Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Nespoutaná vražedkyně - RenesmeCullen

01.10.2010 (21:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1351×

RenesmeCullen

Nespoutaná vražedkyně

Můj život byl vždycky problémový.  Jen o vlásek jsem unikala smrti. Nikdy jsem se neřídila pravidly, i když byli velice důležité. Využívala jsem svou neviditelnost a moc na ní spoléhala. Asi tak jako Jane Volturi na tu svou.

Jenže teď jsem se tápala v temnotě, která mi odřízla všechny smysly. Nevěděla jsem, jak mrknout, jak pohnout rukou nebo rty. Netušila jsem, jak přimět hlas, aby vydával nějaký zvuk. Nepřinutila jsem nos něco cítit a oči něco vidět. Byla jsem zajata v Alecově moci.

Nikdy jsem ho neviděla, ale věděla jsem, že je to jeho dar. Tahle temnota nebyla pravá. Už jednou jsem byla skoro zabita… teda roztrhána. Mohla jsem děkovat bohu za Garetta. Dal mě znovu dohromady, myslel si, že mi tím dělá kdovíjakou službu, ale už nepomáhal nikomu… a ani nikdy nebude.

Moje hlava nebyla bezpečná a mé myšlenky taky ne. -Řekl mi to můj stvořitel. Můj otec Aro. Bál se o mě a proto mě osobně učil. Učil mě mého nového života a taky mě učil znát zákeřnost mého daru. Pokusit se mi pomoct ovládnout všechny jeho slabiny.

Kvůli občasnému zatmění mysli jsem věděla, že mě někdo ovládá a sleduje. Proto jsem se snažila zmizet s povrchu zemského. Dařilo se mi to. Nikdo mě nemohl vidět. Bohužel mohl mě cítit. Proto mě našla taky pomstychtivá Kate. Nemohla jsem za to, že Garett umřel. Že jsem ho roztrhla vejpůl, jako kdybych zlomila větvičku. Za to mohl on. Můj pozorovatel.

Ukryla jsem se. Znovu jsem zmizela z povrchu zemského a ona jen marně tápala do vzduchu a vystřelovala elektrický proud. Byla jak pokažené elektrické napětí. Za chvíli to vzdala a vzlykala. Garetta jí už z ohně nikdo nevrátí. Pak znovu bylo zatmění, a když jsem se probudila. V dlani jsem svírala kamenný kotník a vedle mě plál oheň. Nezbylo mi nic jiného, než se zbavit i kotníku.

Oni nebyli mé první oběti. Vlastně nebyli to tak moje oběti jako jeho. On měl na tom úděl. Jako by to nestačilo, vkrádal se mi dál do hlavy a dával mi jeho pohledy na můj boj s ubohým upírem. Zabíjela jsem nevinné. Zabíjela jsem vegetariány.

Kate, Garett, Irina, Elezar, Carmen. Pak přišli na řadu další. Upíři, které jsem znala z Arova vyprávění a tlustého deníku. Soabin, Maggie, Kachiri, Kebi, Tia,Liam. Proto to nebezpečí. Většina upířích milenců šlo po mně. Věděli, kdo jsem. Scházeli se do tlup a naháněli mě. Honili tu nepravou!

Málem jsem zabila ještě jednoho upíra. Byl to Jasper. Na ten týden nezapomenu. Byla jsem na lovu, když jsem se přestala ovládat. Když jsem se probudila, běžel naproti mně, rozzuřený upír. Svalnatý paže roztažené. Vedle něj zrzek. Děsivě cenili zuby a tak jsem se schovala.

Pořád jsem v hlavě viděla, jak se mi vražda nepodařila a byla jsem za to ráda! Jenže pokaždé jsem se na zem svalila v křeči. Vzlykala jsem, měla jsem migrény. Můj věznitel mě mučil. Nikdy jsem ho neviděla ani necítila. Mohl se ukrývat jen v mé mysli.

Cítila jsem něco jinak a věděla jsem, co to je. Propustili mě z mé otupující temnoty. Bála jsem se otevřít oči. Bála jsem se, co se skrývá za temnou oponou, kterou jsem teď viděla. Věděla jsem, že to nebude nic příjemného. Pod víčky jsem viděla všechny ty vraždy. Byla jsem tak sebejistá v krocích. Tolik divoká, nepoznávala jsem se. Byl to někdo jiný. Prudce jsem otevřela oči.

Zírala jsem na zdobený strop s obrazci války. Lidé na bledých koních v rukách svírali oštěpy. Tenhle strop jsem poznávala, díky jednoho nezapadajícího modrého koně. Tmavě modrý jako noc. Jeho jezdec byl výrazně zelený. Nevědomě jsem se usmála. Tohle byl můj pokoj. Přišla jsem do Volterry.

Teda, oni mě sem přitáhly, ale tenhle pokoj nemohl znamenat nic, co by mě mohlo ohrozit. Posadila jsem se. Vážně se tady nic nezměnilo. Kromě pachu. U dveří stál mladý chlapec, který byl velice podobný Jane. Tohle byl její bratr Alec.

Pokynul hlavou ke dveřím a já kývla. Pochopila jsem. Měla jsem jít k Arovi. Byl to můj skoro otec. Měl mě rád, ale přesto jsem se bála jeho zloby. Ti upíři byli jeho přátelé. Zvláště Elezar. Vážil si ho. Byl jen jeden upír, kterého si vážil víc. Jmenoval jsem Carlisle Cullen a jemu jsem málem zabila syna.

Přistoupila jsem k velkým vstupním dveřím, které vedli do sálu, a opřela se do nich. Otevřeli se a ani nevydali hlásku. Vešla jsem se sklopenou hlavou. Styděla jsem se. Styděla jsem se, že jsem neuměla ubránit svou čistou mysl.

V místnosti nikdo nemluvil. Možná tam ani nikdo nebyl. Nevěděla jsem to. Hlavu jsem nechávala skloněnou. Zvedla jsem jí až tehdy, kdy jsem na mramorové podlaze objevili černé špičky pánských bot.

Aro se chmuřil. Potichu jsem vzlykla. Vážně jsem ho zklamala. Vložila jsem ruku do jeho nastavených dlaní a nechala ho přebírat se mými myšlenkami. Viděl všechno. Postupně procházel všechny obrazce upířích vražd a mě docházelo, proč mi je můj pozorovatel ukazoval. Byl to lehký důvod. Ukazoval mi je proto, abych byla vina.

„Proč jen Alexis?“ zeptal se a zavřel oči.

„Omlouvám se,“ špitla jsem.

Podívala jsem se na bratry a oni se také mračili. Všichni se mračili. Až na jednoho upíra, který měl kamennou masku. Přesto jsem jí dokázala prokouknout. Očima sledoval místnost, ale byl z něčeho uchvácen. Já také byla uchvácena. Z jeho krásy.

Nevnímala jsem letmý dotyk Arovy ruky, který mi zavadil o rameno. Celou svou myslí jsem vnímala krásu upíra. Upíra, který byl ve vrchní gardě, protože stál u trůnů. Hnědé vlasy, vysoký, dlouhé lícní kosti, karmínové oči.

Nic jsem neviděla. Byla jsem jako omámená. Před sebou jsem měla jen jeho tvář. Zmizela. Jako kdybych zavřela oči. Snažila jsem se je otevřít, ale nešlo mi to. Cítila jsem a slyšela všechno. To vrčení, to kamenní. Tlak na hlavě a děsivé pálení na paži.

A najednou. Jako nějaký další střih, viděla jsem všechno. Rozzuřenou Jane, která si svírala ruku v dlani. Vyděšeného Ara za trůnem. Toho nádherného upíra, jak se pomalu blíží. Cítila jsem cizí ruce na zápěstí. Bylo to tu. Zas to zatmění.

Udělala jsem to co vždycky. Zmizela jsem. Všichni se vyděšeně dívali a upír ani nevěděl, že mi drží ruce. Pustil je a díval se okolo. Vyrazila jsem ven ze sálu. Ven z hradu. Zůstala jsem až na zahradě. Vyšplhala jsem se na kamennou zítku a lehla si tam. Stále neviditelná. Schovaná tak, že mě nikdo nemohl vidět. Zavřela jsem oči.

„Jsi tady?“ zeptal se tichý bas.

„Prosím, nechci ti ublížit,“ zašeptal znovu, když jsem mu neodpověděla. Začichal a pak se zářivě usmál. Byl kouzelný. Zalapala jsem po dechu.

„Já tě vidím,“ pořád se usmíval.

„Cože?“ vyjekla jsem a přestala se soustředit.

„Až teď,“ usmál se a podíval se mi do očí. Připadala jsem si jako nahá, když mě takhle viděl.

„Tohle byl podfuk.“

„Jo byl. Chtěl jsem se tě na něco zeptat,“ řekl a zaváhal.

„Já nevím co se to se mnou děje, bylo to prostě nějaké zatmění, chápeš?“ vyhrkla jsem, nemusel ani klást otázku. Byla jasná.

„Ehm, chtěl jsem se zeptat, jestli nemáš přítele,“ nervózně se zasmál. Vyvalila jsem na něj oči.

„Proč? Jestli se ptáš, jestli by mě někdo pomstil, tak ne. Teda… možná jo, možná ten, kterému dělám sluhu,“ zasyčela jsem.

„Sluhu?“ nechápal.

„Říkala jsem ti o tom zatmění,“ zvedla jsem oči vzhůru a on kývl.

Jednou jsem mrkla a on už tam nebyl. Zmizel. Tak jak jsem to uměla jen já. Nebo mi to aspoň tvrdili. Seskočila jsem se zítky a šla po jeho pachu. Byl tady všude. Proto se mi ho blbě hledalo. Věděla jsem, kde mám jít až tehdy, kdy jsem uslyšela známý zvuk lámání skal.

Rozběhla jsem, se jak nejrychleji jsem mohla, i když to nejspíš nebyl nejlepší nápad. Cestou jsem se zneviditelnila, ale nemusela jsem to dělat. Stáli tam dva upíři. Jeden dokonalý, nejkrásnější Volterran, kterému se nikdo nemohl rovnat a druhý, který byl svalnatý, hrbatý.

Ten druhý hrbáč si prohrábl vlasy a lidskou chůzí odešel do hradu. Krásný Volterran tam nebyl. Znovu zmizel. Otáčela jsem se dokola v domnění, že se mi někde schoval, ale nezahlédla jsem ani temný plášť. Ledové ruce mi zakryli oči a já vyjekla.

„Pšt, nechtěl jsem tě vylekat, promiň,“ řekl bas. Poznala jsem ten hlas.

„A teď, už nemáš žádného přítele?“ uculil se a propaloval mě pohledem. Jen jsem zavrtěla hlavou.

Zpoza zad vytáhl temnou květinu. Chvíli jsem na ní civěla a pak mi došlo, že je to černá lilie. Tu jsem nikde neviděla.

„Děkuji,“ zašeptala jsem, když mi ji podal. „Kde jsi ji sehnal?“

„V zahradách Volterry najdeš spoustu věcí,“ usmál se.

„Třeba tebe,“ vyhrkla jsem a hned ztichla.

„Třeba,“ zasmál se. A pak jsme mlčeli.

„Proč černá?“ vyhrkla jsem.

„Eh?“

„Proč černá lilie? Nedává se náhodou bíla?“

„Bílá je nevinnost. Černou lilii nosili francouzské vražedkyně.“

„Já je nezabila! To on!“ vyhrkla jsem na svou obhajobu.

„Já zabil nejméně osmdesát upírů. Nejsem svatoušek a taky to netvrdím.“

„Tys zabíjel upíry?“ zeptala jsem se a on kývl. „I ty hodné?“ znovu přikývl.

„Demetri,“ natáhl ke mně ruku.

„Alexis,“ natáhla jsem k němu tu svou.

„Těší mě má vražedkyně,“ zašeptal a políbil mě na rty.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Nespoutaná vražedkyně - RenesmeCullen: