Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Cullenovi v historii srdce Evropy od Petronely

05.07.2011 (14:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 5× • zobrazeno 2404×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Podzámčím se ozývalo vytí vlků, poddaní se křižují a zděšeně zavírají na petlice okna i dveře svých domů.  „Spaste svoje duše! Upírka zase řádí!“ šeptají lidé se strachem na rtech.

Vysoká, hubená a nezdravě bledá žena se zadívá z okna na stříbrný měsíc v úplňku.  Za ní plápolá několik plamínků svíček a na stole jsou rozložené tajemné okultní spisy a různé magické a alchymistické knihy. Do místnosti za ní vchází sluha s číší na podnose. Princezna vypije bílou tekutinu - mateřské vlčí mléko a doufá, že konečně tento nápoj přinese kýžené ovoce v podobě vytouženého syna, kterého chtěla porodit svému manželovi.

Když sluha poté opustí její komnaty, vrací se princezna k oknu a smutně hledí na měsíc. Iluze o svém muži už dávno ztratila. Jako mladá k němu vzhlížela jako ke svému pánovi. Teď jenom doufala, že mu konečně porodí jeho vytouženého mužského potomka, aby si pak mohla dělat, co chce.

Měla trochu strach, že pokud nezabere to mléko, které její sluhové těžce získávají od vlčic, které chová v kotcích, bude její osud zpečetěn. Neporodí dědice, nezůstane manželkou svého muže, nenajde způsob, jak zůstat se svou láskou…

***

„Paní, měla byste odpočívat,“ kárala mě má komorná, když jsem se s povzdechem zvedla z polštáři vykládaného křesla a prošla se po místnosti. Břicho jsem pomalu měla jako balón a v duchu jsem děkovala všem tajemným silám, které dopomohly k tomuto zázraku.

„Chci se jenom projít,“ odmítla jsem a komorná se už chystala k protestu, když jsem se na ní příkře podívala a ona hned sklopila zrak k podlaze. Dál už neodporovala. Po chvíli nechala do komnaty vstoupit sluhu, který mi od samotného začátku nosil každý večer pohár s bílou tekutinou. Ani teď, když už jsem byla v požehnaném stavu, jsem s jejím pitím nepřestávala.

Každý večer se podzámčím šířilo vlčí vytí občas přerušené úderem věžních hodin. Několikrát mi dokonce přišlo na mysl, že se mě lidé v tomto městě nebojí jenom kvůli mému postavení, ale ještě kvůli něčemu úplně jinému. Jenže jsem nevěděla kvůli čemu. Ale neptala jsem se, jsem přece Amélie Eleonora Isabella z Lobkowicz, princezna Schwarzenbergu, já se nikdy neptám prostých lidí na jejich názor.

Když jsem v pokoji osaměla, usadila jsem se opět ke krbu s několika papíry a jednou knihou, kterou jsem si nechala poslat z Vídně. Měla mi pomoct odhalit další z mnoha tajemství. Doufala jsem, že zjistím, jak se stát taková, abych mohla být s ním - s anglickým lordem, který mi ukradl srdce a poté zmizel, bůh ví kde.

Díky manželovým penězům, postavení a konexím, jsem neměla problém získat vše, co jsem potřebovala. Zatím jsem však neměla možnost nic z nabytých znalostí vyzkoušet, nejprve se musí narodit Adamův syn, potom už si budu moct dělat cokoliv, co mě napadne a ani Josef Adam mě nedokáže zastavit. Svou povinnost splním.

Bolesti, které se mě o několik týdnů později zmocnily, mě přiváděly až na práh agónie. Bylo to tady. Adamův dědic touží poznat tento svět. Se zuby bolestí semknutými, jsem se dostala až k posteli, na které byl zavěšen zvoneček, na který jsem okamžitě zazvonila. Poté jsem se jenom posadila na postel a snažila se zhluboka dýchat. Ale ta bolest byla přímo ochromující.

„Madam volala?“ vešla do pokoje služebná, ale nepotřebovala odpověď. Stačil jí jeden pohled a už vybíhala z pokoje, aby sehnala porodní bábu, která měla být někde na hradě už týden, aby mi mohla pomoct s porodem.

„Dítě už chce na svět,“ procedila jsem skrz zuby, když se ta stará bába konečně došourala a začala mi prsty prozkoumávat břicho. Služebné mi pomohly sundat šaty a na posteli jsem ležela jenom v dlouhé košili. Nohy jsem měla pokrčené v kolenou a snažila se podle rad zhluboka dýchat, ale měla jsem s tím značné problémy.

Jedna služka mi otírala čelo vlhkou houbičkou a porodní bába mě nabádala, abych nepřestávala tlačit, jenže já jsem si připadala tak slabá.

„Pokud mi teď madam nepomůže, může zemřít spolu s dítětem,“ vyslovila něco, čeho jsem se bála. Můj syn se musí narodit a já nesmím umřít! Z posledních sil jsem tedy zatlačila. A těsně před tím, než jsem ztratila vědomí, jsem zaslechla pláč - pláč Adamova dědice, mého syna.

Ačkoliv mi to nikdo neřekl, věděla jsem, že je to syn. Byla jsem ji tím tak jistá, že ve chvíli, kdy jsem se opět probudila k vědomí a ležela jsem v převléknutých pokrývkách a čisté košili, zavolala jsem služebnou, aby mi přinesla ukázat mého syna Josepha.

„Jak madam ví, že je to syn?“ zeptala se, když mi pokládala ten malý uzlíček do náruče.

„Cítila jsem to,“ odpověděla jsem jí popravdě a pohlédla do malých hnědých kukadel svého syna. O několik hodin později se do pokoje vřítil i můj muž.

„Má drahá, slyšel jsem tu novinu. Moc vám děkuji.“ S těmi slovy mě políbil na čelo a šel se podívat do postýlky, kterou mi sem umístili, abych měla syna u sebe. „Joseph I. Schwarzenberg,“ oslovil ho muž, jen co se sklonil nad kolébkou. Z jeho hlasu čišela všechna pýcha, kterou se dmul při pohledu na syna. „Je nádherný, má drahá,“ zašeptal dojatě.

Jako dar k narození našeho syna, jsem od Adama dostala nádherný diamantový diadém a náhrdelník vykládaný safíry. A Joseph svého otce tak inspiroval, že se dal do přestavby celého zámku, jen aby svému synovi vytvořil dostatečné pohodlí. Často kvůli tomu také jezdil do Vídně, aby domluvil významné architekty, sochaře a malíře, kteří se na renovaci měli podílet.

Adam byl natolik zaměstnán svým synem, renovací zámku a cestami do Vídně, že jsem trávila spoustu času sama. Což mi dokonale vyhovovalo, měla jsem dostatek času ke studiu a experimentům, které mi měly zaručit možnost setkat se opět s mým milým.

Lord Edward Anthony Masen Cullen. Nepatřil k nejvyšší šlechtě, neměl pořádně ani titul, ale byl tak šarmantní, okouzlující a podmanivý. Když s mým manželem přijel poprvé na Krumlovský zámek, nepředpokládala jsem, že bych v něm mohla najít takové zalíbení. Co však ještě víc podněcovalo ten oheň ve mně, byla ta jeho tajemná a mlčenlivá povaha.

Společně jsme strávili jenom několik dnů, ale během nich jsem se stačila zamilovat. Jeho odchod mi poté způsoboval velká muka, avšak rozhodla jsem se, že najdu způsob, jak s ním prožit celý život i napříč tomu, že jsem vdaná za svého muže.

***

Život na zámku ubíhal svým klidným, avšak rozhodně ne nudným, tempem. Poté, co se Adam rozhodl zrekonstruovat zámek pro větší pohodlí svého syna, střídali se na budově architekti z celé Rakousko-Uherské říše a nejenom odtud.

Původně středověký hrad dostával podobu renesančního zámku, kde se dbalo především na pohodlí. Nudně bílé stěny byly doplněny barevnými freskami, ostění oken bylo rovněž barevně zdobené, a když už se bylo u tak rozsáhlé přestavby, rozhodla se princezna ke změně svých vlastních komnat. Všechny místnosti jejího budoáru, až na přijímací salónek, který byl zdoben motivy z východní Asie, získaly nádech červené a stropy byly zdobeny dřevěnými umě vyřezávanými kazetami.

Pokoje mladého následovníka rodu byly umístěny ve střední části zámku, mezi komnatami princezny a pokoji jejího muže.

Princezna se během přestav většinou uchylovala do zahradního pavilonu, který tu postavili už její předci a který jako jediný znal tajemství její lásky. Bylo to tajné místo jejich schůzek s lordem Edwardem. Obvykle se tu setkávali ve chvílích, kdy na zámek padla tma, anebo během dne, kdy se procházeli i po rozlehlých zahradách, které osově protínala cestička po obou stranách zdobená bazénky.

Teď bylo však všechno jiné. Místo lorda Edwarda, trávila dny v zahradě princezna se svým synem. Obvykle ho sice nechávala na starosti chůvám a vychovatelkám, ale i tak ho nemohla nemilovat. Bylo to vytoužené dítě, za které nepřestávala děkovat. Každou neděli se za něj modlila v zámecké kapli, kde sedávala ve vrchních prosklených oratořích, zatímco sloužící zůstávali na obyčejných dřevěných lavicích pod ní. Ale i v těch chvílích, možná právě v době, kdy se modlila, měla princezna největší pocit, že ji všichni sledují a něco si mezi sebou šuškají.

Jednou to dokonce náhodou zaslechla. „Nemůžu být upír, je sice bledá a chová se zvláštně, ale vždyť chodí do zámecké kaple. To by upír nemohl.“ Díky tomu náhodně vyslechnutému rozhovoru zjistila, proč se jí všichni tak bojí. Nebylo to jejím postavením, bylo to proto, že si mysleli, že je upírka.

Chudáci, kdyby tak věděli, že upír se nemusí kostelům a kaplím vyhýbat a ke vstupu do něčího příbytku nepotřebují povolení. Prostě si jenom vstoupí. Podobné myšlenky se honily princezně hlavou pokaždé, když zahlédla vystrašené pohledy svých sloužících. Rozhodně však nehodlala rozptylovat tyhle řeči. Jen ať mají strach, aspoň si nedovolí odmlouvat a neuposlechnout.

Rok s rokem si podávali ruku stále častěji. Princezna trávila spoustu času nad alchymistickými knihami a okultními spisy. Už nepátrala po tom, jak porodit dalšího syna, ačkoliv by si to manžel jistě přál. Tentokrát se v těch moudrých knihách snažila nalézt odpověď na to, jak se stát oním mystických tvorem, za kterého jí stejně už hodně dlouhou dobu považují.

Mnoho nocí zůstávala dlouho vzhůru a při světle svící nahlížela do papírů, starých pergamenů a knih, aniž by našla alespoň známku něčeho pro ni užitečného. Jediné, co věděla s jistotou, bylo to, že Edward je nesmrtelný a tak na ni může čekat až do skonání. Jeho láskou si byla jistá a toužila s ním zůstat už na věky.

„Madam, je potřeba nachystat prince na odjezd do Vídně,“ vstoupila do princezniných komnat jedna ze služebných, která měla na starosti mladého prince.

„Tak se o to postarejte, mám teď jinou práci,“ odbyla ji princezna a tak se služebná jenom poklonila a vrátila se k mladému princi, aby ho místo matky přichystala na cestu ke dvoru, kde měl dostat náležité vychování ve společnosti. Na zámku se sice často podnikaly maškarní bály, plesy na počest narozenin princezny nebo knížete, ale nedalo se to srovnávat s dvorským životem ve Vídni.

Když už i princ odjel do Vídně, mohla se princezna zcela ponořit do studia ve svých komnatách. „Nic nejí.“ „Je stále bledší a hubenější,“ ozývaly se po chodbách šepoty sloužících, zatímco jejich paní trávila dny zavřená ve svých komnatách.

***

„Okamžitě mi zabalte tu modrou truhlu, odjíždím do Vídně!“ rozkázala jsem, když sloužící odklízeli podnos od snídaně. Tušila jsem, že mé rozhodnutí je správné. Musím se vydat na cestu!

Vydala jsem se do jižního křídla zámku, kde se nacházely mé komnaty, abych se převlékla do cestovních šatů a dohlídla na uložení všech ostatních šatů do truhly tak, aby se jim po dlouhé cestě nic nestalo. Navíc jsem mohla předpokládat, že manžel bude ve Vídni pořádat nejeden ples nebo jinou společenskou akci, takže bylo potřeba se náležitě obléknout a vybrat si k tomu ladící šperky.

Cesta do Vídně byla úmorná. Celé dva dny jízdy v tom příšerně nepohodlném kočáře. Přenocovali jsme v jednom lepším hostinci, ale i tak jsem si tam připadala zvláštně. Na každém kroku se mi někdo klaněl, obsluhovali mě, jak jsem byla zvyklá, ale pořád na mě pokukovali. Dokonce jsem měla za to, že museli mluvit s mou komornou, ale ta naštěstí neuměla ani slůvko německy, takže nemohla šířit pomluvy, které se o mně vyprávěly na zámku.

Prý upír. Kdyby jenom tak věděli.

K večeru druhého dne jsme však museli nečekaně zastavit opět v hostinci. Porouchalo se nám kolo a tak se nám cesta pěkně prodloužila. Pobízela jsem vozku, jestli se nedá sehnat náhradní kočár, který by nás ještě do tmy dovezl do Vídně, ale bohužel žádný nejel a dostavníkem s cizími a umouněnými lidmi jsem odmítala cestovat.

Kolo naštěstí bylo hned ráno opraveno a my se mohli vydat na cestu. Do Vídně už to byl jenom kousek a jen co jsme projížděli dlážděnými ulicemi tohoto rušného města, cítila jsem se o něco lépe. Poznávala jsem ty známé budovy císařského města a těšila jsem se na to, až se opět shledám se synem, ale to mělo ještě čas. Nejdřív jsem byla odhodlána setkat se s tím místním alchymistou, kterého jsem chtěla vyhledat jen, co se octnu v paláci a budu se moci po té dlouhé cestě převléknout do čistých šatů.

Kočár nakonec zastavil před dvoupodlažní budovou paláce, který se měl dočasně stát mým útočištěm, než se znovu vrátím na Krumlovský zámek. Manžel tento palác obýval častěji než já a vzhledem k vysokému postavení mé rodiny, se stal i tento palác, kam jsem jezdila jenom během zimních měsíců, centrem společenského života ve Vídni.

Počkala jsem, dokud vozka neotevřel dveře a nepomohl mi vysednout. Poté jsem se konečně rozhlédla po té úchvatné stavbě. Po dlouhé době opět doma. Spokojeně jsem se usmála, ale v tom se mi najednou zatmělo před očima a cítila jsem, jak padám k zemi.

„Sežeňte někdo doktora!“ ozývalo se davem, který jsem sotva vnímala. Dokonce jsem ani neodháněla ruce, které se mě začaly dotýkat a následně mě zvedly tak, aby mě mohli odnést do domu, do kterého neprodleně po mě přišel i lékař.

„Co se stalo?“ zajímal se, zatím co mě prohlížel. Už jsem byla naprosto při vědomí, ale cítila jsem se hrozně slabá. Dokonce jsem se nemohla ani posadit na posteli bez cizí pomoci.

„Jenom jsem omdlela,“ odbyla jsem ho.

„To se mi nezdá, neměla madam poslední dobou nějaké zdravotní potíže?“ odporoval mi a tím, že mě nařkl ze lži mě urazil. Jeho němčina nebyla zrovna bezchybná, takže to musel být nějaký cizinec.

„Kdo jste, že si dovolujete mě nařknout z lhaní?“ obořila jsem se na něj.

„Omlouvám se, madam, jsem jenom pokorný lékař, přicestoval jsem před nějakou dobou z Anglie, mé jméno je Carlisle Cullen,“ představil se mi.

„Tak cizincem mě chcete nechat léčit? Copak nemáme vlastní schopné lékaře?!“ otočila jsem se nahněvaně ke komorníkovi, který sem lékaře dovedl.

„Madam, pan Cullen je jeden z nejlepších místních lékařů. Pokud vám ale nevyhovuje, seženu jiného, “ nabídl se až přeochotně a já až teď přesněji zaznamenala jeho jméno. To není možné, nebo snad…

„To je v pořádku, můžeš odejít,“ poslala jsem ho pryč a zahleděla se na toho doktora. Ty jeho oči mi jasně říkaly to, co jsem si nechtěla připustit. „Vy znáte lorda Edwarda, že ano?“ dotázala jsem se ho a doktor na mě překvapeně hleděl.

„Odkud… odkud ho madam zná?“ zajímal se pro změnu on, čímž mi potvrdil, že ho zná.

„Musíte mi říct, kde ho najdu, je to nutné,“ dožadovala jsem se.

„Nemohu,“ odporoval a já se na něj ještě víc zamračila. „Nemohu vám to říct, jelikož to sám nevím,“ dodal po chvíli přemýšlení.

„Tohle je ale otázkou života a smrti, vy mi musíte říct, kde ho naleznu,“ opakovala jsem stále dokola, protože jsem nevěřila, že by o něm neměl žádné zprávy. Jeho zdráhání ho prozradilo, ale já se mu nemohla svěřit se svými city k lordu Edwardovi.

„Pokud se madam uklidní a pokusí se usnout, aby si odpočinula, zkusím se poptat, jestli nezjistím, kde by se Edward mohl nacházet. Teď mi ale řekněte, co všechno o něm víte,“ uvolil se až ve chvíli, kdy poznal, že na něj budu naléhat, dokud něco nepodnikne.

„Vím o něm všechno,“ zašeptala jsem slabě a ještě jsem si všimla doktorových vytřeštěných očí. Potom jsem konečně usnula a zaslechla jsem jenom klapnutí dveří.

„Drahá, jste v pořádku? Johan mi vyřídil, co se vám stalo. Postarali se o vás dobře?“ zajímal se hned po mém probuzení manžel, který tu už nějakou chvíli musel sedět.

„Kde… kde je doktor?“ zeptala jsem se ho, aniž bych mu odpověděla na jeho předchozí otázky. Měla jsem vyprahlé hrdlo a slova mi z něj vycházely jenom velmi ztěžka, ale já jsem musela donutit doktora, aby mi řekl všechno, co ví.

„Odešel, ale říkal, že vás přijde ještě zkontrolovat,“ odpověděl mi.

„Mám žízeň,“ zašeptala jsem a než jsem se nadála, podpíral mi manžel hlavu a dával mi napít.

„Jste hrozně slabá, drahá, měla byste odpočívat, i doktor to říkal. Ne aby vás tedy napadlo stanout z téhle postele,“ rozkázal mi, ale v jeho hlase se skvěla starostlivost. Měl o mě strach, přestože mu už několik let mohlo být jedno, co se mnou bude. Syna jsem mu porodila a on mohl být spokojen.

„Slibuji, že zůstanu v posteli,“ přislíbila jsem a manžel mě poté opustil. Snažila jsem se tedy odpočívat tak, jak mi doktor nakázal, ale stále jsem se nedokázala dostatečně uklidnit, byla jsem totiž tak blízko. Konečně ho znovu uvidím. Nemohla jsem se dočkat.

„Kde je ten doktor?“ dotazovala jsem se služebné, která mi do pokoje donesla večeři.

„Ještě se nevrátil, madam,“ poklonila se a odešla. Nechala mě o samotě s tácem plným jídla, na které jsem neměla nejmenší pomyšlení. Čekala jsem jenom na zprávu o něm. Na zprávu, která se mi nedostávala.

Slabost, která mě zachvátila po příjezdu do Vídně, nepolevovala, stále jsem si připadala neskutečně malátně na to, abych stanula z postele a šla zkontrolovat, co se děje v domě. Musela jsem se spolehnout na služky, což mě ani z části neuklidňovalo.

Už jsem se natahovala po zvonku položeném na nočním stolku, když se ozvalo decentní zaklepání na dveře.

„Dále!“ zvolala jsem a do pokoje nakoukla služebná a ji následoval doktor. „Doktore, konečně jste přišel,“ vydechla jsem úlevně. „Ty odnes to jídlo, nemám hlad,“ rozkázala jsem služebné, která se jenom poklonila a okamžitě můj příkaz splnila. Jen co se za ní zavřely dveře, mohla jsem se začít vyptávat. „Našel jste ho?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Ano, našel,“ odpověděl mi zachmuřeně.

„Tak? Kde je? Proč nepřišel s vámi? Kdy ho uvidím?“ ptala jsem se nedočkavě.

„Je tady se mnou. Čeká v salónku - s vaším manželem,“ dodal na vysvětlenou, když už jsem se hodlala zeptat, proč nešel rovnou dál.

„Mohu s ním mluvit?“ optala jsem se s nadějí.

„Ano, ale nejdřív mě nechte, abych vás prohlédl, jste až nezdravě bledá a podle toho, co popisovala vaše služebná, se nezdáte ani trochu zdravá,“ vedl dál své doktorské řeči, ale mě to bylo jedno, důležité bylo, že on je tady. Že se s ním za pár okamžiků setkám a že potom budeme moct být konečně spolu.

„Doktore Cullene, jsem zdravá, jenom trochu unavená, nedělejte si se mnou starosti. Jenom si odpočinu a budu v pořádku,“ namítla jsem, ale i přesto jsem ho nechala, aby mě prohlédl. Stále se u toho sice tvářil zachmuřeně, ale nic jsem s tím nezmohla. „Tak co, jsem nemocná nebo ne?“ zeptala jsem se ho, když dokončil vyšetření a já se mohla opět opřít o polštáře.

„Rozhodně jste nemocná, ale teď nemůžu říct, co vám je,“ odpověděl a promnul si kořen nosu.

„Říkali, že jste jeden z nejlepší, takže pokud ani vy nevíte, co mi je, tak jsem podle všeho zdravá a skutečně se jedná jenom o únavu z nadměrného stresu,“ chlácholila jsem ho, ale vráska na jeho čele byla stále hlubší.

„Pošlu vám sem manžela.“ Nereagoval na má slova a rychle se chystal k odchodu.

„Manžela ne, chci vidět Edwarda,“ zašeptala jsem slabě, když už stál u dveří, kde by mě za normálních okolností nemohl nikdo slyšet. Ale ani Edward ani tenhle doktor nebyli normální lidé. U Edwarda jsem si byla jistá a doktor, ačkoliv se to snažil skrývat, to nedokázal maskovat zrovna nejlépe.

„Dobrá tedy,“ souhlasil a s lehkou poklonou zavřel dveře do pokoje, na které během chvíle někdo další zaklepal. Chvatně jsem si upravila vlasy a potom až s úsměvem vyzvala návštěvníka ke vstupu.

„Madam si mě přála vidět?“ začal zdvořile jen, co vešel dovnitř. Stejně jako doktor se i on tvářil mrzutě a to jeho pěkné tváři neslušelo.

„Edwarde, ani nevíte, jak ráda vás opět vidím, chyběla mi vaše společnost. Proč jste k nám později nezavítal?“ kárala jsem ho tak na oko. Nemohla jsem se totiž na něj zlobit skutečně, protože teď stál přímo tady přede mnou.

„Nebylo by to vhodné,“ namítl.

„Nebylo?“ podivila jsem se. „Čekala jsem na vás, tak dlouho…“ Bylo mi z toho všeho do pláče, to jeho odměřené chování, pohled bez známky té dřívější vášně a lásky, kterou mi navěky sliboval. „Copak, copak jsem se tolik změnila, že ve mně vaše oči nemohou najít to dřívější zalíbení?“ rozvzlykala jsem se a na hrudi cítila hrozný tlak. Jeho chování mi ubližovalo snad ještě víc, než jeho nepřítomnost. Když tu nebyl, mohla jsem si alespoň namlouvat, že mne miluje, ale teď…

„Právě naopak, má drahá, mé oči vidí stále stejně krásnou ženu, jako před lety ba snad ještě krásnější,“ promluvil plamenně a přešel až k mé posteli aby mě mohl vzít za ruku. Jeho chladný dotek byl uklidňující, jeho slova zastavila příval slz, ale bolest v hrudi nepolevovala.

„Proč jste se tedy nevrátil?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Chtěl jsem se vrátit, věřte mi, má drahá, ale - doslechl jsem se o vašem těhotenství, nechtěl jsem narušovat vaše domácí štěstí,“ omlouval se mi a mou dlaň pokrýval svými polibky.

„Co vás tedy přimělo sem dnes přijít?“ zajímala jsem se.

„Slyšel jsem o vašem příjezdu do města, srdce mé, ale potom, co k vám zavolali doktora, nebyl jsem si jistý, jestli vás smím navštívit. Kdyby… kdyby mi otec nevyřídil vaše přání mne vidět, nepřišel bych… a asi bych promarnil tuto poslední možnost,“ zašeptal a znovu mi do dlaně vtiskl polibek.

„Poslední možnost? Ale, copak to tady povídáte, drahý Edwarde, jakmile se zotavím, budeme se moci vídat i nadále,“ usmála jsem se na něj spokojeně, ale Edward jenom zavrtěl nešťastně hlavou. „Ne, jenom mi neříkejte, že budete muset znovu odcestovat. Odloučení od vás bych znovu nepřežila.“

„Nikam neodjíždím, ale mluvil jsem s otcem a on mi řekl o vašem zdravotním stavu. Teď mi nezbývá než se vám jenom omluvit, že jsem tu pro vás nebyl už dříve,“ odpověděl mi a já v jeho hlase zaslechla hořkost.

„Co řekl lékař?“ Nemohlo to být přece nic špatného, jenom přece nezná chorobu, kterou trpím, nic víc.

„Otec se obává, že vám nezbývá mnoho dní života,“ odpověděl mi zkormouceně.

„Ne, ne, to - to nemůže být pravda. Vždyť, teď jsem vás znovu našla, nemůžu přece jenom tak umřít,“ vrtěla jsem hlavou položenou na polštářích a cítila, jak mi po tvářích začínají kanout slzy. Nemohla jsem uvěřit, jak dokáže být osud krutý. „Miluji vás, Edwarde,“ zamumlala jsem v návalu slz.

„I já miluji vás, má drahá Amélie Eleonoro Isabello princezno Schwarzenbergu,“ oslovil mě při tom vyznání celým jménem. Ta slova byla naplněná tou dřívější láskou a vášní. Bylo to tak nádherní, slyšet ta slova vyslovená jeho rty.

„Ach… není možné, že by se váš pan otec mýlil? Není možnost, abych zůstala naživu a s vámi?“

„Otec se bohužel nikdy nemýlí. A jedna možnost, jak býti nadále spolu je - jenom nevím, jestli vás o to smím žádat. Není to zrovna nic jednoduchého,“ odpověděl mi a znovu políbil na ruku.

„Žádejte cokoliv, drahý Edwarde, učiním to, jen abych mohla býti s vámi,“ ujistila jsem ho o své nehynoucí lásce, kterou nijak nepoznamenala léta odloučení, ba právě naopak ji snad ještě víc posílila. Teď už bych si život bez něj nedokázala představit.

***

Děs, s jakým poddaní hleděli na přízrak své paní, byl těžko popsatelný. „Vždyť ona je mrtvá!“ šeptali si mezi sebou a někteří si dokonce protírali oči v domnění, že přízrak zmizí. Jenže on tam byl dál. Stála u okna jako dřív, v dlouhých jednoduchých avšak umně vyšitých šatech, s vlasy vyčesanými do drdolu a na hlavě měla diadém od manžela.

„Madam?“ odvážila se ten přízrak oslovit jedna ze služebných. Hlas se jí strachem chvěl, ale nemohla spustit pohled od té krásné ženy, která se už jen málo podobala bývalé princezně, té vyzáblé ženě, která vypadala jako živoucí mrtvola. Tohle byla skutečná krasavice. Taková, jakou si ji pamatovali jen nejstarší sluhové.

„Ano?“ usmála se na služebnou, když se odvrátila od okna.

Služebná i oba sloužící, kteří byli s ní v pokoji, jenom vydechli úžasem. Rozhodně to byla ona. Vrátila se! Problesklo všem přítomným hlavou, a jelikož stáli blízko u dveří, nemarnil ani jeden z nich čas vyptáváním a už spěšně odcházeli z pokoje.

„Jsi spokojená?“ ozval se v pokoji hlas jejího druha.

„Nanejvýš, konečně mají to, co vždy chtěli,“ usmála se na něj spokojeně a políbila ho na rty.

„Netušil jsem, že jste až tak zákeřná, má drahá,“ usmál se na oplátku on, když se princezna odtáhla. „Tahle strašit poddané svého muže, který za vás jistě hrozně truchlí,“ zamumlal a políbil ji na ruku.

„Šeptali si o tom už dlouho ikdyž to nebyla pravda. Teď k tomu mají aspoň oprávněný důvod,“ odpověděla mu bezelstně a společně potom zamířili ven ze zámku, doprovázení modlitbami poddaných, kteří před nimi v hrůze zavírali dveře svých obydlí, aby je náhodou nenapadlo vstoupit do jejich domu.

___________________________________________________________________________________________

Amélie Eleonora z Lobkowicz, princezna Schwarzenbergu, je skutečná historická postava, která byla spojována s vampyrismem a obviněna, že skutečně byla upírem. Časové události jsem si trochu upravila, aby mi to v příběhu sedělo. Skutečná princezna umřela ve věku šedesáti let na rakovinu, která v té době byla naprosto neznámou a neléčitelnou chorobou, která způsobovala hubnutí, nezdravou bledost a vše, co tehdy spojovali s upírstvím.

Petronela

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi v historii srdce Evropy od Petronely: