Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Přeměna Alice, podle mě - Jennush

01.10.2010 (20:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1292×

Jennush

Přeměna Alice, podle mě

Probudila jsem se v Římě. Aspoň myslím, když jsme jeli do Itálie na dovolenou s rodiči. Tak jsme akorát dorazili  na roh Říma. Ale najednou se nám auto zbláznilo a letělo  ze skály i s námi v kabině, do rozbouřených vln moře.

Vzpomínka byla, tak mlhavá, přičemž se zaostřila až na jednom bodě, kdy mi ledový dech zašimral na ušním lalůčku tři slova – budeš upír, Alice. Hlas byl příjemně nakřáplý a dozajista by každá, která by uslyšela ten hlas umřela na zástavu srdce. A to jsem ještě nevěděla, jak vypadá.

Pak jeho ústa přešla k mému krku, kde zůstal  přilepený na tepně a následně se do ní  i zakousl. Náhle jsem ucítila, takovou bolest, která se mi po zbytek života zapsal do paměti.

„Ahoj, otevři oči Alice, já vím, že jsi vzhůru,“zašeptal ten okouzlující hlas. Ale byl tam slyšet rozkazovací podtón? Tak jsem, tedy na něj upřela své oči a málem jsem vyjekla, protože on se nademnou skláněl, tak že se málem dotýkal mého obličeje.

,,Co se stalo?“ zeptala jsem se, pořád ještě oblouzená jeho blízkou přítomností a tou nadlidsky krásnou tváří.

„Vaše auto dostalo smyk a měli jste namířeno do moře.“ Podezřele mu zacukaly koutky, „A proto jsem tě zachránil.“

„Rodiče?!“zaoufale zároveň šokovaně jsem vydechla.

„Promiň, ty jsem nestihl,“ řekl s předstíranou lítostí.

„Co jsi zač? Co jsem já zač?A proč jsi mi to udělal?!vykřikla jsem hrstku nejdůležitějších otázek, které mi bzučely v hlavě.

„Já jsem upír, takže ty taky – přeměnil jsem tě. Přeměnil jsem tě, protože jsi mi voněla a přiznávám, že nejdřív jsem tě chtěl vysát, ale ta chuť krve mi tak zachutnala. Že mě napadla bláznivá, nesmyslná myšlenka - si šetřit, až zase budu mít, takovou chuť - jenomže pak začala proměna a už tě nešlo vysát.“

Po dořeknutí jeho sadistického monologu, jsem dostala záchvat zuřivosti. Ani nevím, jak se to stalo, ale vyšvihla mi ruka k jeho obličeji a zasadila tak velkou ránu, až odletěl na druhý roh nevelké místnosti. A až teď jsem poznala, že je okolo černočerná  tma, ale i přesto jsem viděla každou vypouklinu zdobící zdě. Hned jsem se vyskočila na nohy, ale než jsem stačila promyslet možnosti na útěk., tak mě ten zcela odpudivý a neznámý upír sevřel hrdlo.

„Jak už jsi zjistila máš větší sílu, bystřejší smysly a jseš i rychlejší, ale jestli se ještě jednou pokusíš se mi vzepřít – mně Jamesovi, tak ti zaručuju, že budeš trpět, tak až si budeš přát umřít,“ zavrčel mi do obličeje upřímnou hrozbu.

V mžiku se vše zamlželo a jediné, co jsem viděla byly opakující se obrazy. Město, navzdory tomu, že jsem tam nikdy nebyla, tak jsem ho znala. Máma o něm básnila pořád a ukazovala mi fotky a říkala mi název... Volterra. Pak se objevil hrad. Ve vnitř v kruhovitém sále stál James, před trojicí trůnů a na něm seděli vzpříma křehcí, ale  přeci jen autoritativní upíři.. Pak jsem tam viděla sebe, jak mě James chce vnutit těm upírům.

„Kde jsme?“ zeptala jsem se s nádechem vyděšenosti.

„Jsme zatím v Římě.“

Byl zmatený z mé otázky, tak jako já, ne-li víc. Spustil ruku z mého krku a šel zadumaně k protější straně místnosti. Náhle se zastavil.

„Proč se ptáš?“

„Proč mě chceš dát upírům ve Volteře?“ odvětila jsem otřeseně otázkou.

„Jak, to víš?“ znovu mě tvrdě přimáčkl ke zdi.

„Viděla jsem to,“ odpověděla jsem stručně.

„Takže, ještě k tomu nadaná. To je dobře. Aspoň se jí zbavím,“ zamumlal a vystřelil z místnosti.

Sjela jsem po staré zdi k zemi, která jistě byla špinavá, ale na to jsem nemyslela.

Pohlcovaly mne emoce - bolest, zmatek, smutek, zoufalství a... vztek. Objala jsem si kolena, přitom zavřela oči s myšlenkou, že se budu litovat, ale ten vztek ve mně zesílil a já zatoužila ven, ven z té zatuchlé, špinavé kobky.

Nadlidskou  rychlostí jsem proběhla tmou a roztřeseně otevřela dveře.

Myslela jsem, ne, doufala jsem, že se ve slunci proměním v prach, ale k mé smůle se tak nestalo. Pořád jsem nemohla uvěřit, co jsem slyšela, viděla v posledních deseti minutách. Ale skutečnost se zapřít nedá.

Při mém myšlenkovém pochodu jsem stačila vejít do ulice plné lidí. Bezděky jsem se více přitiskla k mému kabátku, který mám ještě z autonehody. Au, kůl bolesti mi dal další nemilosrdný úder.

Až teď jsem si uvědomila tu pálivou bolest v hrdle. Připadalo mi to, jako když přejdu celou Saharu bez kapičky vody. Ale moc dobře jsem věděla, že voda neuhasí palčivou bolest, co mi způsobovala křeče.

Pospíchala jsem ven z davu potravy.

Ve spěchu jsem narazila do... upíra! Byl samozřejmě nadlidsky krásný, to mě už neudivovalo i když byl mnohem, mnohem úchvatnější než James, ale měl topazové oči, jež byly momentálně vyděšené, ale po chvíli se uklidnily. Bylo v nich něco, jako... něha?

„Ahoj, jmenuju se Jasper, jsem nomád,“ po chvíli pokračoval. „ Asi se divíš, proč mám hnědé oči, totiž já jsem vegetarián.“

Když jsem neodpovídala, tak pokračoval.

„Jím, tedy piji jen zvířecí krev.“

Teď jsem se opravdu styděla, že mě to nenapadlo dřív.

Zdál se mi být neškodný, sympatický upír a něco silného mě k němu táhlo. Rozhodla jsem se dát se s nim do řeči. Radši on, než James.

„Ahoj, já jsem Alice a máš pravdu, že mě to zaskočilo. Přemýšlím, že se tak budu, taky živit.“

„Promiň, za tu otázku, ale nejsi od Volturriových?“

„Ne, ale brzy budu,“ odpověděla jsem kapku rozmrzele. Během mé odpovědi, jsme se bok po boku dali lidskou chůzí do kroku.

Čekal, až mu to vysvětlím. Nijak na mě netlačil a za to jsem mu byla vděčná.

„Unesl mě a následně přeměnil jeden upír, kterému by určitě nedělalo potíž zabít neviné dítě s mučivou předehrou. Naštěstí jsem mu utekla, totiž nechal mě samotnou, ale mám pořád takové neblahé tušení. Totiž já mám asi dar – tak to říkal, vidět budoucnost. Vymyslel si plán, že mě prodá do hradu ve Volteře. Asi těm Volturriovým, jak říkáš.“ ukončila jsem svou poněkud zmatenou řeč.

„To je mi moc líto, Alice,“ špitl soucitně. „ Pomůžu ti odsud pryč, ale teď jsi musím ještě něco zařídit“

„Opravdu bys to udělal?“ otázala jsem nadšeně.

„Jistě, běž se nakrmit a o soumraku se sejdeme, kde si do mě vrazila. Ahoj.“

Spěšně odešel. Zanechal za sebou, jen vítr rozfoukávající listy na stromech.

Přesně jsem si pamatovala to místo, kde jsem vrazila do mého anděla záchrany.

Řídila jsem se jeho rady a byla šťastná, že jsem se nemusela živit lidma. Nikde nebyl žádný člověk, tak jsem se rozhodla se poddat své přirozené rychlosti.

Ale osud mi nepřál, po několika minutách jsem opět do někoho vrazila. Tentokrát to byl James, který zrovna vysával život jednomu nešťastníkovi. Když jsem ho rozpoznala všechen pocit štěstí, opojení byl nenávratně pryč.

„Co, tu děláš?!“ zahlaholil přísně a přitom odkopl mrtvolu, kterou před chvílí sál.

Ještě mu potůček krve stékal z koutku úst a já udělala, co ani jeden z nás netušil, že udělám.

Skočila jsem na něj a svou vahou jsem ho povalila. A začala hladově lízat krev okolo pusy, byla to částečná úleva od těch milonu nožů, co se mi pokoušely rozdrásat hrdlo. Pak jsem se přesunula na umazanou pusu. Jenže v tu chvíli mě popadl a hodil na protilehlou zeď. K mému nemilému překvapení jsem po zdi sjela na to mtrvé tělo.

„Tak, ty máš žízeň, jo? Co si to dovoluješ! A jak ses opovážila utéct!“ zahřměl svým mohutným hlasem.

Vrhl se na mě. Otevřel mi násilím pusu a nalil mi tam hrůzostrašně vypadající zelenou kapalinu.

„Chtěl jsem použít jinak jed na upíry, ale aspoň zkusím jak bude fungovat. Znát čarodějnici není na škodu.“

Pak byla mou společnicí tma a nicota. Čas ubíhal pomalu. 44. Něco mě drželo v temnotě a prázdnotě a za nic mě nechtělo pustit 45. Ze začátku jsem bojovala, protože se bojím opuštěnosi a tmy. Nebo jsem mrtvá? Můžou vůbec upíři zemřít? Pomyslela jsem si.

Za mé krátké existence upíra jsem, už byla dvakrát 46 uvězněna temnotou. Je to horší teď nebo minule?

Momentálně jsem se zaobírala počítáním minut 47. Jak nudné.

Náhle jsem pocítila změnu. Pomalu jsem vnímala, co se okolo děje. Zvláštní bylo, že jsem se pohupovala a někdo si mě přehazoval z ramene na rameno. Snažila jsem si vzpomenout. Ale marně. Radši jsem naslouchala pravidelnému pohupování. 48

Pak se, taky začalo probouzet tělo. Postupovalo to rychle, až jsem procitla do reality. A s tím mi došlo kdo jsem, proč jsem, jak se to stalo atd.

Vzpomněla jsem si na  slib a bylo mi zase příšerně. Co, když se nezachráním? Došlo mi trochu opožděně.Bylo mi opět do breku. V posledních dnech víckát, než za lidských 17 let.

„Dlouho to nefunguje,“ zašeptal si  někdo pro sebe                                                                        „Stihl jsem to. Vítej ve Volteře,“ řekl hlas, který se mi zdál, že znám a děsím se ho celou věčnost a ne, teprve – myslím – čtyři dny.

Už,už, jsem chtěla vykřiknout, že ho nenávidím, ale stejně by to nepomohlo, jen by byl naštvaný. Zvolila jsem jinou taktiku.

„Mám žízeň,“ zakňourala jsem ignorujíc, co před chvílí řekl.

„To je problém zrovna jsme uprostřed lesíka.“ prudce mě shodil na zem.

„To je dobré, tak pozřu nějaké zvíře,“ zamumlala jsem, když jsem vyskočila ze země, jako bych se bála ušpinit, což bylo marné, stejně jsem vypadala strašně.Ošoupané, roztržené, značkové oblečení a o vlasech ani nemluvě.

„Fůj,“ nakrčil nos, „Budu nablízku, tak se o nic nepokoušej, jasný.“

„Určitě,“ souhlasila jsem a rychle se odvrátila, aby neviděl, že se raduju. Napůl jsem vyhrála.

Rozeběhla jsem se, kde jsem ucítila svou potencionální kořist. Zároveň jsem vnímala Jamese, jak nerozhodně kluše za mnou. Kvůli němu jsem dělala zbytečné zatáčky, podle mého očekávání to rychle vzdal. Měla jsem volnost. Aspoň jsem se necítila, jako na vodítku.

Doběhla jsem na malou mýtinu, kde odpočívala srna. Zaútočila jsem na ni a celou ji vypila. Bolest sice neodešla úplně, ale dala se vydržet.

Najednou přišla moje druhá vize. Přesto jsem v ní nepobývala dlouho. Někdo se nmou třásl.  Zaostřeným zrakem, jsem viděla Jaspera.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

„Ano, to byla jen má vize,“ podívala jsem se na mého anděla. „Co tu děláš?“

„Slíbil jsem ti něco, proto jsem tě sledoval. Já tě dostanu do bezpečí, ať to stojí, co to stojí,“ zašeptal mi do tváře svůdným, sebevědomým hlasem.

„Tak to mě budeš muset zabít,“ vykřikl James.

„Taky, že jo,“ stoupl si přede mě, „Alice, běž.“

„Ne, já nejdu,“ odpověděla jsem hraným klidem.

„Já o tebe znova nechci přijít. Já tě miluju, už od chvíle, kdy jsem tě uviděl,“ řekl něžným hlasem, avšak neustupujícím. Při poslední větě se ke mně otočil a vášnivě mě políbil. Přidala jsem se a teď věděla, že on je ten pravý.

„Ále, no tak,“ vyštěkl na nás James a v tu chvíli popadl Jaspera a odhodil ho na druhý konec mýtinky, ale než se stačil vrhnout na mě, tak ho Jasper přimáčkl na strom.

„Běž,Alice,běž!“ vykřikl zoufale v okamžiku své převahy. Nechtěla jsem se dívat na porážku a následně smrt mé jediné, opravdové lásky, proto jsem utekla, kam mě nohy táhly. Tentokrát jsem z plna hrdla začala štkát.

Zůstávala jsem vědomě i nevědomě v lese. Jedna radostná novina, mezi těma zápornýma byla ta, že jsem ovládala svůj dar. A dosti jsem toho momentálně využívala, abych byla klidná ohledně té bitvy. Na život a na smrt.

Po 15 minutách - opravdu jsem opět počítala čas – začal vyhrávat James, ale poslední ránu a zároveň nejsilnější byla od mého anděla využil možnosti a rotrhal Jamese, pak ty kusy jednoduše spálil.

Podle vize, už chtěl Jasper za mnou vyběhnout, jenže jsem byla rychlejší a povalila ho do lilií, kterých jsem si doteď nevšimla a dlouze, přitom vášnivě jsem Jaspera políbila. Za okamžik se ochotně přidal a já si uvědomila, že ho od začátku bezmezně a vroucně miluji, taktéž jsem věděla, že to cítí stejně.

„Miluju tě,“ vydechla jsem uprostřed polibku.

„Já vím,“ zašeptal mi do koutku úst a přímo jsem cítila, jak se pousmál, „ale měli bychom jít.“

„Ano a já vím přesně kam.“

Jak...ehm aha. Měl bych ti říct, že mám taky dar. Umím ovládat emoce,“ lišácky se usmál.

„Takže tys věděl už od začátku, že tě miluji?“ zasténala jsem trochu úzkostně.

„Jistě,“ střídmě odpověděl a vzal mě za ruku, potom jsme společně vyrazili vstříc mé vizi. Viděla jsem, totiž že jsme členové rodiny Cullenů a my jsme manželé.

„Ale asi si budu muset  zajít na nákup,“ dodala jsem šťastně. Myslím, že díky němu se ze mě stal nový člověk, tedy upír.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Přeměna Alice, podle mě - Jennush: