopě. Alice vyrazila za mnou. Během chvilky jsme doběhli do ulice s rodinnými domky. Asi třicet metrů před námi Bella právě odemykala dveře jednoho z nich.

„Tak to bychom měli. Co teď?“ ptala se mě Alice. Opět jsem znejistěl.

„Já ti nevím. Najednou se mi to nějak nezdá. Co když s někým chodí? A pokud ne, tak co když o mě nebude stát? Vždyť ani neví… Nic neví,“ říkal jsem jí zoufale.

„Proboha, Edwarde, zamysli se nad tím. Myslíš, že je to jen náhoda, že jsi ji potkal dvakrát? Jsi na tomhle světě přes sto let a zatím jsi nenarazil na žádnou, která by tě něčím zaujala. Bella ti zamotala hlavu už jako dítě. Dobře, tenkrát to byla vůně její krve, která tě naprosto ovládla. Podruhé, když jsi ji viděl, už to nebyla jen její krev, po které jsi zatoužil. Nemám pravdu?“ Přikývl jsem. „Neříkej mi, že jste se měli setkat dvakrát jen proto, abys ji teď zabil, protože nedokážeš odolat vůni její krve. A kdyby pro tebe nic neznamenala, proč bych dnes viděla její rozhodnutí, zajít si do obchodu na nákup? Vidím jen ty, kteří jsou s námi nějak spojeni. Máš šanci ji poznat. Můžeš jí splnit její dětské přání,“ dokončila svoji řeč. Zíral jsem na ni a znovu si přehrával celou její řeč. I ona si myslela, že nás znovu svedl dohromady osud?

„Máš pravdu, Alice, a děkuji. Až se setmí, vrátím se sem a pokusím se zjistit, zda někoho má,“ obeznámil jsem ji se svým plánem. „Nevíš, kde se tu dá půjčit kůň?“ zeptal jsem se jí po chvíli zamyšleně.

„Kůň? Na co potřebuješ… Jo tak. No, po pravdě… Myslím, že se ti tahle část jejího přání asi nepodaří vyplnit. Jsi predátor, Edwarde. Kůň je pro tebe kořist,“ naznačila mi.

„Kruci, mám tak málo času. Kdybych měl ještě pár dní, možná by se mi podařilo najít koně, který by „byl ochotný“ mě svézt,“ zašeptal jsem nešťastně.

„Bráško, o toho koně tu nejde. Bella vyslovila svoje přání, když jí bylo pět a rodiče jí četli pohádky na dobrou noc. Jasně, i dívky v pozdějším věku si přejí prince na bílém koni. Ve skutečnosti to ale znamená, že chtějí někoho, kdo je bude milovat a ctít,“ zasvětila mě Alice do taje dívčí mysli. „Tolik jsi toho přečetl, a přesto jsou tvé zkušenosti s láskou téměř nulové,“ podotkla ještě.

„Jsem rád, že tě mám, sestřičko,“ zamumlal jsem trochu stydlivě. Alice se usmála a pak jsme se vydali lidskou chůzí zpět k našemu domu. Nemohl jsem se dočkat toho, až se setmí a já ji budu moci znovu vidět.

Alice dodržela slovo a nikomu z rodiny nic neprozradila. Celý den jsem cítil takový zvláštní tlak na hrudi. Jen se setmělo, vyběhl jsem z domu, vstříc svému osudu.

Doběhl jsem do města a hned jsem zamířil k jejímu domu. Plížil jsem se nenápadně ulicí, protože jsem nechtěl, aby mě kdokoli zahlédl.

Před jejím domem jsem se zastavil, rozhlédl se, a když jsem na ulici nezahlédl živáčka, přeskočil jsem potichu plot a ocitl se na zahradě. Svítilo se jen v jednom pokoji vrchního patra. Opatrně jsem vyskočil do okna a nahlédl dovnitř. Bella seděla v pyžamu před zrcadlem a česala si své krásné, hnědé, dlouhé vlasy. Prohlédl jsem si její pokoj. Tedy, alespoň jsem předpokládal, že byl její. Moc nábytku v něm nebylo. Jen skříň, stůl, židle, křeslo, toaletní stolek se zrcadlem a úzká postel. Na stole jsem zahlédl v rámečku fotku jejích rodičů. Hledal jsem náznak toho, že by mohla někoho mít, ale nic jsem nenašel. Svitla mi naděje, že by snad místo prince po jejím boku ještě nemuselo být obsazené. Naposledy jsem se na ni podíval a seskočil z okna. V zahradě jsem počkal, až se v pokoji zhasnulo a pak jsem vyrazil na lov.

Zítra byl Štědrý den a já jsem doufal, že se mi podaří stát se jejím princem. Najednou jsem si uvědomil, že jsem za celou dobu, co jsem ji pozoroval za oknem, nepomyslel na to, že bych třeba jen ochutnal kapku její krve. Teď už jsem si byl stoprocentně jistý, že to nebyla jen krev, která mě k ní dnes lákala.

Ráno jsem pomáhal Esme a Alice se zdobením stromečku. Sice jsme byli všichni dospělí, ale Vánoce pro nás měly každý rok své kouzlo. Možná jsme měli strach, že kdybychom je přestali slavit, ztratili bychom tu lidskost, kterou jsme vždy o Vánocích cítili nejsilněji.

Přes den jsem sledoval s ostatními v televizi pohádky a jen se začalo smrákat, rozloučil jsem se s nimi a vyšel z domu. Ještě jsem zaslechl Alice, která ode mě měla dovoleno vše jim vysvětlit, jak se jala vyprávění. Usmál jsem se a rozběhl se do města.

Čím blíž jsem byl jejímu domu, tím víc mě začala přepadat úzkost. Alice měla pravdu, o lásce jsem nevěděl téměř nic. Ono číst o něčem a prožívat to, byly dvě naprosto rozdílné věci.

Zastavil jsem se před jejím domem, nasucho polkl, zhluboka se nadechl a vstoupil brankou na cestičku, která vedla až ke dveřím.

Nervózně jsem přešlápl a zmáčkl zvonek. Po chvíli jsem zaslechl kroky na schodišti a hned poté se otevřely dveře.

„Dobrý den, co si přejete?“ pozdravila mě Bella a povytáhla jedno obočí.

„Ahoj, Bello. Snad to nebude troufalé, když řeknu, že jsem ti přišel splnit tvé dětské přání,“ pronesl jsem a viděl, jak se zarazila a nechápavě na mě koukala. I přesto jsem se rozhodl pokračovat, protože jsem měl strach, že kdybych se teď zadrhl, už bych ze sebe nevysoukal ani ň. „Omlouvám se, ale koně jsem nesehnal. Snad ti budu stačit já, princezno,“ dokončil jsem svoji řeč. Bella strnula, ale stále se mi dívala do očí. Něco bylo špatně. Asi jsem sem neměl chodit.

„Ty… ty jsi ten Santa ze Seattlu,“ vydechla po chvíli. „Ty oči, hlas… Ty jsi i Santa z Port Angeles. To se mi snad zdá,“ dodala nevěřícně. Vykulil jsem na ni oči. Její odpověď mě fakt překvapila. Ona mě poznala? Snažil jsem se vyčíst něco z její tváře, ale nic mi nenapovědělo, zda mě viděla ráda nebo jí vadilo, že jsem se tu objevil.

„Jestli tě obtěžuji, stačí říct a já odejdu,“ řekl jsem jí nejistě a snad i trochu zklamaně.

„Víš, že se mi o tobě od dětství zdávalo? Jako malá jsem tě vídala v Santově obleku a tvůj hlas a oči mě pronásledovaly. Když jsem vyrostla a pochopila, že Santa přání neplní, začala jsem si představovat, jak asi vypadá tvoje tvář,“ pronesla zasněně a znovu mě svojí odpovědí překvapila. „Jedno mi ale není jasné. Je ti tak sedmnáct, osmnáct? V Seattlu jsme se potkali před dvanácti lety. Neměl bys být starší?“ Stál jsem jako opařený, díval se jí do očí a viděl v nich… co to vlastně bylo?

„Bello, já…“ Vůbec jsem netušil, co jí na to všechno odpovědět. Byl jsem zmatený, překvapený a zaskočený.

„Nechceš jít dál?“ zeptala se mě po chvíli a ukázala rukou do domu. Snažil jsem se vzpamatovat. Kdybych měl srdce, poskočilo by mi teď radostí. S úsměvem jsem přikývl a vstoupil.

Až v momentě, kdy za námi zavřely dveře, jsem si uvědomil, že mě sice její krev dráždila, ale mnohem víc mě zajímala její duše.

***

„Už zase?“ zeptala se mě Bella udiveně.

„Jako bys ji neznala. Slyšela ten příběh už od všech – několikrát, ale nejvíc ji asi baví Emmettovo vyprávění. Úplně mu visí na rtech, hltá každé jeho slovo a ani nedutá,“ pošeptal jsem své lásce do ucha. Otočila ke mně hlavu a prstem mi přejela po rtech.

„Miluji tě, můj princi bez koně,“ zašeptala.

„I já tě miluji, princezno,“ odvětil jsem jí a neodolal jejím rtům.

„Mami, tati, pojďte sem. Strejda Emmett bude vyprávět, jak jste se seznámili,“ křičela na nás Nessie.

„Miláčku, určitě u toho musíme být? Nezvládnete to se strejdou sami?“ zavolal jsem na ni a přisál se zase na Belliny rty. Nessie neodpověděla a já se nechal unášet touhou po mé krásné ženě.

Taky takhle budu jednou pusinkovat Jakea. Okamžitě jsem se odtáhl od Belly a podíval se vedle sebe. Nessie tam stála s ručičkama založenýma na prsou a s úsměvem na tváři nás pozorovala.

Natáhl jsem se k ní a vzal ji do náruče. Náš malý zázrak se narodil před necelými dvěma lety, ale vypadal tak na lidských pět.

„Nemáš na takovéhle myšlenky ještě dost času?“ optal jsem se jí a cvrnkl ji přitom do nosíku.

„Je mi jako mamince, když si přála prince na bílém koni, až bude velká. Tak co?“ oponovala mi a na čele se jí přitom vytvořila malá vráska. „A já už jsem svoje přání Santovi taky řekla,“ pokračovala. Nahnula se mi k uchu a dodala šeptem: „Já vím, že to byl děda, ale neříkej mu to. Santa přece není. To jen malé děti si myslí, že je.“ Podíval jsem se na Bellu. Cukaly jí koutky a měla co dělat, aby se nezačala smát nahlas.

Naše malá rozumbrada trávila veškerý svůj čas s dospělými a to se pak odráželo i na jejím myšlení. Stále byla dítě, ale některé její názory a myšlenky mě opakovaně dokázaly překvapit. Věděl jsem, co šeptala Carlisleovi, když dělal Santu v Port Angeles. Narozdíl od Belly, ona už si svého prince vybrala. Vybral si vlastně on ji, ale Nessie, i když byla zatím jen malá holčička, v tom měla naprosto jasno. Přála si, aby si ji vzal Jacob jednou za ženu. Nic víc nechtěla.

„Nessie, neteřinko, kde tě mám?“ ozval se z obýváku Emmett. Nessie se mi zavrtěla v náruči.

„Tak pojďte,“ vyzvala nás. „Strejda Emmett mi slíbil, že si pak můžu rozbalit jeden dárek, než půjdu spát,“ oznámila nám. Postavil jsem ji na zem a ona se rozběhla k Emmettovi. Vyskočila si mu na klín, opřela si hlavu o jeho rameno a vzala ho za ruku.

„Po kom to dítě je?“ zašeptala mi Bella do ucha po cestě k nim.

„Myslím, že je po tobě, miláčku,“ odpověděl jsem jí a políbil ji do vlasů.

Sedli jsme si na sedačku k těm dvěma. Bella si maličko povzdechla. Určitě si vzpomněla na své rodiče, kteří už byli pár let po smrti, a zamrzelo ji, že tu nemůžou být s námi. Emmett se nadechl a ještě než začal s vyprávěním, obývák se zcela zaplnil zbývajícími členy mé milované rodiny.

Objal jsem svoji krásnou ženu kolem ramen a znovu si díky Emmettovu vyprávění zavzpomínal na naše seznámení.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni od EdBeJa: