Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Poslední boj - Adrianne555

01.10.2010 (21:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1135×

Adrianne555

Poslední boj

Puma zavrčela. Stála proti mně v obranném postoji a připravovala se k boji. O chvíli později se odrazila a skočila. Bleskově jsem se vymrštila a puma skočila na prázdno. Přistála jsem jí na zádech. Zvarčela a snažila se mě setřást. Zakousla jsem se jí do krku a ucítila teplou krev na jazyku. Hltavě jsem pila a ukojila tak několika denní žízeň,která mě pálila. Když jsem skončila,odhodila jsem mrtvou pumu do nedalekého křoví a vydala se domů. Jak jsem později zjistila,nikdo tu ještě nebyl. Šla jsem se převléknout. Zhruba za hodinu se vrátili ostatní. Sešla jsem dolů do obývýku a zaslechla Carlislea: „Co budeme dělat?“ Pár dalších hlasů mu vzrušeně odpovídalo. Spustila se vášnivá debata. Nedalo mi to a šla jsem zjistit,co se děje. „Vypadali jako novorození,“ řekl Jasper. Carlisle přikývl. „Co se děje?“ zeptala jsem se.“

„Viděli jsme cizí upíry lovit nedaleko Forks.Byli to novorození,což znamená,že se živí lidskou krví. Nebude trvat dlouho a napadnou i obyvatele městečka,“ řekla mi Alice.

„Musíme je zastavit dřív,než se do toho vloží Volturiovi. Ara by asi zajímalo,kdo je stvořil a myslím,že by si odpověděl sám,ať už je odpověď pravdivá,nebo ne.“ Carlisle se podíval na mě. „Mohl by si myslet,že jsem to byla já?“ zeptala jsem se zděšeně. Carlisle přikývl. „Nebo Renesme,“ dodala Alice. Zavrčela jsem. Nikdo už neřekl ani slovo a všichni se dívali na Carlislea. Vyčkávali. Carlisle po chvíli prolomil ticho: „Rozdělíme se a budeme sledovat okolí Forks. Pokud narazíme na nějakého novorozence,zkusíme z něj vytáhnout informace a pak ho zabijeme.“

„Informace?“ zeptal se Emmet.

„Kdo je stvořil,“ odpověděl Carlisle. Ostatní souhlasili. „Teď se rozdělíme. Půjdeme po dvojicích. Bylo dobré,aby v každé dvojici byl jeden muž a jedna žena. Takže Edward a Bella,Rosalie a Emmet,Alice a Jasper. Já půjdu s Esmé.“ ukazoval na nás Carlisle. „A co Ness?“ zeptala se Alice. „Ta zůstane tady.Jacob se o ni postará,“ rozhodl Carlisle. Edward a já jsme opět  zavrčeli.

„Je to tak lepší,Edwarde,“ řekl Jasper. „Kdyby zůstala s námi,bylo to pro ni příliš nebezpečné.“

Konečně jsme uklidnili a mohli jsme vyrazit.

Už několik dní jsme s Edwardem kroužili kolem Forks. Nenarazili jsme ani na jednoho upíra a já jsem začínala mít strach. Co když se něco stane? Byli jsme s ostatními neustále ve spojení. Ani oni neměli štěstí.

S Edwardem jsme se zrovna dohadovali,jestli to nemáme zabalit,když v tom zazvonil mobil a řešení přišlo z úplně jiné strany. Volal Carlisle. „Okamžitě se vraťte domů,“ řekl a zavěsil. Bez meškání jsme se rozběhli a za pár minut jsme byli na místě. Velice nás překvapilo,koho jsme tam mimo naší rodiny našli.

„Jsem tak rád,že vás zase vidím,“ usmál se Aro. Těsně za ním stála Jane. „Tak dlouho jsem hledal důvod,proč vás zase navštívit,a konečně jsem ho našel.“ podíval se na mě a pokračoval. „Ale ať počítám,jak počítám,pořád mi tu někdo chybí.“

Edward na mě pohlédl. „Renesme se to netýká,“ řekl ostře.

„No dobře,dobře. Snad ji nebudeme potřebovat.“ hájil se Aro a znovu se podíval na mě. Začínalo mi to vadit.

„Co přejít rovnou k věci?“ navrhl Carlisle.

„To se mi líbí,“ řekl Aro. „Nikdy sis nepotrpěl na zbytečné řeči.Tak tedy k věci,“ znovu na mě pohlédl. „V Seatllu opět zmizelo pár obyvatel,“ pokračoval. „Zajímalo by mě,kdo má tohle na svědomí.“ nespustil ze mě oči.

„Zajímá nás to stejně,jako tebe,“ řekl Carlisle. „Viděli jsme dva cizí upíry lovit nedaleko Forks. Drželi jsme hlídky na hranicích,ale žádný tam tudy neprošel.“

„Zajímavé,“ opáčil Aro. „Co jste měli v plánu,kdyby se nějaký objevil?“ zeptal se.

„Vytáhnout z něj,kdo ho stvořil a pak ho zabít,“ odpověděl Carlisle.

Aro se podíval na Jane. „A co kdyby se ukázalo,že ten stvořitel je mezi vámi?“ prohlásil a střelil pohledem opět ke mě. „Ne!“ zavrčel Edward a udělal krok k Arovi.

„Bolest!“ vzkřikla Jane a Edward se svezl k zemi.“ Ne!“ zakřičela jsem a chystala se ke skoku.

Emmet mě zezadu chytil za paže a zabránil mi v tom.

„To opravdu není nutné,“ řekl Carlisle. „Bella je jednou z nás už několik měsíců. Živí se zvížecí krví,stejně jako my.“

„Několik měsíců?“ ohrnul ret Aro.

„Vím,že se ti to zdá divné,ale Bella se naučila ovládat svůj chtíč mnohel lépe,než kdokoliv jiný. Už při svém prvním lovu odolala.“ vysvětlil Carlisle.

„Opravdu?“ podivil se Aro. Nadšeně zatleskal rukama. „Bella byla vždycky jedinečná,“ prohlásil.

„Mohl bys tedy?“ pokynul Carlisle k Edwardovi.

„Ach.No jistě. Jane?“

„Ano,pane?“ Jane přestala Edwarda hypnotizovat pohledem a podívala se oddaně na Ara.

„Jane,má milá,myslím,že jsme Edwardovi způsobili zbytečně moc bolesti.“

„Omlouvám se,“ pohlédla Jane na Edwarda. Edward kývl. „Jsem rád,že se to vyřešilo,“ řekl Aro.

„Ale pořád zůstává spousta věcí,o kterých je třeba mluvit.“

„Myslím,že to zvládneme,“ řekl Carlisle. „Můžete se v klidu vrátit.“

„Ale no tak,příteli,snad si nemyslíš,že bych vás opustil bez pomovi. Do konce svojí existence bych si vyčítal,kdyby se komukoliv z vás něco stalo.“ Aro vypadal,že to myslí vážně.

„Velice si tvé velkorysosti vážíme,“ řekl Carlisle. Vtom se ozvalo zvonění.

„Mohl bys mě pustit?“ sykla jsem na Emmeta.

„Jo jasně.“ Emmet uvolnil sevření a já se natáhla pro telefon.

„Jaku?“ ohlásila jsem se. „Dobře.Díky.“ zavěsila jsem. „Máme pustit televizi.“. Jasper vzal ovladač a zamířil na cíl.

„Městečkem Forks otřásla zdrcující informace,“ oznamovala nám moderátorka. „Téměř dva dny je nezvěstný jeden z obyvatelů. Jedná se o devatenáctiletého chlapce Mikea Newtona. V pondělí ráno se vydal do školy,domů už se nevrátil. Zoufalí rodiče prosí: Pomozte ho najít.“

„Proboha,“ vyjekla jsem. Moderátorka pokračovala. „Chlapec je 167 centimetrů vysoký,má krátké,světle hnědé vlasy a modré oči. Na sobě měl modré rifle,bílé tričko a zelenou šusťákovou bundu. Pokud jste ho někde zahlédli,podejte zprávu na policejní ředitelství ve Forks. Další informace přineseme ve večerním vysílání.“ Všichni němě zírali na obrazovku. První jsem se vzpamatovala já. „Musíme něco udělat.Hned!“

„Uklidni se Bello.“

„Táta!“ křičela jsem. „Je tam táta!“

„Má pravdu,“ řekl Edward. „Nemůžeme dovolit,aby se Charliemu něco stalo. Musíme bojovat.“

„Prozradilo by se,kdo jsme. Nemůžeme riskovat,“ řekl Carlisle.

„Ale stejně tak nemůžeme riskovat,aby to odnesl Charlie.“ zavrčela jsem.

„Dobře,“ řekl nakonec Carlisle. „Čtyři z nás se vydají sledovat Forks.Ostatní zůstanou tady.“

„Fajn,“ souhlasila jsem.

„Emmete,Esmé,Alice a Jaspere,mohli byste?“ otočil se na ně Carlisle. Přikývli a zmizeli.

„Pořád trváte na tom tu zůstat?“ otočil se pro změnu Carlisle na Ara.

„Samozřejmě,“ kývl Aro.

Čekali jsme. Večerní vysílání nepřineslo žádné nové informace. Mike Newton byl stále nezvěstný.

Ani od Esmé,které Carlisle volala,jsme se nedozvěděli nic nového. Chvíli po tom,co Carlisle zaklapl telefon,se na obrazovce  objevila nám známá moderátorka.

„Ve Forks dál mizí obyvatelé.Pohřešují se další dva lidé. Osmnáctiletá Jessica Stanleyová a dvaačtyřicetiletý policejní ředitel Charlie Swan. Zmizeli minulou noc a nikdo netuší,kde mohou být.

Policie si neví rády a žádá o pomoc.....“

„Ne!Ne!Ne!,“ křičela jsem. „Jak se to mohlo stát?“

Carlisle okamžitě volal Esme. Tvrdila,že Charlie odjel včera ráno na stanici a ještě odtud neodešel. Nikoho neviděli.

„Je čas.“ rozhodl Carlisle. „Myslím,že nás ostatní potřebují.“

Byla jsem značně nervózní. Toužila jsem po pomstě. Před pár hodinami jsme našli kousek od Forks Charlieho tělo a bylo skoro nemožné mě dostat zpátky. Když jsem konečně povolila,byla jsem nadmíru rozzuřená. A zraněná na duši. Esmé mě litovala,že nemůžu vypustit tu obrovskou bolest,která mi drásala srdce. Byla vždycky taková. Edward se mě snažil uklidnit. Marně.

Políbila jsem ho a zašeptala,že jsem v pořádku,jen ať mě nechá udělat to,co je nutné. Mlčel.

Alice najednou zbystřila. „Oni....“ hlesla.

„Co je? Co vidíš Alice?“ ptal se jí Jasper

„Přijdou sem.PohromaděChtějí....“

„Co chtějí Alice?“ vložila se do toho Rosalie.

„Zabíjet.Mají žízeň,“ dokončila.

„Kolik?“ zeptal se Jasper.

„10,“ odpověděla mu Alice.

„To zvládneme,“ řekl Emmet.

„Kdy?“ položil další otázku Carlisle.

„Dnes v noci.“

Blížila se půlnoc a ve Forks byl zatím klid. Několik párů očí se upíralo směrem,kterým se měli upíři objevit a my ostatní jsme stáli v pozadí,připraveni k boji. Jane a Aro stáli opodál a napjatě sledovali celou situaci. Čtyři páry očí vepředu náhle zbystřily a my jsme zaujali obranný postoj. Na silnici před námi se objevily čtyři postavy. „Počkáme na ostatní a potom se rozdělíme,“ řekla jedna z nich.

Zbylých šest se objevilo během chvilky. „Pozabíjejte všechno živé,co uvidíte.“ nakázal jim jeden.

„Jakmile budou všichni mrtví,zmizíme odtud.“

Carlisle se na nás na všechny podíval,abychom se připravili. Za chvíli vyrazíme.

„Teď!“ šeptl Carlisle a vyskočili jsme. Překvapení upíři se během chvilky vzpamatovali a začali se bránit. Začali kolem sebe máchat rukama. Byli naprosto nezkušení. Nebylo těžké je skolit. Utrhla jsem hlavu jednomu rusovlasému klukovi a šla po dalším. Po pár minutách tu zůstali jen tři,ti nejzdatnější,ale netrvalo dlouho a padli taky. Jednoho skolil Carlisle,druhého já a třetího Alice.

Pak bylo po všem. Armáda novorozených byla potlačena a my měli na kontě další vítězství. Rozhlédla jsem se. Všichni strnule hleděli na jedno místo. Podívala jsem se tam taky a strnula hrůzou. „Edwarde,ne!“ zakřičela jsem a vrhla se k němu. Ležel na zemi,hlavu oddělenou od těla a oči měl zavřené,jakoby spal. „Edwarde! Edwarde,otevři oči,“ křičela jsem. Jakoby mi to mělo pomoct. Edward je mrtvý. Bože,proč? Podívala jsem se na ostatní. Strnule tam stáli a zírali na mě a na Edwarda. V očích měli bolest. Ohromnou bolest,ale o nic větší než já.

„Měli bychom jít,“ řekl Carlisle a položil mi ruku na rameno. „Za chvíli bude svítat.“

Podívala jsem se na něj. „Ne,zůstanu tu s ním,“ oponovala jsem.

„Bello,musíme ty mrtvoly odklidit a spálit. Máme jen necelé dvě hodiny,než začne svítat.“

„Chcete ho spálit?“ zaječela jsem na Carlislea.

„Není jiná možnost,Bello a ty to dobře víš.“ Otočila jsem se spátky k Edwardovi.

„Ne. Neodejdu od něj.“

„Bello,musíš.“ řekla mi Alice. „Nemůžeme tu zůstat.“

Políbila jsem Edwarda na suché rty.

„Jdeme,“ šeptl mi Emmet a vzal mě zezadu do náruče. „Co to děláš? Pusť mě! Hned!“ Nepustil.

Odnášel mě pryč od jeho těla. Odnášel mě od něj navždy.

Pořád tu ale zůstávala jedna nezodpovězená otázka, Kdo armádu novorozených stvořil? Zřejmě někdo,kdo nenávidí Forks. Nebo někoho z obyvatel.

„Pokud na něco přijdete,dejte nám vědět,“ prosil Aro. Chystali se k odjezdu.

„Samozřejmě,“ slíbil Carlisle.

„Buďte tu všichni zdrávi.Doufám,že se zase brzy uvidíme,“ loučil se Aro.

„I ty buď zdráv,příteli. Vyřiď pozdrav i tvým bratrům.“

„Jistě.“

Když odjeli,všichni podezřele zmlkli. Najednou nebylo co říct. Stále jsem zuřila a zároveň trpěla ze ztráty svých přátel a svého otce. A hlavně ze ztráty Edwarda.Už ho nikdy neuvidím. Nikdo neví,jak dlouho se budu trápit,ale vím zcela jistě,že se jednoho dne vzpamatuju. Ale nezapomenu. Na Edwarda nezapomenu nikdy.Kdybych nebyla to,co jsem,vrátila bych se domů a možná začala znova.Ale nejde to. Teď mám jiný život. Život,který jsem si sama vybrala. A ve kterém se musím naučit chodit a vydávat nějaké oběti. Jakékoliv.

„Mamí,kde je tatínek?“ zeptala se mě malá Nessie. Nedokázala jsem jí odpovědět.

„Víš co?“ řekla jsem jí. „Nechtěla bys pár dní strávit v La Push?“

„Jo,jo,jo,jo,jo!“ tleskala nadšeně rukama.

O několik dní později se ozval sám Aro. Oznámil nám,že našli a zabili onoho stvořitele.

I když jsme sami chtěli vědět,kdo to byl,výsledek nás velice překvapil.

Byl to muž. Muž s čokoládovou pletí a karmínově rudýma očima. Muž,kterého jsme už dávno považovali za mrtvého. Muž,který „vstal z mrtvých“ a přišel pomstít svoje zabité druhy.

Laurent. Takže tehdy ho vlci nezabili. On jim unikl. Přišel pomstít Victorii a Jamese. Stvořil si armádu,stejně jako Victorie. Věděl,že nemůže zabít nás,proto zabil lidi blízké mě. Aby aspoň někdo trpěl. Aby trpěl ten,kvůli komu se sputil tenhle kolotoč neustálých bojů,vítězství,radosti a zklamání.

Ale asi netušil,že ti,co stvořil,udělají mnohem více,než po nich žádal. Zabijí Edwarda. A to on chtěl. Udělal to,o co usilovala Victorie.

Když zjistil,že jsme jeho armádu pozabíjeli,odjel do Vollterry,pomstít další smrt. Smrt svojí družky Iriny. Jenže nevěděl,že kdo se postaví v boji proti Volturiovým,je synem smrti.....

Teď už to ví. Dívá se na nás z nebe nebo pekla? A existují tyto světy vůbec? A jestli existují,dostane se do nich i někdo našeho druhu? Samozřejmě jen v případě,pokud zemře? Dostal se tam Edward?Sleduje mě odněkud? Tohle už nikdy nezjistíme. Ještě celá staletí budeme chránit náš druh. Svoji rodinu. Už kvůli Edwardovi. My to zvládneme.

Jsme přece Cullenovi,no ne?

KONEC

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední boj - Adrianne555: