Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Tak to je haluz!!! 2. kapitola

01.03.2014 (19:15) • chloe • FanFiction parodie • komentováno 7× • zobrazeno 2570×

2. kapitola

Alice

Probrala jsem se a jen matně si uvědomovala, co se před chvílí vlastně stalo. Nebo se to nestalo? Jak dlouho už tu takhle ležím?

Celé mé tělo spočívalo na studených bílých kachličkách v koupelně. Namáhavě jsem se zvedala z podlahy a znovu v zrcadle spatřila ten odraz.

„To né. Tak on to nebyl sen?“ zaúpěla jsem, ale vzápětí jsem si začala nadávat. Jasně, že to nebyl sen. Upíři nesní. Sakra! Plácla jsem se dlaní do čela.

„Au,“ vyjekla jsem vzápětí, protože jsem neodhadla sílu a vlepila si pořádný pohlavek. Tohle hodně bolelo, postěžovala jsem si a třela si ono bolavé místo, které začalo pomalu rudnout.

Musím najít ostatní…

Klopýtavou chůzí jsem vešla zpět do ložnice. Stále jsem měla před očima mžitky a můj mozek surfoval kdesi v kosmu.

Musím říct, že ta holka ze zrcadla má docela vkus…

„No tak. Alice, soustřeď se na to podstatné,“ nabádala jsem se už asi po tisící. Koutkem oka jsem zahlédla mobil ležící na nočním stolku. Dopajdala jsem se k němu a vzala ho do dlaní.

„Ten se může hodit.“ Pevně jsem ho sevřela v dlani a zaťala prsty do displeje, jako by to bylo to jediné, co mi pomůže zachovat si zdravý rozum. Rozhodla jsem se vyzkoušet, kam vedou další dveře.

Ocitla jsem se v prostorné světlé místnosti s kuchyňským koutem, sedací soupravou a kompletně vybavenou televizní stěnou, jejíž součástí byla i obstojně vybavená knihovnička. Další dveře, které se v místnosti nacházely, vedly na chodbu. Tam se nacházela spousta podobných dveří označené písmeny a čísly. Na konci chodby byl výtah a vedle něj dveře označené jako únikový východ.

No, ale já teď rozhodně nikam nejdu…

Dveře jsem za sebou zase zavřela a šla se podívat z balkonu. Přejížděla jsem očima po ulici a poznala jsem ji.

„Moment! Tohle přece znám. Tohle je Los Angeles! Proč bydlím v LA?“ Znám ho hlavně z fotek a televize, ale byla jsem si naprosto jistá, že tohle je ono.

Mojí nejlepší stopou byl ten mobil. Ještěže je ta holka natolik pečlivá, že má kontakty doplněné fotkami a nabitou baterku.

Snad to vezmou ti praví…

Rosalie

Seděla jsem na okraji vany a ovívala si dlaněmi obličej. Pořád jsem v duchu doufala, že mám jenom nějaké halucinace…

„Tak jo. Tak jo. Tak jo. Uklidni se, holka. Tohle všechno…To se dá určitě nějak rozumně vysvětlit…“

„Miláčku, nechtěla bys už vyjít z té koupelny? Udělal jsem ti novou snídani. Jsi tam už celou věčnost…“ naléhal muž, který byl údajně mým manželem.

„Do háje! Tohle nezabírá. Vyšiluju čím dál víc…“ Přestala jsem si tedy dlaněmi ovívat tvář.

„To přece zvládneš! Určitě za tohle všechno může ten vír. Ostatní jsou na tom určitě stejně blbě jako já. Musím se vzpamatovat a musím je najít. Jenže... Kde hledat? Ale co. Jsem Rosalie. Já už si nějak poradím… Teda asi…“

S nově nabytým odhodláním jsem vstala a přešla ke dveřím. S rukou na klice jsem se však zastavila, abych zhodnotila svůj více než nevhodný úbor. V tomhle se před tím chlapem rozhodně producírovat nehodlám a navíc je to špinavé od té kávy.

Rozhodla jsem se, že se přeci jen osprchuji, než vyjdu z těch proklatých dveří…

„Sakra!“ Kůže mě pořád pálí. Dlaně se mi potí a srdce v hrudi divoce tluče... Já jsem asi vážně člověk. Jenže jsem na úplně jiném místě, než kde bych měla a bývala i chtěla být. V tuhle chvíli jsem tím nemyslela Forks. Vlastně mi bylo celkem jedno, kde jsem. Nejdůležitější na celé věci bylo, že nejsem s Emmettem. A že nemám nejmenší tušení, kde se nacházejí ostatní.

Alice, Jasper a Edward. Ti jsou tu určitě také. Byli přece v tom samém víru. Viděla jsem je a taky slyšela. Ale… Co ta holka? Co je zač a kde je? Tohle všechno se mi honilo hlavou, zatímco jsem se sprchovala. Měla jsem z toho všeho hlavu nafouknutou jak balon. Ale co se dá dělat? Rychle jsem se usušila a zabalila se do saténového župánku, který jsem objevila na dveřích.

Pak jsem na sebe ještě několik minut zírala do zrcadla a nebyla s to se pohnout. Všechno na tom odrazu mě rozrušovalo. Vůbec jsem se nepoznávala. To zoufalství mi vhánělo slzy do očí. Jedna slza mi dokonce stekla dolů po tváři. Zaujatě jsem pozorovala svůj stále více uplakaný odraz.

„Tak už dost! Seber se!“

Utřela jsem si slzy do rukávu a pro jistotu si i opláchla zarudlý, nedokonale lidský obličej. Pak jsem se vrátila ke klice od dveří. Následovaly dva hlasité nádechy a vyšla jsem z nich do té ložnice.

Naštěstí v ní nikdo nebyl. Vrhla jsem se na dveře, ve kterých, jak už jsem zjistila, se ukrývala skříň velká jako šatna a vstoupila do ní. Pravá polovina byla plná pánských obleků a bot. Levá zřejmě patřila mně. Obratně jsem za sebou zavřela dveře a oblékla si první, co mi přišlo pod ruku. Což kromě bílého spodního prádla byly úzké světlé džíny a bílá dámská košile. Ještě jsem si nazula jedny z balerínek a vrátila se do ložnice.

Kdybych se nenacházela v prvním patře, nejspíš bych zdrhla oknem. Ale takové štěstí jsem neměla. Musela jsem se tedy vydat dolů po schodech…

„No výborně. Tady jsi. Pojď se najíst,“ pobídl mě zase ten chlápek.

Bezradně jsem přešlápla na místě a zvažovala útěk. Dveře byly tak blízko… Jenže kam půjdu?

Rozhodla jsem se prozatím zůstat. Když jsem se vydala směrem, kterým odešel, ocitla jsem se v kuchyni. Něco tu přímo úžasně voní. Co to může být?

„Posaď se,“ pokynul mi ke stolu a v tmavém obleku dál pobíhal okolo plotny.

Hm zajímavé…

Sedla jsem si ke stolu a prohlížela si džbánek s pomerančovým džusem. Byl orosený a já z toho pohledu dostala žízeň. Sklenice stála hned vedle, tak jsem se rozhodla ji využít. Naplnila jsem ji a její obsah vyklopila do sebe. Hm, dobrý. Ne tak jako krev, ale dalo se to…

„Tady máš,“ řekl muž a postavil přede mě talíř s palačinkami. Byly potřené něčím bílým. Nejspíš jogurt, hádala jsem, protože v něm byly kousky ovoce a kopeček šlehačky navrch. Alespoň jsem právě uplatnila své znalosti ze sledování pořadů o vaření. Jinak bych to asi nedokázala ani pojmenovat.

V ústech se mi začaly sbíhat sliny. Hm… To bude lahůdka. Popadla jsem vidličku a nabodla na ni jednu celou palačinku. Ukusovala jsem z ní jako nějaké hladové zvíře. Páni…

„Chutná?“ optal se s úsměvem a usadil se naproti mně.

„Je to výborný,“ pochválila jsem ho.

„Tak to jsem rád, i když v posteli by ti to asi chutnalo ještě lépe,“ zažertoval.

Ztuhla jsem, protože vzpomínka na mé ranní probuzení mi spíše připomínalo noční můru. Přešla mě chuť. Doufám, že je spokojený a taky že už se to nebude opakovat. Nikdy!

„Hm. Málem bych zapomněl. Volala ti Ashley,“ řekl a vytáhl si z kapsy mobil. Nejspíš můj a položil ho na stůl.

„Kdo je Ashley?“ vyhrkla jsem svou otázku dříve, než jsem si to stačila promyslet.

Udělal na mě obličej typu, že absolutně ničemu nerozumí, ale že stojí při mně, i když je to celé divné a směšné.

„Tohle je Ashley,“ řekl a obrátil se ke komodě za svými zády. Vzal z ní jakýsi stříbrný foto rámeček a postavil ho přede mě. Byla v něm fotka několika rozesmátých tváří.

„Co to kur…“ Vytrhla jsem mu rámeček a zírala na tu partu lidí. Byli tam všichni. Celá moje rodina. Akorát všichni vypadali... No, jinak. Ale taky lidsky. To ale nebylo to nejdivnější. Byli tam s námi i ti čoklové z rezervace a Volturiovi. Všichni jsme se navzájem objímali a smáli se. Vyvalila jsem oči a nemohla tomu uvěřit.

„Kdy… Kdy se to fotilo?“ zeptala jsem se, když jsem se zarazila na své vlastní tváři. Vypadala jsem podobně jako dnes v tom zrcadle. Jen vlasy jsem měla kratší a světlejší.

„Ukaž,“ požádal mě a vzal si rámeček z mých ochablých rukou. „Premiéra Nového měsíce. Asi,“ odpověděl zamyšleně. Nebyl si svou odpovědí příliš jistý. „A tohle je Ashley.“ Poklepal na dívku v růžovém, co vypadala trochu jako Alice.

„Co je Nový měsíc?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stačila zarazit. Povytáhl obočí a podíval se na mě. Přestože byl jeho pohled starostlivý, vypadal, že už chce volat na psychiatrii…

„Ty to nevíš?“ divil se.

„No…“ Sakra! Jak z tohohle vybruslím?

No, tak mozku, spolupracuj. Premiéra? Předtím říkal cosi o promo akci…

„Nový měsíc je film,“ uvědomila jsem si a omylem to zvolala nahlas. Jo, až takovou radost jsem měla z toho, že mi to skutečně docvaklo. Jenže, co s ním mám já společného?

„Lásko, víš jistě, že jsi opravdu v pořádku?“ ujišťoval se.

„Samozřejmě. Jsem jen… unavená.“ V duchu jsem se hrdě poplácala po rameni. Jsem fakt dobrá.

„No, jak myslíš. Musím do studia. Tak se zatím zkus trochu prospat. Vrátím se brzy. Slibuji,“ řekl a nahnul se ke mně pro polibek.

Vyplašeně jsem valila bulvy, zatímco mi strkal jazyk do pusy. Naštěstí to ale netrvalo dlouho. „Miluji tě,“ řekl se starostlivým výrazem ve tváři.

„Jo?“ začala jsem nejistě. „Já…“ Odkašlala jsem si, protože mi ta slova zadrhávala v hrdle. „Já tebe taky.“

Potěšeně se na mě usmál, natáhl se pro kufr a klíče od auta, krátce zamával a byl fuč…

„Fuj,“ ulevila jsem si konečně a začala si utírat pusu do rukávu. Ne, že by mě poslintal nebo tak něco, ale brr… Cizí chlap! Cizí jazyk! V mé puse! Hnus! Otřásala jsem se a kdybych mohla, vypláchla bych si ústa snad i desinfekcí. Byl to odporný pocit. I když… Čistě objektivně je to poměrně pohledný muž. Jen to prostě není Emmett.

„Uf!“ Alespoň že ho mám z krku. Na chvíli…

Vrhla jsem se po mobilu a začala v kontaktech hledat Ashley. Sice začínala na A, ale s mými rozklepanými prsty, to nešlo tak, jak bych si představovala. Nakonec se mi to ale povedlo.

„No tak. Zvedni to,“ prosila jsem ji, zatímco telefon na druhém konci vyzváněl.

„Haló?“ ozval se zvonivý hlásek.

„Alice?“

„Jo. Rose, jsi to ty?“ naléhala.

„Ano,“ potvrdila jsem jí.

„Díky bohu, že voláš. Už jsem se bála, že budeš stejně ztracená jako Edward s Emmettem,“ postěžovala si.

„Kde je Edward s Emmettem?“

„No, tak to právě nevím,“ zavrčela podrážděně. „Kde jsi vůbec ty?“

„Já?“

„Ne, pikaču. To jsou mi dotazy…“ lamentovala.

„No, já vlastně ani nevím. Jsem v nějakém domě a,“ zmatkovala jsem.

„Dobře, Rosalie. Hlavně nehysterči, jasný?“ naléhala.

„Ty to snad zvládáš v naprostý pohodě? Jestli jo, tak mi řekni, jak to děláš, protože mně tečou nervy.“

„Jo, no, asi jsem odolnější než ty…“ řekla rádoby ledabyle.

„Zvláštní. Spíš bych tipovala, že budeš vyšilovat nejvíc. Anebo že to s tebou rovnou sekne, ale zřejmě jsem se zpletla,“ zašeptala jsem omluvně.

„Já a omdlít? Né, to bych neudělala...“ zamumlala tichým, o několik oktáv vyšším hláskem.

„Už jsem klidná, tak mi řekni, co mám dělat,“ požádala jsem ji.

„Tak zkus to co já. Rozhlédni se po venku. Někde určitě uvidíš název ulice a číslo popisné…“ navigovala mě. 

S mobilem stále u ucha, jsem se vydala ke vchodovým dveřím.

„Sakra, je zamčeno,“ zaklela jsem, když mi nešly otevřít.

„To nevadí, Rose. Najdi klíče,“ radila mi.

Klíče, klíče, klíče… Mysli, Rose. Kdybys byla klíč, kde bys byla? Ha! No, jasně. Leží v misce na klíče hned vedle dveří. Vzala jsem je do ruky.

„Mám je,“ oznámila jsem Alice hrdě a připadala si trochu jako v Mission Impossible.

„Fajn. Tak jdi ven a pořádně se rozhlédni. Rozumíš? Je to hrozně důležité,“ naléhala.

„Jo, no anebo bych se mohla kouknout na ty dopisy, co tu leží,“ navrhla jsem.

„Anebo tak,“ řekla. Vzala jsem do rukou ony obálky a vyvalila svá čerstvě hnědá kukadla.

„Alice, já jsem v Malibu. To je hodně daleko od Forks. Co se to tu děje?“

„Vím toho asi tolik co ty. Jsem v LA. Počkám na Jaspera a pak pro tebe zajedeme. Napiš mi tu adresu do SMS zprávy. Takhle bych si to asi nezvládla zapamatovat,“ instruovala mě.

„Směšně malej mozek, že jo?“ 

„To mi povídej,“ povzdechla si a já ji úplně viděla, jak se přitom tváří a protáčí oči.

Ukončila jsem hovor a doufala, že se sem dostane dřív, než se vrátí ten chlápek. Když jsem Alice odesílala adresu uvedenou na obálce, dozvěděla jsem se i své nové jméno. Nicole Elizabeth Reed, ale nejspíš mám raději, když mi říkají Nikki.

Hm, asi jsem mohla dopadnout i hůř…

Jasper

„Hezkej barák,“ poznamenal Emmett při vystupování, zatímco jsem platil taxikáři. Fakt mastná projížďka. Kde jsou ty časy, kdy jsme jezdívali koňmo? Nebylo to tak rychlé, ale rozhodně to bývalo levnější.

„Pojď, je to byt 37D,“ pobídl jsem ho a společně bok po boku jsme vešli do luxusní vstupní haly. Bez zbytečného okukování jsme si to namířili rovnou k výtahu.

„Počkat! Kam si myslíte, že jdete, pánové?“ Zmateně jsme se na sebe podívali a otočili se. Naším směrem běžel obtloustlý, spíše starší muž v uniformě. Zřejmě je to zdejší vrátný.

„Koho mám ohlásit? Za kým jdete? Tady si nemůžete courat, jak se vám zlíbí,“ lamentoval.

„Jdeme do bytu 37D za… kamarádkou,“ doplnil jsem nejistě, protože jsem nevěděl, jak se tady Alice vlastně jmenuje. No a jak my?

„Oh. Chápu,“ znervózněl vrátný. „Já vás takhle ze zadu nepoznal. Víte, nemohli byste se mi podepsat pro mou neteř? Určitě mi nadšením utrhne obě ruce, až to uvidí.“

Co?

„Eh, no. My teď spěcháme. Snad až půjdeme zpátky?“ navrhnul jsem, aniž bych věděl, která bije. Klidně bych se mu i podepsal jenže, když neznám jméno toho, za koho mě považují, tak se autogramy těžko rozdávají. Moment! Autogramy?

„Pojď, brácho. Už je tu výtah,“ upozornil mě Emmett. Zřejmě ho mezitím zavolal. Velmi duchapřítomné… na Emmetta.

Kývl jsem na náhle nervózního vrátného a vydal se za Emmem.

„Zdálo se mi to nebo po nás chtěl autogram?“ zeptal jsem se zmateně, když se za mnou zavřely dveře výtahu. 

„Asi to tak už bude,“ odkýval mi Emmett.

„A to ti to nepřijde ani trochu divný?“

„Ne,“ řekl prostě. Zmateně jsem na něj pohlédl a bezradně přitom rozpřáhl ruce.

„Nekoukej na mě tak. Jsme v LA. Tady je to samá šílenost,“ objasnil mi svůj přístup. Musel jsem uznat, že v tomhle má pravdu.

Výtah se zastavil a my jsme z něj vystoupili. Sledoval jsem čísla bytů na dveřích, dokud jsem nenalezl to správné. S napětím jsem přiblížil dlaň ke zvonku, krátce jsme si spolu vyměnili dlouhý úzkostlivý pohled, kterým jsme si vzájemně dodávali odvahu stisknout zvonek.

Otevřely se dveře a v nich stála dívka, která se Alice velmi podobala. Ale měla jinou pleť, oči, vlasy… No, vlastně si zase tak moc podobné nebyly, ale viděl jsem jí to v očích. Byla to ona.

„Alice,“ vydechl jsem, ale nemohl jsem ze svého hlasu dostat tu stopu údivu. Taky byla překvapená. Aby taky ne. Ty černý vlasy… No, nejsem si jistej, že to byla nejšťastnější volba.

„Oh, bezva. Tak vy jste spolu? Mimochodem, Emmette. Nauč se brát mobil,“ zabručela.

„Nemám ho,“ ohradil se.

„Narazil do mě, když uháněl po ulici jen v boxerkách. Měl u sebe fakt jen peněženku,“ zastal jsem se ho.

„Jaspere,“ zašeptala Alice něžně a vrhla se mi okolo krku. Pevně se ke mně přitiskla a políbila mě. Dlouze, sladce, nádherně…

„Ale no tak,“ zaúpěl Emmett. „Nechte toho, když to neumíte. Rose? Lásko, pojď jim ukázat správné přivítání,“ zahalekal po chvíli, když jsme se od sebe s Alice stále odmítali odtrhnout.

Když Alice uslyšela o Rosalie, odtáhla se s plachým úsměvem. Rty mi příjemně brněly a srdce nabralo téměř světelnou rychlost. Už jsem zapomněl, jaký je to pocit…

„Eh, Emmette. Rose tu není,“ přiznala.

„A kde je?“ nechápal.

„V Malibu. Musíme pro ni zajet,“ odpověděla okamžitě.

„Jak to, že my jsme se sem museli dostat sami?“ ohradil jsem se.

„No, Rose to nezvládá moc dobře. Věřte mi, že tohle bude lepší. Navíc mám v garáži celkem slušný fáro.“ Věnovala nám šibalský úsměv.

„Tak teda jedem, ale hned, protože chudák Rose je tam sama,“ popoháněl nás.

„Vždyť jo. Kdyby jsme se nemuseli stavovat v obchodě a kupovat ti něco na sebe, byli bychom tu mnohem dříve.“ Chudák pes ho pěkně prohnal.

„A, kde je vůbec Edward?“ zeptal jsem se.

„Nevím. Další takovej, kterej mi nebere mobil,“ procedila skrz zaťaté zuby.

„Hele, už jsem říkal, že za to nemůžu. Chtěl mě sežrat pes. Zřejmě poznal, že nejsem jeho páníček,“ přiznal zahanbeně.

„A cos udělal?“ zajímala se.

„No, co myslíš? Zdrhnul jsem,“ přiznal neochotně a ksichtil se u toho až hrůza.

„Před psem?“ rozesmála se.

„Teď jsem člověk a Kellan má pitbula. Nechtěl bych ho mít zakousnutého v zadku,“ hájil se.

„Počkej, Kellan?“ Zarazil jsem se.

„Jo, to je mé falešné já,“ prohlásil hrdě.

„Jak jsi to zjistil?“ Teatrálně protočil oči.

„Ježiš, tak se koukněte na občanky. Ty má přece každej,“ prohlásil s naprostou samozřejmostí v hlase.

„No, jo. To je snad poprvé, co Emmett řekl něco chytrého,“ prohlásila Alice s obdivem a začala se přehrabovat v kabelce.

„No dovol?“ ohradil se Emmett ublíženě.

„Snad by ses nám neurazil,“ dobírala si ho.

Opět protočil oči a sáhl si do zadní kapsy od kalhot. Vytáhl z ní peněženku a z peněženky lesklou kartičku.

„Všichni ukažte občanky teď!“ zvolal. „Vidíte? Jsem Kellan Lutz, ale to už jsem vám říkal,“ zabrblal a vrátil si peněženku zpět do kapsy. S Alice jsme ho napodobili.

„Mé jméno je Ashley Michele Greene,“  oznámila vesele. Zřejmě se jí jméno líbilo. Také jsem prozkoumal své údaje na kartě a trochu se zaškaredil.

„Ukaž,“ řekla netrpělivě a vytrhla mi průkaz z rukou. „Jackson Rathbone. Hm, to souhlasí s tím, co mám v mobilu. Nechápu, co se ti na tom nelíbí,“ stěžovala si a očima přejížděla i ostatní údaje. „Aha, už to chápu. Nevypadáš jako někdo, kdo se narodil v Singapuru.“ Zkoumavě se na mě zahleděla.

Protočil jsem na ni oči, protože kromě barvy vlasů a očí jsem to furt já. No dobře tak taky vypadám úplně jinak, než předtím, ale rozhodně se ze mě přes noc nestal vietnamec.

„Hej, lidi. Zapomínáte na to hlavní,“ řekl Emmett netrpělivě. S Alice jsme se na něj zmateně podívali. 

„Na Rose přece.“

Tak to je opravdu to hlavní, pomyslel jsem si kriticky.

Emmett

„Alice, ty řídíš jako připosraná,“ postěžoval jsem si. Kdybych řídil já, to by bylo.

„Hele, ty se té Rose nějak nemůžeš dočkat?“ dobírala si mě.

„A divíš se?“

„No, vlastně ne,“ připustila.

„Al, šlápni na to,“ dožadoval jsem se.

„Ani náhodou,“ odsekla.

„Proč?“ nechápal jsem.

„Viděl jsi někdy dopravu v LA? Jsem člověk. Nebudu riskovat kejhák, jen abych zjistila, jak mi ve větru vlají vlasy…“ naježila se.

„No, teď je máš dost dlouhé, takže předpokládám, že vlají dost,“ dobíral si ji Jasper, protože jsme oba věděli, že se jí ty vlasy příliš nezamlouvají. Podle mě to takhle bylo lepší.

„Hm,“ ušklíbla se. „Nechte mě se soustředit vy dva,“ odsekla podrážděně. „A vůbec. Podle GPSky už tam skoro jsme.“

Měla pravdu, jenže já se prostě nemohl dočkat, až budu se svojí blonďatou princezničkou. Měli by to chápat. Já byl přece předtím na té chodbě tolerance sama…

„Nacházíte se v cíli vaší cesty,“ oznámil elektronický hlas vycházející z přístroje.

Jen co Alice zaparkovala a vyndala klíčky ze zapalování, už jsem se rozběhl k domu své milované. Nemohl jsem se dočkat, až ji sevřu v náručí. Sotva jsem doběhl ke dveřím, už na mě Jasper s Alice volali, abych prý zastavil.

„Co je? Jen už chci být se svou ženou? Chovali byste se stejně na mém místě,“ rozčiloval jsem se. Nesnáším zdržování a oni mě zrovna teď zdržují hrozně moc.

„Eh. To ti nikdo nebere, Emme, ale ten dům je na druhé straně,“ bránila se Alice. Na obou dvou bylo vidět, jak jim cukají koutky od toho, jak zadržovali přívaly smíchu. Snažil jsem se nedat na sobě to ponížení znát. Vydal jsem se tedy k domu naproti.

„To není vtipný,“ zavrčel jsem výhružně, když jsem je míjel, ale v tom okamžiku se oba začali naprosto nekompromisně řezat smíchy.

„Pitomci,“ zamrmlal jsem si, ale před dveřmi toho druhého domu jsem se pro jistotu zastavil a opět se k nim obrátil.

„Teď už jsem tu dobře?“ zahalekal jsem na celou ulici, abych se ujistil. Oba přikývli a trochu zvážněli. Ještě, že tak. Mají kliku…

Napřáhl jsem ruku, že zaklepu, a obrátil se ke dveřím. Problém byl v tom, že místo aby má pěst zaklepala do dřeva, klepla do něčeho mnohem měkčího.

„Panebože, Rose. Já se moc omlouvám.“ Sakra! Měl jsem se ujistit, že jsou ty dveře pořád zavřený.

„Nech si to,“ odbyla mě a třela si čelo.

Oou! Muselo ji to hodně bolet, protože se jí okamžitě začala tvořit obrovská boule. Slyšel jsem za sebou ty dva pitomce, jak se zase rozřechtali jako o život.

Však já si to s nimi vyřídím, až se dostaneme domů. Myslím, že v hlavní roli budu já a krabička sirek. Jo, Alice, nemáš mě štvát. Takhle to holt odnese tvoje garderoba. Na Jaspera už taky něco vymyslím. Jen to bude chtít trochu vynalézavosti. Nebo pro něj bude dostatečné, že Alice bude muset koupit všechno znova? Nákupy s Alice jsou totiž utrpení i pro něj a on je navíc ještě k tomu všemu dost spořivej…

„Tak jdeš už?“ zavrčela Rose podrážděně.

Uvědomil jsem si, že tam stojím a zírám do prázdna s pomstychtivým úsměvem ve tváři. To jsem se do toho tak moc zažral, že jsem vyřadil z provozu zbytek funkcí? Nechápu, jak mohli lidé zorganizovat dvě světové války, když já se při plánování něčeho tak bizardního jako je podpálení pár tisíců hadříků takhle zaseknu. Uvažoval jsem nad úplnýma blbostma místo toho, abych objal Rose a přivítal ji, jak se sluší a patří. Což teď po tom knockoutu asi nebyl nejlepší nápad… Byla dost napěněná a celkově opravdu hodně rozrušená.

Co je to s ní? Prostě si to v těch svých těsných džínech napochodovala k autu, otevřela si dveře, vlezla na zadní sedadlo a prudce je zabouchla. Nejen že si mě nevšímala. Ona ani neocenila nejnovější model Alicina auta. To není dobrý…

„Jedem?“ zeptala se Alice.

„Buď tak hodná. Už tu nechci být ani minutu,“ prohlásila Rose.

„Co se stalo, že jseš ostrá jak žiletka? Je to kvůli tomu, že jsem tě praštil? Už jsem se omlouval. Bolí to moc?“ zeptal jsem se hleděl na ni s obvyklou posvátnou úctou v očích. Ona ty své momentálně oříškové oči neustále odvracela od mé tváře.

To jí tak vadí, že jsem teď blonďák? To se dá napravit. Ale, co tomu pak řekne Kellan? zarazil jsem se. No, ale ona to vlastně ani není moje starost. Vsadím se, že bude pěkně čučet jestli to fakt udělám… Ta myšlenka mě pobavila, ale nemohl jsem to na sobě dát znát.

„No tak, Rose. Mluv se mnou.“ Pokusil jsem se ji obejmout, ale vyškubla se mi.

„Tak dost! Koukej to vybalit!“ Normálně je to ona, kdo se rozčiluje a křičí, ale já už se na ni prostě nemohl dál bezmocně koukat.

„Emmette, nech mě být,“ kuňkla a natočila hlavu k okénku tak, abych neviděl, jak jí po tváři stékají slzy. Jenže já to viděl a už to nikdy vidět nechci. A taky už nechci cítit tu zatracenou bezmoc.

„Rose, jestli je to kvůli tomu, že já jsem blonďák a ty bruneta tak žádná křeč. Alice s Jasperem si zase prohodili délku vlasů a vážně jsem hodně zvědav na Edwarda, protože on si na tom svém háru dost zakládá. Ta představa, že z něj bude plešman je prostě…“ blábolil jsem, ale zabralo to. Nepatrně jí zacukaly koutíky úst a pak ke mně zvedla tázavý pohled.

„Vážně ti nevadí, že už nejsem nadpozemsky krásná blondýnka?“ zeptala se tiše.

„Ovšem, že ne. Pořád jsi překrásná,“ trval jsem na svém. Chvíli to zvažovala, ale nakonec se zatvářila, jako že se jí hodně ulevilo.

„To tě vážně trápilo tohle?“ ujišťoval jsem se, protože mi to moc nesedělo.

„No, jo. To a ještě to, že jsem vdaná, ale to je v pořádku, teď když jsi se mnou…“

„Moment! Cože jsi?“

„No, vdaná. Já věděla, že to nepochopíš,“ vzlykla.

Pane jo. Ještěže upíři nepláčou, protože koukat se věčnost na něco takového, to není zrovna ok. Chtěl jsem něco říct. Nějak ji utěšit, ale v tomhle jsem prostě nebyl dobrej a říct jí, že ji mám rád, i když právě teď je celá opuchlá a zarudlá, asi nebude nejlepší. I když je to čistá pravda. Jen ty sople jsou trochu odrazující… Ne! I tak je mou věčnou láskou…

„Zlato, jak se jmenuje tvé druhé já?“

„Nikki,“ odpověděla. No vida. Takže jediní tupci, které nenapadlo kouknout se do dokladů, jsou Alice s Jasperem. Jak rád bych si teď do nich rýpnul, jenže nemůžu. Musím utěšovat svou náhle tolik přecitlivělou Rosie. Takovou ji neznám…

„A co vy?“ zeptala se zaujatě.

„Ashley, Jackson a Kellan,“ uzavřel jsem to.

„Hm,“ broukla a přemýšlela bůh ví nad čím.

Ženský, kdo se v nich má vyznat?

„Hlavní je, že ten chlap není tvůj manžel. To jsem já. Je to manžel Nikki. Ty s ním nemáš nic společného. Určitě se brzy vrátíme domů a pak…“

„Díky,“ řekla a věnovala mi sladkou pusu na tvář. Celé mé tělo se automaticky rozehřálo. Příjemný pocit. Jaké by to asi bylo kdybychom spolu…

„Už chápu, proč se chovala jako hysterka první třídy,“ zamumlala si Alice.

„Prosím?“ zeptala se Rose.

„Ale nic,“ odbyla ji.

Po chvíli si ale vepředu hlasitě oddechla.

„Co zas?“ zavrčel jsem podrážděným lidským hlasem.

„Nic. Jen že jsem měla celkem kliku. Neumím si představit, že bych se probrala po boku cizího muže,“ uvažovala nahlas.

„No, to já až do dnes taky ne,“ odsekla. „Kam vlastně jedeme?“ zeptala se, evidentně trochu ožila.

„Nejspíš ke mně. Je to jediné bezpečné místo, o kterém víme,“ odpověděla jí Alice.

„A které nehlídá žádný super pes,“ přisadil si Jasper.

„Super pes?“ ptala se Rose se zájmem a nahnula se dopředu, aby na ty dva lépe viděla.

„Nic. Nevšímej si jich,“ vyhrkl jsem a  stáhnul ji za pas zpátky k sobě. Přitom jsem Jasperovi silně kopnul do opěrky.

„Vole,“ zanadával a bolestivě sykl. Samolibě jsem se na něj usmál do zpětného zrcátka, protože na mě prostě nemohl.

Po chvíli ticha, kdy mi Rose začínala usínat na rameni, jsem se rozhodl učinit jim návrh.

„Hele, uvědomujete si vůbec, že jsme lidi? A ještě k tomu na slunné pláži v Malibu? Nechcete si to trochu užít? Třeba ti mezitím Edward zvedne i ten telefon,“ lákal jsem Alice, protože když přesvědčím ji jakožto řidiče, mám vyhráno. Jasper se přidá každopádně. S tím jsem počítal dopředu, ale Emmett míní a Jasper to kazí.

„Nepovažuji to za moudré,“ prohlásil Jasper chvíli na to.

„Cože? Tos posral, brácho.“

„Vlastně víš co? Já jdu do toho,“ prohlásila Alice.

„Jo. Trocha zábavy nám přece neuškodí,“ přidala se Rose a náhle byla velmi vzhůru. To jsem sice nečekal, ale na můj plán přece jen dojde. Byl bych blbej, kdybych si stěžoval.

„Znáš nějakou konkrétní pláž, nebo…“

„Jo jasně, Alice. Celou svojí upíří existenci jsem trávil tím, že jsem se chodil opalovat k Hollywoodu,“ poznamenal jsem a sarkasmus z té věty přímo čišel.

„Fajn a co tohle?“ Zastavila auto a rukou ukázala na písčitou pláž s barem ve tvaru ananasu, několika lehátky a volejbalovou sítí. Nebylo tam moc lidi a ta voda v tomhle vedru vypadala vážně hodně lákavě. Prostě perfektní…

„Hele, o kus dál prodávají plavky,“ rozzářila se Alice. Rose také znatelně ožila.

To jsem to zas jednou dobře vymyslel… Mnul jsem si spokojeně dlaně a nemohl se dočkat, až své lásce trochu zvednu náladu. Což udělám, i kdybych tu do ní měl přes trychtýř nalít nějaký pořádný drink.

Edward

Jít znovu spát už nemělo cenu. Navíc kdo by si v takovéhle situaci dal jednoduše dvacet a na všechno zapomněl? Já rozhodně ne.

Ve skříni svého pokoje jsem našel batoh a začal do něj vhazovat nějaké to náhradní oblečení. Přece jen nevím, jak dlouho se tu zdržíme. Momentálně je nejdůležitější zůstat spolu. Přesně jak tvrdila Alice.

Taky jsem zapátral po dokladech, protože bez nich můžu letět akorát tak ze zaměstnání. Po krátkém prohledávání a šacování několika kapes, jsem je skutečně našel. Byly hned vedle elektronické cigarety.

„Paráda,“ ušklíbl jsem se. „Jsem kuřák! No, nezbývá než doufat, že se neozve absťák.“ Raději jsem se pustil do zkoumání svého pasu.

Robert. Hm, to už jsem pochopil. Celé jméno zní Robert Thomas Pattinson. Bydliště mám taky v LA. Tak proč jsem sakra v Anglii? Kouknul jsem o řádek níž. Stálo tam: Lodnýn, Velká Británie.

Aha, narodil jsem se tu. No, to je přeci logické, že? Když tu mám rodinu… Sakra! Nejradši bych si za to všechno nafackoval. Ne, že bych za něco z toho mohl, což je vlastně poprvé, kdy vinu nevztahuji na sebe, ale…

„Kolik že mi to je?“ vyjekl jsem. Zíral jsem na datum svého narození jako opařený. No, vypadal jsem starší, ale tohle…

„Mohl bys přestat dělat takovej randál?“ okřikla mě napruzeně Robertova sestra, která se opět objevila ve dveřích.

„Ja-jasně. Promiň,“ vykoktal jsem. Nemohl jsem si pomoct. Byl jsem z její přítomnosti hrozně nervózní. Hádám, že svého bratra zná dobře a už takhle si všimla, že se něco děje. Lepší se v její přítomnosti vážně moc nezdržovat.

„Počkej, já už vím, co se tady děje.“ Zabodla do mě svůj vševědoucí pohled.

To není možné, aby to poznala. Nebo jo?

„Ashley tě ukecala. Jedeš do LA na tu akci, že jo? No, to je skvělý,“ jásala. Rozhodl jsem se ji nechat při tom.

„Hlavně si nezapomeň vybrat vhodný doprovod. Navrhuji nějakou vyvinutou sexbombu, aby Kristen pukla vzteky. Jo ono se holt nevyplácí začínat si se ženáčem. Jestli chceš znát můj krapítek neobjektivní názor, tak ti na rovinu říkám, že jsi o dost hezčí než ten nabubřelej rejža, či co to vlastně je. Nebo víš co? Vezmi mě s sebou. Mám tu pro ni zásilku, která si žádá o okamžité doručení,“ naparovala se.

„O čem to mluvíš?“ Nechápal jsem absolutně nic z toho, co mi tu povídá.

„Neboj. Zachovala bych se jako správná víla Zuběnka a za každej zoubek z toho jejího falešnýho úsměvu, bych jí nějakej ten pěťák dala. Ne nadarmo jsem kdysi chtěla být stomatoložkou…“

No bezva. Tak ona jí chce rozbít ciferník, docvaklo mi. Mé tělo se automaticky napjalo, připraveno chránit Bellu. Jenže ona  vlastně ani není opravdová Bella. I když jsou si dost podobné. Měl bych ji vůbec bránit? Asi ne, ale mé tělo mě stejně příliš neposlouchalo…

„Dík za nabídku, ale myslím, že si dokážu poradit sám,“ upozornil jsem ji mnohem příkřeji, než jsem zamýšlel, ale ona na to stejně nedbala. Asi jsem vyšel z formy…

„Tak se hned nečerti. Měla jsem ji ráda, ale to, co ti udělala, bylo prostě hnusný. Nemůžeš se mi divit, že se starám o brášku,“ ohradila se a nasadila naprosto bezelstný výraz. Něco mi říkalo, že na Roberta tenhle výraz vždycky zabere.

„Dík, ale myslím, že to je moje věc,“ odbyl jsem ji. Tentokrát ale mnohem mírněji.

„Chceš odvézt na letiště?“ zeptala se.

Nejdřív jsem ji chtěl odmítnout, ale nakonec jsem si řekl, proč vlastně ne? Padají z ní poměrně zajímavé informace a ty by se nám mohli v LA hodit…

„Jasně. Budu moc rád, když mě odvezeš, ale docela spěchám.“

„Počkej. Nic neříkej,“ zarazila mě. „Už se běžím obléct, jo? A naše nebuď. Pak jim to vysvětlím,“ slíbila a rozběhla se z pokoje.

To je teda éro, pomyslel jsem si…

Jasper

„Páni. Pěknej bejvák, Al,“ chichotala se Rosalie, když ji Emmett pomáhal do dveří.

„Jo to bych řekl,“ přitakal jí okamžitě.

„Zdá se, že můžu být kýmkoliv, ale dobrý vkus prostě nikdy nezapřu,“ zatetelila se Alice.

„Proč jsme nikdy nejeli na výlet do Hollywoodu?“ nechápala Rose.

„Spousta slunce, kamer a otravných televizních producentů, co ti nabízejí angažmá na každém kroku…“ No, napadla by mě i spousta dalších důvodů, ale tohle byly ty hlavní.

„Aha,“ pípla a znělo to dost zklamaně.

„Co budeme dělat teď?“ zeptal jsem se a jejich převelice zajímavou debatu ukončil.

Nakonec jsem totiž zůstal střízlivý jako jediný, ale to jen protože jsem se dobrovolně přihlásil na post řidiče. Jedna kocovina mi stačila. To tak přidělávat si druhou.

„Teď si dáme Dely,“ tlemila se Rosalie, rozvalená na pohovce společně s Emmettem.

Vlastně to není nejhorší nápad. Teda to s tou Dely ne. To je fakt blbost, ale najíst se… Celou dobu jsem měl takový zvláštní prázdný pocit okolo žaludku. Občas dokonce vydával přímo děsivé zvuky… To byl hlad, že mě to nenapadlo."

„Hele, lidi. Co si takhle uvařit něco k jídlu?“ navrhnul jsem.

„Jasně,“ přitakala mi Alice. „Vedle telefonu jsou čísla na donáškovou službu.“

No, tak jsem to sice nemyslel, ale ve výsledku je to šuma fuk…

„Pizzerie, čínská, indická a dokonce i mexická restaurace. Vypadá to, že Ashley má dost rozmanité chutě,“ mumlala si už spíše pro sebe.

Zaváhal jsem, protože jsem nevěděl, co si dát. Podobný přemýšlivý výraz jsem spatřil i ve tvářích ostatních.

„Víte, co? Objednáme od všeho trochu,“ navrhla Alice. Nemohl jsem nesouhlasit. Zřejmě tu všichni máme hlad. Aby taky ne, když jsme nic nejedli už… No, už tomu nějakej ten pátek prostě bude.

„Tak vzhůru do toho,“ pobídl jsem ji.

„Jdu na to,“ zatrylkovala a pustila se do obvolávání jednotlivých restaurací.

„Nepustíme si něco, než nám to donesou?“ zeptala se Rosalie.

„Jako co třeba?“ chytil se jejího návrhu Emmett.

„Nevím. Prostě něco. Ještě se mi nechce spááát.“ Hlasitě zívla. Vážně pěkný způsob, jak potvrdit své tvrzení, ale jelikož je Rosalie žena činu, postavila se, namátkou z police vybrala jedno z toho mála DVD, co tam Ashley měla, a zasunula ho do přehrávače.

Pohodlněji jsem se uvelebil v křesle, abych si mohl vychutnat ten nastávající zážitek. Koukat se v Hollywoodu na Hollywoodský fim, to se jen tak někomu nepoštěstí. Teda pokud ten film není odjinud. Co to vlastně vybrala?

Mezitím se Alice vrátila mezi nás. Zřejmě už všechny hovory, jak se patří, vyřídila a my si teď hezky v klídku počkáme, až nám to donesou pod nos.

„Jo, říkala jsem vám, že už se mi povedlo dovolat Edwardovi?“ zeptala se Alice.

„Ne. To jsi nám tedy neříkala,“ pokárala ji Rosalie a skvěle napodobila Carlislea.

„Kde je? A hlavně kdy dorazí?“ vyptával se Emmett, zatímco já jsem její vtípek oceňoval smíchem.

„Zítra ráno,“ odpověděla.

„Copak nechápe, jak je důležité, abychom byli pohromadě? Do té doby se fakt můžeme jen válet u televize a čučet na…“ Zarazil jsem se. Ne proto, že bych se uklidnil, ale protože to, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Nedávalo to naprosto žádný smysl.

„Hele, Bella je v telce,“ řekla Rosalie překvapeně a názorně ukázala na televizor.

„Co to?“ nechápala Alice.

Emmett se vrhl před televizi a prohlížel si Bellu na obrazovce z minimální možné vzdálenosti.

„Hele, to je fakt Bella. A fakticky je v telce,“ řechtal se přihlouple.

Rose se k němu přidala. Klížila oči a sledovala, jakousi televizní upoutávku.

Natáhl jsem se přes ty dva tupě zírající pakoně pro ovladač a zapnul zvuk.

„…Vás zve na událost roku. Stmívání, Nový měsíc, Zatmění a Rozbřesk. To je Twilight saga…“

Cože???

„Zavzpomínejme si společně na nejúspěšnější filmovou ságu všech dob. Kristen Stewart, Robert Pattinson a další známé tváře, včetně samotné autorky Stephenie Meyerové. Už zítra. Živě na…“

Ozvala se hlasitá rána. Přestože mě zajímalo, co se stalo, nedokázal jsem odtrhnout zrak od obrazovky. Co to má být? přemítal jsem, zatímco se na obrazovce míhaly naše současné tváře…

„Celým večerem vás provede známý moderátor…“

Jestli jsme před chvílí valili bulvy, tak teď už nám musely emigrovat do Afriky. Jinak si to totiž neumím vysvětlit…

„Tohle musíte vidět,“ ozval se Emmett a hrabal se v jakési sbírce DVD. Několik jich z ní vytáhl a rozprostřel je po podlaze.

„Ty si teď snad chceš…“ Vykulil jsem už tak dost vykulené oči a přisedl si k němu. Měl před sebou pět krabiček s pěti filmy. Zíral jsem na fotky Edwarda, Belly a Jacoba?

„To si rozhodně musíme pustit,“ prohlásil Emmett, zatímco jsem si četl názvy.

„Alice,“ zakřičela Rosalie. To mě okamžitě probralo. Klečela vedle ní na podlaze a jemně ji profackovávala. „Asi omdlela,“ vysvětlovala mi Rose.

„Alice, lásko. Prober se, prosím,“ šeptal jsem něžně.

„Jaspere? Co se stalo?“ zeptala se, když se konečně začala probírat. S malou pomocí nás všech se posadila za doprovodu zmateného mrkání.

„Asi jsi omdlela,“ objasnil jsem jí.

„Omdlela? To jako už zase? Sakra, jsem fakt nemožná…“ lamentovala.

„Jak jako už zase? Alice Cullenová, jsi zatracená lhářka! A já že jsem prej hysterka? To určitě…“ nadávala Rosalie.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Tak to je haluz!!! 2. kapitola: