Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Info » Být člověkem - část 04

04.04.2009 (00:00) • TachikoManabu • Info • komentováno 0× • zobrazeno 3916×

4.kapitola... jediný Cullen, kterého nenávidím

Jakmile jsem vstoupila do jídelny, každý se na mě hned otočil. Několik kluků dokonce přiskočilo, aby mi odnesli tác s jídlem, přidrželi židli, či poradili s tím, co raději nemám jíst. V duchu jsem se tomu šklebila, vždyť nejsem žádná Miss World, ne? No a pak... pak přiskočil ten kluk, co mě viděl v dešti a začal mě zuřivě fotografovat. Zamračila jsem se.
"Co to děláš?" vyjela jsem na něj.
"Školní noviny, jsi na titulní stránce." Usmál se, zřejmě nepochopil, že mě to netěší.
"NECHCI být na titulní stránce!" zavrčela jsem.
Jako kdyby mě neslyšel nebo co, pokračoval.
„Přijelas z Itálie, že jo? Máš italský jméno! Takový...zajímavý. Nikoho jménem Charlotte neznám." No ne, fakt? A já myslela, že tady v tomhle zapadákově žije aspoň tisíc Charlottek!
„Jo, jsem z Itálie," přisvědčila jsem, ačkoliv jsem se vlastně v Itálii nenarodila, pocházela jsem z Anglie.Ale po těch letech ve Volteře mi to ani nepřišlo. Prostě jsem už dáááávno považovala Itálii za svůj domov.
„Jo a ještě něco," usmíval se dál a pokračoval ve svém blábolení o jménech, „když už jsme u těch neobvyklých jmen, myslím že Volturi taky není zrovna běžné..."
A dost, tohle nehodlám poslouchat!

"Ne, to není," odsekla jsem a možná poněkud neobvykle rychle jsem vyrazila z jídelny.
Dokonce jsem ignorovala i Cullenovy, kteří se na mě usmívali -i Rose- od jednoho stolu. Hlavně abych už byla pryč a...
...v tu chvíli jsem do někoho vrazila. Přímo ve dveřích, abych pravdu řekla, jsem nabourala do nějakého mladíka. Jídelnou se najednou rozprostřelo ticho, jako by se dva nejoblíbenější studenti právě dostali do takové blízkosti, až to vzbuzuje podezření.
"Promiň, neviděla jsem tě..." pípla jsem a zvedla oči, aby se setkaly s nenávistným pohledem černých očí.
"Fajn, takže můžeš uhnout," procedil nesmírně hezký kluk mezi zuby, hrubě mě odstrčil a odkráčel směrem ke Cullenovic stolu.
Ještě chvilku jsem se za ním dívala, než mi došlo, do koho jsem to vlastně vrazila. No né, já nabourala do upíra! Přesněji, do toho upíra z lesa, do toho, co vypadal, jako že mě zabije. A ještě k tomu má zrovna hlad, a s mou krví, co tak voní upírům... no skvělý. Rozrazila jsem prudce dveře a vyběhla do deště.

Posadila jsem se před tělocvičnou, chtěla jsem nastydnout a nemuset znovu do školy. Z neznámého důvodu jsem toho kluka nechtěla už nikdy v životě vidět. A to jsem si ještě dneska ráno myslela něco jiného. Popravdě, teď bych se možná i raději vrátila do Itálie a nechala se vycucnout hladovými upíry ve Volteře. Tak, a je to. Právě jsem oficiálně překonala nenávist vůči Arovi a jeho... upírům, co ho obklopují. Nahradila ji totálně neopodstatněná nenávist vůči neznámému Cullenovi, kterého jsem málem porazila ve dveřích do jídelny. Byla jsem snad naštvaná, že se na mě podíval tak nasupeně? Nebo mě štvalo, že i on by chtěl mojí krev, i když mu nenáleží? Netušila jsem...

„Charlotte, tady jsi!" zaslechla jsem známý hlas, jak ke mně někdo běžel. Zvedla jsem hlavu a pohlédla do obličeje Alici. Zračilo se v něm pochopení... myslím.
„Jo, jsem tu."
„Prosím tě, nesmíš se na něj zlobit!" vyhrkla.
"Na koho?" rozhodla jsem se hrát hloupou.
"Na Edwarda, přeci! On jen..." Alice se zarazila v půli věty.
"Edward?" teprve teď mi došlo, že jsem vlastně nenáviděla -a nenávidím- někoho, jehož jméno jsem ani neznala.
"No ano. Je to můj bráška, víš? On by ti nic neudělal, viděla bych to." Její hlas jako kdyby zeslábl, když říkala poslední větu.
"Ale nepovídej," odsekla jsem, „i kdyby... nemám ho ráda. Je mi nesympatický a vůbec... věřím mu mnohem míň než kterémukoliv upírovi. To, jak se na mě podíval..."
„On je jen vyhladovělý," snažila se ho omlouvat, „uvidíš, zítra přijde k rozumu. Hlavně prosím tě nedělej žádné hlouposti, ano?"

Hlouposti? Viděla mě snad, jak utíkám zpět do Volterry? Nebo jak zabíjím jejího milovaného brášku? No jo, to mě nenapadlo! Vždyť já bych ho mohla klidně oddělat a vůbec nic by mi v tom nezabránilo... ale v tu chvíli se něco ve mně vzbouřilo, nedovolilo mi to pomyslet na větu „Zemři, Edwarde Cullene." Ne, nemám právo ho zabít jen proto, že je mi nesmírně nesympatický. Nezabiju ho. A chci vědět, co Alice viděla....počkat, ona mě vidí?
"Alice, ty mě vidíš? A cos viděla?" vyhrkla jsem, patrně jsem ji tím zaskočila.
"A...ano, já tě vidím. Ale ne tak jasně jako ostatní," odpověděla, zjevně nechtěla odpovídat na mojí druhou otázku.
„A cos viděla?" naléhala jsem dál.
Chvilku mlčela, než promluvila.
"Ara," zašeptala, „jak tě zabil...a byl...jiný. Neumím to vysvětlit, ale cosi se mi na něm zdálo jiného. A tys byla... mrtvá, vysušená, vysátá...jen proto, že ses vrátila...tam." V jejím tichém hlase zněly obavy.

"Nikam nepůjdu," slíbila jsem. Věděla jsem přesně, co viděla, co by se stalo, kdybych se tam vrátila. A také jsme věděla úplně přesně, co by bylo na Arovi jiného, kdyby mě zbavil veškeré mé krve...
V tu chvíli jsem uslyšela školní zvonek, ohlašující začátek hodiny, zvedla jsem se a odešla do tělocvičny. Alice jen koukala, jak odcházím. Byla jsem ráda, že nejde za mnou.

Trenér byl zvláštní, celkem pohledný mladík s vypracovanými svaly. Díval se na mě pohledem-ala-já-tě-sbalim-během-dvou-vteřin-s.r.o, když mi ukazoval, kde je co v tělocvičně, šatny a sprchy. A pak začala hodina. Všichni se honili za míčem -prej fotbal- a zjevně je to bavilo.

Během nudného sezení na lavičce -jelikož jsem dnes ještě nemusela cvičit- jsem hodně přemýšlela. A najednou se mi v hlavě vynořila ta věta, kterou nějaká neznámá dívka pronesla dnes ráno...

"... To není fér, že ji doktor vybral jako vhodnou pro Edwarda..."

Pche, to tak! Jestli jsem JÁ ta vhodná pro Edwarda Cullena, tak se celej svět úplně zbláznil.
Ne, kdepak. Nemůžu ho ani vystát. To ON je jediný z rodiny Cullenových, kterého nenávidím! Usmála jsem se nad tím, jak moc se neznámá holka mýlila. Ale jedna část mě, ta hodně zašoupnutá a malinkatá, toho skrytě litovala.

Autor: TachikoManabu (Shrnutí povídek), v rubrice: Info

Sdílet

Diskuse pro článek Být člověkem - část 04: