Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Dotek Slunce od zuzinecckaa

Napadení bylo rychlé a nečekané. Přestože se lidé téměř okamžitě chtěli stavět na obranu, neměli šanci. Každým dnem, každou hodinou z nich několik zmizelo, i když se snažili ve svých domech zabarikádovat, cizí, větší síla si je vždy našla.

Několik silných mužů, přímo z královské stráže, chránilo samotného panovníka a jeho překrásnou, mladičkou dceru. Jestliže ale po prvním napadení měli ještě nějakou naději, každým dnem se více nořila do popela a místo ní se jim v srdcích usidloval strach. A čekání na svůj poslední výdech bylo minutu od minuty obtížnější…

Smrt panovníka se už ani neměla mezi koho roznést. Kdysi silný muž nejen vzhledem, ale i duší během těch několika dní zestárl o desítky let. Strach a nejistota se mu zahlodaly do duše tak hluboko, že už neměl další sílu doufat. Proto svůj život ukončil dobrovolně.

Mladá princezna se ze smrti svého otce téměř zhroutila, i když už tušila, že se mu něco stane. Svým šestým smyslem dokázala odhadnout blížící se čas všeho živého a u něj to cítila. Přesto všechno ji ta skutečnost šokovala…

Útočníci nakonec našli i je. Když jí oči padly na prvního z nich, nevěřila jim. Vypadali jako lidé, avšak už jimi nebyli. Rozpoznala to z jejich výrazů, chování. Pohyby jako šelmy na lovu. Vyčkávavé pohledy na kořist zahnanou do kouta. A pak ta rychlost…

Její strážci během několika minut padli do jednoho. Vyděšeně se přitiskla ke stěně, když viděla ty zrůdy se přibližovat k její osobě.

Hlouček bytostí se zastavil na pár kroků od ní, jen jediný se přiblížil na délku paže. Opatrně mu pohlédla do obličeje, který ze strany osvětloval plamen svíce, jediné světlo v místnosti.

Omámeně hleděla na jeho jemné rysy. Jak někdo tak odporný může být… dokonalý? Prohnalo se jí hlavou. Svůj názor však rychle přehodnotila, když si všimla rudého záblesku v jeho očích a pohrdavého úšklebku.

„Ty máš být probuzena,“ pravil sametovým hlasem. Nechápavě se na něj podívala, jeho slovům nerozuměla. Jen moment nad tím přemýšlela, avšak silná bolest na krku, poté i na pažích jí znemožnila myslet na cokoliv jiného než na sílící oheň po celém jejím těle…

*   *   *

Mladý lord, jak se muž sám nazval, se právě zastavil. Svýma zlatýma očima přelétl okolí, aby se ujistil o správném směru, a naslouchal. K jeho dokonalému sluchu však doléhal jen zvuk skřípajících větví stromů ve větru.

Znova se vydal na cestu. Zvyklý na ruch města se neustále ohlížel kolem sebe. To ticho mu přišlo nepřirozené. Žádná bušící srdce, žádné kroky zvířat nebo jen zpěv ptáků. Všude byl až moc velký klid.

Mrtvo. Když mu tahle myšlenka proběhla hlavou, jen jí zatřepal. Znova pohlédl mezi stromy a trochu si oddechl. Aspoň se už blížil…

Zanedlouho spatřil první ruiny. Lidské oko by to zaznamenalo spíše jako hříčku přírody, ale on dokázal rozpoznat základy domů porostlé všem, co se na ně dostalo, pod tenkou bílou pokrývkou. Procházel mezi troskami lidských staveb, když ho upoutal jiný pohled.

Přímo před ním se pomalu vynořoval obrovský hrad. Přestože působil velmi staře, byl také jedinou budovou, která zůstala téměř neporušena.

S odhodláním se vydal k němu. Kamenné věže se před ním vypínaly do výše a mohutnost a velikost mu dávaly najevo, jak je on proti této starobylé majestátnosti maličký.

Zastavil se před vstupními vraty. Už sahal po klepadlu ve tvaru lva, když se zarazil. Jestliže osoba zde žijící je upír, už o jeho přítomnosti musela vědět. Proto místo klepadla vzal rovnou za kliku a s tichým skřípěním dveře otevřel.

Nezabýval se prohlížením místnosti. Vstupní hala byla sice velmi rozlehlá, ale vypadala jako po bitvě. Sedací soupravy rozebrané až na výplň, kusy dřeva z kdysi určitě krásných nábytků všude rozházené a to vše ukryto pod peřím a silnou vrstvou prachu.

Jeho oči však zkoumaly schodiště. Na prvním stupni stála osoba malého vzrůstu, zahalena v černém plášti a s kápí na hlavě staženou hluboko do obličeje, pod níž nešlo nahlédnout.

Lord se trhaně nadechl. Mezi pachy tlení ucítil tu nejkrásnější vůni – rozkvetlé louky plné fialek. Aniž by spatřil její tvář, věděl, že se odsud nehne… Ne bez ní. Do mrtvého srdce se zasel plamínek štěstí, když si uvědomil, že ji konečně našel. Svou pravou lásku…

Zhluboka dýchal, vědom si jejího zkoumavého pohledu, který zpod kapuce na svém těle cítil. Nijak se nehýbal, prostě jen čekal.

„Kdo tak drzý si dovolil vstoupit do mého sídla?“ rozezněl se její hlas jako zvonečky, přestože na chladnost v tom dívčím hlase si nemohla zavdat ani ta nekrutější zima.

Pod silou její mluvy, pod silou svých citů, které v něm vyvolávala, padl na kolena. Pohlédl do míst, kde tušil její tvář, a odvětil: „Odpusťte, paní má. Mark jest jméno mé. Jsem nekonečně šťasten, že jsem vás konečně nalezl.“ Po svých slovech sklopil pohled k zemi.

Sílící vůně ho donutila oči znova zvednout. Kráčela k němu pomalu, s rozvahou. Celé tělo mu začalo vibrovat nedočkavostí.

Na délku paže od něj se zastavila. Opatrně si přiklekla a natáhla ruku. Ten dotek ho šokoval, přestože trval jen pár setin sekundy. Jemná, hebká ručka mu však z tváře sklouzla tak rychle, až si sám nebyl jistý, zda to nebyl jen přelud, jeho vlastní fantazie.

Když její postavu vyhledal, stála opět na schodech. Ruce měla schované v opačných rukávech svého hávu, z čehož získal dojem, že pro ni byl ten nepatrný dotek stejně šokující jako pro něj. Než však stihl pronést jediné slovo, promluvila.

„Odejdi. Odejdi a už se nikdy nevracej.“

„Ale…“ chtěl něco namítnout, protestovat. Samovolně vztáhl ruku, ale hala už byla prázdná. Osaměl.

*   *   *

Zhruba o rok později:

Den a noc se střídaly ve stejném rytmu jako několik desetiletí předtím, avšak pro ni už nebylo nic stejné. Jako téměř každý den, i teď čekala na rozbřesk. Její ústa se zvlnila do úsměvu, který po tolika letech dokázal vyvolat on.

Od jejich prvního, a prozatím posledního setkání na něj nemohla přestat myslet. Když ho vyhnala a opustila, v srdci, které už dlouho netlouklo, se vytvořila díra. Tehdy, ten den, si myslela, že opravdu odešel.

Avšak další den, který následoval, při rozbřesku přede dveřmi našla mrtvou laň. Přestože její krev už byla vychladlá, neodolala, hlad byl silnější. Několik měsíců půstu z ní udělalo divy.

Vůně borového lesa se ještě lehce vznášela ve vzduchu, když se od mrtvého zvířete odtáhla. Radost se jí rozlila v těle, přestože ho nezahlédla. Tak to trvalo po ten celý rok. Všechna roční období se vystřídala…

A i v dnešní den na něj nemohla zapomenout. Při vzpomínce na jeho zlatý pohled – zvláštní barvu očí u upíra – se jí rozechvělo celé tělo. A při pomyšlení na ten dotek… Zatřepala hlavou. Ať se však snažila sebevíce, věděla, že další den bez jeho přítomnosti bude zas o něco těžší než ten předchozí.

Vyhlédla z okna. Hustý závoj sněhových vloček dopadal k zemi, ale temnota již pomalu ustupovala kalné šedi zataženého nebe. A tlukot srdce dolehl k jejím uším.

V okamžiku stála u vysokého, vyděšeného jelena, přivázaného u jednoho z křídel dveří. Silná vůně boru se vznášela ve vzduchu, ale sníh s větrem ji skoro rozehnaly. Smutně pohlédla na svou potravu. Zase ho nestihla.

Už se chystala mrtvého jelena zahrabat, když si všimla malé lahvičky, v níž se ukrýval kus pergamenu, uvázané na jednom z jeho parohů. Vzala ji do ruky, rozdrtila a v rychlosti si přečetla vzkaz, psaným pro ni úhledným písmem.

Rok s rokem se skoro sešel. Přestože jste mi ještě nedovolila spatřit tvář Vaši, vím, že jste úchvatná.

A je i čas, abyste se ukázala sama sobě. Myslíte si, že jste zrůda? Tak odhalte svou tvář před zrcadlem. To Vám odhalí pravdu o Vaší neskonalé kráse. Věřte, že jste to Vy, paní má.

Protože je dnes Štědrý den, berte to jako můj dar pro Vás. Jediné, oč žádám, je Vaše důvěra ve mne.

S láskou,

Váš Mark

Několikrát lístek přelétla pohledem, než jej sníh naprosto promočil. Z uvolněných prstů, nesen větrem, spadl na zem, kde jej přikryly další bílé, velké vločky, ale o to se již nestarala.

V pokoji svého otce, jediné místnosti, které se ve svém hněvu ani nedotkla, se postavila před zrcadlo, odrážejíc místnost za ní. Se strachem, co uvidí, zavřela oči a opatrně sundala kápi. Cítila, jak se jí vlasy, tak dlouho schované, ve vlnách rozsypaly po zádech.

Rukou se dotkla té skleněné plochy a se skloněnou hlavou oči znovu otevřela. Pomalu pohledem vyjížděla vzhůru po svém odraze, až se z černého pláště dostala ke své spodní čelisti. Zhluboka se nadechla. Nechtěla se vidět, ten pohled neustála už tehdy… Jak to po ní mohl chtít?

Myslíte si, že jste zrůda? Jediné, oč žádám, je Vaše důvěra ve mne…

S novou silou si rozhodně pohlédla do očí a… nemohla jim uvěřit. Zlaté duhovky odrážely její vlastní překvapení. Rukou přejela svůj obličej. Rudá barva byla pryč. To, před čím se ukrývala, čeho se nejvíce na své osobě děsila, zmizelo.

Oči v její bledé tváři vynikly, rysy lícních kostí se zjemnily… A tmavé vlasy zlatou barvu jen podtrhovaly.

Uvědomila si, že cennější dar nemohla dostat. Netušila, že i ona může vypadat více jako člověk. Myslela si, že je to jen jeho deformace… A ani její dar na něj nefungoval…

Bože, musí ho najít!

Jakmile se rozhodla, nemeškala. Vyběhla do sněhové vánice hledat jedinou osobu, které byla od první chvíle, od prvního setkání oddaná. Na život a na smrt.

*   *   *

Již sedmý den se plahočila zasněženou krajinou. Již sedmým dnem se jí na cestě setmělo. Ale nepřestala doufat. Vždyť měla ještě celou věčnost před sebou…

Ale naděje ji pomalu opouštěla. Bála se, že už jej nikdy nespatří. Obávala se, že ztratila to nejcennější ve svém životě, svou druhou polovinu.

Znova se rozsněžilo. Každý další krok byl pro ni těžší než ten předchozí, tak rychle přibývalo vloček. Nakonec se vyhoupla do větví borovice, smířená, že další hledání bude muset počkat. Skrze jehličí sledovala sílící vánici. Bílá poduška pod sebou ukrývala vše a čas jen plynul.

Netušila, jak dlouho tam tak sama seděla, když tiché zapraskání větví ji probralo z letargie. Rychle se rozhlédla kolem a… dech se jí zadrhl v hrdle. Z blízkosti několika centimetrů na ni totiž zíraly zlaté oči tvaru, o kterých tak dlouho snila.

„Paní má… Šťastný nový rok,“ vydechl tiše a ten několika centimetrový rozdíl mezi nimi velmi rychle smazal. Když se jeho ústa dotkla těch jejích, měla dojem, že se jí smysly snad zbláznily. Intuitivně mu ruce položila za krk a svým tělem se k němu přitiskla.

Světlo v jejím srdci se zvětšovalo. Nikdy se po proměně nemohla nikoho takto dotýkat. Člověku se vždy zastavilo srdce a upíři… Šílená bolest a temnota smrti je doháněly k šílenství. Ale on byl jiný, tak jiný…

Poprvé měla pocit, že temnota smrti, vždy kolem ní všudypřítomná, je pryč. Neskonale si toho užívala. A věděla, že za to může on.

„Amanda. Jmenuji se Amanda…“ zamumlala mu do úst, než si je zas přivlastnil.

*   *   *

„Cullenová… Cullenová…“ mumlala si tiše a rukou chytala bílé vločky. Očima sledovala zesvětlující se oblohu a čekala, až se první paprsky dostanou až k ní. Promočené tílko se jí lepilo k zádům, ale nevadilo jí to.

„Edward říkal, že tě tu najdu,“ pronesl tiše její manžel, když kráčel k její ležící osobě. Zdálo se, že mu nevěnuje pozornost, ale její tělo se chvělo.

„Víš, že já mezi ostatními bez tebe nemůžu být… Stále mám strach, že bych jim omylem ublížila,“ odvětila nakonec a pohlédla na něj. Usedl vedle ní a chytil ji za ruku.

„Dokud je tam Bella, tak se nikomu nemůže nic stát,“ snažil se ji upokojit s mírným úsměvem a hrál si s jejími prsty.

„Já vím, ale… Nemůžu sázet na to, že její soustředění v mé přítomnosti na chvíli upadne. Prostě… Nevěřím si.“ Žalem zavřela oči a povzdechla si.

„Nevím, jestli tě přesně chápu, ale rozumím ti. Teď si asi protiřečím,“ zasmál se sám sobě a natáhl se pro polibek.

První paprsky slunce proklouzly mezi stromy a dotkly se jejich spojených rukou. Nadšeně se opřela o loket a omámeně hleděla na jejich třpytící se kůži.

„Teď cítím uvnitř to, co na své kůži,“ usmála se, podívala se na něj a dořekla, „dotek slunce.“