Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je haluz!!! 7. kapitola

23.05.2014 (15:15) • chloe • FanFiction parodie • komentováno 4× • zobrazeno 2515×

7. kapitola

Jasper

Poté, co jsem se odpojil od Alice a velice šikovně vmanévroval Rosalie do náruče Nikkiina manžela, jsem se potloukal všude možně. Ani uvnitř. Ani vně. Nebylo místo, které bych neprozkoumal. Dokonce jsem obětoval pár zářivých úsměvů do hledáčku jednoho z fotografů. Měl z toho druhé vánoce a mně to, světe div se, dělalo docela dobře…

Bylo příjemné sledovat davy lidí, kteřé propukly v hlasitý jásot pokaždé, když jsem ze dveří vystrčil byť jen prst.

Budova, kde se událost konala, byla ohromná a plná luxusního vybavení. A ten catering? To byla neskutečná lahoda pro můj živý žaludek. Vlastně si nevzpomínám, kdy jsem se naposledy takhle přecpal, ale měl bych si dávat pozor, abych nedopadl jako Emmett...

Všude se to hemžilo organizátory, kteří mezi sebou neustále hovořili do malých černých mikrofonů, které měli připojené k ústům.

„Taky se tak moc těšíš?“ ozval se ženský hlas za mými zády.

Otočil jsem se a téměř okamžitě poznal, že se jedná o Viktorii. Místo zářivě rudých vlasů však byla blond a její typicky lstivý výraz nebyl na svém místě. Nahrazoval ho totiž zářivý a milý úsměv, ze kterého sálalo hřejivé teplo. Měla na sobě světle zelené šaty s různě zamotanými konci, což na její postavě vypadalo docela zajímavě…

„Jo,“ přinutil jsem se říci.

„Och, ale jsem taky dost nervózní, abych řekla pravdu. Během těch pár let, co jsem ve Stmívání nehrála, jsem si na tenhle povyk dost odvykla,“ přiznala.

„Myslím, že není těžké se do toho znovu dostat.“

„Hm. To asi ne,“ potvrdila. „Ale stejně je to dost zvláštní. Jé, hele. Támhle je Peter s Jennie. Jdu je pozdravit. Přidáš se?“ nabídla mi.

Nevěděl jsem, o kom mluví, a tak jsem raději zdvořile odmítl s tím, že možná později.

Když jsem se za ní díval, jak odchází, všimnul jsem si, že míří k tmavovlasému muži, který jako by z oka vypadl našemu Carlisleovi. Po jeho boku byla drobná blondýnka přibližně stejného věku, co s úsměvy rozhodně nešetřila. To bude nejspíš jeho žena. Vzpomínám si, že jsem o ní někde četl…

Kde bychom bez toho internetu byli? Teda, já bych si samozřejmě poradil. Pamatuji si doby, kdy nebyly ani mobilní telefony, či jakékoliv elektrické přístroje, alespoň ne v podobě, jakou mají dnes, a… No, teď jsem chtěl říct, že jsem to přežil i bez toho, ale pravda je taková, že nepřežil. Jsem mrtvý.

No, to se mi opravdu moc nepovedlo…

Stál jsem tam a kroutil nad sebou hlavou, když do mě znenadání někdo vrazil.

„Hej!“ ohradil jsem se, protože jsem očekával, že se mi dotyčný alespoň omluví.

Při bližším prozkoumání jsem zjistil, že jde o nějakou dívku oděnou v černém. Omluvy jsem se sice nedočkal, ale to nebylo důležité. Zachytil jsem totiž část z její tváře. Byla to Bella. Hodně rozmazaná Bella. To zřejmě od toho, jak brečela…

„Bello!“ zavolal jsem na ni, ale jako by mě snad ani vůbec neslyšela. Běžela totiž dál.

Jak jsem ji tak pozoroval, jak se proplétá davem v těch vysokých podpatcích, došlo mi, že tohle přece není Bella. Její vlasy neměly tu správnou délku a barvu, ale hlavně. Být Bella opět člověkem, neudělala by na takových podpatcích ani dva kroky bez toho, aby se rozsekala. Natožpak, aby odsud zdrhala jak gazela.

Z přemýšlení mě opět vytrhlo vědomí, že do mě zase někdo vrazil.

„Hele!“ Už jsem toho začínal mít vážně dost!

„Promiňte,“ omluvil se Edward a zamířil směrem, kterým utekla Kristen. Doufám, že si to jméno pamatuji dobře, ale moc bych na to nesázel.

„Edwarde, to jsem já, Jasper, a tamtím směrem bych opravdu nechodil,“ upozornil jsem ho.

„Aha. Ahoj a cože? Proč bys tudy nechodil?“ nechápal.

„No, právě tam běžela Kris... No, prostě ta holka, co hraje Bellu.“

„Jo. Já vím,“ potvrdil mi.

„Počkej, tomu nerozumím. Myslel jsem, žes říkal…“

„Vím, co jsem říkal,“ přerušil mě netrpělivě. „Ale nemohl jsem si pomoct. Musel jsem s ní mluvit.“

„No ale… To tys ji rozbrečel?“ dovtípil jsem se.

„Sakra jo. Jsem hlupák. Já vím…“ lamentoval.

„Ne, nejsi hlupák. Vždyť, co je nám po ní? Ona není Bella, Edwarde.“

„To vím, ale přece to takhle nemůžu nechat…“ plácal dál.

„Hele a co se taky trochu zabývat tím, že za dvě hodiny začíná přímý přenos a my budeme muset vykládat historky z natáčení, či já nevím co po nás budou chtít, aniž bychom něco věděli?“

„Jaspere, tohle je to poslední, co mě zajímá. Chci jen najít Bellu.“

„Kristen,“ opravil jsem ho.

Na chvíli se zatvářil zmateně, ale nakonec přikývl a zdálo se, že i zklidnil.

„Jacksone, Roberte, jak se máte?“ zeptala se malá dívenka s velkými kukadly, která se k nám nečekaně připletla.

„No, to si snad...“ ulevil jsem si.

„Tak, tohle už je na mě moc,“ zalapal po dechu Edward, krátce si v dlaních promnul obličej a dlouhými kroky odcházel pryč. Byl přitom bledý jako stěna.

„Co se mu stalo?“ nechápala dívenka, jejíž jméno jsem neznal, ale naprosto přesně jsem věděl, koho hrála.

Renesmé.

***

Alice

Po důkladném prozkoumání místa, kde se bude celá akce odehrávat, jsem si našla skvělé a strategické místo. Nacházelo se u vchodu do budovy, hned za prosklenou stěnou, skrz kterou ovšem nebylo zvenčí nic vidět.

Postupně přijížděly další a další limuzíny a já si prostě neodpustila několik ironických poznámek.

„No to ne! Tohle, že je ve skutečnosti Heidi? Vždyť není ani z poloviny tak hezká!"

Nebo třeba…

„Páni! Tak Aro taky občas vypadá jako normální chlap?“

Nebo…

„Caius by měl přibrat, nebo se pod ním ty jeho kuřecí nohy zlomí. V nadkolenkách na trůně to vidět nebylo, ale v tom, co měl na sobě nyní, ano. No to ne! Jessico, co sis to vzala za otřesné šaty?“

A tak podobně…

„Charlie vypadá bez toho knírku mnohem mladší. Kdyby se Sue nelíbil takový, jaký je. Nejspíš bych ho donutila oholit si ho. I když nevím, co by na to pravý Charlie řekl. Na tom svém chomáči chlupů si docela dost zakládá. I když podle mě je to jako mít pod nosem rejžák…“

Teprve, když jsem sama nebyla účastníkem promenády na červeném koberci před budovou, jsem si mohla povšimnout, jak měl náš příjezd původně vypadat.

Limuzína vždy zajela k okraji. Bodyguart otevřel dveře a všichni vystoupili. Mezitím někdo ohlašoval jejich jména do mikrofonu a dav zajásal, když dotyčný nasadil úsměv a zamával. Při procházení uličkou se mnozí z nich zastavovali, dotýkali se rukou fanoušků, či zapózovali pro jejich mobilní telefony. Někteří dokonce stihli rozdat pár autogramů, než zamířili na druhou stanu, kde na ně už čekali novináři se speciálními fotoaparáty a přídavnými blesky.

To jasné světlo mě oslepovalo, ale nedokázala jsem od té podívané odtrhnout zrak. V hloubi své duše jsem nyní ucítila zvláštní pocit. Jako bych neměla čisté svědomí…

Ano. Byl to stud.

Styděla jsem se, protože ani předtím, než se mi všichni rozutekli, jsem rozhodně neměla v plánu zastavovat se a předvádět se. Zřejmě je to o zvyku, protože nikomu jinému to problémy nedělalo.

Chudáci. Určitě toužili po tom, abychom na ně alespoň zamávali, ale my nic, pomyslela jsem si sklesle a rozhodla se s tím něco udělat.

Rozdávat podpisy a nechat tak po světě běhat další plagiáty jsem si netroufla, ale nechat fanoušky, aby se mě dotkli, či se s nimi vyfotit. To jsem přeci udělat mohla…

***

„A nyní. Jako speciální host přijíždí...“

Zaslechla jsem, když jsem se asi po půl hodině přesunula k profesionálním fotografům z tisku.

Ignorovala jsem dotěrné otázky redaktorů a jen se usmívala do jejich objektivů. Jen škoda, že až se na ty fotky podívají, nebudou vědět, že na té fotce není žádná herečka, ale postava, kterou doopravdy tolik zbožňují…

„Ano, dámy a pánové. Na tento slavnostní večer dorazila i známá zpěvačka Avril Lavigne…“ pokračoval hlas v mikrofonu.

No, to jsem teda zvědavá, koho zase hrála tahle ta Avril…

„No to snad ne!“

Dívka, která právě vystoupila a s úsměvem mávala ječícímu davu fanoušků, byla ta upírka z mýtiny.

Sotva mě spatřila, zablesklo se jí v očích a namířila si to přímo ke mně.

„Na slovíčko, mladá dámo,“ řekla, uchopila mě za paži a se zářivým úsměvem ve tváři odtáhla pryč…

***

Teprve, když mě odtáhla na dívčí záchody, mou ruku pustila.

Bolestivě jsem sykla a třela si zarudlé místo, kde ještě před chvílí ulpívala její ruka.

„Určitě budu mít modřinu,“ zasakrovala jsem, ale ona nevypadala, že by tomu věnovala sebemenší pozornost.

„Takže, teď si něco ujasníme,“ začala. „Vy sem nepatříte.“

„Fajn postřeh,“ ušklíbla jsem se.

„Předpokládám, že jste tu všichni. Ty, ten zjizvenej, barbína, svalovec i ten, co zjevně nemá na hřeben…“

„Hele,“ ohradila jsem se. Ani trochu se mi nelíbilo, jak mluví o mé rodině…

„Hoď se do klidu a raději mi odpověz! Jste tu všichni?“

„Ano,“ řekla jsem rozmrzele. Co mě má co komandovat?

„Kde jsou?“ zeptala se.

„Někde tady kolem.“

„Fajn. Musíš je okamžitě všechny najít a přivézt sem.“

„A proč bych to jako měla dělat?“ nechápala jsem.

„Protože vás chci poslat zpátky domů,“ řekla, jako by mi to snad mělo být úplně jasné.

„Počkej, ty nás nechceš zabít, nebo tak?“ nechápala jsem.

„Co? Ne, jak tě něco takového napadlo?“ zhrozila se.

„No, já nevím, ale ty naše setkání neprobíhají právě v klidu. Nejdřív na nás pošleš ty své kamarádíčky a…“

„Já na vás nikoho nepoštvala. To oni mě pronásledovali a zřejmě si taky mysleli, že patřím k vám.“

„A cos jim udělala?“ zajímalo mě.

„Já nic,“ hájila se a zněla docela upřímně. „Zřejmě mě pronásledovali, protože viděli, co umím. Byla chyba je zavést k vám, ale byla to jediná možnost, jak je setřást.“

„No to ti tedy pěkně děkujeme,“ odsekla jsem.

„Prostě sem všechny přiveď a já zařídím, abyste se dostali domů.“

„Jak? Jak to jako zařídíš?“ nechápala jsem.

„To už nech na mně,“ řekla tajemně.

„No, dobře, ale…“

„Nemáme čas na žádné ale,“ odbyla mě.

„Fajn!“ odsekla jsem a vyšla z toalet.

Tak to jsem teda zvědavá, co tady kde všichni vyvádějí a proč to musím být vždycky já, kdo je má nahánět?

Jako haló! Já už do budoucnosti nevidím!

Kde jen mám začít...

Moc děkuji za vaše komentáře a jelikož jsem si všimla, že pro mě opět někdo hlasoval, tak i tentokrát bych kapitolku ráda věnovala. Takže tohle je pro tebe JessicaWhitlock.

Doufám, že se vám všem kapitolka i tentokrát líbila a že mě odměníte komentářem. :-D

PS: Abych vysvětlila tu Avril. Čistě teoreticky to mohl být úplně kdokoliv slavný, takže pokud nejste zrovna její fanoušci, nevadí. Mně šlo hlavně o to, že námět na tuhle povídku vzešel jako kombinace jedné epizody Supernatural a klipu od Avril Lavigne k filmu Alenka v říši divů, takže asi tak...

SussanaMartin: Myslím, že už jsem říkala, že jsem zpočátku zvažovala, že v této povídce bude děj probíhat paraelně. No a pak by sem to, co navrhuješ, dokonale sedělo. Nakonec jsem to tak ale neudělala, protože mi to přišlo netaktní... A tak, jak to navrhuješ ty, se mi do Tak to je mazec opravdu nehodí. Přemýšlela jsem nad tím a děj by nebyl až takový problém, ale komplikované je, jak k tomu dospět. Jak se to vůbec přihodí a tak. No, ještě nad tím popřemýšlím, ale nic neslibuji. Když tak mi na tohle téma piš spíš do shrnutí...

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je haluz!!! 7. kapitola: