Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Já píši Vám... od Lizzie91

21.08.2016 (15:00) • souteznipovidky, Lizzie91 • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 3× • zobrazeno 2791×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

“Tak tedy… Drahá Isabello, nezbývá, než se rozloučit. A pamatujte, když si to rozmyslíte, Volterra pro vás má brány vždycky otevřené,” znělo Belle v hlavě ještě ve chvíli, kdy sedala za volant. Čekala ji dlouhá cesta, ale copak to může vadit někomu, kdo nemůže cítit únavu? Nemusela se věnovat řízení tolik, jako v době, kdy ještě byla člověkem. Mohla tedy nerušeně vzpomínat… V hlavě jí běžela spousta obrazů z minulosti. Edward, který ji nechal samotnou v lese, kam se pak ještě několikrát vrátila. Sama. Nikdy nikomu neřekla, kam jde. Jackovi, ani tátovi. Vztahy mezi ní a ostatními lidmi chladly tak dlouho, až úplně zamrzly. S nikým nemluvila. Často slýchala od ostatních, že se stala pouhým stínem sebe sama. Pak už neříkali ani to. Postupně pro všechny Isabella Swanová přestala existovat. Až na jedinou osobu. Victoria se nikdy nevzdala touhy po pomstě. Jen trochu změnila svůj plán. Bella zas a znovu bloudila lesem a vzpomínala na Edwardova poslední slova. Nevšimla si rudých kadeří a bystrých očí, které ji při tehdejší toulce doprovázely na každém kroku. Když upírka zaútočila, Bella se nebránila. Smrt vítala. K čemu jí bylo takové přežívání? Nesnesitelná bolest ji požírala zevnitř, ale ona nekřičela. Jen čekala, až bude po všem.

Probrala se v jakési temné jeskyni. Navzdory tmě viděla svět kolem sebe do nejmenších detailů. Cítila silný pach vlhkosti, ale zima jí nebyla.

“Takhle to vypadá po smrti?” proběhlo jí hlavou.

“Dobré ráno, zlatíčko,” ozval se medový ženský hlas.

Bella nereagovala. Jen ležela a čekala, co bude dál. Až po nekonečně dlouhé době si uvědomila, že se za celou tu dobu nenadechla. Nepotřebovala to.

“Co se stalo?” posadila se okamžitě.

“Vítej ve věčnosti,” dívala se na ni s nebezpečným úsměvem Victoria.

Bella strnula. Ona ji proměnila? Proč? Neměla daleko k tomu, aby zpanikařila. V tom jí ale zabránil další, dosud nepoznaný pocit. Žízeň. Nesnesitelná, pálivá žízeň, která odnesla všechno, včetně rozumného uvažování.

“Jíst. Jíst! Jíst!! JÍST!” řvalo na ni její vnitřní já.

“Jistě jsi hladová, má drahá. Půjdeme s tím něco udělat,” zapředla Victoria, ale Bella ji nevnímala.

Slyšela vzdálené zvuky něčího pohybu. Vonělo to! Tak nádherně a lákavě, že nevydržela a neskutečně rychle vyrazila za tou vůní. Victoria za ní něco volala, ale ona ji nevnímala. Slyšela jen šumění krve, které ji tolik vábilo. Bylo pořád blíž a blíž…

Minula srnu, která se dál klidně pásla a běžela za mnohem lákavějším cílem. A pak ho spatřila. Snad ho zachránila ta špetka lidskosti, která jí zbyla. Nebo možná pouto, které je spojovalo. Zastavila se o strom, který svou obrovskou silou porazila. Bylo to jistě slyšet hodně daleko. Charlie pár set metrů od ní zvedl hlavu a zmateně se rozhlédl. Na tu dálku ji nemohl vidět, ale ona rozeznala každou vrásku jeho obličeje. Zamračil se a pomalu nastoupil do nedaleko zaparkovaného auta. Třásla se po celém těle. Kdyby mohla, plakala by. Zlomek vteřiny na to ji znovu ovládla ona nesnesitelná žízeň. Tryskem se hnala zpátky a utišila své nitro na prvním živém tvorovi, kterého spatřila. Nebohá srna nestihla ani dožvýkat stéblo, které právě ukousla…

Bella zatřásla hlavou, aby zahnala vzpomínky. Tahle doba byla dávno pryč a ona mířila domů. Po tolika letech! Chvíli sledovala silnici před sebou, než ji znovu ovládla vzpomínka na další klíčový okamžik jejího života.

Hnala se lesem. Poprvé, za dobu, co byla upírem, před někým utíkala. Vzepřela se Victorii. Běžela s myšlenkou na to, aby se dostala pryč. Victoria byla rychlá, na novorozenou upírku však nestačila. Bella měla slušný náskok, ale nemohla se na to spoléhat. Běžela, jakoby ji honil sám čas. Lovit se odvážila jen jednou. Byla nedaleko města. Bála se, že ublíží někomu z lidí. Vystopovala vlka, který ji trochu svedl z cesty. Pak okamžitě pokračovala s větrem o závod dál. Po několika dnech, kdy schválně bloudila, aby zmátla stopu, byla před cílem. Volterra. Jen tam jí mohl někdo pomoct. Ale budou o to stát? Pomáhat novorozené, která se vzepřela své stvořitelce? Snažila se na to nemyslet, když čekala, až pro ni někdo přijde. Kdyby jí pomoci odmítli, měla záložní plán. Ukázat se na světle lidem. Věděla, že by ji čekala smrt. Všechno ale bylo lepší, než Victoriiny úmysly s ní. Chtěla Bellu použít jako zbraň proti Cullenovým…

Zaparkovala před motelem a vstoupila dovnitř. Nesla kufr a dala si záležet na tom, aby vypadala, že ho sotva unese. Mladík, sedící v recepci jí okamžitě vyrazil na pomoc.

“Dobré ráno, slečno. Budete chtít ubytovat?” zeptal se s přehnanou ochotou.

“Dobré ráno, ano. Ráda bych pokoj a snídani,” odpověděla.

Nechala se zapsat a uvést do pokoje. Mladík s ní celou dobu nápadně flirtoval. Tvářila se, že to nevnímá. Když odešel, posadila se na postel a sledovala, jak první sluneční paprsky dopadají na závěje sněhu venku. Blížily se Vánoce. Tuhle roční dobu nenáviděla. Od doby, co byla upírem, je trávila sama. Ozvalo se zaklepání.

“Vaše snídaně, slečno,” ten otrava na ni pořád zíral.

“Ještě začni slintat,” pomyslela si Bella, nahlas řekla jen: “Děkuji, nechte ji na stole. Dohlédněte prosím, aby mě nikdo nerušil. Mám za sebou dlouhou cestu. Chci se trochu prospat.”

“Jistě, slečno, budete chtít oběd?” mladík se ani nehnul.

“Ne, děkuji, to bude všechno,” vykázala ho Bella nemilosrdně.

Hned po jeho odchodu snídani z talíře přendala do sáčku, který měla pro tyto situace připravený. Ten sklidila do kufru s tím, že ho později vyhodí. Pak se natáhla na postel…

“Bell, Aro se po tobě shání,” oznámila jí Jane.

“Hned tam budu, díky, Jane,” odpověděla oblékla si plášť.

Od jejího příchodu do Volterry uplynulo deset let. Aro ji neodmítl, poznal její dar. Měla štít, kterým dokázala ochránit sebe, ale i další, před mocí jiných upírů.Proto Edward nemohl číst její myšlenky. Až tady se naučila ovládat své schopnosti natolik, aby ji ani Alice nemohla vidět ve svých vizích. Podle Ara tomuhle zabránila už v okamžiku, kdy Edward odešel. Instinktivně svůj štít rozšířila i proti Alici. Ale díky Jane se naučila, jak svůj štít nestahovat.

“Isabello, drahoušku, čekám dnes vzácnou návštěvu. Zajistila byste naši bezpečnost?” zeptal se jí Aro.

“Jistě, pane,” přikývla a odešla do vedlejší místnosti.

Musela se schovávat. S nikým z venku nepřišla za celou dobu, co tu byla, do styku. Aro ji střežil jako nejcennější poklad. Nechtěl, aby se o její existenci kdokoli dozvěděl. Byla jeho tajnou zbraní, jejíž prozrazení se trestalo trestem nejvyšším. Smrtí. Tentokrát jí dělal společnost Vasil. Mladý upír, který byl Arovým poskokem. Připojil se k Volturiovým nedávno, ale ještě před Bellou. Od chvíle, co ji poprvé spatřil, byl z ní úplně vedle. Proto jí rád dělal společnost během doby, kdy při jednání chránila vrchnost.

Zaklepání zastavilo příval obrazů v její mysli. Po vyzvání vešel do pokoje mladík z recepce.

“Říkal jsem si, že takhle pozdě odpoledne budete mít hlad,” začal nervózně a lehce třesoucíma se rukama pevně svíral podnos s koláčem, kávou a dvěma šálky.

“To je od vás milé, pane…?” dívala se do tváře, která jí připadala zvláštně povědomá.

“Newton. Dawe Newton. Pro přátele jen Dawe,” mrkl na ni.

“To je od vás milé, pane Newtone,” odpověděla Bella chladně.

“Nebudu zdržovat, slečno,” posmutněl Dawe a zmizel.

Kdyby Bella mohla plakat, plakala by. Tohle byl určitě Mikeův vnuk. Poznala jeho oči. Ale on ji poznat nemohl. Aro nechal Forks prověřit, aby se ujistil, že nikdo, kdo by ji mohl znát už nežije...

“Chci domů,” vypravila ze sebe Bella tiše.

Aro se na ní chvíli zamyšleně díval, pak přikývl: “Čekal jsem, že s touhle žádostí přijdete dřív, Isabello.”

“A… smím?” zeptala se po chvíli mlčení. Byla odhodlaná se o svůj odchod klidně porvat.

“Jistě. Dohoda zněla tak, že kdykoli budete chtít, smíte odejít. A Aro Volturi své slovo drží,” Aro ji dál pozoroval.

“Děkuji, pane,” zašeptala.

Koupit Charlieho dům bylo lehčí než čekala. Byl v nabídce realitní kanceláře za směšnou cenu. Všechno zařizovala z Itálie. Domluvila jen termín podpisu smlouvy. Díky ujednání, které měla s Arem, se z ní stala celkem bohatá žena. Každý měsíc dostávala za své služby dobře zaplaceno. A za devadesát let se toho nahromadí dost, když člověk nepotřebuje jíst. Její odjezd byl zařízen během měsíce. Bylo jí trochu líto, že odchází. S některými zdejšími se dokonce docela sblížila. S Jane byla kamarádka. Dost jí pomohla. Ale i přes tohle všechno Bella cítila, jak ji Volterra svazuje.

“Tak tedy… Drahá Isabello, nezbývá, než se rozloučit. A pamatujte, když si to rozmyslíte, Volterra pro vás má brány vždycky otevřené,” loučil se Aro, když za ním Bella naposledy přišla.

“Děkuji, pane. Když budete potřebovat moje služby, jistě víte, kde mě najdete. Za všechno vám děkuji,” odpověděla Bella.

Zaparkovala před domem. Byla dojatá, smutná a šťastná zároveň, když se dívala na dům, který před bezmála sto lety opustila. Teď ale musela všechny emoce zahnat. Mávala na ni realitní makléřka se smlouvou v ruce. Pomalu k ní došla.

“Dobrý den, paní Swanová. Jaká byla cesta? Chcete si prohlédnout dům?” ptala se.

“Dobrý den, slečno Bigginsová. Děkuji, prohlídka nebude nutná,” usmála se Bella mile.

“Promiňte, paní Swanová, slečna Bigginsová onemocněla. Jmenuji se Sarah Crowleyová,” představila se druhá mladá žena a hned pokračovala: “Víte, je to pěkný dům. Možná byste se měla podívat dovnitř.”

“Děkuji za nabídku, slečno Crowleyová, ale dům znám. Patřil mému dědečkovi,” zalhala Bella.

Další známé jméno ji téměř srazilo na kolena. Chtěla to rychle vyřídit. Potřebovala si vyvětrat hlavu. Chtěla jít na lov. A to hned.

“Ach… Promiňte, to jsem nevěděla… Velice smutný příběh,” pokývala hlavou nezúčastněně žena. “Utekla mu dcera a rok potom Charlieho zastřelili při loupeži. Někdo říká, že to byla nehoda. Babička ale vždycky tvrdila, že kulce vběhl do cesty úmyslně. Byl přesvědčený o tom, že je jeho dcera mrtvá, prý ztratil vůli žít”

Belle se podlomila kolena. Věděla, že jejího otce zastřelili, ale tohle ji nikdy nenapadlo.

“Jste v pořádku, paní Swanová?” dívala se na ni Sarah.

“Ano, jistě. Jsem jen unavená z cesty. Můžeme podepsat tu smlouvu?” zeptala se netrpělivě.

“Jistě. Platba je již uhrazená. Zbývá váš podpis a můžete bydlet. Víte, dům před rokem prošel rekonstrukcí, takže cena šla nahoru. Výhoda ale je, že stačí nábytek a je hotovo,” usmívala se makléřka.

Podpis smlouvy a předání klíčů bylo otázkou okamžiku. Bella ještě z dálky slyšela auto Tylerovy vnučky, když běžela do lesa, na nějž se snášela noc. Věděla, že do téhle situace se dostala sama. Ale věděla také, že si svou zlost, smutek a beznaděj vylije na tom, koho v lese potká prvního. Když tma začínala blednout, bylo jí toho jelena trochu líto. Nemohl za to. Byla mu ale vděčná, že byl po ruce. Nikdy člověku neublížila a nechtěla s tím začínat teď, když se rozhodla žít nový život.

Už tři a půl roku se sžívala s Forks, které neznala a přesto jí přišlo tolik povědomé. Pomalu přicházelo léto a Bella dosud nenašla odvahu zajít na otcův hrob. Několikrát se v noci přiblížila ke hřbitovu, ale bolest, kterou cítila, jí nedovolovala vejít. Až dodnes. Charlie by měl narozeniny. Deštivé odpoledne jakoby plně vyjadřovalo její náladu. Opět zatoužila po slzách, které by její žal odnesly. Pomalu kráčela udržovanou uličkou hřbitova a pročítala jména na náhrobcích. Věděla, že jí to jen ublíží. Ale proto tu byla. Chtěla vidět jména těch, kdo jí tolik chyběli. Mike Newton… Tyler Crovley… Angela Weberová…  Bella Swanová… Dívala se na vlastní náhrobek a ani nevěděla, co cítí. Možná jisté smíření. Možná klid. Nikdo si ji nespojí se zde pohřbenou ženou, která měla za datem úmrtí otazník, na nějž se zapomnělo. Charlie Swan…

“Tati, odpusť,” šeptala, když pokládala velkou kytici na hrob.

Trochu ji vyděsilo, když si uvědomila, že hrob je dokonale udržovaný. Umínila si, že zjistí, kdo se o něj stará. Ale ne dnes. Nemohla na tom místě zůstat už ani minutu. Donutila se jít klidně a pomalu, přestože na hřbitově nikdo nebyl. Ještě jednou si přečetla své jméno a odešla.

Ten den se k práci nedonutila. Nedokázala by napsat nic. Své dny totiž vyplňovala psaním pohádek pro děti. Víly, draci, upíři… Vyšly jí dvě knihy a psala třetí, ale dnes ne. Jen seděla a vzpomínala. Kolem půlnoci ji přemohla další šílená touha. Touha vidět jeho dům. Nebe se vyjasnilo a hvězdy jí poskytovaly světlo, které nepotřebovala. Běžela lesem, seběhla kopec a teprve pak se odvážila podívat se před sebe. Stál tam. Dům toho, kterého stále milovala tolik, jako nikdy nikoho. Dům Cullenových. Dívala se na něj s téměř posvátnou úctou. Dům vypadal stejně, jako když ho naposledy viděla. Odvážila se přelézt plot a vejít na udržovanou zahradu. Pomalu procházela důvěrně známá místa, která ani zub času nezměnil. Nahlížela okny dovnitř a doufala, že tam někoho zahlédne. Ale neviděla nic, než kusy nábytku. Na jednom z oken byla zavřená jedna okenice. To jí připadalo zvláštní, protože všechny ostatní byly otevřené. Šla ji prozkoumat víc a úplně dole zahlédla pro člověka neviditelná slova: “Té, která je mi vším…” Otevřela okenici a vypadl balíček. Zabalený byl tak, aby mu ani voda neublížila. Přišlo jí velice zvláštní, že ho nikdo nesebral, nebo že není poškozený. Věděla, že by neměla, ale stejně si ho schovala do kapsy.

S rozedněním doběhla domů. Slunce vstávalo a s ním celé městečko, které si už zvyklo, že zvláštní spisovatelka vychází ven jen za deštivých dnů nebo po setmění. Bella za sebou zamkla dveře a v kuchyni položila balíček na stůl. Přemýšlela, jestli ho otevřít, nebo ne. Nakonec zvítězila zvědavost. Pomalu, jakoby se bála, že ho zničí, baliček rozbalila. V krabičce byla menší krabička a obálka.

“Isabella Swanová,” přečetla na obálce.

Dosud netušila, že i upírům se můžou třást ruce. Dýchat zapomněla už dávno. Rozlepila bílou obálku a vytáhla zažloutlé listy, poznala Edwardovo písmo:

“Já píši Vám, co mohu více,

přísahal jsem svou lásku sice,

většího hříchu však není,

než žádat zrady odpuštění.

Opustit, co je nejdražší,

to měl jsem zvolit smrt radši.

Potkat pravou lásku svoji,

a sám ji zničit, nepřebolí.

Tobě rovnou, Isabello,

nepotká již moje tělo.

Moje duše ztracená,

již ví, co smutek znamená.

Moje srdce, plné zloby,

samo odsoudilo se do záhuby.

Kéž bych mohl ještě jednou spatřit,

Tvůj nádherný úsměv zazářit!

Kéž směl bych tě do náruče vzít

a nikdy, nikdy tě nepustit!

Však zpátky nemohu vzít svoji vinu,

žádným z nejkrásnějších činů.

Snad tyhle řádky budeš jednou číst,

kéž mohl bych si tím být jist!

Své srdce nechávám s tím dopisem,

Isabello, vrať se prosím sem!”

Četla báseň pořád dokola. Chtěla křičet. A plakat. A znovu křičet. Ale jediné, co byla schopná udělat, bylo sáhnout po malé krabičce, která zůstala v balíčku. Vzala ji do ruky, ale neotevřela. Nejprve stáhla svůj štít. Pak dlouhé hodiny seděla a plánovala, jak bude krabičku otvírat. Přehrávala si v hlavě nespočet scénářů. Představovala si, co v ní asi bude. To kvůli Alici. Doufala, že bude mít vizi o tom, co se chystala Bella udělat. Mezitím se znovu stmívalo. A Isabella krabičku vrátila i s listy papíru zpátky do balíčku. V hlavě se jí rodil další plán. Do nejmenších podrobností ve své mysli procházela cestu k domu Cullenových, přelézala plot a stála u jejich domu. Za pět dní běžela lesem tak, jako ve svých myšlenkách. Přesně podle daného plánu se u kopce zastavila. Pak, rychleji, než vítr, doběhla k plotu, který jedním švihnutím přeskočila. Podívala se na dům, ale ten se zdál stejně tmavý a opuštěný, jako před týdnem. Chvíli jen stála a cítila, jak ji obklopuje beznaděj. Čekala, že v domě se bude svítit. Čekala, že jí Edward třeba poběží naproti. Čekala cokoli, jen ne to, že se ani po sto letech nedočká svého šťastného konce. Otočila se k odchodu. Zapřísáhla se, že se sem nikdy nevrátí…

“Bello?!” ozval se z temnoty Edwardův nevěřícný hlas a čas se zastavil...

Autor: souteznipovidky, Lizzie91, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši Vám... od Lizzie91: