Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Cullenovi v historii srdce Evropy od twilightyna

05.07.2011 (12:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1002×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Krví to skončilo, krví to začalo a ohněm se spálilo

Edward:

Krev. Křik. Bolest. Hluk. Záře. Rudá. Krev.

Krví to skončilo a krví to začalo.

…

Otevřel oči a překvapily ho jeho skvělé smysly. Měl žízeň – velkou žízeň. Hořelo mu hrdlo. V okolí to lákavě vonělo. Bleskurychle se postavil na nohy a ohlédl se. Všude je krev, samá krev. Krutě si navlhčil rty a sklonil se k nejblížšímu sténajícímu tělu. Jeden pár ranek už na krku mělo. Podle jejich otisku Edward skousl a sál... Horká a lahodná krev se mu řinula do úst. Konejšila tu neupadající žízeň. Z žil toho těla už sál jen vzduch. Potřebuje krve víc. Všechna polomrtvá těla vysál.

Konečně mohl racionálně uvažovat.

Co se to se mnou stalo?

…

Vzpomínal.

Teď byl malý chlapec a vychloubal se svým vrstevníkům tím, že je synem krále. Smáli se mu a ukazovali na něj prstem. Chtěl jim je zlámat.

Teď ležel s hlavou ve klíně své matky a naříkal.

„Kde je táta, mami?“ ptal se celý uplakaný.

„Tam na hradě,“ ukázala prstem z okna.

Teď...

Krev. Křik. Bolest. Hluk. Záře. Rudá. Krev.

Do malé vísky pod hradem vkráčeli ti muži v kápích. Nebylo jim vydět do tváře, ale všichni věděli, že ty tváře říkaly: „Chci zabíjet!“

Nikdo jim nemohl uniknout. Do každého se zakousli s chutí a vražednou ladností. Všude byla krev. Ti, co ještě žili, křičeli. Edward ale ne. Měl v puse pěst a když jeden z nich zakousl jeho matku, vytryskla mu z kloubů krev, jak moc stiskl. To ho asi prozradilo. Byl schovaný za sudy a doufal, že ho nenajdou. Mýlil se. Když vřava utichla, všiml si, že vylezlo slunce. A pak ho našli. Ten nejvyšší k němu nakráčel. Zářil jako diamant. Pohlédl Edwardovi do očí. Edward se polekal těch jeho – rudých.

Čekal na tu bolest, jak se do něj zakousne, ale upír pravil: „A hele, ty jsi chytrý, schoval jsi se. Prozradila tě ale vlastní matka... ,“ ukázal na její mrtvé tělo.

„Přesto jsi dostatečně chytrý na to, abysis zasloužil žít dál a déle... ,“ mluvil krutě a Edward ho nechtěl poslouchat, jeho rudé oči ho však hypnotizovaly.

„Teď to bude trochu bolet,“ řekl klidně a zabořil své zuby do jeho nahého krku. Edward se propadl do zapomění... Probudil se sám.

…

Chtěl zbíjet. Chtěl zabít svého otce. Nechal ho a jeho matku na holičkách, když byli v nouzi. Říká si Karel IV a odkopl jeho matku jako bezcenné smetí. Neposlal jí peněžní výpomoc, kterou však poslal ostatním nemanželským synům, když ho o to žádala. A nechal ji trápit se. Musí ho zabít! Vydal se k hradu na kopci. Prošel Starým městem pražským téměř nahý a bylo mu jedno, že září. Rozběhl se. Hrad zvaný Karlštějn je pěkně daleko, ale byl tam pekelně rychle. Vyšlapal kopec a prudce se zastavil. Další záře, ale od něj nevychází. Pohlédl na dva upíry před ním. Stáli před branou. Upírka měla krátké rozježené vlasy a skřítkovský obličejík. Muž měl krátké blonďaté vlasy a spoustu jizev. Zaplavil ho klid, ale i přesto byl rozzuřený.

„Poslouchej,“ zvolala upírka.

„Ať už se proboha uklidní,“ řekl muž.

„Nikdo se klidnit nebude!“ vyštěkl na něj Edward.

„Cože?“ podivil se.

Edward to nechtěl nechat plavat, ale ovládl se a nechal ho být.

„Jsi upír,“ pravila moudře žena.

To teda vážně nevěděl. Vysál půlku vesnice a vůbec ho nenapadlo, že je upír. Ironické myšlenky zaplašila její další slova.

„Nesmíš zabíjet lidi,“ pokusila se mu domluvit.

„Uklidni se, uklidni se... ,“ vysílal k němu ten muž.

„Nebudu se uklidňovat!“ zařval na něj.

Upír s upírkou na sebe pohlédli. Měl na ně vztek – stojí mu v cestě. Začal se zlostně klepat a mhouřit oči – byl připraven bojovat.

„Máš dar,“ snažila se upírka dále.

„Mám co?“ podivil se a tím na krátkou sekundu zapomněl na to, že zuří.

„Vypadá to, že umíš číst myšlenky, jen to asi ignoruješ.“

„Uhněte mi z cesty!“ vykřikl na ně.

„Přidej se k nám... Žijeme jinak – nezabíjíme,“ ta brunetka ne a ne ustoupit.

„Jak tedy získáváte krev?“ zuřil, ale ta myšlenka ho zaujala. Už žádná obět hned potom, jak zabije svého otce.

„Zvířata – není tak dobrá, ale žízeň uhasí,“ stále klidně a plynule hovořila zvonivým hláskem.

Ano, na to nemohl zapomenout. Má žízeň. A teď, když mu to připomněli... Zavrčel.

„Klid!“ snažila se ho uklidnit. Má smůlu i když... Uvažoval.

„Dobrá na chvíly to zkusím, jesli to ale zklame, půjdu ho zabít,“ dramaticky ukázal na věž hradu.

Ta malá upírka se zářivě usmála.

„Já jsem Alice,“ podala mu ruku. Zavrčel.

„A tohle je Jasper,“ukázala na blonďáka přičemž stále nesklopila napřaženou ruku.

„Já umím vidět do budoucnosti a Jasper umí ovládat emoce. Zbytek naší smečky neumí nic zvláštního.“

To její všechno – je – skvělé ho štvalo.

Zavedli ho ke bohatě vzhlížejícímu domu, daleko od Karlštejnu. Byl omítnut kdo – ví - čím, ale jeho barva byla téměř béžová. Měl pár věžiček a gotická okna. Dveře mělo klepadlo ve tvaru lví hlavy a nad vchodem tvořila malou stříšku křídla vysochaného orla.

…

Po týdnu pobytu u Cullenových :

„Tak jak jsi se rozhodl?“ naléhal Carlisle.

Carlisle byl něco jako jejich rodič. Pracoval jako lékař, ale v této pověrčivé době moc úspěchu neposbíral.

Již maličko zklidněný Edward reagoval slovy: „Nevím.“

„Dobrá, ještě týden zůstanu,“ dodal po chvíly. Zářící obličeje jeho nové téměř - rodiny se mu nelíbily.

Vydal se do Starého města pražského. Poblíž Cullenovy bydleli. Jeho žízeň byla téměř neuhasitelná. Připadal si jak posolený slimák. Lehce kráčel po kostkách tvořících cestu.

Jakási vůně rozfoukala vše, co mu zbylo z celého týdne diety. Byla to překrásná vůně. Byla to vůně krve. Rozhlédl se a pak ji spatřil. Dívka s tmavě hnědými vlasy a dlouhou vlečkou. Šaty měla v barvě smaragdu a neskutečně ji slušely. Její krev mu zpívala. Byla to tak krásná vůně. Byla by škoda ji jen tak vypít naráz.

Pohlédla na něj. Měla hnědé oči hluboké jako nekonečná propast. A on rudé.

Chtěl ji!

„Dobrý večer, krásná paní,“ snažil se být zdvořilý, ale jen tak, jak mu to žízeň dovolila.

„Dobrý večer,“ odpověděla krásným hlasem.

Dlouho, předlouho jí štebetal lichotky jako pohrkaný kolibřík. Konečně mu přišla zasněná.

Popadl ji a unášel daleko, daleko do lesů.

Když ji donesl k malé jeskyni byla ohromená. Šokem se nehýbala. Hladil ji po té nejvoňavější kůži na světě. Chtěl ji kousnout. Chtěl ochutnat tu jistě lahodnou krev. Ale copak to jde, kousnout ji a nezabít? Jak to říkali Cullenovi? Je novorozený, neumí se ovládat. Znamená to jistý konec jejího života? Ze všeho nejvíce věděl, že chce její krev. Stále byla ochromená a tím mu to nevědomky usnadňovala. Pomalu přiblížil své vražedné zuby k jejímu sametovému krku. Skousl. Vykřikla a začala se utápět v bolestech. Sál, sál a sál. Bože, jak její krev chutnala! Ta nejsladčí horká krev mu stékala hrdlem. Byl si téměř jistý, že je mrtvá. Malinko v něm zahryzalo cosi zvláštního, ale nechal to být a ladně odběhl od kamenného úkrytu a se lží se vracel k nové skoro - rodině.

Isabella:

Poslední, co si pamatovala, před tím než ji kousl bylo, že byla ochromená. Nemohla se pohnout a zkameněla v němém úžasu. Poté přišla ta bolest. Pulsující bolest. Bolest způsobená tím, jak si bezprávně bral její život. Tak takhle vypadá umíraní? Zela v temné prázdnotě sama s ohněm, který ji pomaličku spaloval – kousek po kousku.

Nevěděla jak dlouho v té smrduté tmě byla, ale najednou začal na oheň kapat čůrek vody a pomalu ho uhasínat. Oheň je pryč a ona otevřela oči. Páni! Nikdy neviděla tolik všeho. Vstala – překvapivě ladně a instinktivně se rozběhla. Běžela a běžela neunavujíc se. Zamilovala se do rychlosti. Hořelo jí hrdlo. Místo slin jí do krku klouzaly břitvy. Zhluboka se nadechla a hledala. Věděla přesně, co hledat. Na severovýchodě ucítila vůni. Rozběhla se. Nohy jí pádily hustým borovým lesem. Jakýsi dřevorubec klátil statný strom před ní.

„Dobrý večer, zabloudila jste snad krásná paní?“ zeptal se zdvořile.

Na zdvořilosti nebyl čas. Ve vteřině ho popadla za hlavu a sama si pomohla tím že mu hlavou prudce švihla ke straně. Nevěděla jestli ho zabila ale krvežíznivě se zakousla do modrého výstupku. Ach! Břitvy se otupily a zbyla jen slastná krev stékajíc hladce do dutého krvežádoucího těla. Nasytila se, jak jen to šlo z otrhaného chudáka. Začala si to vyčítat. Jak mohla někoho zabít? Jak mohla někomu vzít život? Na to neměla právo. A to právo neměl ani ten hnusák, co jí toto udělal. Vydala se dál. Když mohla konečně na chvíli myšlenky odpoutat od bolavého hrdla zamyslela se nad tím, kam půjde. Vždyť je to jasné. Půjde najít jeho. Toho, co jí tuhle noční můru dal. Hnala se přes jakási pole. To ji opravdu zavedl tak daleko? Ano, tady je to. Náměstí plné dlažebních kostek. Tady ho potkala. Rozhlédla se. Na nově postavené kapli byla přehozena látka. Tvrdilo se, že tam staví jakýsi druh hodin. Týnský chrám se tyčil přímo nad ní a ona se neustále rozhlížela, aby ho spatřila okamžitě. Byla téměř noc. Lidé už po Starém městě nechodili a slunce už si ustlalo za obzorem. Mohla by tady čekat do nekonečna, ale stejně by ho nemohla zabít zde. Rozhodla se využít při svém hledání čich. Zavětřila jako pes hledající kost. Ucítila vůni, která rozhodně není lidská. Zavedla ji k domu s kamenným orlem nad vraty. Ani nemusela klepat. Okamžitě jí otevřela drobná brunetka.

„Ne to ne,“ zasykla a zavolala dovnitř.

„E – E - Edwarde máš návštevu!“

Kdosi vevnitř zavrčel. Přispůsobila svá ústa krutému úsměvu.

Vychutnávala si, když ji uviděl a vytřeštil oči. Měl v nich hrůzu. Nevěděl, co má dělat.

Lehce mu pokynula prstem, aby šel za ní. Naposledy se ohlédl po své rodině.

Došla s ním dál od jejich domu a lehce ho políbila. Pak začala bojovat. Byla silnější než on.

Jeho rodina přiběhla k hořící kupě. Nebude žít zabijácký život, a proto se ladně, jako kvítek dopadající na hladinu, uložila k jeho ostatkům v ohni.

Krev. Bolest. Krev. Ohěň. Krví to skončilo, krví to začalo a ohněm se spálilo.

twilightyna

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi v historii srdce Evropy od twilightyna: