Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » I upír se může otisknout - Myfate

04.12.2011 (16:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 12× • zobrazeno 3341×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě bez oprav.

Poklidný deštivý večer všedního dne ve vile v lesích kdesi za Forks narušil hlas jednoho z členů rodiny.

„Prosím vás, nemohli byste toho nechat? Nebo mě rozbolí hlava!“ zakřičel na celý dům hystericky Edward a vletěl do obývacího pokoje, kde si Jasper s Emmettem prohlíželi módní časopisy v domnění, že jim to umožní lépe porozumět křehké ženské duši, zatímco Rose a Alice se dívaly na Animal Planet a přemýšlely, na co mají chuť k večeři.

„Upíry hlava nebolí,“ ozvalo se šest otrávených hlasů v odpověď a dál si hleděli svého.

„Ale mě bude! A to jen kvůli vašim hlasitým myšlenkám. A co když mám třeba rakovinu?!“ začínal panikařit.

Carlisle v kuchyni dramaticky vzdychl. Zavřel a uložil Esméinu tajnou kuchařku Vaříme z vášně, přešel do obývacího pokoje a jal se svému nezkušenému synovi vysvětlovat výhody upíří existence. Znovu.

Kolikrát mu tohle zopakoval, přestal počítat ještě před příchodem vševědoucího elfíka a majora se lví hřívou namísto vlasů, protože už tehdy zjistil, že je to bezvýznamné. Ovšem aby udělal radost své ženě – nebo spíš aby ho nezačala v posteli ignorovat –, se mu to pokusí vysvětlit znovu. Ono přeci jenom spát sám se sebou není žádný med. Zvlášť když to trvá třeba i roky. To už se raději obrní trpělivostí a jako chrabrý rytíř na oři jménem Gnosis vyrazí do boje proti nevydařeným genům svého nejstaršího syna, aby si potom mohl zaslouženou odměnu vyžádat u paní svého... srdce.

„Miláčku, hlavně pamatuj, že, ač genová výbava není naše, je to stále syn tvého jedu,“ mírnila svého manžela Esmé, která se lehce rozcuchaná zjevila po jeho boku.

„Jistě, drahá,“ odpověděl poslušně a odvlekl Edwarda za ruku jako zlobivé děcko do pracovny.

Emmett si nevšímal ničeho jiného než stránky časopisu s přiléhavými růžovými šaty, které mají límec ze zebří kožešiny a jako doplněk z ní i boty a kabelku. Šaty jsou z pružného úpletu, což znamená, že jeho mužná postava by se do nich měla také vejít. Jediné, co ho trochu odrazovalo byl fakt, že právě tento střih by mu s největší pravděpodobností opticky zvětšil zadek. To by se totiž Rosie nelíbilo. Přesto za největší problém považoval boty na jehlovém podpatku. Jeho Rosinka má sice mnoho takových botiček, ale žádné v jeho velikosti, aby se na nich mohl beztrestně naučit chodit. Došel k jasnému závěru: musí si pořídit svoje.

„Emme, posloucháš mě?“ strhla na sebe pozornost jasnovidka Alice. Emmett se na ni podíval nepřítomným pohledem, protože měl hlavu plnou bot.

„Říkala jsem, že musíme Edwardovi nějak pomoct,“ zopakovala Alice tiše a očekávala návrhy. Všichni se dívali po sobě, zatímco Emmett zběsile listoval časopisem, až z něho létaly stránky po celé místnosti, a hledal telefonní číslo, na kterém by si objednal aspoň ty boty. Šaty už mu přišly přehnané a kabelku by neunosil. Po tom nájezdu mu zůstala v ruce pouze titulní strana s oznámením, že oslavy svátku Halloweenu se kvapem blíží a kdo objedná dva kostýmy, dostane na druhý padesátiprocentní slevu.

„Emmette?“ Tentokrát poznal Rosaliin hlas. „Zopakuj mi, co jsem říkala.“ Obvyklá kontrola, jestli dává pozor. Zase chycen.

