Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Vítejte v Mořském světě

17.01.2016 (15:00) • chloe, SusannaMartin • FanFiction parodie • komentováno 5× • zobrazeno 3456×

Vítejte v Mořském světě

Procházeli jsme hlavní branou, na níž bylo vyobrazeno několik delfínů s dlouhatánskými šedými ocasy a otevřenými tlamami. Vypadali, jako by se usmívali…

Neudržela jsem se a usmála se na ně také…

Stále jsem nemohla uvěřit, že tyto překrásné tvory uvidím naživo. Táta pro mě tohle nádherné akvárium pronajal na celý den a my ho tak máme celé jen a jen pro sebe.

S batůžkem na zádech a v letních šatičkách se žlutými květy jsem svou barevnou teniskou učinila ten poslední krok, který mi zbýval, abych se ocitla za turniketem. 

Tak, a jsem oficiálně tady, zaradovala jsem se a pohlédla na svého otce.

Shlížel ke mně s láskou v očích a celou tu dobu mi četl myšlenky. Musel tedy vědět, jak moc jsem za to všechno vděčná.

„Kam se vydáme, šéfová?“ otázal se.

Vlastně ani nevím, kam se vydat dříve...

„Co takhle najít Nema?“ navrhla jsem nakonec, protože tu rybičku jsem v tom filmu viděla snad milionkrát a pokaždé se mi to moc líbilo. 

„Jako toho kapitána Nema?“ zbystřil strejda Emmett a nasadil si omluvný výraz. Dal si také ruce na kolena a sklonil se ke mně. „Nerad ti to říkám, zlato, ale je to jen postava z knížky a tady ho určitě nemají ani na obrázku.“

„Ehm, ehm. Ty, Emme?“ odkašlal si taťka důležitě, zatímco já jsem na strýčka pouze nechápavě koulela očima. 

Neměla jsem ani to nejmenší tušení, kdo je ten kapitán Nemo, o kterém mluví, ale to, že si vůbec nerozumíme, bylo zcela zjevné.

„Co?“ nechápal dotyčný.

„To je taková pohádka, víš?“ zasvěcoval ho táta. „Hledá se Nemo. Je to klaun...“

„Tos mohla taky říct hned, že chceš do cirkusu,“ obořil se na mě, aniž by nechat taťku domluvit.

„Klaun očkatý, ty pitomče,“ okřikl ho už vyloženě naštvaně táta.

„Jak jako očkatý?“ dožadoval se více informací.

„Je to ryba. Je oranžová, ale má bílé proužky,“ objasnila jsem mu konečně.

„Aha, tak to pak jo,“ zarděl se a raději vykročil rázným krokem vpřed.

S tátou jsme se na sebe usmáli a následovali ho.

Emmett si to rychlým krokem štrádoval směrem k obrovskému akváriu plnému nejrůznějších druhů ryb a něco si u toho nesrozumitelně mumlal.

Zřejmě si stěžoval na mou neznalost dle jeho názoru slavného kapitána Nema…

Snažila jsem se mu poskytnout prostor a nevnímat ho, jenomže to se změnilo v okamžiku, kdy náhle narazil do skleněné stěny a ta se s obrovským rámusem celá rozbila na tisíce drobných úlomků.

S tátou jsme na to několik sekund udiveně hleděli s pusou dokořán, protože nám přišlo naprosto šokující, že upír s dokonalými smysly si dokáže splést otevřený prostor se skleněnou tabulí.

„To se vážně může stát jen tobě,“ prohodil táta a následně se mu začal smát.

Zprvu jsem se cítila poněkud rozpačitě, ale nakonec jsem se rozesmála taky, což bylo právě ve chvíli, kdy se strejda Emmett zvedal z podlahy a nevybíravě u toho nadával.

„Já za to nemůžu,“ hájil se strejda. „To ta stěna mě uhodila!“

Nejspíš si myslel, že tím u nás dosáhne určitého pochopení, ale naopak se tím jenom ztrapnil a vyvolal tak u nás jen další salvu smíchu.

Naše reakce ho popudila natolik, že vzteky dupnul, až se celé akvárium otřáslo v základech.

„Tak, to už by snad stačilo, ne?“ mírnil ho táta. „Nemusíš to tu celé zbourat jenom proto, že jsi neschopný dávat pozor.“

Emmett se zatvářil kajícně, a když jsme se konečně všichni jakž takž uklidnili, vydali jsme se dál.

***

Zastavili jsme se u dalšího obrovského akvária se zářivě modrou vodou, v níž plavali droboučcí mořští koníci.

„To jsou ale pišišvoři,“ rozplývala jsem se nad jejich malým vzrůstem a pokroucenými ocásky.

„To poběží Velkou Pardubickou, že potřebují tolik prostoru?“ nechápal strejda a měl tak trochu pravdu.

To akvárium bylo opravdu zbytečně veliké na šest malých stvořeníček s koňskými hlavami, z nichž největší měl asi tak dvanáct centimetrů...

Přiblížila jsem svou tvář ke skleněné stěně akvária a zamyslela se…

„Tati, myslíš, že to vědí?“ zachmuřila jsem se s očima hledícíma skrze modrou vodní hladinu.

„Co jako?“ nechápal.

„No to, že nejsou v oceánu, ale pouze v akváriu,“ upřesnila jsem svůj předchozí dotaz.

„Nejspíš ne,“ zamyslel se. „Pokud vím, tak mají paměť asi tak tři vteřiny, takže než přeplavou celé tohle akvárium tam a zpátky, tak si to vůbec nepamatují, že už tudy jednou pluli. Nebo že jsou vůbec ryby.“

„Trochu jako když Alice nakupuje sezónní oblečení,“ konstatovala jsem. „A odkud toho víš tolik o rybách?“

„Myslím, že jsem to jednou viděl na Discovery. Nevnímal jsem to, ale i tak mi to v té hlavě nějak uvízlo. Děsně otravný, ale občas se to hodí.“

„Myslíš, když se chceš naparovat před malou holčičkou, které ještě nejsou ani dva roky?“ neodpustil si Emmett.

„Tak schválně, kolik toho víš o rybách ty?“ obořil a se na něj táta dotčeně.

„Víš třeba, kolika let se dožívají želvy?“ zeptala jsem se ho, protože jsme kolem nich právě procházeli.

„No,“ zaváhal strejda, ale pak to zjevně vyřešil. „Tolika jako my ne.“

„Myslíš tu ležatou osmičku?“ vyzvídala jsem zaujatě.

„Ano, miláčku,“ přikývl a zřejmě tak považoval naši malou debatu za ukončenou.

Vykročil směrem k dlouhé tunelovité chodbě, na níž plavali šediví žraloci s velkými křivými zuby, ze kterých mi běhal mráz po zádech, což bylo s podivem, když vezmete v úvahu, že žiji v rodině plné upírů.

Žraloci jako by vycítili přítomnost i jiného predátora, než jsou oni sami, se vzdálili od skleněných stěn, co nejdále to bylo možné.

Co se mi ale líbilo nejvíce, byly černobílé kosatky, které vyskakovaly vysoko nad vodní hladinu a prováděly i jiné úžasné kousky na povel svých cvičitelů.

Představení cvičených lachtanů, kteří si navzájem přehazovali červený míček, a barevní papoušci, kteří jezdili na koloběžkách, také stáli za to.

Byla jsem zkrátka plná dojmů a těšila se na návrat domů, abych o tom mohla všem vyprávět. No, hlavně teda Jacobovi…

V samotném závěru prohlídky jsme dostali také možnost zaplavat si s delfíny, ale do toho jsme se rozhodli nejít, protože jejich reakce na nás by jistě nebyla příjemná a já nestála o to, aby se nějaký delfín přizabil o Emmettovy břišní svaly.

Spokojili jsme se tedy se skluzavkami a tobogány v přilehlém areálu.

Jediná chyba tohohle výletu byla v tom, že mi táta odmítl koupit kosatku v domečku se suvenýry.

***

Když jsme se vrátili domů, byli jsme ještě stále mokří z toho našeho společného cachtání. Byla jsem tak vyblbnutá a unavená, že už jsem se viděla tak akorát někde v posteli, kde bych prospala celičký zbytek dne i noci.

„Kde jste to byli?“ otázal se nás strejda Jasper ihned po příchodu a začal si nás podivně očuchávat.

Nejspíš vycítil ten všudypřítomný chlor…

„Hádej,“ vyzvala jsem ho.

„Hm,“ zamručel a začenichal. „Cítím vodu. Slanou, ale i sladkou a taky… Ryby? Že vy jste byli v tom novém akváriu?“ obvinil nás.

„Teda, ty máš ale nos,“ zhodnotila jsem jeho počínání nadšeně.

„Vždyť víte, že miluju sushi. Proč jste mi neřekli ať jdu taky? Šel bych s vámi,“ lamentoval.

„A to je přesně ten důvod, proč jsme tě s sebou vzít nechtěli,“ odpověděl mu táta. „Když jde o sushi, neovládáš se.“

„No, ono ani v ostatních případech to není žádná sláva…“ utrousil si Emmett pod nos.

„Vrrr!“ zavrčel na něj můj druhý strýček na oplátku, zatímco sem přiběhly teta Alice s tetou Rosalie a snažily se uklidnit celou tuhle situaci.

Spolu s tetami se tu objevila také moje maminka. Padla jsem jí do náruče a objala ji. Sice jsem se těšila, až jí budu moci všechno vyprávět, ale nakonec jsem se na to už ani nezmohla.

Mamka vždycky poznala, kdy jsem už unavená, a tak se ani na nic nevyptávala a odnesla mě do mého pokojíčku v domečku v lese.

Když mě přikrývala světle růžovou peřinou a dávala mi pusu na čelo, téměř jsem ji už ani nevnímala.

„Dobrou, Renesmé,“ špitla, ale to už jsem jí neodpověděla.

***

Následující ráno mě celá má rodina probudila klasickým narozeninovým popěvkem. Skopala jsem ze sebe peřinu a posadila se, abych mohla sfouknout svíčky na narozeninovém dortu.

Už už jsem se chystala poděkovat za překvapení a říct jim, jak moc jsou všichni úžasní a milí a jak je mám ráda, když vtom mi strejda Emmett začal zavazovat černou pásku přes oči.

„Co se to děje?“ nechápala jsem.

„Jen další překvapení,“ oznámil mi.

„Tak, to jsem sám zvědav, cos zase vymyslel,“ ušklíbl se táta, kterému zřejmě ještě teď ležel v žaludku tučný účet za rozbitou skleněnou stěnu v akváriu, kterou musel zaplatit.

Mně ale nejvíce vadilo to, že mě tak brzy vykopali z postele a donutili mě vstát do chladného rána. Mamka mě ale jako vždy zachránila a přehodila přese mě deku, zatímco mě strejda Emmett nesl kamsi ven.

***

Po doražení na místo určení mě postavili na zem a já se ještě více schoulila a zabalila do deky. Slyšela jsem a cítila, jak se kolem mě všichni napjali. To bylo nezvyklé, ale to, že vzápětí začali jeden přes druhého křičet na strejdu Emmetta, že se asi úplně zbláznil, to už zase tak moc neobvyklé nebylo.

Nevydržela jsem to čekání a sama si z očí stáhla onu černou pásku, jež mi bránila ve výhledu.

To, co jsem ale spatřila, bylo neuvěřitelné a dočista mi to vyrazilo dech, takže jsem v první chvíli nebyla vůbec schopná slova.

Nacházeli jsme se vzadu za domem, kde se prakticky přes noc objevil bazén standardní velikosti a v něm plavala, nebo se o to alespoň pokoušela, mohutná černobílá kosatka dravá. Zrovna taková, jakou jsme včera viděli v tom akváriu.

„Strejdo, ty ses musel doopravdy zbláznit,“ souhlasila jsem se zbytkem své rodiny.

Tahle krásná zvířata mi sice učarovala na první pohled, ale nechat ji takhle se trápit v tak malém bazéně u nás za domem, to fakt přehnal…

„Vážně, princezničko?“ zalapal po dechu pohoršeně a když viděl, že to myslím smrtelně vážně, naštval se. „To bylo pořád celou cestu: Já chci kosatku! Já chci kosatku! Tati, proč jsi mi nekoupil tu kosatku?“ napodoboval můj dětský hlásek, což působilo velice groteskně. „A strejda Emmettek poslušně šel a sehnal ti kosatku, jak sis ostatně taky přála. Tak na co si tady teď sakra stěžuješ?“

„Tys nepochopil, že jsem myslela plyšovou?“ otázala jsem se nevěřícně.

„S plyšovou je nuda, tahle je lepší,“ pokoušel se mi namluvit, jen abychom si nevšimli, jak moc to ve skutečnosti zvoral, ale na to už bylo pozdě.

„Já ti nevím, strejdo,“ nesouhlasila jsem s ním a sledovala, jak se ta chudinka mačká v našem bazénu. „Aby na tebe nepřišli ochránci přírody. Tohle pro ni přeci nemůže být zdravé…“

„Mám to teda chápat tak, jako že tu rybu nechceš?“ pokračoval dotčeně.

„Je to savec a ne ryba,“ neodpustil si táta a máma vedle něj jenom souhlasně přikyvovala.

„To je fuk! Sushi jako sushi!“

„Teda, strejdo!“ vyjekla jsem zděšeně. „Snad si nemyslíš, že ji budeme jíst…“

„Když ji nechceš, tak co s ní jiného?“ neviděl jiné řešení.

„Co zavolat do toho akvária, aby si ji odvezli?“ navrhovala máma, ale teta Alice jí odporovala, protože by jí údajně řekli, že tam pro ni nemají volné místo.

„Kdes ji vůbec vzal?“ nechápala Alice.

„Na Ebay. Byla to celkem výhodná koupě,“ vysvětlil jí.

„Teda, na tom internetu dneska seženeš fakt všechno…“

„Si piš.“

„Když nebude k snídani, tak co teda s ní?“ přihlásil se o slovo strejda Jasper, který by ji beztak nejraději zbaštil.

Všichni jsme se na sebe bezradně podívali a pokoušeli se v duchu přijít na nějaké to řešení našeho delikátního problému, ale na nic jsme nepřišli.

„Vy jste ale fakticky blbí jak sáňky v létě,“ prohlásila tetička Rose a vykročila směrem k bazénu, kde popadla kosatku za ocas a začala ji tahat ven z vodní nádrže.

„Co to proboha vyvádíš, vždyť si odře břicho,“ nadávala jí máma a honem běžela několikatunovou kosatku podepřít. Musel jí s tím ale pomoci i táta, protože jinak by ji dotyčná v mžiku zalehla.

„A my že jsme prej blbí,“ stěžoval si při tom. „Kam ji chceš jako odtáhnout? Do lesa?“

„Spíš do La Push,“ odsekla a vykročila kupředu, čímž za sebou táhla nejen kosatku, ale také mamku s taťkou.

„Jasně, to je nápad!“ zajásal Emmett. „Nakrmíme s ní vlky!“

„Cože?“ zhrozila jsem se.

„To už jsme ji rovnou mohli sníst my,“ posteskl si Jasper.

„A pak že blondýnky jsou tupé,“ zaúpěla teta a vzápětí pokračovala. „Nikdo ji jíst nebude, vy hlupáci. V La Push je přeci moře. Stačí, když ji tam dostaneme a vsadím se, že pak už si nějak poradí sama,“ vysvětlila nám konečně svůj plán a rázem si získala veškeré moje sympatie.

„Takže akce zachraňte Willyho…“ povzdechl si Emmett a pohlédl mým směrem. Zřejmě chtěl, abych o svém dárku rozhodla já sama.

Aniž bych bývala tušila, o čem to vlastně mluví, jsem krátce ale rázně přikývla.

Nyní, když to ode mě měli posvěcené, se všichni zapojili do toho, aby kosatku co možná nejrychleji dostali nazpět do moře a odtamtud až do oceánu. Tedy, alespoň v to doufám.

***

Vypustili jsme Billyho v La Push přesně tak, jak jsme chtěli. Na kosatce bylo znát, že se z nově nabyté svobody doopravdy těší, a když jsem ji zahlédla naposledy se ponořit, připadalo mi, jako by mi mávala na rozloučenou zadní ploutví.

„Díky, teto Rose. Zachránila jsi jí život…“

„To spíš Emmettovi,“ nesouhlasila se mnou, ale i přesto mi neušlo její samolibé pousmání. Dneska se ale doopravdy vytáhla, takže si trochu té samolibosti zaslouží.

Děkujeme za veškeré doopravy a komentáře, které se nám rozhodnote zanechat. Snad jsme vám zpříjemnily den...

chloe and SusannaMartin

Autor: chloe (Shrnutí povídek), SusannaMartin, v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Vítejte v Mořském světě: