Moje první parodie. Napadlo mě to dneska, když jsem byla venku s kamarádkou... Odehrává se to v Novém měsíci, když Edwarda společně s Bellou odvedli do hlavní síně Volturiových. No a stane se ta nejméně očekávaná věc, která se nesluší ani na upíra. Samozřejmě by to nikdo nepoznal, kdyby poblíž náhodou nebyl čteč myšlenek...
22.01.2011 (20:00) • Spyro • FanFiction parodie • komentováno 2× • zobrazeno 5222×
„Jane, drahoušku, ty ses vrátila!" zvolal s neskrývanou radostí. Jeho hlas byl tichý jako vzdychání.
Postoupil dopředu a ten pohyb byl takplynulý a neskutečně půvabný, že jsem zírala s pusou otevřenou dokořán. Ani Alice, která při chůzi vypadala, jako když tančí, se s ním nemohla rovnat.
Byla jsem ještě udivenější, když připlul blíž a já jsem mu viděla do obličeje. Nebyl jako ty nepřirozeně atraktivní obličeje, které ho obklopovaly (protože k nám nepřistoupil sám; shlukla se kolem něj celá skupina, někteří ho následovali a někteří šli před ním s ostražitými způsoby tělesných stráží). Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mi jeho obličej připadá krásný, nebo ne. Řekla bych, že jeho rysy byly byly dokonalé. Ale od upírů vedle sebe se lišil tak, jako se oni lišili ode mě. Jeho kůže byla průsvitně bílá jako slupka cibule a vypadala stejně křehce - ostře kontrastovala s dlouhými černými vlasy, které rámovaly jeho obličej. Pocítila jsem podivné, děsivé nutkání dotknout se jeho tváře, abych viděla, jestli je měkčí než Edwardova, nebo Alicina, nebo jestli je práškovitá jako křída. Jeho oči byly červené, stejně jako oči ostatních kolem něj. ale jejich barva byla zamlžená, mléčná; přemítala jsem, jestli to má nějáký vliv na jeho vidění.
Klouzavým pohybem došel k Jane, vzal její obličej do svých papírových rukou, políbil ji zlehka na plné rty a pak odplul o krok zpět.
„Ano, pane." Jane se usmála; rázem vypadala jako andělské dítě. „Přivedla jsem ho zpátky živého, jak jste si přál."
A v tu chvíli jeho obličej zkřivila rychlá grimasa. Vrhla jsem pohled na Jane, která to musela také zaregistrovat, ovšem nedala to na sobě znát.
Zato Edward city nešetřil. Uslyšela jsem vedle sebe zajíknutí. Otočila jsem pohled na Edwarda, právě on se zajíkal. Vyděšeně jsem ho pozorovala. Nechápala jsem, co se děje. Bála jsem se.
„Edwarde, lásko!" vykřikla jsem zděšeně, když se Edwardovi oči pevně sevřely v dalším zajíknutí.
A pak Edward vybuchlu v zuřivém záchvatu smíchu. Nemohl se ani nadechnout jak se smál. Brada mi poklesla a sledovala jsem ho, jak se kácí smíchy k zemi.
„Arouši, ty... prase!" zajíknul se Edward a smíchy začal bušit pěstmi do země. Stála jsem tam jako přikovaná, ostatně zbytek Gardy taky, jen Aro se tvářil nesmírně žalostně.
„On si uprdnul!" vykuckal Edward a zajíkl se v dalším záchvatu smichu. Další výbuch smíchu následoval ode mě. Co byste čekali? Řadový upír a on si uprdne, když mu jeho zlatíčko říká, jak krásně odvedlo úkol a čeká na pochvalu.
Řehtala jsem se jako malá. Další kdo se přidal byli Alice a Felix. Felix se sehnul se v pase a chechtal se. Alice se smála víc než on. Slzy mi tekly smíchy, jak se k nám postupně přidávali další členové gardy. Nechápala jsem, jak si můžou dovolit smát se a bylo mi jasné, že je po nás, po všech. Všichni tady umřeme!
Ale to mi v dalším návalu smíchu bylo úplně, ale úplně jedno. Jediný, kdo se kromě Ara nesmál byla Jane, která přišla o pochvalu.
„To není k smíchu!" vypískla zuřivě, což vyvolalo další vlnu smíchu. To byla ta nejhloupější věta, jakou mohla prohlásit. Vyčerpaně jsem se posadila a snažila se chytit dech.
„Aro, když tě pozveme na Vánoce, budeš čmuchat a hledat dárečky! A my budeme čmuchat tebe!" nevydržel to Edward a znovu jsme se skáceli k zemi. To už Aro opravdu zuřil. A nejenom to, po Edwardově větě se k zemi v záchvatu smíchu skácela i Jane.
„Pane, já... já se nesměji vám," snažila se to zamluvit Jane. Ale povznesla tím atmosféru do úplného vyvrcholení. Všichni jsme znovu padli smíchy. I Aro. Jakmile uslyšel Janina slova, skácel se k zemi společně s námi.
Po pár minutách jsem se začali jeden po druhém uklidňovat. Styděla jsem se za svoje chování, ale Edward se stále pochechtával.
Je s námi konec, bědovala jsem v duchu a nechápala jsem, jak se Edward může pořád pochechtávat.
„Jděte pryč, zmizte mi z očí!" rozkřiknul se Aro, jehož nejspíš dopálilo, že se nechal tak snadno pokořit. Edward mě s dalším smíchem vynesl rychle ze síně a rozběhl se s Alicí po boku rovnou na letiště.
Ještě dlouho poté, co jsme nastoupili do letadla jsem se chudáku Arovi smáli. Kdo ví, třeba (snad) se nám příště bude obloukem vyhýbat.
Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie
Diskuse pro článek V nevhodnou chvíli...:
Hahahahahahhhahahahhahahahahhahahahahahahaha... skvely
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!