Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Jak Edward I. draka skolil od Texy

24.12.2010 (07:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 3× • zobrazeno 2771×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Texy

Jak Edward I. draka skolil

I ze strachu může vyrůst hrdinství.

Bylo nebylo, ne, to je ohrané!

Za sedmero horami, za sedmero řekami… To už tu také bylo!

A co třeba…

Povím vám jeden příběh, kterému jsem sama byla svědkem. Který se stal již před mnoha staletími, ale dodnes žije v našich srdcích. V srdcích těch, kteří ho zažili, kteří vám poví pravdu.

„Všem na vědomost se dává, že s prvním dnem nového měsíce začne tradiční turnaj o naši princeznu! Princezna vás všechny, mladé muže, žádá, abyste dorazili s rozbřeskem na její dvůr. Všichni jste vítáni a právě vy můžete být těmi, kteří se o její veličenstvo utkají v závěrečném souboji. Dlouho se nerozmýšlejte, ať stihnete dorazit včas!“ hlásali poslové po celém království, jež neslo příznačné jméno – Svobodné království.

A tuto zprávu slyšel i jeden statkář, který žil sám se svým synem na úplném okraji království.

„Synu, pojď sem!“ zavolal na svého syna, který zrovna vytesával ze dřeva nový stůl. Nerad odcházel od rozdělané práce, ale když ho otec volal, poslechl.

„Ano, otče. Co jste potřeboval?“ zeptal se a utřel si zamazané ruce do své košile.

„Slyšel jsi tu zprávu? Princezna znovu pořádá turnaj o svoji ruku. Chtěl bych, aby ses zúčastnil,“ oznámil otec svému synovi, ale ten sebou při slově turnaj škubl.

„Promiňte, otče, ale to opravdu ne. Chci být tady, zůstat na statku, starat se o zvířata a žít s vámi. Tohle to není nic dobrého,“ protestoval syn a otec spráskl ruce.

„Synu! Cožpak ty to nechápeš? Vždyť ty můžeš být ten, který vedle ní usedne na trůn a povede království! Nemuseli bychom potom již žít v chudobě!“

„Ale my nežijeme špatně! Jídlo máme, oblečení taktéž a nic nám nechybí! Líbí se mi tu!“ přerušil syn svého otce, ale ten jen kroutil hlavou.

„Víš, synu, tady nejde o to, že se ti tu líbí, ale o to, že máš nahnáno. Tvůj strach je obrovský, je takový, že se vážně pro naši princeznu nehodíš. Spíš si myslím, že bys naší rodině udělal ostudu jako už tolikrát. Máš pravdu, raději budu žít tady bez toho, aniž bych musel někomu vysvětlovat, proč jsi takový strašpytel. Co já jsem to vychoval za syna? Bože, proč?“ ptal se otec nejvyššího, ale odpovědi se mu nedostalo. Jak taky, když to nebylo upřímné?

Mladík zůstal stát jako opařený, neschopný slova. Díval se za svým otcem, který se sklopenou hlavou mizel v útrobách domu, a uvnitř jeho těla probíhal boj.

Odejít a dokázat otci, že není takový, jak se o něm říká?

Nebo zůstat doma a žít stále v tom stejném stylu života a před otcem být za chudáka?

Každý muž je stejný, proto i tento mladík věděl, co udělá. Večer otci popřál dobrou noc a dělal, že jde spát. Počkal však, než jeho otec usne hlubokým spánkem, aby mohl udělat to, co udělat měl.

Vzal si ranec, do kterého hodil bochník chleba, ovčí sýr, láhev s vodou a nezapomněl ani na kožešinu, jelikož touhle dobou už bývala pěkná zima. A nechtěl, aby ho zastihla nepřipraveného.

Bez jakéhokoliv rozloučení za sebou zavřel velká vrata a vydal se vstříc osudu. Kdo ví, jestli tohle rozhodnutí jeho budoucí život změní?

Princezna položila svůj dlouhý kabát na židli a podívala se z okna. Věděla, že již za šest dní s rozbřeskem zahájí turnaj, kde se mladíci utkají o její ruku. A byla si naprosto jistá tím, že opět zůstane na ocet. Jako už se to stalo sto devadesát devětkrát.

„Zase přemýšlíš nad tím, že to nikdo nevyhraje?“ zeptala se starší žena, jež právě vešla do pokoje princezny.

„A vyhraje to snad někdo?“ optala se zoufalým hlasem a stále hleděla z okna.

„Mám takový dojem… že ano. Však už netruchli, na každého se jednou štěstí usměje. Bez výjimky,“ odpověděla žena a postavila se vedle princezny.

„Štěstí se směje na lidi, ne na mě,“ podotkla smutně princezna, ale žena se usmála.

„Zlatíčko, jsem si naprosto jistá tím, že štěstí to takhle nerozlišuje. I ty máš právo být šťastná. Jen k tomu potřebuješ víc času, což v tvém případě nevadí,“ řekla žena a vzala princeznu za ruku. Její ruka byla velmi chladná, ale ženě to nevadilo, byla zvyklá.

„Ljubo, kam ty na ta moudra chodíš?“ zeptala se princezna a pozorovala v dálce stádo srnek.

„Život mě tomu naučil. Taky už jsem stará, víš?“ odpověděla zvesela Ljuba, ale princezna zavrtěla hlavou.

„Ne, Ljudo, to není možné. Já jsem mnohem starší, a vím toho méně. Tím to nebude. Možná… možná jen tolik nerozumím lidem,“ posteskla si princezna.

„Ne, tak to opravdu nebude. Ty rozumíš lidem nejlépe, znáš nás nejdéle, zažila si toho mnohem víc než nějaký voják nebo zvěd. Znáš náš svět dost dobře na to, abys mohla říci, že jsi nejchytřejší. A ty se tu trápíš takovou otázkou, jako je štěstí. Ty už jsi jednou měla štěstí, však víš,“ připomněla jí Ljuba, co se stalo, a princezna bolestně zavřela oči. Ano, měla štěstí, ale jako jediná.

„Ljubo, potřebuji být sama,“ zašeptala princezna a Ljuba poslechla. Znala princeznu velmi dobře a věděla, že opravdu potřebuje být sama. Zavřela za sebou dveře a strážím u dveří řekla, že mohou odejít na svačinu a že nemusí do večera hlídat její veličenstvo. Nikdo se neptal proč, nebylo to poprvé.

Princezna se posadila do výklenku okna a sledovala, co se venku děje. Viděla měšťanky, jak spěchají po nádvoří, protože zaslechly něco, co jim přišlo zajímavé, a musely se o to podělit se svými přítelkyněmi. Viděla stráže, jak spokojeně jdou na jídlo, jak se těší na to, až si budou moci sednout s přáteli nad pivem a popovídat si. Viděla malé děti, jež si hrály s kamínky, stavěly ze dřeva pevnosti, házely po sobě trávou a hrály si na vojáky.

Nikde neviděla někoho, kdo by byl smutný. Všichni se tvářili spokojeně, usmívali se, radovali se ze života. Nikomu nic nechybělo, nikdo si nestěžoval. Jen jedna jediná osoba byla smutná. Ona.

Sledovala svůj odraz ve skle a přemýšlela nad tím, proč nemůže i ona být šťastná, sedět se svými přáteli v krčmě a povídat si jako ostatní. Jediná osoba, před kterou se nemusela přetvařovat, byla Ljuba. Ona jediná byla její rodinou.

Princezna seskočila z výklenku, popadla kabát a mířila do stájí. Potřebovala na chvíli odjet, vyčistit si hlavu, ujasnit si svůj život. Na stole zanechala krátký vzkaz Ljubě a vytratila se tak, že ji nikdo nespatřil.

Mladík klopýtal tmou, doufaje, že potká nějaké stavení, aby nemusel zůstat přes noc sám venku. Kdyby nebyl sám, nebylo by to tak strašné, ale jeho strach mu napovídal, že ho může kdokoliv napadnout a zabít.

Začínal litovat svého rozhodnutí, že se vůbec na cestu vydal. Vždyť jediné, co o tomto turnaji věděl, bylo, že nikdo ještě turnaj nevyhrál. Při posledním souboji zemřeli oba muži, kteří se dostali nejdéle.

Sednul si na chladnou zem a opřel se o strom. Jediné štěstí bylo, že měsíc se blížil k úplňku a jeho světlo bylo dost silné na to, aby mladíkovi poskytlo alespoň nějakou pomoc. Mohl si v klidu vyndat z rance kožešinu, do které se následně zabalil.

Ukousl si chleba a snažil se něco uvidět mezi stromy. Ale tma byla nepropustná. Proto ho vyděsil zvuk, co zněl jako praskání větvičky. Vystrašeně se tím směrem podíval, ale nic neviděl. Opravdu takhle musí skončit jeho život?

„J-j-je tam někdo?“ zeptal se roztřeseným hlasem, ale odpovědi se mu nedostalo. Uslyšel tiché kroky, které se k němu nepochybně blížily. Ale pak tu byly ještě další kroky, těžší. Komu nebo čemu patřily?

„Promiň, nechtěla jsem tě vylekat,“ ozval se dívčí hlas a z tmavého lesa vyšla dívka, v rukou držící koňské otěže. Mladík na ni překvapeně koukal. Sama dívka s koněm, nikde nikdo, jen ona?

„Co tu děláš? Takhle sama?“ optal se se zájmem v hlase a zvedl se ze země, aby na dívku nemusel vzhlížet. Strach byl tatam.

„A co tu děláš ty tak sám?“ vrátila mu otázku a pustila otěže. „Ne, potřebovala jsem na chvíli být sama. Daleko od svých problémů. Často kvůli nim utíkám do lesů,“ odpověděla a mladíka si prohlížela. Něco se jí na něm nezdálo.

„Kvůli problémům riskuješ život? Vždyť tě může někdo přepadnout. Co kdybych byl třeba nějaký loupežník?“ řekl tajuplným hlasem, ale dívka se nebála. Usmála se jeho snaze.

„Nemám důvod se bát, nikdo mi neublíží, nikdo to nedokáže. Stejně jako ty nejsi loupežník, ale mladík, co se potuluje nocí. Řekneš mi proč? Vždyť i pro tebe je tu nebezpečno,“ upozornila ho tichým hlasem.

„Také utíkám před problémy. Všichni si o mně myslí, že nic nedokážu, že mám ze všeho strach. Proto jim chci dokázat opak,“ odpověděl a zadíval se do země. Byl nervózní z její přítomnosti.

„Tak jim to dokaž. Každý může svůj strach překonat, to mi věř. Ale… nejsi náhodou unavený?“ zeptala se a mladík si to uvědomil. Ale jak to věděla ona?

„Jsem, ale nechci spát, pokud tu se mnou jsi ty,“ vysvětlil jí a ona se zasmála.

„Taktéž jsem unavená, nebude ti vadit, když tu s tebou zůstanu? Široko daleko není žádný nocleh, nemá cenu někam jezdit. Už jsem to zkoušela,“ řekla mu a posadila se na zem. Mladík ihned podal svou kožešinu té dívce, ale ta s díkem odmítla, že jí prý její kabát stačí. Mladík se tomu podivil, ale nic neříkal. Lehli si vedle sebe, společně sledovali oblohu plnou hvězd a mladík poslouchal příběhy, které mu ta dívka vyprávěla. Každá hvězda má prý svůj příběh. Když se jí zeptal, odkud to všechno ví, jen se tiše zasmála a vyprávěla dál.

Mladík na ní doslova visel očima. A i přesto, že tma mu nedovolovala spatřit její tvář, byl jí okouzlen. Než mu víčka padla únavou, všiml si, že její vlasy mají hnědý odstín. Ale to bylo všechno.

Ráno se probudil a chtěl popřát dívce dobré ráno, ale ta už byla dávno pryč. Na jejím místě, kde spala, zůstal malý papírek. Mladík ho otevřel a začal číst.

Odpusť, že jsem s tebou nezůstala celou noc, ale něco jsem si uvědomila. Mockrát Ti děkuji a jako můj projev vděčnosti Ti zde nechávám Bílou. Snad tě dovede tam, kam potřebuješ.

Mladík přemýšlel, kdo je ta Bílá, ale ona mu dala odpověď sama. Zpoza stromu vyšel bílý kůň a zvesela zařehtal. Mladík se postavil a pomalu k ní přešel.

„Tak ty jsi Bílá?“ zeptal se a odpověď nečekal. Ale kůň kývl hlavou na souhlas.

„Páni,“ řekl překvapeně a díval se na Bílou, která stála a čekala na něj. Rychle popadl svůj ranec, vyhoupl se do sedla a nechal Bílou, aby s ním jela tam, kam chtěla ona.

„Bílá? Když tě tu ta dívka nechala, nebude v nebezpečí?“ zeptal se po chvíli jízdy, ale Bílá vesele zařehtala a nepatrně zrychlila.

Mladíkovi to přišlo všechno divné, ale raději to neřešil. Proč taky? Vždyť to mohla být nějaká iluze a ten kůň se tu objevil čirou náhodou.

Jel pět dní a pět nocí. Zastavoval jen výjimečně, protože Bílá neustále jela kupředu a odmítala zastavit. Nikterak nespěchala a stavěla pouze, pokud měla hlad. Mladík celých pět dní nepromluvil, stále přemýšlel nad tou dívkou. Kdo byla? Proč se tam objevila? Co chtěla? A byla tam vůbec?

„Bílá? Bílá! Co se děje?“ ptal se zmateně, když Bílá najednou zrychlila, zařehtala a přeskočila nějaký spadlý strom. Kývala hlavou směrem dopředu a mladík se podíval před sebe.

Tyčil se tam obrovský hrad. Byl obehnaný hradbami a mladík si všiml vlajky s číslem nula. K čemu ta nula? Bílá ještě zrychlila. Běžela cestou, která téměř nebyla vidět, ale jako by ji znala odjakživa.

„Bílá, prr, no tak… zpomal!“ volal vystrašeně mladík, ale Bílá neposlouchala. Běžela si někam k hradbám, kde nebyl žádný vchod. Lidé, kteří mířili do města, šli hlavní bránou. A mladík chtěl také.

Bílá zahnula k hradbám a hlavou drcla do zdi.

„To asi nepůjde, musíme jít hla-“ V hradbách se objevil vchod a Bílá vběhla dovnitř. Mladík se rozhlížel všemi směry, bál se. Vniknout takhle na královské území?

„Bílá! Co tu děláš? A kdo je ten muž?“ zeptal se nějaký hrubý hlas a mladík už začínal svou modlitbičku.

„Johne! Běž za princeznou, něco potřebuje, já to tu vyřídím,“ zavolal příjemný ženský hlas a mladík se uvolnil. Bílá zastavila a hlavu natočila tím směrem.

„Ahoj Bílá! Tu máš něco na zub,“ podala žena Bílé jablko a podívala se na mladíka. „A ty tu budeš jen tak sedět? Cožpak nevíš, že rozbřesk se blíží a turnaj začne každou chvíli? Měl by ses jít přihlásit. Půjdeš touhle uličkou a dostaneš se na hlavní nádvoří. Tam už uvidíš, kam máš jít,“ řekla ta starší žena a mladík seskočil z Bílé, mírně se uklonil a i se svým rancem odběhl.

Než stačil popřemýšlet nad tím, kdo byla ta žena a proč se ho na nic neptala, vyběhl na nádvoří a zařadil se do davu mužů, kteří čekali ve dvou zástupech, aby se mohli zapsat do turnaje. Mladík se do jednoho zástupu připletl a čekal, až na něho přijde řada.

„Vaše jméno?“ zeptal se postarší muž a mladík chtěl odpovědět, když se otevřely dveře.

„Princezna přichází!“ Všichni se uklonili a mladík taktéž, když mu ten postarší muž poklepal na rameno a podal mu pero, aby se mohl sám podepsat.

„Drazí přátelé! Jsem velmi ráda, že se vás tu sešlo tolik. Letošní turnaj bude zahájen s rozbřeskem, máte ještě přibližně dvě hodiny času, ale ani tak svou přípravu nepodceňujte. Přišla jsem vám jen oznámit, v jakém pořadí se letos budou různé disciplíny odehrávat.

První bude boj na zemi, poté boj ze sedla, přednes básně, kterou jste si již určitě připravili. A pak je tu poslední část, kam se z vás všech dostanou pouze dva muži. Ti nejstatečnější, nejoddanější, s kapkou citu. Ti, kteří jsou vhodní pro vládu nad touto zemí.

Uvidíme se za dvě hodiny na bojišti!“ oznámila princezna a jak přišla, tak i odešla. Tiše, ladně. A mladík ji vůbec neviděl, jelikož tu bylo mnoho lidí.

Mladíkovi došlo hned několik věcí. Bojovat neumí, koně nemá, báseň si žádnou nepřipravil a ani neměl ponětí, co to ta poslední část je. Mělo tohle ještě vůbec cenu?

Podepsal se a šel zpátky za Bílou. Potřeboval si s někým popovídat, a jediný, koho tu znal, byla právě ona. Prošel uličkou a zastavil se, aby ji našel. Stála sama u zdi, krmila se a pohazovala hřívou.

„Bílá, potřebuji poradit,“ řekl tiše a přešel k ní. Začal ji hladit a přemýšlel, jak začít.

„Nevím, kdo byla ta žena, co mi tě tam nechala, ale možná bych jí měl poděkovat. Škoda, neznám ji.

Co mě ale trápí víc, je fakt, že jsem tu úplně zbytečně. Bojovat neumím, nevlastním ani meč, natožpak nějakou drátěnou košili. Pokud bych přešel přes tohle kolo, nemám koně a nikdy jsem na koni nebojoval. A co teprve nějaká báseň? S kapkou citu? Co si o sobě vůbec myslím? Že bych to někdy dokázal? Jsem naivní…“

„Nejsi,“ odpověděla žena, která právě přišla, aby mohla Bílou umýt.

„Prosím?“ optal se mladík. Nevěděl, jak dlouho ho ta žena poslouchala.

„Každý umí bojovat, jen o tom nevíš. A že nemáš koně? Co to povídáš? Tady Bílá je tvým koněm, přivezla si tě. Báseň s kapkou citu? Víš, jak se taková báseň tvoří? Stačí si vzpomenout na něco hezkého, co jsi naposledy zažil. A pak už jenom zrýmovat a báseň je na světě. Mimochodem, mohl bys Bílou umýt? Musím něco zařídit,“ řekla ta žena, podala mu všechno potřebné a zmizela. Mladík se za ní překvapeně díval, ale Bílá o sobě dala vědět, tak ji začal kartáčem čistit.

„Vidíš, jak ti to jde. Tu máš, to je pro tebe,“ řekla žena a podávala mu něco, co vypadalo jako deka. Mladík to opatrně rozbalil a uviděl drátěnou košili a meč, na kterém se lesklo jedno písmeno, jež bylo vysázeno zelenými kameny. B.

„Ale to si od vás nemohu vzít. To nejde!“ protestoval mladík a začal to znovu balit, když mu ta ženu položila svou ruku na jeho.

„Ne, tohle si musíš vzít. Ber to ode mě jako dárek. Přeci jenom se blíží ty Vánoce a něco mi říká, že budou letos krásné!“ zasnila se a mladík na ni koukal s pootevřenou pusou.

„No nekoukej tak a běž se připravit, ať postoupíš do dalšího kola. Mimochodem, tvým soupeřem bude muž, který bojuje s mečem vysoko, proto mu ihned zaútoč na nohy,“ poradila mu a usmála se na něho. „A už běž, ať se procvičíš!“ Postrčila ho, protože on se k nějakému odchodu neměl. Byl tou ženou fascinován. Nechápal, že to může vědět, ale rozhodl se, že jí bude věřit. Neměl co ztratit, když ještě nic nezískal.

Došel do zahrad a na malém paloučku si zkusil pár triků s mečem, které dřív dělal jako malý kluk, ale používal k tomu dřevěnou větev. Tohle bylo něco jiného a zjistil, že mu to vůbec nejde. Zahodil meč a posadil se na zem. Cítil na sobě něčí pohled, ale ať se otáčel na všechny strany, jak chtěl, nikoho nespatřil. Položil se do trávy a pozoroval mizející hvězdy, které střídaly červánky, znamení nového dne. Věděl, že každou chvíli bude turnaj zahájen, ale nebyl si jistý tím, jestli se vůbec do dalšího kola probojuje. Chtěl by, to ano, ale ne kvůli princezně. On se zamiloval do té tajemné dívky, kterou potkal v lese.

„Jsem to ale hlupák,“ zašeptal a zavřel oči. Ozval se zvon, který značil příchod nového dne a s ním i zahájení turnaje. Mladík tam nechtěl jít, ale něco mu říkalo, ať jde. Ať nepromrhá šanci, kterou dostal. Ač nechtěl, zvedl se a vydal se na hlavní nádvoří.

Všichni tam stáli v jednom velkém davu a vzhlíželi do okna, kde stála nějaká žena. Musela to být princezna.

„Tímto zahajuji turnaj. Rozpis prvních soubojů je u bojiště, po celou dobu budu přítomna. Všichni se tam, prosím, odeberte a užijte si zábavu boje! Nechť se vám daří!“ popřála princezna a všichni se opět uklonili a následně vyrazili na bojiště.

Mladík šel, v ruce meč a drátěnou košili jako mnoho ostatních. Ale narozdíl od ostatních se s nikým nebavil, nesmál se, díval se do země a stále přemýšlel nad tou dívkou.

„Každý den bude sedm soubojů ráno a sedm odpoledne. Po sedmi dnech od zahájení začnou souboje ze sedla. Sedm soubojů denně po dobu sedmi dní. Po těchto čtrnácti dnech vás zbude pouze dvacet pět. Vás dvacet pět se zúčastní poslední velké části turnaje – přednes básně. Každý den si vás princezna poslechne pět. Dvacátého dne v měsíci oznámí dvě jména těch, kteří se probojují do poslední části turnaje.

Prosím prvních čtrnáct mužů, aby se připravili k boji. Pořadí soubojů jsou vyvěšena zde, támhle i tady,“ ukazoval na sloupy, které ohraničovaly bojiště. Muži se k nim rozutekli, jenom mladík si počkal, až všichni všechno pozjišťují a teprve potom se šel podívat on sám.

Hledal své jméno dlouho, až ho našel napsané na sedmý den jako předposlední souboj. Alespoň budu mít čas připravit se, pomyslel si a odešel za Bílou, aby se šel vyspat. Pět dní spánku v sedle není nic moc.

Uvelebil se do slámy, přes sebe hodil kožešinu a pomalu usínal, když ho vyrušila něčí hlas.

„Haló, hej ty! Vzbuď se!“ Mladík otevřel oči a díval se do tváře ženy, která mu dala meč a košili. „Tady nemůžeš spát, nastydl by ses. Vždyť je prosinec! Pojď dovnitř, mám tam volnou postel, přeci ji nenechám nevyužitou!“ řekla a tahala ho na nohy. Jak byl rozespalý, nějak mu nedocházelo, že jde dovnitř nějakého domu a že ho ta žena dovedla do pokoje s postelí a ještě ho následně přikryla. Zjistil to až ráno, když se probudil a do nosu ho uhodila vůně čerstvého chleba.

„Dobré ráno, jak si se vyspal?“ optala se ta postarší žena s úsměvem na tváři. Mladík si rukama protřel oči a odpověděl:

„Výborně, ale proč jsem tady?“

„Přece tě nenechám spát venku, když je tam taková zima. Musíš být silný, ne nemocný! Najez se, převleč se a přijď za mnou,“ řekla a odešla. Mladík se podivil tomu, že se má převléct. Vždyť nemá věci navíc! Vylezl z teplých dek a zjistil, že na zem shodil oblečení. Sebral ho a podivil se tomu. Během chvíle se však převlékl, najedl a vyšel z pokoje.

„To je dost. Pojď si sem sednout, prosím,“ požádala ho ta žena a on tak udělal. „Máš tolik času na učení boje, domluvila jsem ti proto, že jeden muž od stráží tě naučí, jak bojovat s mečem. Prý máme přijít kdykoliv. Tak jsem si myslela, že bychom mohli už dnes, ne?“ Mladík ve vzduchu zamával rukama.

„Jak víte, že mám dost času? Jaký muž od stráží? Co to má být?“ ptal se hlasitě a nervózně.

„Špehovala jsem tě, když si se podepisoval, a potom jsem zjistila, jak se jmenuješ. Podle toho vím, že máš hodně času, Edwarde. A ten muž je můj dobrý přítel, nemusíš se bát,“ odpověděla na jeho otázky a lehce se pousmála. Věděla, že tenhle kluk se na ni nebude zlobit dlouho.

„No dobře. Sice vůbec nevím, proč to dělám, ale půjdu s vámi za tím vaším přítelem, aby mě naučil bojovat,“ souhlasil po chvíli ticha a žena se zaradovala. Věděla, že to půjde.

„Jen si, prosím, neber ten meč, který jsem ti dala. Schovej si ho až na boj, sám uvidíš proč,“ řekla mu a zvedla se, aby mohli odejít. Mladík na ni překvapeně koukal, ale opět nic neřekl. Ta žena byla tak zvláštní!

„Marku, přišli jsme, jak jsme se domluvili. Toto je Edward, nauč ho bojovat, potřebuje to,“ řekla žena a oslovený muž kývl hlavou na souhlas.

„Tak se do toho dáme, Edwarde. Naučím tě, jak bojovat a jak zvítězit. Je to v podstatě velmi jednoduché. Musíš se jen zaměřit na protivníka a vcítit se do něho. Pak lehce odhalíš jeho slabiny a zvítězíš. Co myslíš, že je mou slabinou?“ zeptal se Mark a mladík se na něho zaměřil.

Nějakou chvíli si ho prohlížel, přemýšlel a něco ho napadlo.

„Levá paže,“ odpověděl mladík a Mark ztuhl.

„Co že jsi to říkal, chlapče?“ ptal se nevěřícně Mark.

„Levá paže, pane,“ zopakoval a Mark se zasmál.

„Nikdo to ještě neuhodl! Jak jsi to dokázal?“ Překvapená byla i žena, jen ona to věděla, ale Edwardovi to neřekla. Tak kdo?

„Nevím, něco mi říkalo, že to tak je,“ odpověděl slušně mladík a Mark se pousmál. Ten chlapec vypadal slibně.

„Tak, Edwarde, se do toho pustíme,“ řekl Mark a začal mladíka učit boji.

Učil ho pět dní. Bylo to pět tvrdých a těžkých dní, ale mladík se nevzdával. Jeho síla každým dnem rostla, stejně tak i obratnost. Naučil se boji na zemi, ale i na koni. S Bílou byli sehraným týmem. Mark si byl naprosto jistý tím, že Edward postoupí až do předposlední části turnaje. Ale tam už si bude muset poradit sám.

„Edward a sir Loužský!“ vyhlásil další souboj Mark, který ten den byl na bojišti a dohlížel na jeho správný chod.

Edward přes sebe přehodil drátěnou košili a vytáhl meč, který mu dala ta žena, jejíž jméno stále neznal. Podíval se na zelené zdobení meče a uvolnil se. Žádný stres, žádný spěch. Soupeř neuteče!

„Boj!“ zvolal Mark, když mladík i sir Loužský nastoupili proti sobě. Mladík si muže prohlížel. Věděl, že mu má zaútočit na nohy, ale snažil se zjistit proč.

A pak najednou měl tušení, co se tomu muži stalo. Když byl mladší, někdo ho v boji omráčil ránou do hlavy. Od té doby útočí především tak, aby si hlavu kryl.

Edward pozvedl meč, aby to vypadalo, že zaútočí na horní partie těla, ale rychlým pohybem meč stočil dolů a muže podkosil. Ten jen ležel, naprosto překvapený a vyvedený z míry. Nezvedl se, zůstal ležet.

„Edward!“ zakřičel radostně Mark jméno vítěze souboje.

„Edwarde, to bylo úžasné! Jednou ranou ho poslat domů! Ty mě neustále překvapuješ!“ chválil Mark Edwarda, který se díval do země. Nikdo ho nikdy nechválil, proto se cítil nesvůj.

„To si zaslouží nějaký dárek,“ řekl Mark, ale žena ho utla.

„Žádný takový, Marku! Blíží se Vánoce, dárky až pod stromek. A že jich tady Edward jistě dostane,“ dodala tichým hlasem a podívala se mu do jeho zelených očí.

„Dárky pod stromek? Co prosím?“ ptal se zmateně mladík a jak Mark, tak i žena se na něho překvapeně podívali.

„Ty jsi nikdy neměl dárky pod stromkem?“ ptala se nevěřícně a Edward zavrtěl hlavou. „Každý rok, přesně dvacátého čtvrtého dne v měsíci si dávají lidé dárky a umisťují je pod jeden velký strom, který se nachází na hlavním nádvoří. Pokaždé je přítomna i princezna. Je to takový svátek, kdy se sejde celé město, všichni si popovídají, posílí přátelské vztahy, objevíš další přátele a mnoho lidí zde pozná i osobně princeznu. Vážně jsi nikdy nic takového neslyšel?“ zeptala se žena.

„Ne, ale zní to krásně. Myslíte, že bych se mohl také tohoto svátku zúčastnit?“ optal se tiše a nervózně.

„Samozřejmě! Navíc s tebou počítáme, že tu budeš muset zůstat, jelikož poslední část turnaje je přesně v tento den,“ vysvětlil Mark a mladík chtěl zaprotestovat, ale Mark mu to nedovolil. „Už žádné protesty. Tak to bude, však uvidíš. Zvládneš i další souboj. Nezapomeň, za dva dny!“ připomněl mu.

Dva dny utekly jako voda, načež mladík seděl na Bílé, šeptal jí do ucha povzbudivá slova, ale občas se podřekl, že se bojí. Bílá vždy vesele zařehtala, aby mu dodala odvahu. Opravdu nebyl důvod, proč se bát.

Souboj probíhal jako první. Mladík nějakým záhadným způsobem zjistil, jak svého protivníka porazit, a opět zvítězil. Bílá poskakovala, řehtala, stříhala ušima a i s mladíkem na zádech se radovala.

Ale pro mladíka to znamenalo jediné: třetí část turnaje.

„Za pár dní se vrátím. Potřebuji přemýšlet. Nemějte o mě strach a uvidíme se před další částí souboje,“ řekl mladík ženě, vzal si svůj ranec, do kterého dal nějaké jídlo, vyhoupl se na Bílou a odjeli společně do lesů. Nejeli nikterak dlouho, možná jen pár hodin, ale rozhodli se, že to bude stačit. Mladík seskočil z Bílé, pustil ji, aby se mohla pást, a sám se uvelebil na kožešině.

„Já nocí šel a… a co? Musím přemýšlet pořádně!“ hudroval, když se snažil něco vymyslet. Něco, co by princeznu zaujalo. Ale stále mu to nešlo.

Trápil se tři dny, ale nic vymyslet nedokázal. Rozhodl se, že svůj boj vzdá, protože na to neměl. Když o tom však řekl Bílé, utekla do lesa, aby na ní nemohl odjet. Naštvaně kopl do stromu a sesunul se na zem. Ani ona už mu nepomáhá!

Blížila se noc, slunce zapadalo za obzor, Bílá se vrátila veselá a mladík nevěděl proč.

„Bílá, Bílá! Co se děje?“ ptal se zmateně, ale Bílá nijak neodpověděla. Jen kývala hlavou a podupávala. A pak najednou zase odběhla. Mladík už vůbec nic nechápal. Opřel se zaraženě o strom, díval se do tmavého lesa a snažil se vymyslet nějaký rým.

„Opět se setkáváme?“ ozval se hlas, který už v noci jednou slyšel. Neslyšel však žádné kroky.

„Ty?“ zeptal se a otočil se. Uviděl nějakou ženu, které však neviděl do tváře, a Bílou, jak se od ní nechala v klidu vést.

„Ano, zase utíkáš od problémů?“ optala se a pohladila Bílou po hlavě.

„Neutíkám, jen jsem potřeboval být sám a přemýšlet. A co ty tu děláš?“ zeptal se a pomalým krokem šel k ní. Přišlo mu zvláštní, že je Bílá v její společnosti tak klidná a poslušná.

„Já? Říkala jsem ti, že často trávím čas v lesích, především v noci. Stejně je tomu i dnes. Miluji noční les. Ten život v něm je lidem většinou skrytý. Musíš jen umět naslouchat a pozorovat, pak spatříš i to, co spatřit nelze.“

„Myslíš?“ zeptal se mladík a dívka souhlasně kývla hlavou.

„Samozřejmě, vím o tom své. Ale co ty tu doopravdy děláš? Nemyslím si, že bys potřeboval jen přemýšlet,“ řekla dívka záludným tónem.

„Jsem úplný pitomec. Na otcův popud jsem se přihlásil do turnaje o ruku princezny, dostal jsem se do předposlední části, musím složit básničku s kapkou citu, ale to já nejspíš nedokážu. Ještě jsem ani princeznu neviděl. Nějak se mi nepodařilo ji zahlédnout. Neměl jsem k tomu příležitost.

Možná právě proto je pro mě těžké vymyslet tu báseň. Nevím si rady,“ přiznal a dívka se pousmála. Přešla k němu a pohladila ho po rameně.

„Neboj se, každý muž v sobě kapku citu má, jen ji musí nalézt a rozvinout. Jsem si naprosto jistá tím, že ty to zvládneš a princezně dokážeš, jaký jsi. Něco tu pro tebe mám, vydrž,“ rozepla si plášť a sáhla do vnitřní kapsy. „Tento amulet je pro štěstí, ale nikdo ještě neobjevil jeho pravou sílu. Snad se to podaří tobě,“ řekla a podala mu ho. Nejistě si ho od ní vzal, ale nedalo mu to.

„Proč mi ho dáváš?“ zeptal se a podíval se jí do očí, které však téměř neviděl.

„Ber to jako dárek k Vánocům, jen jsem ti ho dala trochu dříve,“ odpověděla s úsměvem.

„Ale já pro tebe nic nemám!“ zděsil se mladík. Dívka se rozesmála.

„To ani nemusíš, ty mi totiž ještě dárek dáš, jen o tom nevíš,“ řekla tiše a byla si tím naprosto jistá. Tak že by měla přeci jenom pravdu? A ona sama se mýlila?

„Opravdu?“ zeptal se nevěřícně mladík a dívka ho utišila prstem, který mu položila na rty.

„Už to neřeš, dělej to, kvůli čemu jsi tady. A nezapomeň, z každé maličkosti může vzniknout velký příběh,“ připomněla mu a chtěla odejít, když ji mladík chytl za paži, aby ji zadržel.

„Mockrát ti děkuji. Nevím, kdo jsi, ale doufám, že se to dozvím. Prozradíš mi své jméno?“ zeptal se s nadějí v hlase, ale dívka se pousmála a bez jakéhokoliv slova odběhla do tmavého lesa. Mladík však už alespoň věděl, jaké oči ta dívka měla. Měsíc jí je totiž nasvítil. Byly takové… zlatavé.

Posadil se na kožešinu, amulet si pověsil na krk a začal znovu uvažovat o slovech, která mu byla řečena. Netrvalo dlouho a v hlavě se zrodil první verš.

„Princezno, budete si ještě něco přát?“ zeptal se muž od stráží, ale princezna zavrtěla hlavou. Jediné, co potřebovala, byla Ljuba. A ta také jako na zavolanou přišla.

„Teda! No ty vypadáš! Kudy jsi prošla? Bažinou?“ zeptala se Ljuba, když vešla do pokoje.

„Ne,“ odsekla princezna a dívala se naštvaně z okna.

„No tak, co se děje?“ zeptala se znovu Ljuba, ale vážným tónem. Tohle u princezny nebylo normální.

„Ljubo, ty jsi měla pravdu. A já ti to nevěřila!“

„S čím jsem měla pravdu?“ ptala se zamyšleně Ljuba. Nemohla si vzpomenout na to, co by u princezny způsobilo takovou reakci.

„S tím, že to letos někdo zvládne. Víš, že někdo vyhraje celý turnaj. Konečně by po dvě stě letech mohly být veselé Vánoce. A já ti to nechtěla věřit!“ přiznala princezna a Ljuba ji obejmula.

„Ale no tak, nedivím se ti, po tolika letech by optimismus hledal málokdo!“

„Ale ty ho máš dostatek a ještě ho rozdáváš. Chtěla bych být jako ty,“ posteskla si a Ljuba zakroutila hlavou.

„Vidíš? Já bych zase chtěla být jako ty. Každý chceme být těmi, kterými nejsme. Mimochodem, kam zmizel zelenáček? Chtěla jsem ho jít vyčistit před Vánoci, ale nenašla jsem ho,“ řekla Ljuba a princezna se rozpačitě usmála.

„No… Řekla bych, že je tam, kde teď být má. Neboj, za pár dní ho opět uvidíš,“ ujistila ji princezna a kdyby mohla, zčervenala by.

„Dobře, hlavně ať se s ním nic nestane. Sama moc dobře víš, jak starý je. A jak se těšíš na přednesy? Už se to pomalu blíží, viď?“

„Neboj, je v dobrých rukou. Těším se, a moc! A na jeden zvlášť, snad to vyjde,“ odpověděla princezna a podívala se na Ljubu.

„Máš už nějak předběžně vytipováno, kdo by se mohl dostat do úplného závěru?“ zeptala se Ljuba a princezna trhla hlavou.

„Mám, ale ne dva, nýbrž čtyři. Uvidíme, kdo z nich se mi bude nejvíc líbit v přednesu básně. I tato část je pro mě velmi důležitá,“ odpověděla princezna zadumaně a Ljuba si toho všimla.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Nad Vánoci. Nad tím, jaký dárek ti dám. Nad tím, jak letos ozdobit strom na hlavním nádvoří. Nad tím, jestli se letos někdo vrátí z posledního souboje.“

„Vysvětli mi jednu věc, ano? Proč ty je posíláš na poslední souboj? Proč neuděláš jen nějaký souboj tady, ale posíláš je do lesa? Proč se ho nezbavíš sama? Vždyť bys to dokázala! Tak proč?“ zeptala se Ljuba a princezna zavřela oči.

„Je to rodinná tradice. Nechci ji porušovat. Já s ním problém nemám, on není zlý, ale prostě to tak být musí. A vůbec, neřeš to, prosím,“ řekla princezna a nechala oči zavřené. Ljuba se na nic neptala a odešla.

Princezna se sesunula k zemi a hlavu si položila do dlaní. Byla už zoufalá a každé Vánoce pro ni znamenaly jediné – bolest. Téměř před dvě stě lety o Vánocích přišla o rodinu. Proto chtěla dodržet alespoň nějaké tradice a uctít tak památku své rodiny.

Proto slavila Vánoce na hlavní nádvoří se všemi, jelikož tohle zavedl její dědeček, který chtěl všechny ve svém okolí znát. Pomáhala všem, protože její matka byla také taková. Trávila několik dní v lesích, stejně jako její otec. Milovala tajemno jako její babička. Možná právě díky ní přežila.

Její rodina zemřela krutou smrtí. Přepadli je loupežníci, vraždili hlava nehlava. I ji samotnou smrtelně zranili. Jenže její babička stále dokola křičela pomoc mi, příteli, pomoc mi, příteli. Ale jediný, koho ten její přítel stihl zachránit, byla ona. Probrala se pár dní po Štědrém dnu jako úplně jiný tvor.

Se vším jí pomohl, ale nedlouho na to zmizel. Nikdo už ho nikdy neviděl. Jediné, co o něm věděla, bylo, že byl babiččiným přítelem, kterého znala už odmala.

Ljuba nyní byla jejím jediným pokrevním příbuzným. Byla to prapravnučka princezniny sestřenice. Nedělala si nároky na trůn, i když mohla. Nechala vládnout ji, protože věděla, že je to tak lepší. A jako jediná znala její tajemství, které nikdy nikomu nevyzradila.

Princezna se zvedla ze země. Stále jí vrtalo hlavou, co dá Ljubě k Vánocům pod stromeček. Mohla jí nabídnout jediné. A rozhodla se, že to zkusí.

Pár dní uteklo velmi rychle a prvních pět mladíků stálo nervózně před dveřmi do sálu, kde sídlila princezna a čekala na ty, jež jí mají odrecitovat nějakou jejich báseň.

Ale první den, stejně jako druhý, princeznu nic nezaujalo. Až třetí den do místnosti vstoupil mladík se zelenáčkem na krku.

„Vítej, tvé jméno?“ zeptala se princezna, i když ho znala.

„Edward, vaše výsosti,“ představil se a mírně se uklonil.

„Pojď blíže a můžeš začít,“ řekla princezna a on tak učinil. Zastavil se na pár kroků před ní a chtěl začít, když ho něco zaujalo. Její oči.

„Já krajinou šel temnou sám,
nocleh marně hledající.

Došel jsem až tam,

kde jsou dívky dobrou noc dávající.

Do trávy lehli jsme si,

vzhlíželi do nebes.

Příběhy vyprávěli si,

které nemají konečnou mez.

Každá hvězda příběh má,

ať malá či velká je.

Jedna z oblohy padá,

další ke svému konci schyluje.

Nikdo neporučí  těmto obrům,

jak dlouho žíti mají.

Je to však jenom jejich um,

co nám do života dají

Já tu noc potkal dívku,
která proklatě krásná je.

Měl tu možnost vidět tu jiskru v oku

a teď sedí zde.

Klaním se před vámi,

má paní.

Jen vaše přítomnost dá mi,

tolik, co je k mání.

Přál bych si znovu vidět

padat hvězdu.

Mým přáním bylo by opět

mít vás za nevěstu.

Omlouvám se za svou troufalost,

však oči vaše učarovaly mně.

A vaše povaha a nebojácnost

neopomínaje!

Přál bych si pro vás i zemřít,
hlavně šťastnou udělat vás.

Proto slibuji, že odejít
kvůli vám do boje, kdykoliv pro vás.

I muž může city mít,
už vám opravdu věřím.

Jinak bych nezvládl až sem dojít
a přednášel bych možná dveřím.“

Hluboce se uklonil a divil se, jak plynule a rychle recitoval. Jeho původní báseň zněla úplně jinak, ale způsobily to její oči. Oči, které viděl tenkrát v noci. Oči, o kterých se mu každou noc zdálo. Oči, které jsou pro něho inspirací.

„Děkuji, Edwarde, můžeš jít,“ řekla tiše princezna po chvíli. Jak řekla, tak udělal. Zavřel za sebou dveře a vydal za Bílou.

Princezna seděla jako kamenná socha. Byla si naprosto jistá tím, že věděl, že ona u něho v noci byla, že ona mu dala zelenáčka i že to ona ho nabádala k pokračování souboje.

„Princezno? To bylo úžasné!“ pěly chválu dvorní dámy, které měly v očích slzy. Princezna stále šokovaná kývla hlavou a musela na chvíli odejít na vzduch. A potkala zde Ljubu.

„Co tu děláš?“ zeptala se jí a ona se na ni otočila.

„Přemýšlím nad dárkem. Víš o tom, že dneska přivezou stromek? Už jsi vymyslela, jak bude letos ozdobený?“ zeptala se Ljuba a princezna neodpověděla. „Haló? Co se stalo?“

„Jsem trochu rozrušená… ale… myslím, že mám prvního opravdového kandidáta na poslední část turnaje. Jen doufám, že to přežije,“ přiznala princezna a Ljuba se usmála. Věděla, kdo tam teď byl, kdo princeznu tak rozrušil.

„No, tak o tom ještě popřemýšlej a dej mi vědět, skláři připravili mnoho ozdob, ale všechny tam dát nemůžeme, to víš. Hlavně buď v klidu,“ řekla Ljuba a pohladila princeznu po zádech, načež odešla.

„Jasný, bude červenozlatý,“ odpověděla k místům, kde před chvílí stála Ljuba. Zhluboka se nadechla a vrátila se zpátky do sálu. Přeci ji nemůže takto rozhodit jeden lidský mladík!

„Edwarde! Edwarde!“

„Tady jsem, co potřebujete?“ zeptal se a vyběhl od Bílé.

„Jenom… pomůžeš mi zdobit stromeček? Všichni pomůžou, ale já dělám základ a chtěla bych, aby ses taky účastnil. Co ty na to?“

„Pod jednou podmínkou,“ odpověděl a zvedl obočí.

„Ano?“ ptala se žena a mladík se usmál.

„Jak se jmenujete? Stále jste mi to neřekla!“ obvinil ji, ale usmál se na ni.

„Ljuba jméno mé, ale už pojď, máme hodně práce!“ popohnala ho a společně vyrazili ke sklářům, kde vzali potřebné ozdoby. Věděli, jaké barvy, jelikož jim to řekl poslíček od princezny. Odvezli si jich hromadu na trakaři a sledovali, jak se stromek upevňuje do země.

Pro Edwarda to bylo něco nového. Něco, co v životě neviděl, s čím neměl tu čest. A proto byl velice natěšený na to, až bude moci upevnit první ozdobu na stromek. Připadal si jako malé dítě, ale nestyděl se za to. Každý se tu smál, hlasitě konverzoval a někdo dokonce i ozdobu rozbil, což se jemu nestalo.

K večeru se na nádvoří objevila princezna a v ruce nesla nějakou ozdobu, kterou pověsila na stromeček. Jak ona sama říkala, byla to památka po jejích předcích. Edwardovi se vyhýbala, uhýbala očima a bavila se se všemi ostatními.

„Edwarde, máš nějaké dárky?“ zeptala se druhý den Ljuba.

„Nemám. Já ani nevím, jaké dárky se dávají,“ přiznal a Ljuba se pousmála.

„Tak pojď, jde se na trh!“ popadla ho za ruku a táhla ho ven, kde pomalu začínalo sněžit. Na trhu mu řekla, ať jde a vybere něco, co ho na první pohled zaujme. Tak šel a prohlížel si všechno velmi pečlivě, když objevil tepaný meč. Zavolal Ljubu a ta ho koupila. Několik hodin takto procházeli a Edward měl všechny dárky, které chtěl. Ljuba ho však ještě vzala do jedné krčmy, kde se prodávaly vaky na dárky.

„Do těchto vaků se dárky balí, aby se následně rozbalily. Divné, že? Ale je to mnohem větší překvapení, když nevíš, co dostaneš. Nakonec napíšeš na dárek jméno toho, komu je dárek určen, a dárek může putovat pod stromeček, odkud se pak k tomu dotyčnému dostane,“ vysvětlila mu Ljuba, když se jí ptal, proč se to tak dělá.

Společně pak do noci balili dárky, podepisovali je a přidávali k nim vánoční přání. Edward si to opravdu užíval a Ljuba byla velmi ráda, že je šťastný. A doufala, že bude ještě šťastnější další ráno.

„Všem posledním uchazečům o ruku princezny se na vědomost dává, že do poslední části turnaje postupují tito dva: Jan z Beryně a Edward! Za čtyři dny ráno vás čekáme na hlavním nádvoří!“ hlásil poslíček a všichni se začali radovat. Doufali však, že letos už to vyjde a princezna nezůstane na Vánoce sama.

„Ljubo, já to dokázal! Dokázal!“ křičel Edward a popadl ji do náruče. To jí vděčil za to, že vůbec něco zvládl.

„Já vím, a dokážeš toho ještě mnohem víc, uvidíš. Hlavně ten den nezaspi, to by nebylo moc dobré,“ dělala si z něho legraci a společně se tomu zasmáli. Edward Ljubu miloval. Ale miloval ji jako matku, kterou nikdy nepoznal, jelikož zemřela při porodu. A pak ho napadl šílený nápad.

„Marku? Mohl bych tě o něco požádat?“ zeptal se, když doběhl k němu do domu.

„Jistě, oč žádáš?“ optal se a byl ochotný udělat pro něho cokoliv.

„Mohl bys dojet pro mého otce a dovézt ho sem? Vím, že jsi nejlepší jezdec v království,“ řekl Edward a Mark souhlasil. Během pár minut vyjel a Edwardovi slíbil, že jeho otce přiveze.

Uběhly tři dny, všichni nosili dárky pod velký strom, bavili se a řešili, jestli se jeden z mužů vrátí z boje. Uzavíraly se sázky, hlasitě se o tom debatovalo.

Edward s Ljubou nesli své dárky pod stromek a přitom řešili, co všechno by mohl cestou potkat. Ljuba mu totiž prozradila, že má namířeno do kouzelného lesa, kam se normálně nesmí.

„Synu?“ ozval se hrubý hlas a Edward, který zrovna klečel u stromku a pokládal tam dárky, se otočil a spatřil otce.

„Otče!“ zvolal a silně ho obejmul.

„Je to pravda? Ty a zítřek?“ ptal se nevěřícně otec a Edward kývl.

„Ano, za všechno můžeš poděkovat tady Ljubě, to ona se tu o mne starala,“ řekl a ukázal na ni.

„Děkuji vám, nezašla byste třeba na horké víno, co vy na to?“ zeptal se jeho otec Ljuby a ta s nadšením souhlasila. Edward zůstal stát u velkého stromu, který se leskl a hrál krásnými barvami, všude bylo cítit cukroví, jak ženy na poslední chvíli pekly, vůně horkého vína se taktéž linula všude okolo.

Edward se rozhodl, že půjde za Bílou. Jaké však bylo jeho překvapení, když tam nebyla sama. Stál u ní malý mužíček, mohl Edwardovi sahat možná po kolena, a horečně něco Bílé říkal. Když Edwarda spatřil, chtěl utéct, ale Bílá dupla a mužíček zůstal.

„Co koukáš?“ vyštěkl přiškrceným hlasem na Edwarda.

„Já-já-já jsem trochu vykolejený. Kdo jsi?“ vykoktal Edward a mužíček se podíval na Bílou tím pohledem já-ti-to-říkal.

„Jsem prostě ten, kdo jsem. To není podstatné. Podstatnější je to, že zítra si musíš vzít zelenáčka. Ty nevíš, co je zelenáček?“ Edward zavrtěl hlavou. „To je to, co máš na krku. Ten amulet!“ řekl hystericky mužíček a Edward ho rychle vytáhl zpod kabátu.

„Tenhle?“ zeptal se a mužíček horlivě kýval hlavou.

„Ano, ano. Ten ti zítra hodně pomůže. Poslali mě za tebou z kouzelného lesa. Mám ti vzkázat, ať se zítra nedotkneš žádné živé bytosti v lese. Nikdo ti nic neudělá, ale nesmíš nám ublížit. Pak by to bylo zlé a dopadl by si jako všichni ostatní, to mi věř!“ křičel mužíček a poskakoval na místě.

„Dobře. Ale co na mě čeká? Víš… v tom lese?“ zeptal se už vyrovnaným hlasem.

„Úplně na konci je drak. Je strašně hodný a díky tomuto amuletu bude ještě hodnější. Nemusíš se ho bát, ale doporučuji ti jednu věc – zbav se cestou toho, kdo půjde s tebou. Je to zlý muž, chlípník, podvodník. Není hoden princezny!“ zavolal a utekl. Edward za ním koukal, ale nic nevykoukal. Byl pryč. Zůstalo po něm jenom to, co řekl. To, co si Edward musí zapamatovat.

„Nechť je štěstí při vás!“ zavolal Mark a otevřel brány města, aby mohli muži odejít. Princezna se za nimi dívala a donutila Ljubu, aby ji zamkla ve věži. Věděla, že to nebude mít žádný účinek, ale musela si neustále opakovat, že jeden z nich to zvládne. Že to zvládne Edward.

Oba muži vyrazili kupředu. Edward po očku Jana sledoval, věděl, že by si na něho měl dát pozor. Jen co se přiblížili k lesu, Edward vzal roha. Alespoň to tak mělo vypadat, aby si Jan myslel, že má vyhráno.

Jako trofej měli přinést něco kouzelného. Jan si řekl, že donese to, co je nejkouzelnější, ale nejdříve to musí potkat. Neměl ani nejmenší zdání o tom, co v tomto lese žije. A stejně tak netušil, že Edward běží kousek od něho a míří tam, kde by se mohl drak nacházet. Do skal.

Jan si šel, prozpěvoval si, mečem sekal do stromů, šlapal po mechu, který vykukoval zpoza sněhu. Když potkal nějaké zvíře, zabil ho. Kdežto Edward stále běžel do kopce, vyhýbal se všemu živému a meč nechal schovaný. Nebude potřeba, tím si byl jist.

„Ty!“ zakřičel malý mužíček a zatarasil cestu Janovi, který opět mečem ničil strom.

„Jé, zakrslík!“ zavolal Jan a chtěl se po něm ohnat mečem. Ale nešlo to, meč mu vypadl z ruky a on byl najednou beze zbraně.

„Stále jsi hrdina, co?“ zeptal se posměšně mužíček a kopl Jana, který v tu chvíli upadl na zem.

„Pomoc! Pomoc!“ křičel a doufal, že ho někdo uslyší. Vítr donesl jeho křik až k Edwardovi. Ten se okamžitě zastavil a vydal se směrem, odkud vycházel ten křik. Bylo mu jasné, že i když je Jan jakkoli zlý, nemůže ho nechat zemřít. Běžel proto co nejrychleji, jen aby zachránil svého soka.

„Posero, posero!“ křičel mužíček a znovu Jana kopl.

„Nech ho být!“ zavolal Edward udýchaně a skočil před Jana, aby mužíčkovi zatarasil cestu.

„Ty si nepamatuješ, co jsem říkal? Že pokud někomu ublížíte, odnesete si to? Co?“ poškleboval se mužíček a Edward si klekl na kolena, aby byl k němu níže.

„Prosím tě o jednu věc. Odneste ho daleko za hranice, ale nemučte ho. Myslím, že už bude vyléčený ze všech špatností, které kdy spáchal. A pokud ne, tak teprve potom mu dejte to, co mu právem patří. Ale ne teď,“ prosil Edward a sklonil hlavu. Nesnášel násilí, proto byl ochotný se za Jana postavit a v koutku duše doufal, že se Jan polepší.

„Opravdu to tak chceš?“ ujišťoval se mužíček a Edward kývl hlavou. Mužíček hvízdl, kolem se objevilo velké množství mužíčků a Jana zvedli ze země.

„Děkuji ti, Edwarde. Děkuji!“ volal Jan, když ho odnášeli pryč.

„měl bys pospíšit, ať se do večera vrátíš. Všichni na tebe budou čekat,“ popoháněl mužíček Edwarda. Ten poděkoval a rozběhl se původní cestou.

Běžel už pěkně dlouho, ale na nic nenarazil. Sem tam zahlédl něčí hlavu, zvědavé pohledy zvířat či jiných obyvatel, ale stále nenacházel to, co najít chtěl. Zastavil se na nějakém kopečku, když mu podjela noha a on se zřítil do propasti. Nedopadl ale do tvrdého, nýbrž do měkkého.

„Kdo se mě to opovažuje rušit?“ rozezněl se jeskyní ostrý hlas a Edward leknutím upadl a skutálel se kamsi do rohu.

„Omlouvám se, jen… jsem správně u draka?“ zeptal se a čekal na odpověď. Nic neviděl, v celé jeskyni byla neprůstupná tma. Po chvíli ho ovanul horký dech.

„Ano, co bys rád?“ zeptal se už klidným a celkem milým hlasem.

„Já mám zelenáčka. Vůbec nevím, k čemu slouží, ale mám ho,“ řekl Edward a v tu chvíli se místnost ozářila světlem, jak drak vychrlil oheň a zapálil tak obrovské pochodně.

„Ukaž,“ přikázal stroze a Edward vyndal zelenáčka zpod košile. Drak překvapeně sklapl čelisti a podíval se Edwardovi do očí.

„Co bys rád, chlapče?“ zeptal se a propaloval ho pohledem.

„Já vám ani nevím. Ucházím se o ruku princezny. To je všechno, co vím,“ přiznal a drak se zasmál.

„To jsi po dvě stě letech první, co se sem dostal. Gratuluji. Nasedni si na mě,“ vyzval drak Edwarda, ale ten stál úplně ztuhlý.

„P-p-prosím?“ ptal se nevěřícně a necítil nohy.

„Říkám, aby ses na mě posadil. Mou povinností je donést tě k princezně. Tak se neboj! Když jsi zvládl cestu až sem, už se vážně nemusíš bát,“ nabádal drak Edwarda a nastavil mu svoje záda tak, aby se mohl posadit. Edward se nedůvěřivě na ten hřbet podíval, ale poslechl. Kvůli princezně cokoliv!

Drak si něco zamručel a vzlétl. Edward se ho pevně chytl, ale měl strach, že spadne. Drak namáhavě máchal křídly a stále si něco mručel. Netrvalo to ani nějak dlouho a byli mimo jeskyni.

„Draku, jak se jmenuješ?“ zeptal se po chvíli Edward, který byl fascinován drakovou velikostí a barvou. Byl vážně obrovský a celý hrál zelenými tóny.

„Zelenáček. Ten amulet, co máš, je vyroben z mé kůže. A jestli sis všiml, mám na kůži takové kamínky. Vidíš?“ ptal se drak a tiše letěl stmívajícím se dnem.

„Ano, vidím,“ přitakal Edward a opatrně přes ně přejel rukou.

„Z těchto kamenů nechal král před dvě stě lety vysázet počáteční písmeno své dcery na jeden kouzelný meč. Daroval jsem mu je, jelikož princezna byla má přítelkyně,“ řekl a zavzpomínal si na tu mladou dívku s čokoládovýma očima a hnědými vlasy.

„Myslíš tenhle meč?“ zeptal se Edward a namáhavě mu ho ukázal.

„No ano, přesně tenhle! Kde jsi k němu přišel?“ ptal se drak fascinovaně.

„Darovala mi ho jedna žena, co žije na hradě,“ odpověděl a nechal vítr, aby mu čechral vlasy.

„Myslím, že s tebou mají velké plány. Tento meč se nikomu nedaroval již dvě stě let. Co ty jsi zač?“

„Edward se jmenuji, víc toho nevím,“ přiznal Edward a drak se zamyslel.

„Nežije tvá rodina náhodou na okraji království?“

„Ano, proč se ptáš?“

„A žije tam už hodně dlouho?“

„Ano, tři století určitě, tak proč se ptáš?“

„A zemřela ti matka?“

„Ano, jak tohle všechno víš?“

„Existovalo dávné proroctví. Dvě stě let mě nikdo neměl vyrušit, ale pak se měl objevit mladík, který ztratil matku, jeho rodina žila na okraji království po několik století, a co je nejdůležitější, je urozeného původu a umí rozumět lidským myslím, i když o tom nemá tušení. Jsi to ty, Edward I.,“ vysvětlil mu a Edward zíral do prázdna.

„Edwarde?“ ptal se drak, ale on neodpovídal. „Haló?“

„No?“ vzpamatoval se Edward a drak si oddechl.

„Poslouchal jsi mě vůbec?“ zeptal se drak a Edward zavrtěl hlavou, když mu došlo, že to drak neuvidí.

„No… poslouchal, ale nechápu. Proč o tom nic nevím?“ ptal se zmateně.

„Protože je to proroctví, které mohou znát jen vyvolení. Na hradě ho zná ta žena, co ti dala meč, jinak si to nedokážu vysvětlit. Stejně tak by ho měla znát princezna. Hlavně potom, co se jí stalo-“

„Co se jí stalo?“ vyhrkl poplašeně Edward, ale drak ho začal klidnit.

„V klidu. Jí se něco stalo již před dvě stě lety. Už se s tím snad vyrovnala, ale stále ji lituji. Edwarde, jsme tu. Neboj se, nikomu neublížím. Lidé budou možná křičet, ale já jsem vážně hodný,“ řekl a Edward se nestihl zeptat na to, na co chtěl. Co se stalo princezně před dvě stě lety. To nějak nemohla být pravda.

Zelenáček pomalu klesal a blížil se k zemi, když se ozvaly první výkřiky. Jeden výkřik, druhý výkřik, davové šílenství.

„Zelenáčku, pozor na stromeček!“ zavolal Edward a Zelenáček poslechl. Na zem dosedl kousek od stromku. Edward seskočil z draka a pohladil ho, když ho najednou překvapilo, co se stalo.

„Zelenáčku! Zelenáčku!“ volala princezna, která vyběhla z hradu a mířila si to přímo k drakovi, který stál a čekal na ni.

„Isabello!“ opětoval zavolání, ale princezna se zastavila a naštvaně dala ruce v bok.

„Prosím?“ optala se ostrým tónem, ale v očích bylo vidět, jak je šťastná.

„Omlouvám se, Bello! Chyběla jsi mi!“ opravil se Zelenáček a Bella se k němu rozeběhla. Všichni přítomní byli v šoku. Jen Ljuba a Mark se tvářili šťastně. Edwardovi došlo, že B, které je vysázené kamínky ze Zelenáčka na meči, je jméno princezny. Té, do které se zamiloval.

„Vítězem vyhlašuji Edwarda! Edwarde, můžeš ke mně na chvíli?“ zeptala se princezna a všichni byli stále zkamenělí. Edward poslechl, prošel kolem Zelenáčka, poplácal ho a došel k princezně Belle.

„Edwarde, je na tobě, jestli chceš zůstat, nebo jestli odejdeš,“ nabídla mu, ale doufala, že zůstane. Tak moc by si to přála.

„Princezno, dnes jsou Vánoce. O tom, že existují, jsem se dozvěděl až zde. Pokud vím, jsou to svátky klidu a míru. Svátky toho, že všichni jsou pohromadě, dávají si dárky a povídají si.

Proto nechci přijít o příležitost vidět vás, jak si rozbalujete dárky, jak se smějete a především jak vyprávíte o hvězdách. Rád bych tu zůstal,“ řekl a nádvořím se nesl potlesk. Dvořané tleskali, zapomněli na strach z draka.

A princezna zahájila oslavy Vánoc. Všichni se vrhli ke stromečku, každý si vzal své dárky, jedlo se cukroví, ryby, pilo se horké víno, ale někdo i odvary z bylin, všichni vesele klábosili a dokonce se našli i tací, kteří prohodili pár slov s drakem.

Zelenáček sledoval Bellu s Edwardem, jak mizí na věž hradu, a byl rád, že to tak dopadlo. On byl ten správný muž pro ni. A Zelenáček to moc dobře věděl.

Po celý večer a celou noc byla všude cítit příjemná atmosféra, láska a klid. Edwardův otec se dal dohromady s Ljubou, která s díky odmítla Belly dárek. Řekla, že chce dožít po boku skvělého muže a že k tomu věčnost nepotřebuje.

Kdežto Edward s Bellou leželi ve věži, pozorovali hvězdy a Edward si vyposlechl celý příběh o životě Belly. Dřív by jí to nevěřil, ale teď už ano. Život ho naučil věřit neuvěřitelnému. A jedno věděl jistě. Na Vánoce se plní všechna přání. I ta, která souvisí s láskou a věčností.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Jak Edward I. draka skolil od Texy: