Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Info » Last Twilight (I. Návrat)

08.02.2009 (14:00) • EdwardCullen • Info • komentováno 0× • zobrazeno 4614×

Nemohl jsem se vzpamatovat z nepříjemného probuzení. Přestože bylo slunečné odpoledne, v promočeném oblečení jsem se klepal zimou. Včera se seběhlo všechno moc rychle. Nebyl jsem schopný vybavit si všechny události. Jediné, co jsem vyděl jasně, byla malá hospoda a pak popsané stěny malé smradlavé cely. A samozřejmě probuzení ledovou vodou. Posadil jsem se na lavičku a zkoušel si dát události dohromady. Nejspíš jsem to přebral s alkoholem a odvezla si mě policie. Když mě před hodinou propouštěli nic mi neřekli. Jen mi dali nějaké papíry na podepsání a jeden, kde byla popsána celá událost. Proč mě to nedocvaklo dřív? Začal jsem pročítat zprávu.

 Dne 10.4. 2009 se Jarold Cates připletl do rvačky v baru "U sama". Byl pod vlivem alkoholu. Bezmyšlenkovitě se vrhl na jednoho z mužů a vyndal z kapsy kalhot kapesní nožík. Než stačil někoho napadnout, vrhl se na něj barman a uvedl ho do klidu. Poté na něj zavolal policii, která si následně Jarolda Catese odvezla na policejní stanici v Orange County. Jarold Cates byl zadržen jen přes noc s následným upozorněním. Vzhledem k jeho nezletilosti byli o této události informováni jeho zákonní zástupci.

 A je to v háji. Dopis domů je na cestě. A co hůř, nejspíš ho poslali i Steaveovi, mému tátovi, do Washingtonu. Pomalu jsem vyrazil hledat nejbližší autobusovou zastávku.

Domů jsem se dostal, až když se začalo stmívat. V kuchyni se svítilo. Bylo mi jasné, že tam na mě mamka čeká. Nikdy se v kuchyni nezdržela déle jak pět minut, a to jen proto, aby si ode mě připravené jídlo ohřála v mikrovlnce. Věděl jsem, že je zle.

"Mami...?" Zeptal jsem se s nadějí, že by nebyla doma.

"Jarolde!" Ozvalo se z kuchyně. Nikdy mi tak neřekla. Věděla jak to nesnáším. Všichni mi říkají Jaz.

"TY NESLYŠIŠ? Okamžitě sem pojď!" Pomalu jsem vešel. Zprava mi přilétla první rána. Čekal jsem ji, hlavně proto, že jsem si ji zasloužil. Nedokázal jsem se ji podívat do očí. Jen jsem stál a zíral do země. Přecházela po místnosti a mě přišlo, že trvalo hodiny, než konečně promluvila.

"Nedovedeš si představit jakej jsem o tebe měla strach. Pak, když mi volala policie... Jarolde jak si se mohl takhle chovat? Vůbec tě nepoznávám."

Mamka byla jednou z těch, co si myslí, že má dokonalé dítě, které by nikdy nepřešlo na červenou. Pravda... nikdy jsem se nechoval tak, aby to dělalo problémy. Ale nejsem žádnej hodnej klučina. Potají kouřím, piju a půjčuju si auto od kámošů, když mi ho mamka za špatný známky zabaví. Jak jsem jí měl asi odpovědět? Měl jsem jí říct pravdu, že mě opustil nejlepší kámoš kuli tomu, že si mě začala všímat, podle něj, nejhezčí holka na škole? Já o ní zájem neměl, jenže on mi to nevěřil.

Nebo jsem jí měl lhát a říct, že za to může moje nerozvážnost? Nebyl jsem schopen odpovědět. Zase se mi oči zaryly do podlahy. "Nemysli si, že se z toho vykroutíš mlčením."

"Mami já..." Chvíli jsem zvažoval pro a proti. "Já jsem to zvoral. Vím to a počítám s tím, že mě potrestáš." Podle jejího výrazu jsem pochopil, že se s touhle odpovědí nespokojí. Zase nastala dlouhá chvíle ticha.

"Jazi..." řekla už klidnějším hlasem a já povolil sevřené rty. "Myslela jsem, že máš dost rozumu, aby jsi takovou věc nikdy neudělal. Vím, že jsi k tomu měl nějaký důvod... tak povídej." Zvedl jsem pohled a střet se s tím jejím. Teď nemělo cenu zapírat.

"Pohádal jsem se se Samem a on mě teď nechce ani vidět." Jak jsem si vzpomněl na včerejší hádku zalili se mi oči slzami. "To je to tak zlé Jazi?" Nasadila soucitný tón, když uviděla moje oči. Nemohl jsem promluvit. Věděl jsem, že by se mi zlomil hlas a tak jsem jen přikývnul. Pomalu ke mě přišla a objala mě. Byl jsem v šoku. Tohle gesto jsem od ní opravdu nečekal. Ale bylo to příjemné. Stáli jsme takhle dlouhých (tedy aspoň pro mě) pět minut. Pustila mě a smutně se mi podívala do tváře.

"Chceš si o tom promluvit?"

"Ne, děkuju... nechci to rozebírat."

"Víš, ale to, že se opiješ, nic nevyřeší." Chtěl jsem se ohradit, ale bylo lepší jí teď nedráždit.

"Myslím, že jsem se rozhodla dobře." Řekla si pro sebe a šla si nalít kafe. Neměl jsem ponětí o čem to mluví. "V čem? O čem to mluvíš?" Usmála se a bezstarostně řekla: "Mluvila jsem se Steavem a shodli jsme se na tom, že bude nejlepší, když se odstěhuješ za ním do Forks. Samozřejmě jen na nějaký čas. Aspoň nebudeš mít starostí se Samem. Přijdeš na jiné-" Nenechal jsem jí domluvit. Krev mi vřela a já nevěděl, jestli něco nerozbiju.

"Jak shodli? Nemůžete rozhodovat za mě!" Křičel jsem a chystal se vyběhnout z domu. Jenže mamka byla rychlejší. Stoupla si přede mě, chytla mě za ramena a snažila se mě uklidnit.

"Nešahej na mě!" Řval jsem, co mi hrdlo stačilo. "Nikam nejedu! Klidně mě tu zavři na rok, ale odsud mě nedostaneš."

"O tom se s tebou nebudu dohadovat." Řekla zase naštvaným hlasem.

"Tak se nehádej. Nikam nejedu!" Byly to moje konečná slova. Otočil jsem se na patě a vyběhl do patra do svého pokoje.

"Jarolde, já už to všechno domluvila. Bez debat tam pojedeš. Začni si balit!"

Z očí se mi valily slzy vzteku. Chtěl jsem utéct oknem. Nebyla to taková výška, ale nakonec jsem si přiznal, že to stejně nemá cenu. Když se Megan (tak se mamka jmenuje) pro něco rozhodne, nikdo jí v tom nezabrání. Když jsem to tak teď přemítal, neměl jsem co ztratit. O kámoše jsem přišel, holku nemám. V podstatě by mě tu nemělo nic držet. Na druhou stranu jsem asi srab. Nemohl jsem pořádně dýchat. Když si to představím, je mi z toho zase do breku. Musím se naučit zvládat změnu. Nejsem ještě připravený opustit svůj domov. Nechci to!

Najednou se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Když jsem neodpověděl vešla váhavě dovnitř. Oči jí přelétly po zdech mého tmavého pokoje a zastavily se na malé fotce, kde jsme byli spolu se Steavem. Bylo mi tehdy sedm. V té době jsme spolu ještě bydleli ve Forks. Já se na fotce vesele usmíval. Nejspíš jsem měl radost z toho, že svítilo slunce. To se ve Forks, stále deštivém městečku, stávalo málokdy. Zato Megan se Steavem se tvářili vážně. Bylo to foceno jen nějakou chvilku před jejich rozvodem. Hned po tom, co byl rozvod vyřízený, jsme se s Megan přestěhovali do slunného O.C. v Kalifornii.

"Byl jsi tam šťastný Jazi. Měl jsi to tam moc rád." Věděl jsem, že to na mě skouší.

"Jo to bývalo, teď jsem šťastný tady." Řekl jsem suše a odvrátil od ní pohled.

"Mrzí mě to, ale prostě se začni balit. Jinak to už nebude." Musel jsem začít zhluboka dýchat. Začalo se mi dělat nevolno. Myslela to smrtelně vážně. Neschopnost pohybu mi bránila v tom, abych se podíval jestli tam stále stojí.

"Megan?" Zeptal jsem se přidušeným hlasem. Nikdy bych jí tak neřekl. Ale teď ze mě mluvil vztek. Neozvala se. Bylo mi jasné, že odešla. Pomalu jsem se otočil. Dveře nechala otevřené. Nesnáším to. Třemi dlouhými kroky jsem přešel místnost a dveře naštvaně zabouchl. Dal jsem do toho víc síly než jsem chtěl. Dveře práskli s takovou hlučností až jsem se přikrčil. Čekal jsem, že ze zdola uslyším nadávky, ale stále bylo ticho.

Za jak dlouho mě tam chce asi dostat? To mě tížilo. Nevěděl jsem, jestli mě to čeká za týden, za dva, nebo jestli mám letět už zítra.

Vytáhl jsem ze skříně cestovní tašku a přemýšlel, co si sebou vzít. Na to, abych se šel informovat o odjezdu jsem se moc bál. Asi tak po hodině, kdy byl můj šatník naprosto přeházený, jsem dával do tašky poslední potřebné věci. Potom jsem tiše sešel po schodech a zamířil do koupelny. Musel jsem si dát horkou sprchu. Přemýšlení mi zkazilo celý prožitek z horké vody.

V obýváku bylo slyšet televizi. Megan běžely oblíbené seriály. Aspoň trochu se jí pomstím a vytrhnu jí z děje.

"Megan... mám sbaleno." Záměrně jsem jí tak oslovil. Zaslouží si to! Vzhlédla od televize a jen přikývla.

"No? A kdy mě hodláš teda vyrazit?" Řekl jsem nepříjemně.

"Letadlo ti letí zítra ráno v osm hodin." Nic dalšího jsem asi nepotřeboval vědět, protože se zase věnovala svému seriálu.

Ráno přišlo poměrně rychle. Měl jsem bezesnou noc. Nečekal jsem ani moc dlouho a už klepala na dveře.

"Jazi, za hodinu odjíždíme." Letmo si prohlédla moje zavazadlo a pak s úšklebkem odešla. Ten výraz jsem nepochopil. Sbaleno jsem přece měl.

Když jsem nakládal tašku do auta znovu se na ní podívala.

"Co se ti sakra nezdá?" Nevydržel jsem ty její pohledy.

"Jen doufám, že sis něco nezapomněl. Máš toho dost málo." Taška mi přišla až moc velká. Měl jsem všechno. Až na svůj domov a Sama. Zase se mi hrnuly slzy do očí. Teď už jsem je potlačit dokázal. Zavřel jsem za sebou dveře spolujezdce. Megan mě nenechala řídit. Možná se bojí, že bych to mohl napálit do stromu, abych nikam nemusel.

Na letišti bylo hodně lidí. V tom zmatku jsem začínal mít nevolnosti. Bylo mi na omdlení, ale před Megan jsem to na sobě nedal znát.

"Támhle máš letadlo." Ukázala směrem k odbavení.

"Tak... ahoj Megan." Zdůraznil jsem jméno, aby věděla, že jsem jí neodpustil.

"Měj se hezky Jazi." Políbila mě na tvář a usmála se. Rychle jsem se otočil, abych nemusel koukat na to, jak je šťastná. Protože já nejsem...

Autor: EdwardCullen, v rubrice: Info

Sdílet

Diskuse pro článek Last Twilight (I. Návrat):