Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Záměna - prolog + 1. kapitola

03.12.2010 (18:00) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 0× • zobrazeno 3268×

Prolog

Malá hnědovlasá holčička seděla na pískovišti a baculatými ručkami plácala bábovky z mokrého písku. Najednou si k ní přisedl indiánský chlapec se slovy: „Podívej, mám novou hračku!“ zamával jí před očima malým vojáčkem a pyšně si ho prohlížel. Holčička se zaujetím pozorovala to, co chlapec svíral v ruce.

„Půjč mi ho,“ zaškemrala. Chlapec se na ni podíval a pak zase na vojáčka. Rázně zavrtěl hlavou. Byl přece jeho a on se o něj nechtěl s nikým dělit, vždyť si s ním ještě ani nepohrál. Měl první opravdickou hračku a ne polena a bahno.
Dívčina roztomilá tvářička se zakabonila. „Půjč!“ postavila se a s nataženou rukou se k němu přiblížila.

„Ne!“ odsekl chlapec a zamračil se.

„Jacobe, půjč mi ho,“ zamrkala a sladce se usmála, když zjistila, že to po zlém nepůjde. Z domova věděla, že tohle funguje, když její matka chce něco po svém manželovi. Ale to na něj neplatilo.

„Tůdle nůdle, Bellouši!“ chlapec na ni udělala dlouhý nos a vyplázl jazyk. To dívčinu naštvalo. S výkřikem se na něj vrhla. Chvíli se váleli v hromadě písku, který se jim dostal úplně všude. Tahali se vzájemně za vlasy, kousali se, a v tu chvíli je to absolutně nebolelo, jelikož středem jejich zájmu byl ten voják. Nějakým způsobem se holčičce podařilo chytnout vojáčka za nohy, chlapec ho křečovitě svíral za hlavu a začala přetahovaná, kdo z koho. Oba dva byli ve svých dětských tvářičkách zrudlí vzteky, až jim na čele vystaly žíly.
A najednou se hračka rozlomila na dvě části. No jo, made in China… Chlapeček se zatvářil naprosto šokovaně a zděšeně.
Holčička si jen odfrkla: „Stejně byla pitomá!“ pohodila hnědou hřívou a rázně odcházela pryč.

Chlapec se bezvládně sesunul na zem. Vzhlédl k vzdalující se postavě a zasyčel:  „Nenávidím tě, Bellouši!“


1. Kapitola (škola ve Forks)

Proplouval jsem davem studentů, který se hrnul do školy. Do Forkské školy! Okamžitě se mi vybavil den, kdy se mi život obrátil o sto osmdesát stupňů…

„Tak chlapci, teď zapálíte kahan, ale nehýbejte s tím přidáváním plynu na zapalovači!“ Paní Norová stála zády ke mně. Naše ruce, moje a Embryho, vystřelily současně, ale já jsem byl rychlejší. Popadl jsem zapalovač a významně na něj vyplázl jazyk.
Cože to ta baba říkala? Svraštil jsem obočí a snažil si vybavit její slova. Aha! V mysli se mi rozjasnilo. Jasné světlo blikající žárovky rozehnalo ten černý mrak, který mi zacláněl nad mozkem. Jasně, hlavně pohněte s tím plynem, aby byl co největší plamen, přesně tohle říkala! Tak jsem se tedy držel jejích rad a nastavil plyn na nejvíc, přejel jsem s maximálním soustředěním, což znamenalo mírně vyplazený jazyk, po kamínku. Vyletělo pár jisker, ze zapalovače vyšlehl obrovský plamen, který mi ožehl obočí a řasy. Sakra, budu vypadat jako pitomec, projelo mi hlavou – a najednou jsem to uviděl. Nejen, že jsem si já ožehl pár chlupů na obličeji, ale zapálil jsem učitelce vlasy!

Bleskurychle jsem vyletěl ze židle a skočil jí po hlavě, avšak jsem přecenil svou váhu. Byl jsem krapet větší než ona, no… možná tak dvakrát. Učitelka se pod náporem těžké váhy, kterou ani za mák nečekala, skácela k oknu. Mlátil jsem ji rukama po hlavě s úmyslem uhasit jí hořící vlasy, ale od toho ohně mi chytla mikina. S hlasitým výkřikem a rukama roztaženýma, abych uhasil plamen, jsem proletěl třídou a omylem podpálil všechny záclony. Pak už to šlo ráz na ráz. Najednou jsme všichni stáli venku. Paní Norová si česala posledních pár vlasů, které jí zbyly na hlavě a my se ohřívali o školu, ze které zbyly už jen ohořelé kusy dřeva. Jestli se tohle dozví táta, zabije mě!

„Jupí!“ zaječel mi Embry do ucha a poskakoval kolem mě v nějakém podivném tanci, asi. Nechápal jsem, z čeho se raduje. S nadzvednutým obočím jsem se na něj podíval.

„Škola není, budeme doma!“ zajásal. A jo, právě mi to došlo. Už jsem chtěl vyskočit do vzduchu s hlasitým juchů, ale někdo mi položil ruku na rameno. Zbrkle jsem sebou cuknul a otočil se. Za mými zády oddechoval táta. Proboha, co tady dělá?

„To je tvoje práce?“ ukázal na dohořívající trámy. Nemusel jsem nic říkat, už mě nějaký ten pátek znal a odpověděl si sám. „Jasně že tvoje,“ vzdychl. Sundal si bundu a začal z ní oklepávat bahno. Páni, ten sem musel přijet tryskem, napadlo mě.

„Půjdu se nabídnout k poskytnutí dřeva na postavení nové školy,“ pronesl a už byl na odchodu, tedy odjezdu. Ehm, jen tak mimochodem, tohle už byla třetí škola, která díky mě padla za vlast. Nevím proč, ale nějakým záhadným a pro mě naprosto nepochopitelným způsobem jsem dokázal zničit všechno, na co jsem sáhl. Tedy, všechno vlastně ne. Auta, která mi přišla pod ruce na opravu, potom jezdila výborně, ale co se týkalo ostatních věcí, no, uf…

„Já ti pomůžu, když nebudu chodit do školy,“ šouravě jsem se k němu přesunul, abych dal najevo zájem. Zatvářil jsem se sklíčeně, jakože mě to hrozně mrzí. Koneckonců to byla pravda, trochu.

„Počkej, ty do školy chodit budeš,“ poznamenal s naprosto vážnou tváří, jako by se nechumelilo.

„A do jaké, prosím tě? Tahle už není,“ zasmál jsem se. Táta se taky zasmál, ale jeho smích trval jen okamžik, pak ustal. To bylo zlé znamení.

„Do Forkské, kamaráde, do Forkské,“ poplácal mě po rameni.

Tak a teď jsem tady. Proč zrovna já?! Pomyslel jsem si a protočil oči v sloup. Když se mi ovšem nedostalo žádné odpovědi, zahrozil jsem pěstí onomu šílenci, který dřepěl někde v oblacích a řídil můj osud.

„Já bych ti dal, kdybych tak…“ a v půli věty, jež jsem nestačil vyslat tomu bláznovi, jsem do někoho vrazil.

„Nemůžeš dávat bacha?!“ ozval se čísi rozčilený hlas. Holčičí. Zmateně jsem se rozhlédl kolem dokola, ale nikde nikdo. Aha! Sjel jsem pohledem dolů, na zemi se válela nějaká holka, její učení bylo všude kolem. Sehnul jsem se tedy, že jí pomůžu na nohy.

„Hele, křovák zavítal do školy! Jak ses sem dostal, na liánách?“ zasmál se někdo nade mnou. Blonďák s připitomělým úsměvem. Hm, liány, zajímavý prostředek pro přepravu. To si musím pamatovat, řeknu to klukům a uvidím, co se s tím dá udělat, třeba bychom mohli přivázat lana na větve a pak se na nich houpat…

„Ne!“ odsekl jsem, když jsem si v hlavě zesumíroval jasný plán mého odpoledne – kluci – stromy – provazy!

„Promiň,“ zabručel jsem a sebral jeden list papíru, který už byl ztracen v nenávratnu, jelikož bahno a voda rozpily inkoust.

„No to si děláš srandu?!“ vyrvala mi ten papír z ruky a vyvalila oči.

„Tohle – byla – moje – práce – která – mi – trvala – dva – týdny!“ rozeřvala se šíleně ta holka. Zvedla se, začala kolem mě lítat jako smyslů zbavená a sbírala své učení z mokré země.

„Tohle všechno!“ přiskočila ke mně a narvala mi mokré cáry papírů před obličej, ale vtom se zarazila. Překvapeně zamrkala a zasyčela: „Ty?!“

Najednou jsem ji poznal – přede mnou stál Bellouš, ta holka, kterou jsem přísahal až do smrti nenávidět.

„Já?“ zeptal jsem se. „Ty!“ namířil jsem jí ukazováček těsně před obličej a snažil se, abych zněl výhružněji a naštvaněji než ona.

„Proboha! Jacob Black, nic horšího mě potkat nemohlo!“ prohodila ironicky a hodně nahlas. S tím se odporoučela kamsi do pryč. To zrovna, Bellouš! Nic horšího mě potkat nemohlo! Pomyslel jsem si a nasupeně si to štrádoval do té zpropadené školy.

Když už jsem byl skoro ve dveřích, najednou mě někdo odstrčil. Ucítil jsem zvláštní a nezaměnitelný smrad. Vzhlédl jsem a uviděl ho. Obrovskou pijavici, která se kolem mě prohnala. Ale to nebylo všechno – následovala ho další a další a další! A ještě jedna! Proboha pět pijavic v jedné škole?! Já myslel, že je tu jen ten doktorskej a jeho žena. To díky jemu jsem se začal měnit. Potkal jsem ho, když mě táta odvezl do nemocnice s otřesem mozku, protože jsem ve škole nedopatřením zbořil strop, a on mě ošetřoval. Ale teď jich bylo sedm, o kterých vím. Bože, a já jsem tady sám. Jasná přesila, pomoc! Dopotácel jsem se na záchod a opláchl si obličej. Zabijou mě, určitě!

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Záměna - prolog + 1. kapitola: