Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Nessie musí zemřít!

22.09.2010 (19:00) • Day • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 2762×

Odkaz na soutěž: http://www.stmivani.eu/34-souteze/sutaz/8/

,,Edwarde, nedělej to, už kvůli nim to nedělej!“ křičela Rosalie, ale já ji neposlouchal. Nechtěl jsem ji slyšet.

,,Edwarde, prosím, prosím, ani jedna z nich by to nechtěla, prosím!“ lamentovala Alice. Usmál jsem se, co jiného mi zbylo. Věděl jsem, že brzy bude konec.

,,Mysli na mě, mysli na Esmé, jak to pro nás bude těžké!“ vydíral mě Carlisle, objímajíc svou zdrcenou ženu.

,,Ne, nesnažte se mě přesvědčit, já jsem se už rozhodl,“ odmítal jsem cokoliv jiného.

,,Podívej se na nás. My jsme tvoje rodina, nesmíš nás takhle opustit,“ stimuloval náladu Jasper. Na mě to neplatilo, věděl jsem, co dělá.

,,Jazzi, tohle už není moje rodina. Já jsem o svoji rodinu přišel. Všechny vás miluji, dali jste mi krásné roky života, ale já bez nich nejsem nic.“

,,A co Jacob? Vždyť i on přišel o své spřízněné duše!“ Emmet se opravdu snažil. Marně.

,,Podívej, myslíš že mi záleží na Jacobovi? Myslíš si, že jsem teď tady, v Itálii, před tolika lidmi jenom pro legraci? Odejděte pryč! Aro mi sice dal svůj slib, že vám neublíží, i kdyby se stalo cokoliv, ale nechci riskovat,“ odvětil jsem vyrovnaným tónem.

,,Edwarde…“ hlesla tiše Alice.

,,Sbohem, Alice, sbohem!“ pošeptal jsem a rychle ji objal.

,,Vidím v tobě smrt, Edwarde,“ mluvily na mě její myšlenky. Zase jsem se usmál. Byl to spíš bolestivý úšklebek.

I ona pochopila, že mě nezastaví. S ostatními vešla do postranní uličky. Věděl jsem, že tam stojí a dívají se. Všechny jejich myšlenky mě přemlouvaly. Budou trpět mou ztrátou, ale mají ještě jeden druhého. Já už nemám nikoho…

Vyšel jsem do světla. Má pokožka se třpytila jako diamanty. Někteří lidé si mě už všimli a začali obdivně vzdychat. Čím víc lidí vzdychalo a ukazovalo si na mě, tím více mě jich sledovalo. Ano, konec se blíží. Dokonce jsem se divil, že tu ještě nejsou. A pak jsem ucítil, jak mnou někdo cloumá. Nejdřív mě zatáhli někam pryč. Uslyšel jsem Esméin tlumený výkřik a několik myšlenkových výkřiků. Poznal jsem, jak Jasper v duchu zašeptal dvě jména: Demetri a Felix. To jsem mohl očekávat.To všechno se udávalo v jedné sekundě a mně to stejně přišlo jako celá věčnost. Jak směšné, když mě čeká smrt a já jsem tolik netrpělivý! Ucítil jsem trhavou bolest v ruce. Pekelně to bolelo, ale zatnul jsem zuby a nekřičel jsem. V další milisekundě se ruka oddělila od těla. Byl to zvláštní pocit. Věděl jsem, kde je. Cítil jsem ji. Dokázal jsem ji ovládat, ale už nebyla mou součástí. Dalším trhavým pohybem se oddělila hlava. Přestal jsem slyšet hlasy kolem sebe. Nevěděl jsem, kam letí. Nevnímal jsem nic okolo. Mé oči viděly jenom dva anděly.

Jeden z nich byl ještě maličký, kudrnaté bronzové vlásky se mu vlnily kolem hlavy. Jeho oči barvy mléčné čokolády vypadaly stejně jako oči většího anděla. Ten měl tmavě hnědé vlasy, které kontrastovaly s nádherným obličejem a rudými rty. Bila jim srdce. Slyšel jsem to zřetelně, ale neuvědomoval jsem si, že mají krev. Renesmé a Isabella. Nessie a Bella. Moji dva andělé...

Obě měly zářivě bílé roucho a kolem nich bylo zlaté světlo. Bella mi podávala ruku. Natáhl jsem ji k ní. Nebyl důvod neudělat to. Moji dva andílci by mi nikdy nic neudělali.

Chvíli byla tma a pak jsem před sebou uviděl louku. Uvědomil jsem si, že mi před očima neprobíhá život, ale začátek konce. Byla to scéna jako z nějakého špatného filmu.

Viděl jsem sám sebe, jak za mnou stojí stoupenci Nessie a před námi Volterřané. Zaujatě a krvelačně nás z boku sledovalo obecenstvo. Já sám jsem předstupoval před Ara, který mi chtěl pohlédnout do myšlenek. Snažil jsem se zakřičet, chtěl jsem udělat cokoliv, ale nemohl jsem. Byl jsem ochromený, neschopný pohybu.

Dotkl se mé ruky, pak otevřel oči rozšířené úžasem. Chvilku nad něčím uvažoval.

,,Edwarde, poslouchejte mě. Neznáme ji. Nevíme jak se zachová. Renesmé, nebo jak vy říkáte Nessie, musí zemřít!“

Tohle snad nemůže být pravda, nechci to znova vidět! Tahle věta mi zničila život. Zbyly mi jen vzpomínky na krásné doby.

Po tváři mi steklo něco vlhkého. Sáhl jsem si na obličej a s úžasem zjistil, že je to voda. Olízl jsem si prst. Bylo to slané! Slzy? Já pláču? Vždyť upíři nepláčou! Došlo mi to. Já opravdu umírám.

,,Nessie musí zemřít!“ slyšel jsem, jak mi (tedy tomu, co tam stojí) ta slova neustále zní v uších.

,,Nessie musí zemřít! Nessie musí zemřít!“

Nechtěl jsem to znovu vidět. Otočil jsem se zády k té scéně. Spatřil jsem své dva anděly, jak se na mě dívají a usmívají. Tentokrát to byl malý andílek, co mi podal ruku. Chytil jsem ji a zavřel oči. Když jsem je znovu otevřel, byl jsem v šoku. Jenom při vzpomínce na tu chvíli se mi zvedl žaludek a já začal opět plakat. Nedokázal jsem zastavit nával emocí.

Stál jsem v La Push na mořském útesu. Mé druhé já bylo ještě někde daleko, viděl jsem na obzoru sotva pár teček, mezi nimiž jsem byl já. A tam, u toho útesu, stála moje malá Nessie a dívala se svýma krásnýma očima na tu stvůru.

,,Oni si nemyslí, že jsi nebezpečná, a mně je to vlastně jedno. Já chci jenom pomstu!“ zasmála se ostrým řezavým smíchem Jane.

Pak se soustředila. Viděl jsem, jak se Bella snaží kolem Renesmé vrhnout silové pole a ochránit ji, ale nedokázala to. Bylo to moc daleko a Bella byla ještě moc slabá po nedávné bitvě, kdy se snažila ochránit nás. Stejně jsme se nakonec s Arem dohodli, že nám dají ještě měsíc. Přesto tu Jane byla už teď, dva dny po bitvě. Myslím, že ani neodešla.

Nessiina andělská tvář se bolestivě skroutila a moje maličká holčička se svíjela na zemi. Jane k ní přistoupila a trhla jí krkem. Zlomila jí vaz. Stačila jedna jediná sekunda a byl bych ji zachránil. Ale nestihl jsem to. Než jsem doběhl, Jane do ní ještě kopla a její bezvládné tělíčko padalo z útesu dolů, dolů, dolů…

,,Ach má ubohá maličká Renesmé. Kdyby tě tenkrát někdo hlídal. Kdybychom tě nenechali, aby sis hrála před domem, když si nás tak hezky prosila. Kdybychom tě nespustili z očí… Ale teď už budeme navždy spolu. Já, ty a maminka. Nikdy nás už nikdo nerozdělí.“  Otočil jsem se dozadu a přivinul k sobě tu malou zářivou bytost.

Můj malý andílek se na mě usmíval. I Bella se na mě usmívala – po smrti přichází smíření.

Bella ke mně natáhla svou krásnou zářivou ruku. Už jsem tušil, co přijde.

,,Edwarde, musíš si tím projít, věř mi,“ promluvila Bella a její hlas byl možná ještě krásnější než kdy předtím.

Váhavě jsem zvedl svou ruku a propletl prsty s tou její. Scenérie se rázem změnila. Seděl jsem sklíčeně nad hrobem své holčičky. Tedy mé druhé já tam sedělo a já jej sledoval držíc andělovu ruku.

,,Edwarde, stalo se něco hrozného!“ přiběhla vyděšeně Alice. Mému sklíčenému já to bylo jedno.

,,Bella odjela za Volturiovými žádat o smrt!“ konečně jsem vzhlédl.

,,Proč jste ji nezastavili?“ řekl jsem vyděšeně.

,,Nešlo to, Ede, ona nám utekla!“ lamentovala Alice.

,,Musíme za ní, hned!“ vyštěkl jsem. Ztratil jsem Nessie, ale Bellu neztratím. Nesmím.

Ach jak jsem byl naivní, když jsem si myslel, že to půjde.

,,Esmé, Carlisle, Emm, Jazz a Rose odjeli na letiště pro letenky,“ chtěla ještě něco dodat, ale já už tam nebyl, seděl jsem za volantem auta, kterým Alice přijela.

Na chvilku jsem zavřel oči a uvědomil jsem si, že mi neustále tečou slzy. Když jsem je po chvilce zase otevřel, byl jsem ve Volterře.

Viděl jsem Bellu, jak klečí před Arem a prosí.

,,Vzali jste mi moje dítě. Já bez ní nechci žít! Prosím, nechte mě jít,“ žadonila.

,,Nechceš raději vstoupit do gardy? Naše řady jsou ti přístupné, přestože si s ostatními zabila Jane.“

,,Zabili jste mi dceru! Jak se vůbec opovažuješ chtít po mě, abych se stala taky vrahem?“

,,Klid, Isabello! Nechtěl jsem se tě nijak dotknout. Jenom jsem ti nabídl alternativu. A nebyli jsme to my, kdo ji zabil, ale Jane. Neuposlechla příkazu, za to nikdo nemůže.“

,,Lháři! Kdybyste chtěli, Jane byste zastavili!“ vrhla se na něj Bella. Byla velmi silná, protože to byla matka, která ztratila dítě. Nevnímal jsem, kdo jí rve údy, kdo ji zapaluje. Sledoval jsem jen, jak se tváří. Pološílenost a utrpení jí zkřivilo tvář do neznámých rysů. To nebyla moje Bella, to byl někdo, kdo si zasloužil mít klid. Konečně jsem si uvědomil, že když umřela Nessie, bylo jenom dobře, že zemřela i Bella. Bylo to uklidňující zjištění.

,,Chtěl bys vidět, co dělá teta Alice?“ zeptal se mě okouzlující hlásek vedle mě.

Podíval jsem se na Nessie a kývl jsem hlavou.

Všechno kolem mě se změnilo. Viděl jsem Alici, jak pláče bez slz. Viděl jsem, jak Felix zapaluje mé končetiny, a Demetri odtrhuje mou hlavu od zbytku těla. Ta letěla až dopadla u Alice.

A pak všechny obrazy zmizely.

Zůstal jsem tam jenom s Bellou a Nessie. Byla to velká bílá místnost bez začátku i konce.

,,Co se vlastně děje?“ zeptal jsem se konečně.

,,Umíráš, Edwarde,“ vysvětlila mi Bella.

,,Já vím. Ale co znamená všechno tohle kolem?“ byl jsem zmatený.

,,Tohle je posmrtný život. Tady neexistuje čas. Jsi v nekonečné blaženosti, navždy šťastný. Když chceš vidět minulost, podíváš se. Když chceš vidět budoucnost, podíváš se. Když chceš vědět, co by bylo, kdyby se něco stalo jinak, tak to uvidíš. Znáš odpovědi na všechny otázky. Nic ti neschází, po ničem víc netoužíš. Máš všechno, co si přeješ.“

,,Ale proč?“ ptal jsem se dál.

,,Protože si to zasloužíme. Máme duši, Edwarde!“ usmála se Bella blaženě. Byla tolik šťastná. A mě přec něco tížilo.

,,Čím to je, že ty i Nessie jste tak blažené, že jste andělé, a já se cítím rozrušený?“

,,Tatínku, my nejsme andělé, není nebe. My žijeme posmrtný život, nemáme k zemi žádné závazky. Ty jsi svou pouť ještě neskončil. Musíš jim jejich ztrátu ulehčit, musíš se rozloučit!“ řekla moje malá princeznička – tak strašně chytrá. Pomohla mi pochopit.

,,Bello, co bude dál?“ byl jsem nejistý. Už jsem bez nich nechtěl být ani chvilku. Bál jsem se, že se nesejdeme, že jsem byl na to příliš zlý.

,,Ty se musíš rozmyslet, co jim chceš sdělit. Máš čas. Všechno, co se teď děje, je pro žijícího člověka jedna milisekunda. A ta milisekunda může trvat, jak dlouho budeš chtít. Než budeš připravený zemřít. Bude to pro tebe bolestivé, nebudu ti lhát. A pak jenom půjdeš za světlem. Tam budeme čekat my. Budeš stejný jako my. Protože zemřeš. Budeš znát všechna pravidla, pochopíš a přijde smíření. Potkáš se se svou matkou, otcem, kýmkoliv budeš chtít. Budeme si moci povídat celé hodiny. Všechno, co tě napadne, budeš v tu chvíli mít, tedy kromě návratu na svět. Budeš moci sledovat členy své rodiny, ale i kohokoliv jiného. Všechno bude tak, jak sis vždycky přál. Tvé štěstí nebude znát mezí. A bude to tak už navždy. Pokud si budeš opravdu hodně přát pomáhat trpícím, bude ti to umožněno, ale pouze malou službou. Ale není třeba ti vysvětlovat pravidla. Až se sem vrátíš, automaticky je budeš všechna ovládat. Máme tě tu teď nechat o samotě, aby sis rozmyslel, co chceš říct?“ usmála se Bella.

,,Ne, nenechávejte mě tady,“ odmítnul jsem a konečně se ohlédl po Nessie.

Má malá holčička seděla a četla si nějakou knížku. Divil jsem se, ale pak jsem se rozhodl neptat  se, jak to chodí. Vždyť i já to budu brzy ovládat.

,,Můžu se ještě na něco zeptat? Jak tady fungují emoce?“ byl jsem zvědavý.

,,Jsi šťastný. Vždycky, ať se děje cokoliv, ty se cítíš šťastný. A když se díváš na smutné lidi, soucítíš s nimi. Víš,co prožívají, chápeš je. Můžeš jim zkusit pomoci. Ale víš, že až zemřou, dostanou se někam, kde je už nikdy nic trápit nebude, a i když jsou teď v příšerné situaci, víš, že díky jejich utrpení budou jednou ochotni pomáhat druhým. Můžeš plakat smutkem, ale přesto se cítit šťastný. Věř mi.“

,,Poslední otázka: Co bylo spouštěcím systémem tohohle všeho, že jsme všichni zemřeli?“

,,Jedná jediná věta. Aro řekl, že Nessie musí zemřít. Kdyby býval řekl, že Nessie by měla zemřít, žili bychom. Jenže Jane si to vyložila jako příkaz. A kdybychom ji tenkrát nezabili, dostala by od Ara pochvalu.“

,,Hloupá věta,“ zamumlal jsem a do očí se mi nahrnuly slzy.

,,Budeš už navždy s námi, na tom se nic nezměnilo. I oni nakonec budou všichni s námi, já to vím, a ty to taky brzy zjistíš.“ Bella ztichla.

Chvilku jsem uvažoval.

,,Jsem připravený,“ řekl jsem pevným hlasem.

,,Dobře, tak chvilku počkej. A buď rychlý, nebo jim nic nestihneš říct.“

Než jsem stihl cokoliv udělat, má hlava dopadla na zem.

,,Bella měla pravdu, máme duši!“ stihl jsem jenom říct s blaženým úsměvem.

Pak mou hlavu zachvátil plamen. Byla to příšerná bolest. Žár mě rozežíral. Po chvíli bolest přestala. Odvážil jsem se rozhlédnout. Byl jsem v tunelu, na jehož konci jsem spatřil jednu malou a jednu větší postavu…

Doufám,že se vám povídka líbila. A pokud ne, nebojte se ozvat s kritikou. Za každý názor budu jenom ráda! Day

Autor: Day (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Nessie musí zemřít!: