Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Forever after od Lareth

24.12.2010 (15:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1217×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Lareth

Forever after

Za sedmero horami a sedmero řekami na vysokém kopci tyčila se vysoká kamenná věž s širokým lávovým příkopem kolem dokola. Téměř tichou krajinou, jež byla nazývána mrtvou pustinou života, se rozléhal do dáli líbezný žalozpěv překrásné dívky. Měla černé vlasy spletené v dlouhý cop a oči podobaly se nádherným studánkám, ovšem nebyly plné života, ale trápení. Dívka zpívala o jediné osobě, která ji smí vysvobodit, jež jako jediná má v rukou její osud. Pěla o muži, který přeruší kletbu a ona bude volná a šťastná až navěky. Když byla malá, zlá víla na ni uvrhla ošklivé prokletí.

„Ve dne takovou, v noci jinou, musíš podobu mít. Teprve, až pravou lásku najdeš, vše bude, jak má být.“

Rodiče ji pro její dobro zavřeli do nejzazší komnaty nejvyšší věže. Bylo tomu tak už mnoho let, když jednoho dne…

***

„Už tam budeme?“ zakňoural Emmett, který byl tak trochu osel.

„Ne,“ zavrčel na oplátku Jasper. Od doby, co ho budoucí král lord James, poslal pro jeho nevěstu, aby se mohl stát králem, se mu otravný Emmett snažil znepříjemnit cestu otravnými řečmi a vtípky.

„Už tam budeme?“ zeptal se znovu po několika krocích.

„Ne,“ odvětil teď už namíchnutý blonďák. „A mlč už!“ okřikl ho.

„Můžu si zpívat?“

„Ne!“ vypěnil úplně, až jeho tváře nabraly rudou barvu. Kousek cesty opět probíhal v úplné tichosti. Občas se ozvalo povzdychnutí nebo zachichotání.

„Už tam budeme?“

„Ne!“ zaječel Jasper. Když v tom se najednou začal vzduchem snášet divný pach spálené tkaniny. Jasper se po něm otočil a zíral do obrovských zelených očí blonďaté víly s křidýlky. Polekaně uskočil, až zavrávoral. Víla se netvářila nijak přívětivě, ba naopak jako anděl pomsty. V ruce jí najednou vzplála ohnivá koule, kterou po Jasperovi vrhla. Jen tak tak stihl uhnout. Emmett jí zatahal za pěstěné vlasy. Ihned se po něm otočila a netvářila se už jen naštvaně, ale jako by ona nosila smrt. V tu chvíli se na něj vrhla.

„Utíkej!“ zakvílel Emmett. „Postarám se o ni! Zachraň princeznu!“

Jasper ihned uposlechl a rozběhl se k věži. Cestou nacházel kusy brnění, zkamenělých rytířů a spoustu zbraní. Popadl přilbu a narazil si ji na hlavu. Poté rychle vytáhl z kapsy lano s hákem a začal nahazovat k oknu vysoko nahoře. Ještě se ohlédl za Emmettem, jenž byl ovšem pryč i s blondýnou. Dal se rychle do šplhání. Po několika chvílích se konečně vysápal nahoru, kde prolezl oknem do malé komnaty vedené pro rozmazlené princezničky. Samotná princezna ležela na posteli s nebesy a v rukou svírala několik lučních květin.

„Není čas na spánek, princezno,“ zaječel jako šílený, až princezně zaskočilo, jak špulila rty k polibku z pravé lásky. „Spěcháme. Lord James vás netrpělivě očekává.“ Popadl princeznu Alice za ruku a přehodil si ji na záda. Princezna protestovala vrčením a mlácením pěstmi do zad Jaspera, ale na to nedbal. „Jen se pevně držte, ale ať si zase nezlomíte nehtík,“ řekl sarkasticky.

„Jste nevychovaný! Měl přijít polibek a nemáte mě tahat jako nějaký pytel brambor! Dožaduji se vysvětlení.“

„Chcete odtud být pryč nebo ne? Klidně vás tu můžu nechat napospas té blonďaté semetrice, která teď nejspíš nadívá Emmettovu velkou hlavu jako krocana. A navíc nejste moje nevěsta. To bych si dal.“ Princezna dál nic neříkala, jen rozčíleně zamlaskala. Jasper se zasmál a začal se soukat z okna i s Alice na zádech. „Radši nekoukejte dolů. Je to celkem vejška,“ upozornil ji. Když konečně stoupl na zem, těžce oddychoval. Princeznu najednou pustil a ta spadla na zem jako zralá hruška.

„Co si to…?“ začala se vztekat, ale Jasper ji nenechal domluvit.

„Jste pěkně těžká. Čím vás tu krmí? Špenátem?“ Princezna zavřeštěla, vstala a šla pryč od Jaspera. „Nechci vám nic říkat, ale jdete špatně.“

„Nejdu.“

„Než se rozhodnete jít sama touhle pustinou, rozmyslete si to dobře, všude číhají různá nebezpečí.“ Nebezpečně se mu blýsklo v očích. O krok později zaváhala a o další úplně zastavila. „Vidíte, jde to a ani to nebolelo.“ Přiskočil k ní a táhl ji směrem k další kamenné budově.

„Kam to jdeme? Pryč je to tudy!“ Vehementně šermovala prstíkem opačným směrem.

„Jdeme pro Emmetta. I když ho fakt nemám ráda, ani nepříteli nepřeju takovou příšernost jako společnost víly úchylky.“ U kamenné zdi zpomalil, aby ohodnotil situaci. Zaslechli chichotání, které nepatřilo Emmettovi! „Proboha… Co tohle je?“ zašeptal znechuceně.

„Brouku, nebude nám to klapat. Já jsem tu je na skok a ty si žiješ v tomhle království. No, opravdu tu nemůžu zůstat. Mám povinnosti vůči Jasperovi. Vždyť by tam venku beze mě nepřežil!“

Jasper se zatvářil jako by právě spolkl citrón. „Co to sakra mele?“ šeptl. Princezna přihlížela jako by bylo na denním pořádku, že tu bláznivá víla balí pitomce jako je Emmett. Jasper pevně sevřel ampulku v ruce. „Zůstaňte tady a nedělejte hlavně žádné hlouposti. Prostě si myslete, že jste na Bahamách a nemusíte nic dělat…“ řekl. „Ne, že byste takovej život neměla,“ dodal.

Jasper rychle vběhl dovnitř a vysypal obsah ampule na kamennou podlahu. „A počítej, mrcho.“ Blondýna se zatvářila snad nejhůř, co u ní Jasper viděl, ale musela poslechnout a přepočítávala zrníčka soli. „Dělej, Emmette, pojď!“ Ten se na odchodu ohlédl na pracující vílu.

Když byli dost daleko na to, než aby je víla chytila, zastavili.

„Teď už si můžete sundat přilbici, drahý pane,“ začala princezna.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ odvětil.

„Měla bych znát tvář mého zachránce.“

„Jak myslíte, princezno, ale neříkejte, že jsem vás nevaroval.“ Učinil tak, jak slíbil. Princezna Alice vyděšeně zalapala po dechu.

„Jste upír?!“ vyhrkla.

„Každý jsme nějaký. Já jsem zlý upír a vy protivná a rozmazlená princezna.“

***

Cesta k zámku lorda Jamese by nebyla nijak dlouhá, kdyby Jasper s sebou neměl otravného Emmetta a rozmazlenou princeznu Alice. Když bylo chvíli před setměním, princezna se začala vztekat, že se musí zastavit, aby se vyspala a byla pro lorda Jamese krásná. Když jí Jasper oponoval s tím, že by si mohla k ránu dát královskou snídani, argumentovala tím, že si sedla doprostřed cesty a odmítla jít dál. Po cestě našli malou jeskyni, ke které si princezna dokonce vyrobila dveře. Jasper a Emmett ulehli v měkkou trávu, zatímco slunce zvolna zapadlo. Chvíli pozorovali hvězdy, ale když se ozvalo blonďákovo pochrupování, Emmett se začal bát tmy. Rozběhl se tedy k princeznině jeskyni, zaťukal, ale nic se neozvalo, tak vešel. Vzadu ve tmě se něco pohnulo. Obr ztuhl.

„Princezno?“ Postoupil dál do jeskyně. Když se na něj Alice otočila, přidušeně se zalkl. „Kdo jsi a co jsi udělala s princeznou?!“

„Pšt! To jsem já, Emmette. Jsem princezna Alice. Vidíš?“

„Vy jste upír?!“

„Taková jsem už odmalička… Když jsem byla malá, zaklela mě sudička. Každou noc se ze mě stane tohle. Krvelačná a zlá stvůra. Ve dne takovou, v noci jinou, musíš podobu mít. Teprve, až pravou lásku najdeš, vše bude, jak má být.“

„To bude Jasper čubrnět!“ vyhrknul a hrnul se ke dveřím.

„Ne! Nesmíš to nikomu říct!“

„Ale Jasper a ty…“

„Jen si to vezmi. Kdo mi mohl milovat takovou odpornou zrůdu? Princezna a taková nestvůra. Proto to nejde. Jediná šance, jak žít spokojeně až do smrti, je vdát se za pravou lásku. Chápeš to? Prostě takhle to musí být,“ řekla smutně. „Jedině takhle kletbu zlomím,“ dodala po chvíli.

Ráno po probuzení princeznu Alice čekalo překvapení. Lord James přijel i se svou družinou pro princeznu.

„Dárek pro vás, princezno,“ odsekl Jasper. „Váš budoucí choť je tu pro vás,“ řekl. „Je moje hrobka prázdná?“ otočil se ještě k lordu Jamesovi.

„Jak jsem slíbil, upíre.“ Po těchto slovech Jasper odešel a Emmett se vydal za ním. V královském zámku se chystala velká svatba. Lord James se nemohl dočkat, až se stane králem a princezna potřebovala polibek z pravé lásky dříve, než zapadne slunce a lord ji spatří přesně takovou, jakou se stává po setmění. Jasper si mezitím uvědomil, že udělal velkou chybu a vydal se jí napravit, než bude pozdě.

„Vážení, shromáždili jsme se zde, abychom byli svědky požehnání svazku našeho nového…“

„Ehm… Promiňte, můžeme přejít k té pasáži: ano, beru?“ přerušila ho princezna Alice, jelikož se den blížil ke konci a slunce došlo skoro na konec své cesty.

„Je nedočkavá,“ zasmál se lord James.

„Nesmíš tam jen tak vpadnout! Až kněz řekne: nechť mlčí navěky, řekneš: námitka!“ zahulákal Emmett, když dorazili ke kostelíku.

„A to má jako říct kdy?“ zeptal se nechápavě Jasper.

„A z moci mi svěřené, vás prohlašuji za krále a královnu…“ pokračoval kněz.

„Oou, už to řekl!“

„Námitka!“ zakřičel, když rozrazil dveře kostela.

„Jaspere?“ zvolala princezna.

„Musíme si promluvit, princezno,“ řekl.

„Teď nemám čas, pokud dovolíš…“

„Nesmíš si ho vzít!“ vyhrkl. „Není tvá pravá láska.“

„Jak ty to můžeš vědět?“

„Protože… Protože tě miluju, princezno.“ Kostelem se ozval hrdelní smích lorda Jamese.

„Jak směšné, upíre,“ zasmál se. „Odveďte ho!“ zaječel. V tu chvíli se začalo stmívat. Tělo Alice se zvolna vyhouplo, vzduch kolem ní se začal vlnit a čeřit. Zanedlouho tam namísto člověka, stála upírka.

„Odveďte je oba!“ zařval lord James znechuceně a narazil si na hlavu korunu. „Jsem král! Jsem král!“ křičel.  Najednou do místnosti vplula blonďatá víla a ta proměnila lorda Jamese v kámen, do kterého poté foukla, a prach zůstal na zemi.

Jasper a Alicí k sobě přistoupili a políbili se. Kolem Alice se opět začal vlnit vzduch, jiskry létaly místností a dolů se opět snesla upírka Alice.

„Co se stalo?“ podivila se svému vzhledu.

„Jen to nejlepší!“

Svatba byla veliká a veselá.

Žili spolu krvavě až navěky.

Konec.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Forever after od Lareth: