Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Zkus antiperspirant, Aro!

31.01.2011 (16:00) • Zoey • FanFiction parodie • komentováno 1× • zobrazeno 3708×

Představuji vám první díl série: Hříšná Volterra. Jednotlivé povídky série lze číst samostatně, v textu se objevují jenom náznaky, které propojují povídky v jeden celek.

Jako každý den jsem znuděně seděl na trůnu. Čekal jsem na Heidi, až mi přivede oběd. Konečně se rozlétly dveře a do nich vstoupila dlouho očekávaná Heidi a ještě pár dalších lidí. Slabota, pomyslel jsem si jen a připravil se na rychlý výpad.

Dnes to byli dva muži a jedna žena. Napřed jsem se vrhnul na ženu, protože ty obvykle nejvíc hysterčí a mně vadí jejich zděšený jekot. Zlomil jsem jí tedy vaz a obrátil se na muže. Teprve teď jim začala docházet vážnost situace. To už jsem ale lámal vaz i tomu dalšímu a chystal se na zbývajícího. V tom Heidi pyšně pronesla: „To je Usain Bolt.“

„A co já s tím?“ chtěl jsem vědět. Nezáleželo mi na původu, důležitá byla pouze krev. Než Heidi stačila jakkoliv zareagovat, ten Usain se rozeběhl k východu.

Trvalo mi chviličku, než mi došlo, co se vůbec stalo. Prchající oběd. Okamžitě jsem se vrhl za ním a pokusil se ho chytit. K mojí smůle byl zatraceně rychlý. Rychlejší, než mohl kdokoliv čekat.

Vyběhl z hradu a zdrhal přímo na olympijský stadion. Běh mě nikdy nebavil, bral jsem to spíš jako nutnost na lovu. Také jsem cítil, jak mi něco steklo po zádech. Fuj. Ale teď byl důležitý jenom oběd, který momentálně vzal do zaječích. Usain přímo letěl po okruhu.

Zčista jasna se ozval ohlušující jásot a potlesk. Trochu jsem zpomalil a rozhlédl se zmateně kolem. Lidé na stadionu vstávali a zuřivě tleskali. Rozptylovala mě jejich vůně, měl jsem sto chutí vysát je všechny do poslední kapičky. A v té vřavě jsem pochopil. Usain je zřejmě nějaký běžec - profík. A podle obří světelné tabule s blikajícím nápisem „Record“, jsem usoudil, že právě zaběhl nejlepší čas v životě. A taky svůj poslední, zlomyslně jsem se ušklíbl.

Nahnal jsem ho pryč od sbíhajících se lidí. Běželi jsme ze stadionu. Usain na mě přes rameno zakřičel: „Hej ty! Smrdíš a nejde to převonět!“ To mě dorazilo. Naštvaně jsem přidal a s požitkem jsem se zakousnul do jeho krku. Se zuřivostí rotvajlera, který už několik dní nejedl, jsem hltal jeho krev. Chutnal výtečně, jenom mě rušil nějaký odporný zápach. Rychle jsem tedy vysál poslední kapičku krve a tělo nechal s tlumeným žuchnutím klesnout na zem. Snažil jsem se utéct tomu smradu, ale jak se zdálo, prostě se to nedalo zvládnout.

Puch mě pronásledoval do hradu jako stín. Když jsem vstoupil do recepce, Gianna se chytila za ústa a tiše si odfrkla. Ignoroval jsem její gesto, došel do sálu a usadil se na svůj milovaný trůn. Snažil jsem se přemýšlet, ale moje myšlenky neustál narušoval ten protivný smrad. Bylo to skoro až k nevydržení. Co to jen může být, přemítal jsem. Do sálu vstoupila Jane a začala se okamžitě dávit, z ruky jí přitom vypadla nakousnutá čokoláda.

„Pane, co to tady tak ohavně páchne?“ nakrčila nosík a sebrala ze země čokoládu.

„Nevím, zlatíčko, taky by mě to zajímalo,“ odpověděl jsem zamyšleně.

„Musím jít, pane, omluvte mě,“ pronesla Jane a během setiny vteřiny vyběhla z místnosti.

Rozhodl jsem se, že přijdu na to, co bylo původcem toho hnilobného puchu. Připadalo mi zvláštní, že kam jsem se hnul, zápach šel se mnou. Cestou po chodbě jsem potkal Marcuse. Vypadal nějak divně.

„Aro, brachu, mír s tebou!“ zahalekal rozjařeně a se zastřeným pohledem se odpotácel pryč. Jenom jsem zavrtěl hlavou a pokračoval ve svém pátrání.

Zjevně mi opravdu nebylo přáno zjistit, co je původcem toho hnusu, protože jsem na chodbě skoro vrazil do Demetriho. Nekoukal se na cestu, pohled měl upřený do kapesního zrcátka a špulil podezřele lesklé rty, pobrukujíc si úvodní znělku k pořadu pro malá děvčátka.

„K čemu máš to zrcátko?“ otázal jsem se. Demetri leknutím nadskočil. Rychle schoval zrcátko za záda a s podivným uculováním zmizel za rohem. Dnes už poněkolikáté jsem jenom zakroutil hlavou a chtěl pokračovat v cestě. V tom se ke mně kdosi přiřítil a začal mi stříkat kolem těla parfém. Zlostně jsem se otočil a znovu spatřil Demetriho.

„Aro, je to pro tvoje dobro. Odporně smrdíš, fuj!“ pronesl skoro dotčeně a pokračoval v rozprašování voňavky. V tu chvíli mi to docvaklo. To já jsem smrděl. Proto se všichni tvářili tak znechuceně. Když už Demetrimu nezbyla ve flakónku ani kapka parfému, odcupital pryč.

Normálně bych se jeho divným chováním zabýval, ale teď jsem na nic takového neměl čas. Potřeboval jsem se zbavit zápachu, protože i přes silný odér parfému jsem ho stále cítil.

Jako střela jsem vyběhl do věže a po dlouhé době zamířil do koupelny. Už jsem zapomněl, jak naše koupelna vůbec před těmi desetiletími vypadala.

Rychle jsem roztočil mosazné kohoutky na starožitné vaně a nalil do přibývající vody obsah několika lahviček z okraje vany. Jak se po několika krátkých vteřinách ukázalo, dvě ze záhadných lahviček byly zjevně pěny do koupele, takže bublinky se valily až ke dveřím. Nezabýval jsem se takovými malichernostmi, jako byly právě bublinky, a netrpělivě skočil do vody. Sice jí téměř polovina vyšplíchla, ale což. Když už se budou uklízet mydlinky, proč nevzít rovnou pár hektolitrů vody, že?

Ponořil jsem se až po bradu, načež jsem pro jistotu strčil do lázně i hlavu. Důkladně jsem se vydrhnul houbou na mytí a vypotřeboval při tom celé balení sprchového gelu.

Potom jsem vylezl trochu prudce z vany, takže ani nebylo třeba vytahovat špunt, protože veškerá voda a pěna byly na podlaze a trocha se drala ven i pode dveřmi.

Utřel jsem se několika ručníky a po spoustě let si vzal čisté oblečení. Už jsem chtěl začít oslavovat, že nesmrdím, když v tom mě do nosu udeřil opět ten puch. Vztekle jsem zadupal a měl přitom sto chutí švihnout sebou o zem, kopat nohama a vztekat se jako rozmazlené dítě v obchoďáku. Nakonec jsem se udržel, ale stálo mě to poslední zbytky nervů. Rozhodl jsem se najít u někoho pomoc nebo radu.

Zamířil jsem proto do Demetriho komnaty, doufajíc, že mu zbyla ještě nějaká voňavka. Zaklepal jsem a za vteřinu se dveře otevřely. Při pohledu na Dema, mi málem vypadly oči z důlků. Demetri stál mezi dveřmi v baletní sukýnce a třepal prsty, ze kterých přímo zářil ostře růžový lak na nehty.

„Co potřebuješ, Aro?“ otázal se a nespokojeným pohledem zkoumal barvu na levém malíčku. Vzpamatoval jsem se z prvotního šoku a odpověděl: „No, víš…, přijde mi, že fakt… smrdím,“ dodal jsem váhavě. „Nemáš na to něco? Voňavku, nebo tak.“

„To víš, že mám,“ pronesl pyšně a baletním krokem napůl odtančil ke stolu. Dneska mě už ale nic nepřekvapovalo. Šel jsem za ním a sledoval, jak se přehraboval v kufřících a krabičkách.

„Á, tady to máme!“ vykřikl potěšeně, „zkus antiperspirant, Aro.“ Nedůvěřivě jsem se zahleděl na úzkou lahvičku. Vzal jsem si ji váhavě od Demetriho a nevěděl, co s ní mám dělat. Demetri naštěstí pochopil moje rozpaky, vzal ten antiperspirant, zvedl mi ruku a nastříkal mi trochu lehce vonícího spreje do podpaží. Zasmál se mému šokovanému výrazu a lahvičku mi předal.

Zřejmě jsem vypadal udiveně z toho růžovoučkého pokoje. Počkat - Demetri a růžová? Jelikož mě už neobtěžoval protivný zápach, začal jsem přemýšlet nad dalšími věcmi.

Rozhodl jsem se Demovo chování nechat prozatím plavat, vzhledem k tomu, že mě právě zbavil smradu. Pokračoval jsem do sálu, představujíc si, jak se brzy usadím na svém dokonalém trůnu a všechno se vrátí do starých známých kolejí. Za ta léta už jsem si přeci jen zvykl na určitý denní pořádek, který mi vyhovoval.

A pak jsem to ucítil. Slabounký závan toho nejodpornějšího zápachu. Ne, to snad ne!

„Demetri?!“