Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Děvčátko se sirkami od Shire

24.12.2010 (17:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 3× • zobrazeno 2775×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Shire

Děvčátko se sirkami

Klasická pohádka Hanse Christiana Andersena, která se odehrává v období Vánoc. Proč by, ale nemohla dopadnout jinak? Co když ani Andersen nevěděl všechno?

Mrazivým večerem klopýtalo ulicí děvčátko. Bosé nožky měla zrudlé a zmodralé mrazem, v ruzcuchaných černých vlasech sněhové vločky. V zástěrce měla několik svazečků sirek a snažila se je prodat. Byla jí zima, ale bála se jít domů. Otec by ji jistě zbil, pokud by se vrátila bez peněz. Když jí bylo dvanáct, zemřela její matka, otec propadl alkoholu a začal být hrubý.
Natáhla ručku se svazkem zápalek k procházející bohaté dámě, ale ta jen pyšně otočila hlavu. Byla velmi nešťastná. Na Štědrý den se moc lidí venku neprocházelo. V ulici zářilo mnoho oken a děvčátko neodolalo. Postavilo se na špičky a nahlédla do zářivé místnosti. V rohu stál velký stromek ozdobený rozličnými řetězy a ovocem. Na stole byla pečená husa a okolo stolu seděla šťastná rodina a něčemu se smála. S nešťastným povzdechem se odvrátila od okna. Ledový vítr jí zaškubal sukénkou a celá se rozklepala.

V malé uličce mezi dvěma domy se schovala před krutým větrem. Schoulila se ve výklenku jednoho z domů, ale nebylo jí tepleji. Stejně jako se na ulici vířily sněhové vločky, míhaly se její hlavou vzpomínky. Vzpomínala na svou matku, která zemřela před několika lety. Vzpomínala na nešťastný den, kdy její otec kvůli ní přišel o práci, protože prý byla čarodějnice, když měla vidění o budoucnosti, které se vyplnilo. Vzpomínala na poslední šťatné Vánoce...

I když byla schovaná přech větrem, rozklepala se zimou. V zástěrce jí zašramotily zápalky. Promodralými prsty vytáhla jednu sirku ze svazečku a škrtla. Najednou uviděla sebe, ještě krásnější než si vůbec dovedla představit. Zvláštní bylo, že bosky skákala na sněhu, ale nevypadalo to, že by ji studil. Jako kdyby její kůže měla stejnou teplotu jako ty vločky. Avšak než se na ten obraz stačila vynadívat, zápalka zhasla a s plamínkem zmizel i obrázek. Po tváři jí stekla jediná slzička a mráz do mokré cestičky po slze začínal štípat. Rychle vytáhla ze svazečku druhou zápalku a rozškrtla ji. Malý plamínek osvítil další vidinu. Tisíce světýlek zářilo v krásném domě u řeky. Na stole bylo připravené nejlepší nádobí, uprostřed místnosti stál veliký vánoční stromek, ještě nazdobenější než byl ten, který viděla oknem u bohaté rodiny. Na podlaze toho překrásného domu ležely tlusté bílé koberce. Takové, do kterých se vám nohy zaboří až po kotníky. Dívka už už natahovala mrazem zkřehlé nožky k jednomu z koberců, když najednou zápalka zhasla. Odhodila ohořelou třísku a vytáhla ze sukénky další zápalku. Když ji rozškrtla uviděla znovu ten samý dům, ale nyní v něm bylo několik lidí. Krásná hnědovlasá žena se smála a pokynula rukou, aby ji přivítala, blonďatý muž se na ni přívětivě podíval zlatavýma očima. Chlapec s bronzovými vlasy zvedl oči od piana a věnoval jí krátký úsměv. Z dveří se vyřítil vysoký muž s černými kudrnatými vlasy a přátelsky jí zamával. Hned po něm prošla dveřmi blonďatá kráska a probodla ji zlým pohledem, ale černovlasý na nic nečekal a ukázal na jmelí, které viselo kousek od dveří a blonďatou dívku políbil. Když se na ni ta kráska znovu podívala, trochu se usmála. Když chtěla vstát a jít za nimi, zápalka zhasla a vše znovu zmizelo. S žalem v srdci se natáhla pro další sirku. Rozškrtla ji o nerovnou omítku. V žáři malého plamínku uviděla krásného muže. Když začínala sirka dohořívat, škrtla celým svazečkem, aby si tu vidinu udržela. Ve světle více sirek si ho mohla lépe prohlédnout. Měl lehce zvlněné vlasy barvy medu, ale jeho oči byly černé jako noc. Pevně svírala svazek sirek a nevnímala bolest, když se plamínky přiblížily k její dlani. Mráz dorážel stále silněji. Zavřela oči a pomalu z ní utíkal život.

Ztemělým městem kráčel zvláštní mladík. V medově blond vlasech měl zamotané sněhové vločky. Bezcílně bloumal prázdnými ulicemi, ale najednou svým zvláštním darem ucítil něco zvlástního. Silnou vlnu beznaděje najednou přelil klid a mír, ale po chvíli vše zmizelo a zbyla zase jen beznaděj a strach. Tak jak vše zmizelo, se znovu objevil klid, naděje a nadšení. Zrychlil krok, byl zvědav, co to je. Avšak po chvíli s ním znovu zacloumala vlna neštěstí a strachu. Ještě přidal do kroku a snažil se nevnímat vlny klidu a radosti. I když to očekával, vlna beznaděje ho stejně překvapila a zarmoutila. Po několika vteřinách došel k malé uličce. Pomalu se blížil k osobě, která měla to vše na svědomí. Dívka škrtající zápalkami. Najednou se beznaděj změnila ve štěstí, strach v mír. Všechny tyhle emoce vystřídalo něco ještě silnějšího. Láska.

Natáhl k ní ruku, ale ona se nehýbala. Přehodil jí přes ramena svůj kabát, protože jemu nemohla být zima. Dočkal se však mála. Ztěžka otevřela oči a naprázdno vyslovila : „Ty?".

Nevěděl, co má dělat a proč mu na ní záleží, ale věděl, že nechce, aby zemřela. Začínal být zoufalý. Nakonec se odhodlal šílenému činu. Znal se moc dobře, věděl, že pokud se ji pokusí proměnit, ona to určitě nepřežije, ale byla to poslední možnost. Vzal ji do náruče a neskutečnou rychlostí se proplétal tmavými uličkami ven z města. Vítr sílil a sníh stále padal. Věděl kam jít.

Starý hřbitov za městem se už dlouhou dobu nepoužíval, ale stále na něm byl vybavený domek pro hrobníka. Vykopl dveře a položil ji na nízkou pelest. Její srdce tlouklo se stále většími obtížemi. Odhodlal se tedy a zabořil zuby do jejího zápěstí. Její krav tišila žízen v jeho hrdle, ale tohle on nechtěl. Bojoval sám se sebou a nakonec vyhrál. Pustil její drobnou ručku a vyběhl ven do sněhové bouře.

Měl žízeň, potřeboval si někoho ulovit, ale jeho schopnost mu to jen stěžovala. Navíc ho něco táhlo k té dívce. Netušil, co. Těžko jí mohlo být víc než šestnáct. Nedokázal se soustředit, a tak se rozhodl k návratu.

Když se blížil ke starému hřbitovu, začal mít obavy. Téměř nic neslyšel. Pamatoval si tu bolest i svůj křik, když se on dostával do nového krvavého světa. Proč ji neslyší? Nepřežila? Byl neskonale šťastný, když zaslechl její přerývaný dech a nepravidelný tlukot srdce.

Celé tři dny strávil u ní. Nevěděl, co jí má říct. Byl si stále jistější, že to nebyl dobrý nápad.

Po třech dnech procitla v malé místnosti. Byla velmi překvapená. Cítila něčí přítomnost, ale nikoho neviděla. Dveře, které visely na jednom pantu, se pomalu otevřely. Do tmavé místnosti vstoupil mladík, jehož tvář jí přišla povědomá, ale nomohla si vzpomenout, kde ji viděla. Otevženými dvěřmi pronikla do místnosti směsice pachů a rozdráždila její hrdlo. Žízeň, ale přerušilo něco podivného. Najednou se jí před očima rozběhly obrazy. Ona a ten neznámý, krásný dům u řeky a osoby, které neznala, ale jistě už někdy viděla jejich tváře. Obrazy zmizely tak rychle jako se objevily. Zalapala po dechu. Co to mělo být? Proč je tady a kdo je on?

„Proč jsem tady?" ptala se a vzápětí se podivila svému hlasu.

Chvíli hledal vhodnou odpověď: „Našel jsem tě skoro zmrzlou na ulici."

V tu chvíli si vzpomněla na sirky a na vidiny. Chtěla mu položit tisíce otázek, ale nakonec vybrala jedinou.

„Proč vidím ty obrazy?"

„Jaké obrazy?" podivil se.

Zkrabatila čelo, takže on o tom neví?

„Myslí se mi míhají obrazy, už předtím jsem je občas viděla, ale nejvíc tam v té uličce a potom teď. Některé mi ukázaly věci, které se později vyplnily..."

„Nevím, co to je, ale někteří z nás umí zvláštní věci," odpověděl.

„Někteří z nás?" podivila se, ale věděla, že ty ostré smysly musí něco znamenat.

„Tohle neumí každý." Vypadalo to, že se záměrně snaží odvést ji od tématu.

„Vím, co to znamená, ale kdo jsme my? Mám pocit, jako kdybych už nebyla člověk."

Trochu se pousmál: „Máš pravdu, už nejsi člověk a já také ne, ale povídat si můžeme potom. Určitě máš žízeň."

Po chvíli už od hřbitova vedly dvě řady stop. Ona skotačila ve sněhu a on se na ni s lehkým úsměvem díval z povzdálí. Potom si něco uvědomila, skáče na sněhu, který ji nezebe. Jako v tom přeludu! Zafoukal vítr a přinesl jí pach, který ji ještě více rozdráždil bolavé hrdlo. Za ohybem cesty se plahočil starší muž. Zděsila se.

„Člověk? Já mám lovit lidi?"

„Ano, taky mi to vadí..."

„A co zvířata? Můžeme lovit zvířata?" ptala se.

Překvapila ho. „Chtěla bys to zkusit?"

„Asi ano..."

Ztočili své kroky k lesu. Za obět jim padlo několik srn.

Když se později vraceli, zapadlo jí vše dohromady. Podle těch obrazů a vidin měla najít jeho a s ním potom najít i tu rodinu. Teď už všemu rozuměla.

Když mu řekla, co si myslí, nebyl tak nadšený jako ona, ale nedokázal jí odmítnout.

A tak se spolu vydali hledat rodinu, u které by měli najít svou budoucnost.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Děvčátko se sirkami od Shire: