Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Perný den od Inoma

Venku se pomalu ale jistě stmívalo. Bílé vrcholky hor se postupně ztrácely v přicházející bouři a vzduch voněl zimou. Carlisle zavřel okno a pozoroval drobné sněhové vločky, které se snášely nad krajinou jak sněhobílí motýly.  Čím dál tím rychleji dopadaly na již zabělenou zem a jemu to opět připomnělo ten den…

It´s been a hard day´s night… prozpěvoval si v mysli a prstem zlehka vyťukával rytmus do volantu. Byl krásný zimní den. Tři dny před Vánoci a z nebe se sypala sněhová nadílka. Předpověď počasí hrála v jejich prospěch – zataženo s občasným sněžením.

Těšil se, až si s Esmé budou moci vyjít na vánočně vyzdobené náměstí jejich dočasného domova. Ne, že by si snad užíval pach jedlých kaštanů a svařeného vína, ale miloval tu atmosféru. Miloval ten chlad ve vzduchu, spěch lidí, kteří hledají ty nejkrásnější dárky, nadšení v dětských očích, když zahlédnou výlohu hračkářství. Zbožňoval tu mírumilovnost, která v tento čas z každého přímo vyzařovala. Neexistovala jiná doba v roce, kdy by se k sobě lidé chovali navzájem více lidsky. Kdy si vzájemně pomáhali s úsměvem na rtech a ne s otravným bručením a nepřátelským pohledem.

„Víš, že si můžeš zpívat nahlas, že ano?“ Esmé se na něj vědoucně usmívala, na tvářích se jí tak vytvořily malé ďolíčky, které mu pokaždé připomněly její šestnáctiletou podobu. Lehce se pousmál a pomalu přikývnul. Pak otočil svůj pohled zpět k prázdné silnici. Svůj zpěv si však nechal pro sebe.

Nestyděl se zpívat, to určitě ne. Jen se mu nechtělo rušit to nádherné ticho mezi nimi. Říká se, že když se dva milují, tak musí spolu umět komunikovat. Carlisle zastával názor, že mnohem důležitější než umět mluvit jeden s druhým je umět spolu mlčet. A tak dále pokračoval mlčky v písni, která se mu dostala pod kůži.

Kdo by to kdy řekl, že parta kluků z Liverpoolu, ho donutí koupit si všechny jejich desky. Zatím byly jen tři, ale věřil, že tahle skupina to někam dotáhne. Edward jim oproti němu nevěřil. Podle něj byla jejich hudba prvoplánová a texty nikterak vydařené. Ale i přesto si se svými bratry neodpustil z Carlislea utahovat. Kdykoliv se blonďatý doktor zapomněl a začal si v duchu prozpěvovat, domem se rozezněl klavírní doprovod k písni, která mu právě proplouvala myslí. Toho se chytli Emmett s Jasperem a přidali k melodii i slova. Bohužel někdy z toho vznikl pěkný paskvil. Please mister postman tak nahradil Please mister vampire a podobně.

Carlisle zastavil na křižovatce a po – pro něj - zbytečném porozhlédnutí se, zabočil doleva. Najeli tak na sto jedničku, která vedla do Forks. Koutkem oka pohlédl na Esmé. Sledovala ubíhající krajinu, ve tváři se jí mísily nejrůznější emoce, nad nimiž převažovala jediná. Dychtivost. I on miloval tohle místo. Stejně tak i Emmett s Rosalií a Edward. Alice s Jasperem tu ještě nebyli. Ale i tak považovali Forks za svůj pravý domov.

Bohužel si budou muset ještě pár desetiletí počkat, než jej uvidí naživo. Ještě neuběhlo dost času od té doby, co zde bydleli naposled. To jim ovšem nebránilo v tom, aby si ponechali dům, do kterého se rádi vraceli. A to byl také důvod jejich nynější návštěvy – jejich dům byl vykraden. Policie jim volala před dvěma dny a požádala je, aby někdo z jejich rodiny přijel a pověděl jim, co vše bylo odcizeno. Naštěstí tam nikdy nenechávali nic, co by pro ně mělo nějakou citovou hodnotu. Většinou tam po nich zbyl jen nábytek a elektronika, které stejně po svém navrácení se ihned vyměnily za nové a modernější.

„Za pár let se sem vrátíme,“ promluvil tiše.

„Já vím.“ Esmé se k němu otočila, v koutcích náznak smutného úsměvu. „Jen to bude ještě dlouho trvat.“

„Třicet let. To uteče jako voda,“ chlácholil ji.  Opravdu, třicet let pro upíra nic neznamenalo. Někdy snad jen sálo dlouhou nudu. Ale i té se dalo zbavit. Například chvilkovým nadšením pro populární hudbu.

Sníh se z nebe začal sypat hustěji. Viditelnost tak klesala na minimum, ale pro Carlislea to nebyl nijak velký problém. Kromě zraku měl i jiné smysly, které mohl ve sněžných bouřích používat. Navíc, znal lidskou povahu a věděl, že v tomto počasí se lidé raději drží svých domovů. To relativní ticho, které si zpříjemňoval letním hitem, už tak tiché nebylo. Jednotlivé chuchvalce vloček dopadaly na přední sklo se slyšitelným cinkáním, vítr skučel kolem jejich auta a stromy se ohýbaly pod jeho nápory. Zvěř se skrývala hluboko v lesích, díky čemuž neslyšela praskání sněhu pod pneumatikami jejich vozu.

Carlisle zpomalil, protože stěrače nestíhaly shrnovat tu sněhovou nadílku. Navíc, nerad by narazil do závějí, které lemovaly silnici z obou stran. Ne, že by se mohli nějak zranit, ale rozbité auto by jim způsobilo potíže, které by si vynutily prodloužení jejich pobytu ve Forks, což si nemohli dovolit.

Proto se soustředil na cestu před sebou. Bílo bylo totiž opravdu všude – před nimi, za nimi, pod nimi i okolo nich. Pro lidi jistojistě nebezpečná kombinace. Proto jej překvapilo, když tu ostrou jasnost pročísla oranžová světla. O pár okamžiků později slyšel i dvě lidská srdce – jedno silně bušící a to druhé klidné a zpomalené. Vzápětí do jeho uší pronikl i mužský hlas.

„Helen, prosím,“ plakal ten hlas. „Probuď se. Prosím.“

Carlisle s Esmé zastavili za malým Fordem a spěchali se podívat, co se děje. Upíří doktor otevřel dveře řidiče. Muž sedící za volantem se nakláněl k ženě sedící po jeho boku. Hladil ji po tvářích. Když ucítil chladný vzduch, otočil se.

„Co se stalo?“ Carlisle nečekal, až se ten muž vzpamatuje a natáhnul se přes něj k bledé ženě. Automaticky jí zkontroloval tep, i když moc dobře slyšel její tělesné funkce. Jenže tomu muži by to bylo podezřelé, kdyby to neudělal. Pravý důvod, proč se Carlisle k ní natáhl, byl ten, že si chtěl přičichnout k jejímu tělu. Potřeboval vědět, zda v sobě nemá nějaké léky případně alkohol.

„Já-já nevím,“ koktal ten muž. „najednou se chytila za břicho… A pak-pak omdlela.“ Když upír sjel pohledem na její břicho, zděsil se. Pod silným kabátem byla ta vyboulenina sotva spatřitelná, ale i přesto tam byla. Rychle oběhnul auto a už se skláněl nad ženou ze strany jejích dveří.

„Jsem lékař,“ pověděl a tím muže trochu uklidnil. „V kolikátém je měsíci?“ ptal se a zároveň si od Esmé převzal brašnu, kterou mu donesla z jejich auta.

„V sedmém,“ odpověděl muž a zoufale tisknul ruku své manželky. Jejich snubní prsteny se se stejným motivem lístků vinné révy táhnoucím se středem zlatých kroužků blýskaly v šeru auta. Carlisle vytáhnul stetoskop a vrazil si ho do uší. Stejně už ale věděl, že dýchání ženy je naprosto čisté a když se soustředil, zaslechnul rychle bijící srdíčko jejich nenarozeného dítěte.

„Jeli jsme do Port Angeles, protože Helen chtěla nakoupit ještě pár věcí,“ vysvětloval se slzami brázdícími jeho tvář. Jednotlivé vzlyky se ztrácely v jeho povídání. „Říkal jsem jí, že bude bouřka, ale ona to neslyšela. Je strašně tvrdohlavá a…“ Carlisle se ho snažil nevnímat. Věděl, že se tak snažil vymluvit z viny, kterou určitě cítil.

Najednou žena zalapala po dechu a otevřela oči. Než se jí Carlisle stihl zeptat, jak se cítí, chytila se za břicho a slabě vykřikla. Její tep byl velmi nepravidelný, ale srdce jí bilo silněji.

„Helen! Helen!“ její manžel se snažil upoutat její pozornost, ale ona opět omdlela. Její pleť prudce zbledla a srdce na krátký okamžik zaprotestovalo.

Carlisle se zděšeně podíval do obličeje Esmé, která celou situaci sledovala ze dveří řidiče. Strachovala se. A on moc dobře věděl proč.

„Co je s ní Carlisle?“ zeptala se tak, aby je ten muž neslyšel.

„Já nevím,“ odpověděl. K nalezení odpovědi by potřeboval jiné přístroje. Bohužel, rentgenový znak nebyl upírům dán do vínku.

„Neupadla v poslední době?“ zeptal se toho muže. „Nemívala potíže s rovnováhou? Nebylo její těhotenství problémové?“ Na každou otázku dostal negativní odpověď.

„Musíme do nemocnice.“ Carlisle vzal ženu do své náruče a přenesl ji do jejich auta. Ten Ford nevypadal na to, že by zvládl rychlejší jízdu. Posadil se s ní dozadu, Esmé usedla za volant a muž obsadil místo spolujezdce.

„Jeď do Port Angeles,“ zamumlal tiše a významně se podíval do Esméiných očí, které na něj hleděly ze zpětného zrcátka. Rozuměla. Nemohli do Forks, protože by je tam mohl někdo poznat. Navíc, Port Angeles bylo blíž.

Upírka nehleděla na to, že venku řádí sněhová bouřka, sešlápla plyn až na podlahu a plně se věnovala soustředění na silnici. Bála se o tu ženu, o Helen. Bála se o její miminko, které ještě nevidělo krásy světa, a bála se o toho muže, kterého by jistě zabilo, kdyby tohle jeho žena nevydržela.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se muže po své pravici. Donutila ho tak odtrhnout pohled od své ženy, která bezvládně ležela vedle jejího upířího manžela.

„Geoffrey-“ Přerušil ho další bolestný výkřik. Heleniny hnědé oči kalily bolest, strach a víra. Esmé ten pohled znala. A proto se na ni nedokázala nedívat.

„Esmé, sleduj cestu,“ upozornil ji Carlisle těsně před tím, než žena opět upadla do bezvědomí.

„Ona rodí,“ zašeptala a donutila se podívat na cestu před sebou. Slyšela, jak se Carlisle začal přehrabovat ve své tašce. Vnímala, jak se Geoffrey vedle ní dožaduje vysvětlení a jak mu Carlisle odpovídá. Cítila úzkost a strach, které ochromily Geoffreyho tělo, a utěšovala se posloucháním srdce, které bilo jak o život svůj tak o život mimika. A přitom všem si uvědomovala, že jediná možnost, jak může pomoci, je dostat je co nejrychleji do nemocnice.

Port Angeles proletěla nedovolenou rychlostí. Nezajímalo jí to. Mířila za svým cílem. Před nemocnicí zastavila o pár chvil později. Rychle vystoupila a zburcovala sestru na příjmu. Pak se všechno dělo – pro ni jako pro upírku – strašně pomalu. Helen položili na pojízdné lehátko. Křičela. Lékaři, který vypadal mladší než její manžel, se třásly ruce. Sestra, která by mohla být už babičkou, řvala na Geoffreyho, aby zůstal tam, kde je, že s nimi na sál jít nemůže. Muž, jehož ženu právě dovezli, je však neposlouchal a běžel za nimi. A v tomhle celém ruchu narazila na pohled jantarových očí. Byly pro ni jako kotva. Jako znak naděje.

Carlisle nic neřekl, rychle pochopil, na co jeho žena myslí. Něžně ji políbil a se slovy – hned jsem zpět – se rozběhl za ostatními. Zastavil Geoffreyho a silou ho donutil se posadit na nízkou lavici před operačními sály. Sám pak vtrhl do dveří.

Esmé přešla k plačícímu muži a položila mu ruku na rameno. Ztrápeně k ní vzhlédl a nabídnul jí místo vedle sebe. Přijala ho.

„S Helen jsme spolu už dvacet let,“ zašeptal. Prsty pravé ruky pootočil zlatý prsten. „Dítě jsme chtěli už tenkrát. Ale prostě to nešlo.“ Zavrtěl hlavou a obličej si skryl do dlaní. Esmé nevěděla co říct. Na tohle se těžko hledala ta správná slova útěchy.

„A pak v červnu měla pro mě úžasnou novinu,“ Geoffrey se i přes slzy šťastně usmál. „Ve chvíli, kdy už jsme se smířili, že zůstaneme sami, jsme najednou čekali dítě.“ Esmé se taky usmála. Sama věděla, jaké to je ztratit veškerou naději a pak ji opět získat.

„Ale kdybych tenkrát věděl, že to dopadne takhle-“ hlas se mu zlomil a ramena svěsila. Tiše zavzlykal a obličej si zase složil do dlaní.

„Takhle nemluvte. Nic není ztraceno,“ utěšovala ho. Současně s tím se zaposlouchala do okolních zvuků a hlasů.

Carlisle stál vedle mladého a nervόzního kolegy. Helen opět upadla do bezvědomí a jediné řešení, s kterým ten mladík přišel, bylo to, aby vyčkávali. Což byla samozřejmě hloupost, ale Carlisle ho nechtěl zneklidňovat ještě více. Uběhlo sotva pár vteřin, když postřehnul jasnou nepravidelnost srdečního rytmu i dechu. Neotálel. Věděl, že musí matku upřednostnit před dítětem. Už byl rozhodnutý, že provede císařský řez, když se Helen opět probrala.

„Zachraňte ho,“ šeptla mezi hlubokými nádechy. Studený pot se jí perlil na bledém čele. Její tlak byl strašně nízký. Dech mělký. Ztráceli ji.

Carlisle pokynul sestře, aby Helen okamžitě uspala. Ta, po souhlasu svého mladého nadřízeného, ho poslechla. Lidský lékař byl zřejmě rád, že aspoň někdo dokáže v tu chvíli jasně uvažovat. On sám sekci prováděl jen párkrát a zdaleka u toho nebyla matka v přímém ohrožení života.

„Jestli se jim něco stane…“ Geoffrey se zoufale zahleděl na Esmé. Jeho žena a jejich dítě byly pro něj vším. Nikoho jiného neměl. Jen je.

„Budou v pořádku. Musíte tomu věřit,“ prohlásila Esmé a chytila jej za ruku. Ve svém stavu si nevšimnul jejího chladu a pevné kůži.

Na druhé straně dveří zatím Carlisle vybral z Helenina lůna malého chlapečka. I přesto, že se narodil o dva měsíce dřív, křičel jako kterékoliv jiné novorozeně.

Upírka se podívala po tom nezaměnitelném zvuku. Široce se usmála a pak opět nasadila starostlivou masku. Geoffrey se to co nevidět dozví.

„Víte, proč jsme jeli do Port Angels?“ zeptal se smutně.

„Potřebovali jste něco koupit.“ Souhlasně přikývnul.

„A víte co?“ Esmé zakroutila hlavou. To opravdu nevěděla.

„Třetí punčochu,“ pověděl se skelnýma očima. „Helen sice umí plést, ale líbila se jí jedna, kterou prodávali v Port. Chtěla ji pověsit na krb, protože, i když je miminko ještě v ní, neznamená to, že není mezi námi,“ zaplakal. „Kdybych jen věděl-“

Přerušil ho příchod lékařů. Carlisle i Patrick, ten mladý a nezkušený lékař, se netvářili moc vesele. Vypadali spíš zkroušeně.

„Jak je na tom?“ Geoffrey se postavil na nohy. Patrick neklidně přešlápnul z nohy na nohu a podíval se po upířím blonďákovi.

„Geoffrey, uklidněte se,“ pověděl Carlisle. „Heleniny životní funkce jsou nyní stabilizované, ale byli jsme nuceni vyjmout dítě.“ Geoffrey rázem zblednul. Nebyl sice lékař, ale věděl, že těhotenství trvá devět měsíců. „Máte krásného chlapečka. Převzali si ho specialisté a nyní leží na dětské JIPce.“ Vždycky si myslel, že až se tohle dozví, bude skákat radostí minimálně do stropu. Ale jediné čeho byl teď schopen, bylo ptát se po své manželce.

„Helen?“ Carlisle se zachmuřil. Příbuzní pacientů vždycky čekají, že lékař jejich blízkého zachrání. Případně, že vždycky určí správnou diagnόzu a poté zahájí úspěšnou léčbu. Jenže takhle to nefungovalo. Lékaři nebyli bozi.

„Jak jsem řekl – její životní funkce jsou stabilizované…“

„Ale?“ Geoffrey správně tušil nějaké to ale.

„Ale upadla do bezvědomí. V současné chvíli nevíme, kdy se probudí… Nebo jestli vůbec.“ Carlisle to bral jako svoji chybu. Je přece upír, má schopnosti, o kterých se lidem může jen zdát, má pevnou ruku i po dvou nočních, má zbystřené smysly, díky kterým prakticky okamžitě ví, co je špatně. Ale teď? Byl bezradný. Po vyjmutí chlapečka z Heleninýho těla, se její tep, dech i tlak spravily. Neměla žádné vnitřní zranění, neměla ani nic zlomené, nebo prasknuté. Byla to prostě záhada.

Geoffrey se skácel na zeď a hlasitě plakal. Esmé stála u něj a snažila se jej utěšit. Avšak marně. Měli být tři. Místo toho budou možná jen dva. On a dítě. Dítě, o které neví, jak by se měl postarat. To věděla Helen. Vždycky jenom Helen.

Geofrreyho se nakonec ujal Patrick. Dal mu něco na uklidnění a pak ho odvedl k jeho manželce s tím, že mu zařídí pokoj v nemocnici.

Manželé Cullenovi odjeli do Forks. Museli vyřídit tu záležitost, kvůli které sem měli původně namířeno. Po sepsání odcizených věcí a podepsání protokolu na policejní stanici, se vrátili do svého domu. Věděli, že tím jen riskují. Ale ani jeden z nich nedokázal setřást ten zážitek z dnešního odpoledne.

Proto se ještě večer rozhodli odjet zpátky do nemocnice. Chtěli být nablízku Geoffreymu a jeho rodině. Esmé si to rovnou po příjezdu namířila do hostinského pokoje. Z restaurace mu přivezla jídlo, které postupně chladlo. Bohužel, nemohla novopečeného tatínka najít. Nakonec na něj narazila na novorozeneckém oddělení. Stál v malém pokoji před inkubátorem. V něm leželo malé roztomilé miminko položené na modré dečce. Spalo.

„Je nádherný,“ pověděla. Geoffrey se na ni hned otočil.

„Je tak strašně malý,“ odpověděl.

„Vyroste a zesílí,“ slíbila. Pak svůj pohled opět stočili k tomu malému uzlíčku.

Carlisle se nejdříve zastavil v Patrickově ambulanci. Ten se mu ale nemohl věnovat, protože tam měl pacienta se zlomenou nohou. Tentokrát se mu ruce při práci netřásly.

A tak se vydal za Helen. Chtěl zkontrolovat její stav a nahlédnout do její složky. Přece jen jí museli ještě udělat další vyšetření, jejichž výsledky Carlisle ještě neznal. Zrovna když nahlížel do její karty, jí srdce trošku poskočilo. Prohlédl si její klidnou tvář a opět se začetl. Pak zaslechl lehký šelest, když odlepila víčka od sebe. Okamžitě se k ní naklonil. Do tváří se jí vracela trocha barvy.

„Děkuji,“ zašeptala a oči zase zavřela. Tentokrát její srdce bilo jinak. Sice to byl stále pomalý rytmus, ale jednotlivé údery byly silné. Víc Carlisle nepotřeboval. Opustil její pokoj a šel hledat svou manželku.

Našel ji v pokoji u malého novorozeněte. Zezadu ji objal, hlavu si položil na její rameno.

„Poslala jsem Geoffreyho se najíst,“ špitla. „Slíbila jsem mu, že malého zatím pohlídám.“ Carlisle se pousmál. Esméina starostlivost byla bezbřehá. A to i tehdy, když malého monitorovala spousta přístrojů, které by upozornily sestru i lékaře, že je něco v nepořádku.

„Helen se probrala,“ pověděl na oplátku.

„Opravdu?“ Esmé se radostně otočila ke svému muži, který jí to okamžitě potvrdil jednoduchým přikývnutím. „To je dobře,“ úlevně si povzdechla a svůj pohled věnovala malému miminku. Nedokázala se toho pohledu nabažit. Malé, křehké tělíčko, jemné tmavé vlásky, narůžovělá pokožka. Byl dokonalý.

„Jak se vlastně jmenuje?“ zeptal se po chvíli její manžel. Upírka pohodila lehce rameny.

„Vlastně ani nevím,“ odpověděla se zasněným úsměvem. Na to miminko se nedalo nedívat.

 Carlisle ji pustil, aby se opět podíval do papírové složky. Když ji otevřel, na vrchním řádku bylo napsáno – Charles Swan.

Blonďatý upír odtrhl pohled od výjevu za oknem. Bouře se trochu zklidnila a sníh už padal v mnohem řidších chumlech k zemi. Od skleněné výplně sálal lehký chlad, který se velmi rychle ztrácel v teplu obývacího pokoje. U vánočního stromku seděla Esmé s Alicí. Diskutovaly o tom, kam kterou ozdobu pověsí. Jasper je s jemným úsměvem pozoroval z nedalekého křesla. Emmett s Jacobem se dohadovali o nějakém zápase a Rosalie zaplétala Renesmé vlasy do francouzského copu. Bella s Edwardem seděli u piana a něco si tiše špitali.

Všechno bylo v pořádku. Byly tři dny před Vánoci a Carlisle se těšil z toho, že má svoji rodinu pěkně pohromadě. Nedokázal si představit, že by jednoho z nich ztratil. Doufal, že nikdy nezažije tak perný den jako Geoffrey Swan.

Rozhodl se připojit ke svojí ženě a dceři, když se náhle z piana začaly loudit povědomé tόny. Carlisle střelil pohledem po čtenáři myšlenek, který na něj, před tím, než začal zpívat, šibalsky mrknul.

It´s been a hard day´s night…