Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Bella Swan-Cullen - Svět (ne)upírů

13.12.2008 (22:16) • AliceCullen • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 11× • zobrazeno 7814×

Už celé desetiletí přemlouváme se sestrou rodiče, že by bylo dobré se konečně odstěhovat z Phoneixu. To proklaté slunce mi už leze na nervy, několik měsíců ani nemůžu vyjít z domu, skoro ani na lov zvířat, jinak by každý poznal, že jsem jiná a pro ně nebezpečná. Ale taková nejsem. Jsem Isabella Swanová.
Před třiceti lety, to bylo roku 1970, mě bylo osmnáct let, zemi ovládala válka, nikdo z lidí, včetně nás nevěděl, proč vznikla, jsme byli s rodiči a sestrou Alicí proměněni v to co jsme. Ten večer si pamatuji velice dobře. Všude byl slyšet křik a se sestrou jsme měli strach o otce, který byl venku. Obě jsme se tiskly k matce, která se o něj bála snad ještě více než my. To bylo naposledy v mém lidském životě, že jsem ji viděla plakat. Po nekonečně dlouhé době přišel otec domů, ale my jsme poznaly, že s ním není něco v pořádku. A když se na nás podíval, ani jedna z nás nepochybovala, že je něco špatně. Byly to ty oči. Nepatřily jemu. Vždycky měl krásné čokoládové oči, ale teď vypadaly jako krev nevinných lidí a i on vypadal jinak, vypadal tak hladově. Jeho vždycky opálená kůže byla bledá, vypadal jako by nebyl léta na slunci. Jeho tělo bylo vypracovanější, než když jsme ho viděly ráno odcházet. Myslela jsem si, že jsou to moje poslední minuty v životě. Ten pohled jak se na mě koukal, jako by mě chtěl sníst, ale než stihl cokoliv udělat, do domu vtrhli divní stejně vypadající lidé jako on, jediný rozdíl byl v tom, že že tři ženy stojící v čele neměli rudě žhnoucí oči, ale měli oči barvy roztaveného zlata a mladý blonďatý muž, který stál v čele, ty zlé oči měl. Nedalo se jim odepřít jejich dobré vychování. Ty tři ženy se nám představily jako Marie, Nettie a Lucy. Nikdy jsem neviděla nikoho, tak krásného. Ten muž se jmenoval Jasper. Ony nám řekly, že to co dělají jen pro naše a dobro ostatních lidí a že to udělat musí. Hrozně jsem se bála. Pamatuji se, že mě kousla žena, která se jmenovala Lucy.
Hrozně to bolelo. Cítila jsem se jako by mi hořelo srdce. Celým tělem mi kolovala neuvěřitelná horkost. Vůbec to neustávalo, kdybych otevřela ústa, křičela bych. Nechtěla jsem ukázat svoji slabost ani bolest, která pojídala moje tělo. Konečně nějaká změna, alespoň z ostatních částí těla odcházela ta hrozná bolest, teď jsem měla pocit, že mi vyletí srdce z hrudi. Když jsem poprvé otevřela oči, bolest už byla ta tam. Byla jsem jedna z nich. V tu chvíli jsem ani pořádně nevěděla, co vlastně sem. Ale jedno jsem věděla jistě, všechna horkost se mi přemístila do krku a ta hrozná žízeň mi zkřivila obličej. Uvědomila jsem si, že už nikdy neuslyším bít své srdce. Navždy se zastavilo. Rozhlédla jsem se a uviděla jsem zmatenou matku a žíznivou sestru. Jasper nám pověděl, že teď jsme navěky upíři. Také nám řekl, že venku ta válka je proti nám a že se musíme bránit.
Omlouvám se, ještě jsem se nesmířila s tím, co jsem provedla ve válce. O tom mluvit už nechci.
Chtěla bych vám povědět o mé cestě. Cestě do Forks, mého nového domova. Nastal ten den nebo spíše noc, pro lidi úplně obyčejná noc plná snů a pro nás osvobozující už jen proto že jsme nemohli spát. Letěli jsme letadlem. Cesta byla dlouhá, ale jelikož mi můžeme sedět ve stejné pozici, jak dlouho chceme, tak by to nebylo tak hrozné. Šílené byly ty pohledy lidí, pořád na nás koukali, dokonce se na nás i otáčeli. Lezlo mi to na nervy. Ani spát jsem nemohla, chvilku mít pokoj a neposlouchat to šuškání. Svůj zrak jsem upřela z okýnka. Letadlo po nekonečně dlouhé době přistálo v Seattlu. Kde na nás už čekalo naše nové autíčko. Cesta autem byla příjemnější, nejenom kvůli těm lidem, ale alespoň jsem se nemusela tvářit normálně. Měla jsem špatnou náladu, ale nebylo to tím, že bych do Forks nechtěla, ale pořád mě znechucovalo to, čím jsem. Už týdny před stěhováním jsme si vyhlídli krásný dům u řeky, věděla jsem, že to pro mě bude nejkrásnější místo na světě. Ale pořád se mě držel divný pocit – něco se stane. Dům jsem si zamilovala hned jak jsem ho uviděla. Těšila jsem se až se vydáme nakupovat všechno nové. Můžu začít úplně nový život. Ten starý lidský a začínající upíří jsem nechala ve Phoneixu.
Všechno bude jiné, tak jsem to cítila. Rozhodly jsme se s Alicí, že začneme od začátku. Budeme znovu chodit na střední školu. Jednu užitečnou věc mě a Alici život upírek přinesl, Alice umí pozměnit myšlenky ostatních a já je dovedu předčítat.
Náš první den ve škole byl zvláštní, všichni na nás koukali s vykulenýma očima, ale nikdo s námi ani nepromluvil, jenom se nám uhýbali a civěli na nás. Copak jsme na pohled úplně jiní? Ale bylo to jinak, jejich civění zapříčinila naše nevšední prokletá krása. Když jsem později sama procházela přelidněnou chodbou, měla jsem pocit jako by mi srdce začalo bít a tváře se mi začaly zase červenat. Celým tělem mi projel zvláštní pocit. Udělal to ten kluk. Jeho pach mi prozradil, že nejspíš nebudeme jediní upíři ve městě. On byl tak krásný a navíc byl stejný jako my. Vycítil na sobě můj pohled a vytřeštěnýma zlatýma očima si mě prohlížel. Byl stejně vylekaný jako já. Otočila jsem se a uháněla zpátky k mému Ferrari ven, kde na mě čekala Alice. Musela jsem jí to říct. Ale ona zahlédla na parkovišti někoho jiného. Její dokonalý obličej byl zkřivený bolestí a zármutkem zároveň. Najednou vypadala o deset let starší. Najednou jsem si i já uvědomila, že ten člověk je mi povědomý. Nebyl to člověk – byl to upír. Ten upír, kterého jsem si živě pamatovala. Byl to Jasper. I on na nás upíral svoje zlaté oči, teď se v nich zračil strach a velká bolest. Bál se, že ho zabijeme? S Alicí jsme se pohledem domluvili, že čím dříve k němu půjdeme, tím dříve se vyjasní bouřkové mraky mezi námi nebo se alespoň objeví nějaké řešení. Došly jsme k němu a stále nikdo nebyl schopný slova. Ani jsem nepostřehla, že ten krásný kluk už stojí vedle něj. Nebýt této nepříjemné situace, byla bych blahem bez sebe.
Rozhodla jsem se že promluvím jako první: ,,Co tady děláš? Nestačilo ti jedno naše utrpení?“
Jasper zahanbeně mlčel.
Na další slova se vzmohl ten krásný upír: ,,Cože? Vy se znáte? Jaspere, můžeš mi to nějak vysvětlit?“
Jasper sebral odvahu a promluvil: ,,Já…no….mi se známe…víš já byl u toho, když je no….však víš přeměnily….jak jsem ti vyprávěl o mé minulosti….když jsem se já sám stal tímhle..“ Při těch slovech se mu zlomil hlas a ukázal na sebe.
,,Chceš tím říct, že ony patřily do armády novorozených a že je proměnily ty….“ Ani to nedořekl a vypadalo to že si odplivne tím zhnusením.
Vypadal, že není schopen slova, tak jenom přikývl. Ten kluk se na nás podíval pohledem plným bolesti a lítosti. Na dlouhou chvíli se mi díval do očí a já jsem se mu snažila číst v paměti, ale blokoval ji.
Přišlo mi vhodné, že bych tu dusnou atmosféru mohla trochu protnout. ,,Ahoj, já jsem Isabella Swanová a tohle je moje sestra Alice.“
Ten krásný kluk mi podal ruku a přidal k tomu oslňující úsměv. ,,Ahoj, já jsem Edward Culen a jak vidím Jaspera už znáte, žijeme spolu s rodinou v domě u řeky. Není to naše pravá rodina, ale před lidmi to tak říkáme. Žijeme se sestrou Rosalií, bratrem Emmettem a rodiči Carlisle a Esme. Rosalii a Emmetta můžeš vidět tady ve škole…“
Víc jsem nebyla schopná ho poslouchat, jenom jsem přikyvovala a uvědomovala jsem si, že tohle je ta zvláštní věc, která se měla stát. Měla jsem se zamilovat do Edwarda. Nebude to láska jenom na život, ale až na věky.

Autor: AliceCullen, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Bella Swan-Cullen - Svět (ne)upírů: