Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Cullenovi v historii srdce Evropy od NatyCullen

05.07.2011 (13:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 4× • zobrazeno 1410×

Edit: Článek je v původní formě, bez oprav.

Doplatila na lásku

„No tak, Bello, dej do toho víc síly!“ Uchopila jsem tedy meč pevněji a zkoncentrovala se. Udělala jsem rychlý krok vzad, potom vpřed a prudký výpad dopředu. Mé tělo se napjalo a vydalo velkou sílu na poražení obřího muže přede mnou. Meč tvrdě zasáhl Benovo brnění a on s hlasitým duněním spadl na mokrou zem.

„Zase vítěz,“ zvolala jsem a vítězně pozvedla meč nad hlavu.

„Nechápu, jak si tvá matka mohla přát, abys s ní chodila na společenské akce a chovala se jako dáma. Vždyť ty jsi samotné převtělení ďábla a bojovníka!“ řekl Ben, když se sbíral ze země a třel si obolavěná místa.

Nad tím jsem se jenom usmála, protože to byla holá pravda. Nikdy bych nemohla slušně a tiše sedět u stolu s těmi šlechtickými snoby. Matka se v tom vyžívala, ale já radši trávila čas tady. Na hradě Brumov ve Vlárském průsmyku, kde jsem spolu s otcem a ostatními bojovníky chránila státní hranice. A líbilo se mi to. Zdálo se mi, jako bych byla stvořena pro meč a pro boj. Nezajímaly mě společenské šaty, jak se očekávalo. Jenom boj…

„Dcerunka moje zase vyhrála, co, Bene?“ Za mnou se objevil otec, starší pán, ale pořád v kondici, a já na něj jenom ukázala zdvižený palec.

„No jo, je prostě po Vás,“ řekl Ben a všichni jsme se dali do smíchu. Když na hradě nebyly boje, byla tady docela sranda. Ale když přišli nezvaní návštěvníci, jako například Tataři v poslední době, tak tady byl hukot. Nože narážely do lidských těl a meče plaskaly jeden o druhý. Klidně i týden v kuse se bojovalo, slyšeli jsme jenom křik vlastních mužů, chodili ve vlastní krvi...

Všichni mě posílali domů, protože se o mě báli. Ale já nechtěla, co bych tam taky dělala? Nezúčastněně seděla na zadku a poslouchala bezduché historky nějakého šlechtice.

Tady na hradě jsme sice měli lidské ztráty, to ano, tento hrad musel být pod velením šlechticů, kteří se nebáli chytit meč do ruky, ale statečně jsme chránili hranice a já se cítila prospěšně a vlastenecky.

Šla jsem si do hluboké studny nabrat do vědra vodu, abych se zavodnila. Studnu nám trvalo vykopat asi měsíc a na její dno jsem nedohlédla, tak byla hluboká. Tak nějak jsem si představovala díru do pekla. Černou, hlubokou, a tak strmou, že není cesty zpět.

Když jsem ústa smočila do čiré vody, zahltila mě nová energie. Chtěla jsem si jít odložit brnění, když v tom jsem uslyšela výkřik Lukáše od hlavní brány.

„Přicházejí! Tataři přicházejí!“ My o vlku a vlk za humny.

Rychle jsem zkontrolovala brnění a výzbroj, vzala jsem meč do ruky, pomodlila jsem se a vydala se bojovat. Všichni muži udělali to samé a tak jsme vypadali při postupu k bráně jako neproniknutelná lidská barikáda. Meče pozdvihnuté do vzduchu a odvážné tváře, to byly naše znamení.

Z hradeb jsem uviděla pravidelné zástupy mužů, kteří už se ani nechtěli skrývat. Dozvěděli bychom se o nich teď, nebo až za chvilku a těch pár minut můžeme promrhat.

Začal organizovaný slet událostí, které jsme dělaly už mnohokrát, a mně už připadaly jako rutina. Tento hrad ještě nikdo nedobyl a my měli pověst neporazitelných strážců hradu. Nachystali jsme děla a střelný prach. Rozdělili jsme se na dělostřelce, bojovníky, jezdce, kterých tu ale bylo jenom pár. Brumov zase nebyl tak honosný, natož rozlehlý hrad a s koňmi se tu moc bojovat nedalo.

Skupinka mužů už letěla před bránu, aby tak odrazila první vlnu útoku. Já byla v druhé linii, ta měla za úkol zlikvidovat ty, kteří se dostali přes linii prví a zabránit jim tak vstupu do hradu. Samozřejmě, že jsme měli i třetí linii, z vrchu nám pomáhali dělostřelci a ještě jsme měli hodně záloh.

Přiřítila se lidská vlna. Údery nožů padaly hlava nehlava, viděla jsem pár našich mužů mrtvých na zemi. Když jste tady, nikdy si k nikomu nesmíte udělat hluboký citový vztah, pak to hodně bolí.

Sekala jsem kolem sebe mečem, někdy přidala nějaký kop a nikdy se nestalo, že bych skončila na zemi. Čas mi v tu chvíli nepřipadal důležitý, nevnímala jsem slunce pohybující se po obloze. Boj byl už mechanicky naučený a ani mě moc nebolely svaly.

A tak mě překvapilo, když jsem se konečně prokousala haldou lidských těl a naskytl se mi výhled na krajinu. Už tady nikdo z nepřátelské strany nebyl, zvítězili jsme!

„Jsou pryč?“ Lukáš se otřeseně zeptal. Byl tady na hradě sotva měsíc, ale bojovník byl skvělý.

„Buď utekli, nebo jsou mrtví.“ Odpověděla jsem mu a bylo mi trochu líto jeho bolestivého výrazu. Holt je těžké zvyknout si na masakr…

Otec rozkázal prohledat hrad, jestli tu nejsou nějací Tataři. Rozprchli jsme se tedy do různých koutů hradu. Já prohledávala dolní nádvoří.

Uvažovala jsem, co napíšu v dopise matce. Mám jí napsat o tomto dalším útoku? I ona se mě odtud snažila dostat a myslím, že tímto bych jí jenom nahrála. Ale já chci být přece tady! Nic mi tu nechybí, tohle je život, který chci, tak proč to nedokáže nikdo pochopit? Jsem prostě jiná, nemluvím slušně, nejsem slušná a nikdy nebudu jenom tak hloupě sedět u stolu s jídlem, když se někde jinde bojuje o naše území.

Zabraná do svých myšlenek jsem vůbec nezaregistrovala pohyb v keříku. Šla jsem si vesele dál a pravda, moc jsem se nerozhlížela kolem sebe. A tak se stalo, že na mě zaútočil.

Ihned jsem vypadla z rozjímání a šlo zase o rutinu. Ovšem můj protivník byl silný a bojovný. Byl chráněn brněním a kovy o sebe jenom drhly. Kroužili jsme kolem sebe a různě se odzbrojovali útoky. Zkusila jsem na něj všechny moje finty, ale on jako by byl o krok přede mnou, jako by mi dokázal číst mou taktiku, mé myšlenky.

Poprvé za boj jsem se cítila bezradná, cítila jsem, že tohle nevyhraju. Už jsem bojovala pouze na půl plynu a bylo to poznat. Nebýt mých zachránců, mého otce a pár dalších bojovníků, nevím, co by se se mnou stalo.

„Odveďte ho do vězení!“ Rozkázal otec a ostatní muži ho tam odvlekli. Vyčerpaně jsem sklesla na zem. Toto bylo mé první selhání – jak jen to je možné? Nikdy jsem tohle nezažila. Myslela jsem si, že bojovat za vlast je mé poslání a teď jsem málem padla v boji jeden na jednoho. Sakra!

*

Je pravda, že jsme někdy měli zajatce. Mohli jsme z nich dostat jejich plány a další zajímavé informace. Tento Tatar byl jedním z nich.

„Bello, běž mu dát snídani.“ Kývla jsem na otce, že jsem rozuměla a šla mu něco nachystat. Vzala jsem dva krajíce chleba a vodu a šla jsem do vězení. Dorazila jsem před mohutné mříže a uviděla jsem kobku s vězněm. Bylo tady chladno a neútulno, ale nebudeme přece rozmazlovat nepřátele, ne?

Vzala jsem klíč z háčku a dveře se zavrzáním povolily. Viděla jsem někoho schouleného v rohu místnosti a tak jsem jenom položila obě misky s jídlem a pitím na kraj. Odplula jsem odtud stejně rychle, jako jsem přišla, nebylo nutné setrvat déle.

„Díky.“ Překvapeně jsem sebou trhla, vězni většinou neděkují. Jenom jsem kývla hlavou a vydala se pryč.  Ovšem vězeň mě jít nenechal…

„Jak se jmenuješ?“

„Do toho ti nic není!“ Obořila jsem se na něj, protože mi to přišlo nevhodné. Je v kobce jako náš vězen, on tu nerozhoduje a neměl by si se mnou začínat.

„Co dělá žena na tomto hradě? Protekce? Odvaha? Nuda? Moc bojovat neumíš, to ti teda řeknu. Mimochodem jsem Edward, jen abys věděla koho kam poslat, až se naštveš a naducaně odtud odejdeš.“

No tak teď jsem myslela, že ty mříže na místě vyrvu a vrhnu se na něj. Protekce? Ani netuší, kolik mě to stálo sil se sem dostat. Odvaha? Tu jsem měla a s tou by na mě neměl chodit. Nuda? To určitě. Doma v Praze, kde bydlela matka i vládce této doby, Zikmund Lucemburský, byla nuda a zkrátka šlechtický život. Všichni chodili v krásných šatech, byli plní elegance, úcty, ale kdybyste jim dali do ruky meč na ochranu vlasti, tak radši utečou, srabi. Moc bojovat neumím? Tak to mě neviděl při normálních bitvách. Proč jsem ho neporazila? Teď si mě bude dobírat…

„Do toho ti taky nic není, pane Dotěrný. Měl by ses spíš starat o sebe, nevypadá to s tebou moc dobře.“  V tom se ten na druhé straně mříží zvedl a začal se ke mně přibližovat. Neustoupila jsem, i když by mohl mít nějakou skrytou zbraň, přestože jsme ho údajně všech zbavili.

„Já se o sebe umím postarat v každé situaci, paní Nedůtklivá.“

Chlapeček si nějak moc dovoluje. Nedůtklivá?

„Přeslechla jsem tvé jméno, že by Vlezdoprdelka?“ zeptala jsem se ho a dělala se přehnaně vážnou, i když jsem se mu chtěla vysmát do obličeje. Byl ještě asi metr ode mě schovaný ve stínu, ale už teď jsem viděla jeho namakanou hruď a široká ramena. A stále se přibližoval.

„Edward,“ pronesl a už byl u mříží. Lekla jsem se, ale vykolejil mě něčím jiným, než rychlým skokem ke mně.

Uviděla jsem jeho unikátní oči. Dvě karamelky zasazené do očních důlků. Tak krásné, smyslné a romantické oči jsem snad ještě neviděla, a že jsem poznala hodně lidí.

Celý jeho obličej byl dokonalý. Měl zlaté vlasy, které tak trochu trčely na všechny strany, ale působilo to dojmem, že to tak má být. Oči, které byly jako dvě jasné hvězdy před explozí. Nažloutlé až naoranžovělé s přísadou lžičky karamelu a špetky skořice. Tak neojedinělé. Jeho ostré rysy podtrhovaly bojovníka v něm, kterým byl až příliš dobrým. Jeho rty, tak pravidelně tvarované, už od pohledu hladké, smyslné, vybízející k polibku.

Když jsem se přistihla, jak na něj fascinovaně zírám, vyděsilo mě to. Nikdy jsem se tak o muže nezajímala, nepřišli mi důležití a láska byla pouhou zástěrkou. Láska by mě odváděla od boje, od toho, co umím nejlíp. Proto jsem nikdy žádnému muži nedala šanci.

„Hezké jméno,“ řekla jsem, jen abych nějak urychlila konverzaci a doufala jsem, že mého obdivného zírání si nevšiml.

„A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se mě a já jsem přemýšlela, jestli mu to můžu říct.

Bello, to jsi už tak zamindrákovaná a nervózní, že se bojíš prozradit jméno? Vždyť tě zná skoro každý, jako necitelnou a bojovnou mrchu z Brumova. Utahovala si ze mě má druhá půlka osobnosti.

„Bella,“ řekla jsem a dál se dívala do jeho hypnotizujících očí.

„Krásné jméno i jeho nositelka.“ Začal mi skládat poklony a já jsem byla asi červená studem. Sice mi muži lichotili, ale tohle se mi zdálo moc. Byl tak magnetický, tak jedinečný, jiný.

Uslyšela jsem křik otce a musela jsem vypadnout.

„Počkej! Přijď za mnou ještě někdy, prosím.“ Začal mě Edward prosit a já kývla na souhlas.

„Díky, paní Bojovná.“ Zase začal hrát tu jeho hru a nad tím jsem musela protočit oči.

„Máš za co, pane Chycený.“ Ano, narážela jsem na jeho vězení a na to, že já měla svobodu a on ne. Zasmála jsem se jeho zuřivému, až nelidskému výrazu, který mě sice trochu vyděsil, ale já byla tady, za mřížemi a v bezpečí.

*

Ulehla jsem po namáhavém dni do postele a zavřela oči. A co jsem neviděla? Samozřejmě oči Edwarda. Zahlcovaly celou mou mysl a já se jich nedokázala zbavit. Byly tak magické a jeho pohled ve mně vyvolával takové šimrání v břiše, napětí a stres. Byl celý dokonalý. Jeho oči, vlasy, rty a tělo, nenašla bych jedinou známku ošklivosti. Všude samá dokonalost, samý skvost. Cítila jsem se oproti němu tak bezvýznamná a tak obyčejná. Ovšem proč se s ním vůbec srovnávám?

Ne, nejsem zamilovaná, to v žádném případě. Jak se popisuje zamilovanost v těch románech? Když se na tebe podívá, podlamují se ti kolena. Jeho pohled ti nedá spát, udělala bys pro něj první a poslední. Tvé srdce se chce rozskočit při pohledu na něj a ty to umožníš…

Jsi zamilovaná, Bello! Hučel na mě jakýsi skrytý hlásek uvnitř mě.

Ne, nejsem!

*

Probudila jsem se do deštivého podzimního rána. Sklesle a jako by v apatii jsem se oblékla do obyčejných kalhot a košile, která mi byla celkem dost a šla na snídani. I tady v Brumově jsme měli pár sluhů, kteří připravovali jídlo a byli nám k dispozici.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem všechny muže u stolu. Ženy tady opravdu nebyly, tedy kromě mě a asi dvou služek.

Usedla jsem na své místo po otcově pravici a pustila se do chleba se sádlem a nějaké kaše, která byla moc dobrá. Chvíli jsme si povídali u stolu a shodli jsme se, že dneska není příliš vhodná doba na cvičení boje. Zem byla mokrá a stále hustě pršelo, ovšem vždycky museli dva stát na hradbách a hlídat cestu.

Otec nás rozpustil a povolil nám vlastní aktivity. Většina mužů se odebrala do soukromých ložnic, aby si odpočinuli. Někteří už byli muži v letech, každodenní boj je unavoval.

A tak se stalo, že jsem se zase ocitla ve vězení u Edwarda.

*

„Ty jsi přišla za mnou jenom tak?“ zeptal se udiveně Edward a mně bylo trapné, že to kývnutím hlavy musím přiznat. Seděla jsem na stoličce před jeho celou a povídali jsme si.

„Jak ses sem dostala, Bello?“ Byla jsem nerozhodná, ale nakonec jsem svolila. A tak jsem mu vyprávěla můj příběh. O tom, že mě boj zajímal už od dětství, o mé strmé cestě sem na hrad, o mé matce, která se mi v tom snažila zabránit… Vylévala jsem mu své srdce, ale já o něm nic nevěděla. A tak jsem se ho zeptala na to samé.

„Jsem z Anglie, ale nějak jsem se dostal do armády Tatarů, a tak jsem chytil příležitost za pačesy. Boj mě sice nebavil, ale lepší než někde spát na ulici, ne? Tatarské velení vojska nabízelo přístřeší, stravu a tak jsem to vzal.“ To bylo docela logické a jednoduché, klasický příběh.

A tak to šlo pořád dál. Povídali jsme si o všem možném asi dvě hodiny a já zjišťovala, že se mi líbí čím dál tím víc…

*

Když jsem odtamtud konečně odešla, odchytil mě otec.

„Co neustále děláš v té kobce?“ zeptal se mě a mně se začaly potit ruce. Co jsem měla říct? Zamilovala jsem se tam do jednoho sexy vězně?

„No, trochu to tam poklízím a taky vyzvídám plány od toho vězně, co nám před pár dny přibyl.“ Vím, rozhodně neoriginální odpověď, ale nic lepšího mě pro tu chvíli nenapadlo.

„Víš, já jsem stále čekal, kdy to přijde. A teď vidím, že to přišlo v podobě nepřítele.“

„O čem to, tati, mluvíš?“

„O lásce přece. Já ti ji samozřejmě nezakazuju, jenom si dej pozor, abys na ni nedoplatila.“ Skončil proslov a nechal mě samotnou v místnosti. To jsem tak nápadná, že se mi Edward líbí? To je snad splašený tlukot mého srdce slyšet z kobek až sem? To mám snad v očích růžové srdíčka?

Ale byla jsem moc ráda, že mě otec podpořil.

*

Na druhý den jsem zjistila, že o mé náklonnosti k Edwardovi ví celý hrad. Cestou do kobky se na mě všichni usmívali, jako kdyby zapomněli, že Edward je nepřítel. Ale byla jsem jim vděčná za tu podporu. Stejně jako otec čekali, kdy do mě pověstný blesk lásky udeří a teď se dočkali. Byl to sice nepřítel, ale kdo říkal, že protiklady se nepřitahují?

Rozhodla jsem se, že s Edwardem zajdu na menší procházku, i když to bylo zakázané.

„Ahoj, co takhle procházka?“ Překvapila jsem ho svým zběsilým tempem.

„Ahoj, vážně by to bylo možné? Už jsem neviděl oblohu dlouho a chybí mi,“ řekl a zvedl se.

„Tak to tě asi zklamu, je zataženo,“ řekla jsem, když jsem odemykala dveře.

„Nevadí, hlavně když budu na chvíli pryč z té kobky.“ S těmito slovy už jsme mířili tajnou chodbou ven. Zase jsem žasla nad jeho pohyby a tělem. Byl bílý jako kámen, tak dokonale vyrýsované tělo jsem nikdy neviděla.

Vyšli jsme přesně na lesní cestičku, která vedla ne moc hustým lesem, a tak jsme viděli i na zataženou a mraky hustě posetou oblohu. Edward začal při východu z podzemí mírně zářit, ale zdůvodnil to nedostatkem slunce v uplynulý týden. To mi bylo trochu divné, ale nechala jsem to plavat, užívala jsem si jen jeho blízkost. Šli jsme pomalu krásnou a romantickou cestičkou, která právě akorát vybízela k vyznání lásky.

„Bello, víš, jsem rád, že jsem vězeň. Kdybych nebyl, nikdy bych tě nepotkal. Nikdy bych nezjistil, co se skrývá pod tou slupkou bojovnice. Nikdy bych nezjistil, jak odvážná, milá, upřímná a nádherná doopravdy jsi.

V tatarském vojsku mě učili city vytěsňovat, ale když jsem s tebou, mé srdce ožívá. Miluju tě, Bello, a vždycky budu.“ Dokončil své vyznání a políbil mě. Byla jsem paralyzována intenzitou, jakou polibek obnášel. Byl tak vášnivý, tak osobitý a intimní, nabitý energií. Při každém pohybu jeho jazyku mě zamrazilo v celém těle. Objala jsem ho a užívala si jeho blízkost.

A já jsem si konečně uvědomila, že tohle je ten pravý. Že nezáleží na tom, jestli je Čech nebo Tatar, důležité je jeho nitro. A já si byla jistá, že i přes některé Edwardovy výkyvy normálu, jako třeba jeho neobvyklé oči, bělost, zářivost a tvrdost kůže, které jsem si neuměla vysvětlit, je můj princ na bílém koni.

Edward se sklonil k mému krku a políbil mě i tam. Cítila jsem jeho chladný dech na krku a zamrazilo mě.

„Promiň, Bello, ale abstinoval jsem příliš dlouho.“ A s těmito slovy se mi zahryznul do krku. Bolelo to příšerně a já jsem cítila, jak mě upouští vědomí a síly. Mými posledními myšlenkami však byly výčitky.

Proklínala jsem sebe za to, že jsem nezůstala u boje, u té jediné činnosti, která byla náplní života. Měla jsem nechat Edwarda shnít v té kobce a nezajímat se o něj. Ovšem srdci neporučíš. Já věděla, že láska mě bude stát hodně, ale že mě bude stát ztrátu života z rukou zabijáka a nejspíše upíra, ve kterého se teď Edward přeměnil, to jsem vážně nečekala…

Ty si zkrátka umíš vybrat, Bello… A to byla má poslední ironická myšlenka, pak už byla jen tma.

*

A tak skončil příběh odvážné bojovnice Isabelly, která hledala lásku na bojových polích a nakonec ji našla. Ovšem láska je složitá věc, a když se člověk zamiluje do upíra, nemá moc šancí. Možná Edward Bellu miloval, možná byla jenom jeho zábava. Možná se s ní chtěl sblížit a potom se dostat na svobodu.

To už nám ale nikdo nepoví, a proto nechme tento příběh nešťastné lásky odpočívat v šuplíku a dopřejme klid lidské duši, která doplatila na to, že otevřela duši někomu jinému…

NatyCullen

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Cullenovi v historii srdce Evropy od NatyCullen: