Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Pohroma Anglie... - NatyCullen

04.12.2011 (15:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 7× • zobrazeno 1688×

EDIT: Článek je ponechán v původní podobě bez oprav.

Pohroma Anglie…

Měsíční koule kralovala obloze a její obdivovatelky, hvězdy, jí vytvářely zářící publikum. Některá zářila více, některá méně, ovšem dohromady jako celek tvořily dokonalé noční divadlo.

Na první pohled to bylo představení jako každé jiné, ovšem zkušenostmi opředený upír cítil, že je tato noc jedinečná, sám nemohl nalézti důvod svého vnitřního pocitu. Všechno bylo tak tiché, svým náchylným sluchem slyšel pouhé šelestění větru, jako by se všechna lesní zvířata ukryla před něčím nebezpečným…

Upír s mírně zářící pokožkou prosvětlující černou tmu se ďábelsky usmál. To on byl nebezpečí, to on byl důvod k útěku, to on byl ten nejhorší ze všech. Moc dobře to věděl a dnes v noci toho chtěl využít. Důkladně, pořádně využít.

*

Podsaditějšímu sluhovi, který vítal hosty u vstupu a který mě chtěl vyhodit, jsem zakroutil krkem a rozerval jsem mu hrdlo, až z něj nezbylo nic než krvavá kaše. Skleněné oči bez jakýchkoliv známek života na mě upíraly pohled. Zajímavé, jak jednoduché je někoho zbavit života. Jeden pohyb, jedno trhnutí a je o duši míň… Pohoršeně jsem si odplivl. Lidé si nezaslouží žít, já jim jenom dopřávám to nejlepší vykoupení. Smrt.

Hodil jsem tělo do tmavé postranní místnůstky. Otřel jsem si ústa bílým kapesníčkem, který po chvilce nesl stopy krve, a pak jsem vstoupil do prostorné místnosti, která byla hojně osvícena a vyzdobena. Bylo vidět, že tady pobývá smetánka lidské společnosti… Dámy byly vystrojeny v róbách z nejdražších materiálů, jejich krky zdobily nejrůznější náhrdelníky, jejich prsty byly obtěžkány granátovými prsteny. Muži byli oblečeni ve fracích, na hlavě klobouky. Skupiny pánů tlumeně hovořily v koutcích a pokuřovaly doutníky.

Vešel jsem a nebudil jsem žádnou větší pozornost, nikdo si nevšiml nezvaného hosta, kterým jsem byl. Potuloval jsem se kolem jídla, které se servírovalo na stolech, popíjel jsem to nejdražší víno a hlavně jsem vyhlížel… Vyhlížel jsem příchod osoby, která mě sem donutila přijít.

Někdo by si možná pomyslil, proč zrovna já, upír, vyhledávám své oběti na tak veřejných místech a proč tak dlouho čekám, než jim vezmu život. Po několika set letech prachobyčejných, rychlých vražd a konců mě to omrzelo, už jsem nechtěl na své oběti čekat někde v křovinách. Změnil jsem se, stal jsem se teatrálnějším, což mi vyhovovalo. Mohl jsem se pohybovat v jakýchkoliv vrstvách společnosti, poznávat lidské bytosti a jejich osudy a pak jejich životní linii zničit. Nebo taky…

Můj cíl vešel. Muž byl oblečen elegantně a slušivě, nemohl si vybrat lépe. Srdečně se s každým přivítal a prohodil pár slov či vět. Kouřil, pil a jedl, zkrátka si užíval večera, který byl pro oslavu jako stvořený. Já jsem ho nenápadně pozoroval…

Po půlnoci, spíše až nad ránem, se v mírně podnapilém stavu začal sbírat k odchodu. Jeho pohyb, můj pohyb. Jeho kabát, můj kabát. Jeho rozloučení, mé rozloučení. S hlasitým projevem se odebral z honosného panství na čerstvý noční vzduch, kde hodlal počkat na kočár. Opřel se o studenou zeď jedné boční uličky a jeho mozku se začínalo dostávat lepšího vzduchu, alkohol v krvi mírně polevil. Zapálil si za dnešní večer už několikátý doutník…

Vystrkoval jsem oči zpoza rohu a čekal na vhodnou příležitost. Už jenom vystřelit a zlikvidovat, to pouze bylo potřeba. To by bývalo bylo potřeba. Nyní už ne… V úsměvu jsem odhalil dokonale bílé, v černé tmě zářící tesáky a s tichým vrčením jsem vyšel ze stínu na měsícem osvětlené místo. Pod botami mi praskaly kamínky, znělo to, jako by se tisíce malých a ostrých bodců pokoušely zapichovat do věci mnohem tvrdší, než byly bodce samy. Muž zpozorněl a otočil hlavu mým směrem.

Jeho srdce se rozeběhlo rychleji, tušíc blížící se nebezpečí, zůstal však statečně stát na místě. Přiblížil jsem se až úplně k němu, naše obličeje od sebe byly vzdáleny jenom pár centimetrů. Zrychlil se mu dech, vydechoval obláčky oxidu uhličitého naplněné strachem a panikou. Oči, ty studánky lidské duše, byly dokořán otevřeny, každý jejich pohled byl prosycen bolestí, loučením…

„P-pane, co byste potřeboval?“ otázal se, hlas nenacházejíc. Začaly se mu třepat ruce, doutník z ruky upustil a ten se skutálel na prachem zanesenou zem.

„Potřebuji jenom jedno, velevážený pane. Vaši smrt.“ Lapání po dechu a srdce, o něhož se pokoušel záchvat. Strach lidí byl nezvratný, báli se jako malé ustrašené děti, i když žili několik desítek let.

„Myslím, že si tak úplně nerozumíme, pane,“ řekl a pokoušel se dostat z mého kovového sevření, „pusťte mě!“ zaječel a já musel začít jednat. Mou přirozenou rychlostí – bleskovou a nepostřehnutelnou -  jsem sebral doutník ze země a zatlačil jím na tvář muže. Setkání s rozžhaveným doutníkem se muži příčilo z hloubi duše, ucítil jsem pach spáleného masa. Mrskal sebou, mně to však připadalo, jako by se mi v náručí vzpouzelo bezbranné lidské dítě. Doutník jsem odhodil, začal vyhasínat a ztrácel potřebný žár.

„Co jsem vám udělal, že mě tak mučíte?“ zachraptěl bolestným hlasem muž, jehož tvář nyní hyzdila popálenina ve tvaru kolečka, vévodila jeho tváři a i do hrobu si tento znak odnese.

„Nic, drahý příteli, vůbec nic. Jsi jenom figurka na šachovnici, která mi pomůže získat hlavní výhru,“ ušklíbl jsem se, pobaven jeho nechápavým výrazem. Lidé a hádanky…

Jeden hbitý pohyb a jedno malé trhnutí a měl necitlivou levou nohu. Ohromen bolestí a ztráty nervů v končetině se sesunul na zem, nechal jsem ho. Na chvíli omdlel, ale mysl se brzy dala do pořádku, ještě chtěla bojovat o přežití, ještě věřila, měla naději. Nevzdával to.

Druhý hbitý pohyb a díra v jeho břiše byla na světě. Teď už jsem se neudržel a zaryl jsem mu špičáky ostré jako břitva do chřtánu. Slabounká kůže, zahalujíc ten bujný vodopád lahodné krve, se protrhla pod nepatrným tlakem z mé strany a já měl volný přístup…

Vypnul jsem. Mé myšlenky se omezily na jediné dvě věci. Krev a masakr. Pil jsem zuřivě, zuby bortíc jakoukoliv částečku jeho citlivého krku a okolí obličeje. Nehty tvrdé jako skála jsem zarýval do jeho dlaní, obličeje, lebky, rukou, jakékoliv dostupné části těla. Trhal jsem, boural jsem a jeho kůže ustupovala a z mých drápanců se stávaly hluboké rány.

Cévy postupně vysychaly, vycucával jsem z nich sebemenší kapičku krve. Až když bylo tělo úplně bez krve, byl jsem ochoten zvednout hlavu a podívat se na své dílo.

Pravý rozparovač, pomyslil jsem si. Tělo rozdrápáno, rozkousáno, oči vypíchnuté z očních důlků, obličej beztvarý a končetiny pokroucené a zlomené.  Nebyl to pěkný pohled…

Chytil jsem ho za nohu a vytáhl ho na otevřené prostranství před panství, ve kterém se ještě před chvílí nacházel. Bylo nad ránem, lidé se pomalu probouzeli a ti, co byli přítomni na hostině, si určitě při svém odchodu všimnou zohavené mrtvoly lorda Winchestera. Bude z toho zpráva týdne, možná měsíce. Rozšíří se to do všech částí Anglie. I k ní…

*

Klapot nižších dámských podpatků se nesl chodbou a já se začala probouzet z klidného a krásným snem poznamenaného spánku. Slunce, které se v této oblasti objevuje jenom párkrát do roka, už hřálo plnou silou a do mé komnaty mířily desítky paprsků. Krásné podzimní ráno…  Zvuk podpatků se blížil k mému pokoji, zněl naléhavěji a žena šla nejspíš rychleji, možná i utíkala. Co nevidět se ozvalo bušení na mé dveře.

„Hraběnko, prosím, otevřete, je to důležité!“ Rozeznala jsem hlas mé komorné Charlotty a po obléknutí županu a nazutí bot jsem jí otevřela. Stála tam zadýchaná, v ruce držela nějaký dopis.

„Dobré ráno, pro Vás, hraběnko,“ řekla a podávala mi ledabyle zabalenou obálku, na jejímž uzávěru byla pečeť, „před chvíli s tím přijel sluha od dvora lorda Howlana.“

„Děkuju, Charlotto,“ poděkovala jsem a zavřela jsem dveře. Sedla jsem si na malou stoličku u okna a začala jsem číst stručný vzkaz.

Zdravím Vás, hraběnko Swanová, mám pro vás tragické zprávy. Dnes nad ránem byl zavražděn lord Winchester. Byl přítomen na mé oslavě, na mém dvoře, ale nad ránem se rozloučil a čekal na svůj kočár venku v nějaké uličce u mého domu. Nevíme, co se přesně stalo, kdo to spáchal, ale neznámý vrah mu způsobil příšerné zohavení. Možná to bylo zvíře… Obličej byl rozškrábán, ruce i nohy zlomené, vnitřnosti vyrvané z těla ven. Ach, byla to úmorná vražda. Kolikátá už? Doufám, že víte, co to pro Vás znamená…

Váš oddaný lord Henry Howlan

Dopis jsem upustila, ztrácela jsem cit v prstech… Kapky potu se mi vylévaly z pórů, dech se zrychlil a ruce se mi třásly jako osiky. Dech se zadrhl a svět se pro mě na chvíli zastavil… Myšlenky si zběsile poletovaly v hlavě, ani trochu nedbaly v potaz mé rozrušení a zbožné přání, aby se ony myšlenky umoudřily a daly dohromady nějaký plán…

Shrábla jsem kus papíru ležící na podlaze a vyletěla jsem z pokoje, neupravená, jenom v noční košili a saténovém županu. Uháněla jsem do otcova pokoje. Bušila jsem na dveře – zběsile a hlasitě- až se ve dveřích objevil otcův obličej.

„Otče, četl jste to už?“ vyhrkla jsem z posledního dechu a v mých žilách začal kolovat adrenalin, mozek byl zatemněn panikou. Vtrhla jsem do jeho komnaty. Pohodila jsem ten kus papíru, který skrýval tu ďábelskou zprávu na malý dřevěný stolek. Sama jsem si sedla do vypolstrovaného křesla a zhluboka jsem se nadechla.

Musela jsem se nějak uklidnit, jinak nebudu schopna uvažovat, natož rozumně myslet.

Další vražda. Další můj soused, pokud je tak můžu nazývat. Vrah jde blíž. Obchází všechna panství od Londýna až po Manchester. A v Manchesteru jsem já. Jde si pro mě a mou rodinu. Pro nás. Postupně se přibližuje. Chce smočit ruce v mé krvi, chce mě vidět vyděšenou a o život žebrající.

„Musíš ihned odjet, Isabello,“ pronesl rozhodně otec po rychlém přečtení dopisu do tichem naplněného pokoje. Prudce jsem se zvedla, tolik naplněna panikou a vztekem na toho, kdo má v úmyslu mě uhonit jako prašivého psa.

„Bez vás, mé rodiny, neodjedu.“ Na znamení neoblomnosti jsem zatnula čelisti a zpříma jsem se dívala otci do očí.

„To byl rozkaz, Isabello. Dnes navečer odjíždíš, abys byla na noc u tvé tety Marty v Leeds. Jsi má jediná dcera, a jestli má někdy náš rod pokračovat, ty dnes odjedeš a budeš se na jejím panství ukrývat do doby, než se věci uklidní. Já se postarám o tvou matku.“ Do očí se mi nahrnuly slzy smutku a beznaděje. Nezadržitelně mi skapávaly na titěrnou noční košilku a švy županu, ani jsem se je nesnažila zastavit. Představa byť jen krátkého odloučení od mé tak blízké rodiny mi způsobovala kovové sevření mého srdce. Představa, že bych je měla ponechat samotné zde, v těch studených a tak lehce prolomitelných zdech zámku, mi naháněla strach. Jako všechno…

„Běž si zabalit, v pozdní odpoledne odjíždíš,“ oznámil mi otec, jako by to byla běžná návštěva u krejčího. V bublině apatie a mechanického pohybu jsem se odebrala přes dlouhou chodbu do mého pokoje, pěkně zahřátého od ojedinělých slunečních paprsků.

Klesla jsem na duchny postele. Budu vyslána jako poslední naděje našeho rodu pryč, abych později zachránila naši pokrevní linii. Jak statečně a mocně bych se měla cítit. Jak bojovná bych měla být… Ale jediným mým přáním bylo obejmout rodiče a zůstat…. Zůstat tady na okraji Manchesteru a postavit se onomu kolujícímu vrahovi tváří v tvář. Jak já bych chtěla. Ale to co chci, neznamená nic.

Charlotta vstoupila a ladným, tichým krokem, aby mě nevyrušila z proudu myšlenek, který už se tak jak tak přetrhl, se pohybovala po místnosti. Shromažďovala oblečení a cennosti na menší hromádky a ukládala je do velkých kufrů. Nevěděla jsem, jak dlouho budu u tety Marty pobývat, tudíž se z hromádek staly hromady.

Moc jsem okolní svět nevnímala, naslouchala jsem Charlottinu tichounkému zpěvu a ležela jsem nehybně a s pohledem upřený kamsi do dálky v posteli. Nestarala jsem se o čas. Snědla jsem oběd, když mi ho Charlotta přinesla. Hustá polévka a knedlíky plněné tím nejlepším anglickým uzeným masem. Uždibla jsem pár kousků, ale víc jsem do žaludku nedostala.

Čas ubíhal, viděla jsem matně zářící slunce skrz okenice, jak si rázuje za obzor a opouští mě. Nechává mě už úplně samotnou.

Byl čas. V pohodlných, teplých, ale na pohled slušivých šatech, které splývaly v jednoduché antické linii, jsem nasedla do kočáru. I zavazadla se samozřejmě naložila a má výbava byla kompletní. Objala jsem matku i otce, v očích slzy, ale snažila jsem se držet. V duchu jsem se modlila za ně, za jejich životy. Doufala jsem, že vraždy nebudou pokračovat a já se za pár dní jako po planém poplachu vrátím zpět. Do zajetých kolejí.

Bič švihl na hřbety koňů. Naposledy jsem zamávala ručkou v rukavičce z okýnka a už jsem se neotáčela. Nemohla jsem….

Kopyta narážela do prašné země, která se ale rychle měnila na vodnaté bláto. Slunce zanechávalo světle růžovou oblohu jako dozvuk své pilné denní péče o jinak pochmurnou podzimní krajinu. Taky se slunce už dlouho neukáže. Teď bude jenom tma, sychravo a zima pomalu přebere otěže.

Konečně vyjela. Bělostný šáteček za ní vlál jako poslední známka, jako symbol míru… Děvenko spanilá, tvé přání o společném shledání budou vyslyšena. Neuvidíš opět svou rodinu, nýbrž mě…

Kočár byl už několik mil přede mnou někde hluboko v lesích, které jsou ve zdejších oblastech. Do plic jsem nabral trochu vzduchu noci a vyrazil jsem do tmy jako smrtící blesk…

**

Seděla jsem strnule a snášela nerovnosti cesty, které jsem pociťovala. Noc padala na údolí jako krvelačný vrah a zahalovala všechno tajemstvím a nejasným kouzlem. Jen velmi slabé paprsky sluníčka byly vidět, ty ovšem taky brzy ztratily potřebnou zář a sílu. Obloha byla tento večer temná a bez zářících hvězd, které jindy vévodily obrovské, tmavě modré ploše. Ani měsíc, ten stříbřitý kotouč, se dnes neukázal…

Kočí musel znát cestu lépe než své boty, neuměla jsem si představit, jak někdo v tak hustém, černém závoji dokáže rozeznat zkratky v podobě lesních cestiček a polních cest. Proto taky sebou kočár často trhal a já jezdila z jedné strany kočáru na druhou.

Cesta by měla trvat něco přes hodinu, tudíž bychom na tu nejčernější, nejděsivější a nejnebezpečnější část dne, na noc, měli být u mé tety Marty v Leeds. Měli bychom být v bezpečí…

Najednou sebou povoz trhl mnohem víc, koně zaržáli a zastavili jsme. Očima jsem těkala po provizorních zdech kočáru, nevěděla jsem, jestli se mám jít podívat, co se děje, nebo zkrátka počkat, až se zase rozjedeme. Čekala jsem. Třeba si kočí jenom odskočil a bylo to tak akutní, že mi to ani nedal vědět. Sakra, Bello, co si to namlouváš?

Čas nekompromisně ubíhal a stále jsme stáli na místě. Neslyšela jsem ani zběsilé výdechy koní, ani hlas či jakýkoliv pohyb kočího.

„Davide?“ zařvala jsem na celé kolo, aby mě nemohl za žádnou cenu přeslechnout. Ticho. Nic. Nervózně jsem ťukala prsty o lavici, na níž jsem seděla. Byla jsem sama uprostřed lesa, který nebyl nijak hustý, ale pořád to byl les. V lese vám každý kmen stromu připomíná něco strašného, připomíná vám postavu nebo další ohavy.

Ale já neměla na výběr. Chtěla jsem se hnout z tohoto zpropadeného místa. Pomalu jsem otevřela dveře, které mě dělily od všeho toho chladu. Ovanul mě vzduch ostřejší než kdejaká břitva, ihned jsem se probrala do naprostého vědomí.

„Davide?“ zkusila jsem to znovu, tentokrát už se strachem v mém hlase… Podívala jsem se na sedátko, na kterém sedává kočí. Nebyl tam. Koně ale byli klidní, čekali na povely.

Rozhlédla jsem se kolem kočáru a prohledávala jsem s lucernou v ruce okolí. Naslouchala jsem zvukům přírody tak opatrně a soustředěně, ale Davida jsem stále neslyšela ani nezpozorovala. Všude bylo ticho a tma.  Ticho před bouří. Začínalo to být podivné. Až příliš podivné…

Už jsem chtěla sama zavelet koním, aby se pustili s větrem o závod, ale Davida, jestli tu někde byl, jsem tady nemohla nechat. S malou lucernou, kterou má u svého sedátka kočí, jsem volala, čekala a prohledala nejbližší okolí, i když jsem měla pořádný strach. Až najednou…

**

Něco vlhkého jsem ucítila na pravé dlani, ovšem vodu jsem nepila a ani s ní nebyla v kontaktu. Zareagovala jsem okamžitě a podívala se na dlaň. Při mihotavém světle lucerny jsem toho moc neviděla, ale dokázala jsem rozpoznat alespoň barvu té mazlavé hmoty na mé kůži. Červená…

Není třeba někde ve větvích nějaký usmrcený ptáček, jehož krev na mě dopadla? Pohled jsem nasměrovala nahoru…  V tu samou chvíli se dech zadrhl, ústa mi šokem vyschla a otevřela se dokořán. Srdce bouchalo jako kostelní zvony a z pórů se vyvalily litry potu. Myšlenky umřely a zachovaly se jenom zvířecí instinkty ukryté uvnitř lidské schránky. Panicky jsem křičela, nevím, jak hlasitě a jaká slova mi vycházela z úst, potřebovala jsem ventilovat tak silný šok.

Ve větvích nebyl žádný ptáček, byl to David, můj věrný kočí, jehož práce v mých službách navždy skončila. Visel na stromě jako bezvládná loutka… Břicho rozervané, kapky krve skapávající z rány, jednu půlku obličeje měl úplně zohavenou… Jeho mrtvé oči na mě hleděly plné strachu ale i odevzdání.

Co se to stalo? Vždyť před chvílí byl ještě živý…

Ale pak mou myslí projela myšlenka tak silná a jasná, že se mi udělalo špatně ještě víc. Vrah. Ten vrah, který postupně vraždí všechny obyvatele anglických zámků, nás poctil svou návštěvou. Je tady…

S posledním dozvukem tohoto myšlenkového pochodu jsem dala nohy na ramena. Rozběhla jsem se, o své vlastní nohy zakopávajíc, ke kočáru s úmyslem okamžitě se vytratit. Nevím, jak jsem mohla takto fungovat, když jsem cítila, že se každou chvíli zhroutím z toho pachu smrti a vraždy, který jsem všude okolo cítila. S posledním dechem a s nikdy neutuchajícím pudem sebezáchovy jsem nasedla na sedátko kočího a práskla do koní tak, že i mě samotnou překvapila síla ukrývající se v mých rukách.

Projela jsem pod mrtvolou Davida, u srdce mě zase bodlo tak ostře, že jsem se málem neudržela a spadla z povozu. Slzy se draly na povrch očních důlků, ale to nutkání dostat se odtud za jakoukoliv cenu slzy přebylo. Teď se nesmíš zhroutit, Bello!

Vítr mi cuchal vlasy, zamotával mi je do nesouvislých spletenců. Tvář se mi vysušila, rty se staly drsnými půlkruhy. Už jsem viděla nedalekou mýtinu a ta už byla jenom pár mil od Leeds. Švihla jsem znova bičem, koně zrychlili. Už už jsem byla venku z lesa, když jsem někoho spatřila uprostřed cestičky. Koně prudce zastavili bez jakéhokoliv povelu...

„Mohl byste mi, prosím, uhnout z cesty? Docela pospíchám.“ Žádná odpověď. V té děsivé tmě jsem viděla sotva obrys těla, žádný výraz tváře jsem nezpozorovala, ač se mé oči namáhaly sebevíc.

„Pane, je Vám něco?“ zvolala jsem již podruhé do tmy. Opět ticho. Nechtěla jsem riskovat, že ho při objíždění zraním, tudíž jsem doskočila nohama na listím pokrytou zem a rozešla se k oné záhadné postavě stojící mi v cestě jako nezničitelná socha. Malá lucerna mi byla společností, ovšem její chabé světlo osvětlovalo pouze asi dva kroky přede mě.

Pomalu jsem našlapovala, obličej zvrásněný snahou rozpoznat osobu přede mnou. Ocitla jsem se až u toho muže, spíše chlapce. Stál tam strnule, jako by byl v transu, ruce volně ochablé podél chudého těla, oči mírně přivřené hypnotizovaly jakési místo na zemi. Vypadal nešťastný až nemocný.

„Pane, je Vám něco?“ zeptala jsem se, bojíc se o něj, jsem ho uchopila za ruku a zatřásla s bezvládným tělem, které jako by opustil duch. Jeho oči se na mě velmi pomalu zaměřily. V té chvíli bych ale byla ráda, kdyby se na mě vůbec nedíval. Jeho oči byly totiž rudé… Tak nenormální... Nevěděla jsem, co s takovým člověkem udělat, a tak jsem jenom čekala, než se dá do pořádku… Jestli to teda vůbec bude možné.

**

Ještě několikrát jsem zopakovala otázku, jestli je v pořádku a jestli nechce pomoci, bála jsem se, že má nějakou nemoc a proto jsou jeho oči červené a celé jeho tělo tak strnulé, ale vždycky mi bylo odpovědí pouhé ticho. Teď ale nastala změna.

Z nemocně červených očí, které zprvu nevypadaly moc nebezpečně, teď sálala změna. Jakýsi prudký oheň započnul v jeho očních důlcích a ten pohled dostával smrtící nádech. Už jsem se chtěla otočit a překonat svou touhu pomáhat druhým a odjet, ale nemohla jsem se přestat dívat na jeho nynější výraz a postoj.

Jeho plné rty se stočily do křivého až výsměšného úsměvu. Jeho obočí vystřelilo nahoru a tělo se uvolnilo, nahodil postoj nadřazeného pána. On se mi vysmíval…

Já, naštvaná do nepříčetnosti, že jsem se nechala zlákat nějakým opilcem s propitýma očima, jsem se naštvaně otočila a dupala jsem si to ke kočáru. Nebýt jeho jedné věty, bylo by se mi to podařilo.

„Isabello, už není úniku… Snad víš, že jsi na řadě.“ Krev se mi vzbouřila v cévách, srdce si přálo zkolabovat a mysl byla na pokraji zhroucení z těchto lesních událostí… To je ten vrah. Zaznělo mi odevzdaně v hlavě a v duchu jsem si nadávala za svou hloupost a nerozvážnost. Netušila jsem, že by se vrah mohl dozvědět o mém odjezdu, když se zpráva o něm nikam nerozšířila. Byl zorganizován ze dne na den, nikdo o něm nesměl vědět. Ledaže by mě pozoroval… Ne, ne, prosím, ať to není pravda a já si to jenom namlouvám… Přála jsem si v duchu tolik věcí… Jako například probudit se a vzpomínat na tohle jako na noční můru.

„Ty jsi zabil Davida?“ vyslovila jsem otázku, která mě pálila na jazyku jako rozpálený kov. Jestli chtěl mě, dobře, ale nechtěla jsem vzít život někomu dalšímu, dalšímu nevinnému.

„Jestli to pomůže tvé čisté dušičce, ano, byl jsem to já. Co by to bylo za setkání bez nějakého dramatu?“ zaslechla jsem jeho temný hlas a otočila se mu tváří v tvář. Stál tam, opřený o kmen stromu, ruce v kapsách kalhot a s rudým pohledem upřeným ke mně. Bála jsem se vůbec? O smrti jsem nikdy neuvažovala, nepředstavovala jsem si, že by přišla tak brzy. Srdce mi bušilo až v krku, potila jsem se a obávala jsem se, že kdybych ještě promluvila, můj hlas by mě prozradil…

„Víš, Bello, jsi docela krásná, mladá žena, po které každý muž touží, a proto mi bude velkou poctou někoho tak líbezného sprovodit ze světa,“ pronesl a ještě v posledním dozvuku jeho slov jsem zařadila nejvyšší možnou lidskou rychlost a se snahou zachránit se a utéct smrti jsem utíkala. Už jsem skoro držela otěže, když mě něco srazilo k zemi. Byl to on… Tyčil se nade mnou jako černý stín, kterému panovaly dva rudé body.

„Proč máš červené oči?“ zeptala jsem se smířená s tím, že by to klidně mohla být má poslední otázka. Ale kdybych umřela, aspoň bych zemřela o jednu informaci bohatší.

„Upír, Isabello. Jsem upír. Edward, pokud chceš znát i jméno,“ zašeptal mi do tváře a já jako bych procitla. Viděla jsem jeho tesáky známé z legend, červené oči, ale i temnotu sálající z jeho kůže. Kůže, která byla tvrdá jako ten nejtvrdší kámen, což mě teď dost bolelo.

Slezl ze mě, ale mou ruku už nepustil. Vytáhl mě do stoje a opřel mě o strom.

„Víš, že bychom si spolu náramně užili?“ navrhl mi a nestydatě směřoval svůj pohled do mého spoře oděného hrudníku. Žluč se ve mně pohnula a krev se vzbouřila.

Plivla jsem na něj, tak pohoršena.

„To mě radši ihned zabij,“ křikla jsem na něj odhodlaně, hlavu vystrkujíc. Nedovedla jsem si ani představit, že to monstrum po mně šátrá…

„Bez problému, dámo.“ V ten moment se zabořil zuby do mého krčku. Oněměna bolestí jsem byla ráda za strom, který mě podpíral. Můj mozek se zatemňoval, ztrácela jsem nad sebou kontrolu, nad svým tělem vládu… On se na mě krmil, vycucával mě, byla jsem jen obyčejný člověk, pro něho tak nicotný. V duchu jsem se loučila se vším, co mi kdy bylo blízké…

Něco se ve mně v tu chvíli zlomilo. Síla bojovat, touha po životě… Protože jestli upíři, ti studení nosiči zkázy a utrpení, chodí po světě, proč vůbec žít? Proč bych se měla utápět v následném strachu vyjít z místnosti? To radši umřít s vědomím pokořeného člověka než nadále žít ve strachu.

Pil ze mě a pil… Mé oči se zavíraly, duše smířena s koncem. Bolest pomalu odeznívala, jeho bolestivé chvaty ztrácely intenzitu… Já jsem se ztrácela. Oči se konečně zavřely.

**

Její tělo ochablo, nezbyla v ní ani kapka krve.

„Sakra,“ zanadával jsem. Mohl jsem ji ještě tak zneužít a zabít mnohem lepšími způsoby. Ale její krev byla tak omamná, že jsem nemohl jako zbytek nechat ani kapičku. Vychutnával jsem to opojení, užíval si doznění té lahodné chuti.

Podíval jsem se na tělo. Ležela odevzdaně na studené zemi, krk poškozen víc než u jiných obětí. Oči klidně zavřené, jako by snad i ráda odešla…

Nebylo mi jí líto, samozřejmě. Ona jenom dokončila moji rozehranou šachovou partii… Další konec, nic víc.

Přešel jsem k pohozené lucerně a rozbil sklo. Oheň sám zhasl… Oblast kolem mě i kolem ní zahalila černočerná tma. Ještě jednou jsem se podíval na tu scénu. Na ni, na Davida a na klidné koně.

Rozeběhnul jsem se pryč. Určitě i ve Francii jsou zámky, kde bych mohl započít mou další éru vražd, další hru…

NatyCullen

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Pohroma Anglie... - NatyCullen :