„É rovná se emcé na druhou?“ zkusil to namátkou. Na jeho obranu – bylo to to první, co ho napadlo.

„Takovou blbost bych nikdy neřekla,“ odpověděla pohotově Rose.

„Cože? A co jsem to vlastně řekl?“ divil se Emmett, zatímco se Jasper ve vedlejším křesle snažil utajit záchvat smíchu a vydával ho za kašel. Mělo to jediný háček – upíři nekašlou.

„Mluvil jsi o Einsteinově teorii relativity,“ vmísil se do hovoru Edward, pohoršen tím, že jeho bratra zřejmě minulo i základní vzdělání a vrtalo mu hlavou, jak může mít několik maturitních vysvědčení.

„O žádném chlapovi jsem nemluvil. Říkal jsem, že něco na něco se rovná něco. Nebo tak něco,“ reagoval Emmett podrážděně.

„A co jsem asi tak řekl?!“ vyjel na něho Edward, který právě scházel po schodišti, stejný tónem, ale vzápětí se chytil za hlavu a rychlostí světla se odebral do svého pokoje, čímž ukončil svůj proslov. Emmettův pohled vylétl k čistě bílému stropu, na němž ještě nedávno byly blátivé otisky bot z jeho souboje s Jasperem.

„Takhle se nikam nedostaneme. Pojedeme na výlet,“ rozhodla Alice a pečlivě si hlídala myšlenky. „Už jsem vybrala místo. Zabalte si výbavu na hory, za hodinu vyrážíme!“ Všichni přítomní i nepřítomní nesouhlasně zavrčeli – Edward zaúpěl –, ale nehádali se, protože věděli, že by to stejně nikam nevedlo. Alice je sice nejmenší z rodiny, ale když jí o něco opravdu jde, přepere Emmetta jako nic. A kdyby šlo o botičky od Louboutina, zvládla by i Felixe Volturi. Ovšem jen když budou v její velikosti.

„Všem nám to prospěje, takže si nechte poznámky pro někoho, koho zajímají.“ Optimistický tón jí navzdory společnosti šesti otrávených existení šel neobvykle snadno.

Na Forks se snášela mlhavá tma a dramatickou kulisu dobarvovalo vlčí vytí, které se neslo z La Push. V této atmosféře se před vilou dokopáváním, taháním, poskakováním nedočkavostí a neutrálním krokem sešla celá Cullenovic rodinka a pod vedením Alice se vydali kamsi na sever.

Zdálo se, že Edwardova společnost už nemůže být nesnesitelnější, ale to se mýlili. Stačilo mu oznámit, že namísto jízdy autem poběží.

O deset panických stížností na chatrné zdraví a nevolnost z pohybu a nespočet otrávených pohledů a povzdechů později zastavilo sedm upírů v plné polní před jeskyní kdesi vysoko v horách, kam lidská noha nevkročí. Všude vládl naprostý klid, nikde ani vlka nevidět, měsíc nesvítil. Jediným orientačním bodem pro ně byla vesnice v údolí hluboko pod nimi, kterou vypálil katolický hodnostář se svými ovečkami, protože mu někdo řekl, že mezi sebou mají čarodějnici. Nikdo nechtěl přiznat, tak to odnesli všichni.

„Kdo jde první?“ zeptal se Emmett, který nahlížel do jeskyně a i přes svůj upíří zrak nedohlédl dál než do prvního zákrutu.

„Ty,“ odpověděl mu sbor hlasů.

„A co z toho budu mít?“ opáčil a laškovně mrknul na Rose. Ta si právě kontrolovala, jestli jí krosna na zádech ladí s botami a lakem na nehtech, takže jeho pohled nezachytila. Alice zavrčela a postrčila Emmetta k ústí jeskyně. Ten už na nic nečekal. Vydal se dovnitř, rozhlížeje se na všechny strany a za neustálého mumlání.

„Ticho tam!“ houkla Alice, až se kdesi v dálce uvolnila lavina a způsobila sotva zachytitelné zemětřesení.

„No co? Zadarmo ani upír nesaje,“ bránil se Emmett dotčeně a doufal, že ať už objeví cokoliv, dostane za to odměnu od Rose. Ostatní se po sobě podívali a vydali se na Emmettem.

Za stálého mlčení překonali bezednou propast, přeplavali černé jezero a ztratili se v krápníkovém bludišti, ale potom to už Emmett nevydržel.

„Proč zrovna on,“ – mávl rukou ke svému bratrovi, který se právě marně snažil nahmatat si puls na zápěstí a potom i na krku – „musí být čtenář myšlenek? Proč jsem to nemohl být já?“

„Emme, lásko, jsi sice dobrý v posteli,“ řekla Rose a pohladila Emmetta po hlavě. Emmovi vylétlo ego do jeskynních výšin. „Ale čtení myšlenek by to ještě vylepšilo.“ Jak hluboká je ta propast, kterou před chvílí přeskakovali?

„Ovšem když vezmu v úvahu, že by ses stejně většinu času jen všem posmíval, je to tak lepší.  Já si se Spideremmem vystačím,“ zalhala, až se jí pečlivě vyžehlené vlasy zkroutily zpět do loken. Tak a dvě hodiny práce jsou v... „Edward umí být, aspoň co se obsahu týká, diskrét -“

„Alice, mohla by sis laskavě přestat vymýšlet pohádky?! Už nejmíň hodinu koukám, jak se ti v hlavě drak mění na kost a zase zpátky,“ funěl Edward, zatímco se pokoušel dosáhnout rukou se stetoskopem pod levou lopatku, protože při poslechu hrudníku navzdory svému upířímu sluchu tlukot srdce nezachytil.

„A ještě je celá nahá!“ dodal pohoršeně, když zjistil, že jistá část jeho těla na to zareagovala podivným způsobem.

„Edwarde!“ okřikl ho Carlisle a upíří rychlostí rodiče, jehož ratolest našla hračku pro dospělé, mu vytrhl stetoskop a schoval ho pro všechny případy k tomu druhému do své lékařské brašny. Zajímalo by ho, kde ho našel. Musel být u nich v ložnici pod postelí, kde zůstal, když si naposledy s Esmé hráli na doktora. Ale co u nich v ložnici dělal Edward?!

„Tak pojďte, už tam skoro budeme!“ zavolala Esmé ze tmy vpředu. Nikdo kromě Alice sice netušil, kde že to budou, ale to jim nezabránilo v tom, aby přidali do kroku, takže se upíří rychlostí řítili do jakési zatáčky, za níž – naneštěští pro ně – jeskyně končila. Narazili na zeď, která byla ovšem z jiného materiálu než všechno ostatní, co není zapadané sněhem. Byla také neobvykle vyboulená a na omak vypadala, jako by byla pokrytá malými plíšky z „blíže neidentifikovatelného materiálu zřejmě organického původu“, jak to po krátkém přezkoumání nazval Carlisle.

Dlouho zvažovali různé možnosti, jak se dostat dál, s čím ale nikdo nepočítal, byla aktivita samotné zdi. Když do ní totiž začali dloubat v domnění, že by tam mohly být někde tajné dveře, zatřásla se, ozvalo se hluboké zamručení, které by neuměl napodobit ani Emmett a potom se začala vzdalovat. Krátce nato k nim přes nozdry, z nichž se občas vyvalil oblak duhového dýmu, shlížely z výšky asi pěti metrů dvě obrovské žluté oči se svislými oranžovými zornicemi.

„Drak!“ zavřeštěl Edward a začal přemýšlet, jestli po návratu domů půjde rovnou na psychiatrii nebo jestli to má nejdříve vzít přes oční.

Nikdo jiný se ani nepohnul, jen Alice se uculovala, protože se zase nějaká její vize začíná plnit.

„Nevypadáš dobře,“ podotkl drak při pohledu na Edwarda a vydal ze sebe jakýsi hrdelní zvuk, který nejspíš připomínal smích a z nozder mu vylétla sprška různobarevných jisker. Jeskyně se po tom zvuku nepatrně otřásla. Jako první se vzpamatoval Carlisle a představil drakovi nejdříve sebe a potom zbytek své rodiny.

„Vím o vás. Jdete si pro ni, že?“ zeptal se posmutněle.

„Ano,“ ujala se slova Alice. „Vydáš nám ji? Potřebovali bychom ji.“

„Za kouzelnou formuli vám k ní i zazpívám,“ odpověděl drak a kdyby měl ruce, zamnul by si je nad svou vychytralostí. Takhle jen zaťal drápy do podlahy, až kousky kamenů létaly do všech stran a pocuchaly Rose už tak zničený účes.

„Abrakadabra?“ zkusil to Jasper. Drak zavrtěl hlavou a zahalil je do oblaku duhového dýmu. „Čáry máry kuří očka, ať je z tebe admirál babočka?“

Situace se opakovala několik dalších hodin, během nichž Cullenovi vyzkoušeli známé i neznámé odpovědi na drakovu otázku. Drak sršel dobrou náladou a občasnými vtipy, zatímco všichni ostatní už přestávali doufat, když Alice napadla spásná myšlenka.

„Musíme jít do La Push,“ prohlásila sebejistě. Ostatní se na ni otočili s nechápavým výrazem ve tváři, jen Edwardovi svitlo.

„Jacob Black to ví,“ řekl na vysvětlenou pro všechny. Drak zaúpěl a zmizel jim z dohledu.

„Sakra, proč ten pes musel vymyslet takové hloupé heslo? To nikdy nepochopím...“ slyšeli ho ještě lamentovat, když už viděli jen dlouhý ocas pohupující se v rytmu chůze – zbytek draka zmizel v zatáčce.

Po chvíli ticha zaslechli slabý šramot, který s každou přibývající minutou sílil. Než se jim drak opět ukázal, byli si jistí, že za sebou táhne něco po zemi. Došel k nim a před sebe přistrčil něco, co bylo sice velmi pohodlně vyhlížející, ale stále jenom rakev.

„Je uvnitř. Spí,“ řekl drak a mávl jednou tlapou k rakvi. Nadechl se, aby svým hlubokým, dunivým hlasem zazpíval nějakou srdceryvnou árii, ale Alice ho přerušila mávnutím ruky.

„To počká,“ odbyla ho. Drak jen smutně svěsil hlavu, protože se těšil, až bude moct zazpívat někomu jinému než té spící panně, kterou tady musí hlídat.

Jasper s Emmettem otevřeli víko rakve jednou rukou, druhou si drželi před obličejem v očekávání mrtvolného puchu z rozkládajícího se těla, ale nic takového neobjevili. Na polštáři ze saténu barvy půlnoční modři s měsíčkem a hvězdičkami ležela dívka, nad níž by zaplesalo srdce každého svobodného, nezkušeného, stoletého upíra. Edward na ní mohl oči nechat.

„Jmenuje se Bella a nesnáší, když zpívám,“ podal jim drak základní údaje o ní. „Vždycky, když zazpívám svou oblíbenou, ona má noční můry. Na Jacobovo přání jsem ji úspěšně uvedl do umělého spánku, aby mu vydržela co nejdéle mladá a svěží. Zanedlouho by si pro ni měl přijít. Už jsem přemýšlel, že bych ji vzbudil a třeba ji proměnil. Pustit ji nesmím, protože bych tím porušil svůj slib daný Jacobovi, ale kdyby se stala také drakem, nebyla by mu nic platná.“

„Když si ji odvedeme, nebude to porušení slibu a ty zůstaneš naživu,“ doplnila Alice.

„Takže Aliciny vize se měnily podle toho, jak ses rozhodoval, co s ní uděláš?“ zeptal se nevěřícně Edward.

„Ano, Edwarde, pochopil jsi správně. Nejen upíři se množí kousnutím. Jste tak domýšliví...“ Drak zavrtěl hlavou.

„A proč ji chtěl Jacob?“

„Víš, Ede – můžu ti tak říkat? – Jacob si myslí, že ona je vyvolená a že mu pomůže zlomit kletbu jeho rodu.“

„Oni tomu říkají kletba? Co já bych dala za růžové duhovky! Zlaté jsou v jiném odstínu než moje vlasy a nehodí se to k sobě. Kdybych měla aspoň rudé...“ začala svůj monolog ohledně změny vzhledu Rosalie, ale Carlisle ji otráveně přerušil.

„Příště pošli objednávku s předstihem.“ Drak hvízdl a upíří vody se utišily.

„Tak co, Romeo, probudíš ji?“

„To myslíš mě?“ zeptal se Edward a přemýšlel, jestli pro ni bude muset zemřít a že by pak už neviděl, jakou barvu mají její oči.

„Koho jiného? Tak šup, šup a ať to mlaskne,“ pobízel ho drak, natěšený na nějakou akci po tak dlouhé době o samotě. Edward se ale neměl k činu. Chvilku dumal nad tím, co po něm vlastně chce a když to pochopil, zhrozil se, že to bude muset udělat před takovým obecenstvem.

„Dobře,“ souhlasil po chvíli. „Ale všichni ven.“

„Vždyť jsme sem šli hodiny! To bys ji mezitím -“

„Tak aspoň do prvního zákrutu, abych na vás neviděl,“ zmírnil své podmínky po Emmettově protestu.

Když už nebyl v dohledu ani drakův ocas, Edward se sklonil nad rakev a políbil Bellu na čelo. Sám se divil, že to stačilo a Bella procitla. Nejdřív se na něho dívala zmateným pohledem, ale Edward přesto zjistil, že její zmatené čokoládové oči jsou to nejkrásnější, co kdy viděl. A to už viděl její ruce, vlasy i tvář.

„Jsem Edward a -“ Chtěl se jí představit a vysvětlit nastalou situaci, případně ji informovat o tom, co se stalo ve světě – kdo ví, jak dlouho byla takhle hibernovaná –, ale ona si ho přitáhla do polibku tak žhavého, že kdyby to Rose viděla, zbělaly by jí z toho oči.

Přerušilo je rádoby diskrétní odkašlání draka, který to celé sledoval od chvíle, kdy Edward přestal koukat, kdo kouká. Než ale stihl něco říct, ozvěnou se k nim doneslo vlčí zavytí.

Když Jacob v lidské podobě dorazil až k nim, nelíbilo se mu, co uviděl.

Jeho Bella stála, namísto aby v klidu odpočívala a nevysilovala a navíc se – dle jeho názoru až příliš – tiskla k tomu upírovi.

Edward jen doufal, že se ten pes nerozhodne některé své lehce sadistické plány, které viděl v jeho hlavě, na něm uskutečnit. Ne že by mu zrovna teď vadilo trochu bolesti, ale právě našel lásku své existence a rozhodně se o ni nenechá připravit. Přitiskl Bellu pevněji k sobě a věděl, že ona bude potřebovat jeho ochranu.

Bella si je oba změřila pohledem a stoupla si mezi ně, aby se na sebe nevrhli. Člověk se snaží udržet upíra a vlkodlaka od sebe.

„Neboj se, Jacobe, my ti uděláme holčičku, do které by ses otiskl,“ promluvila chlácholivě a doufala, že slova postačí. Alice se za Jacobem pomstychtivě zachechtala.

„No dobře, tak kluka.“

Mytafe

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek I upír se může otisknout - Myfate: