Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Schnívání - 22. kapitola - konec část ll

30.12.2010 (19:15) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 2× • zobrazeno 2019×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Ten šílenec mě poslal na nějaké vyšetření. Opravdu nechápu, že ještě nezjistili, že je to bláznivý veterinář.

Doktor, ke kterému mě poslal, se mě vyptával na spoustu věcí. Prej, co si pamatuji před tou nehodou. Nechápala jsem, o jaké nehodě to mluví, ale nejspíš se už dozvěděl o tom, co mi udělal Sislok s tou kočkou. Ptala jsem se ho na mého syna, ale i on, stejně jako ostatní, na mě jen vyděšeně zíral. Uvědomila jsem si, že tady něco nehraje. Měla jsem o své dítě strach. Rozhodla jsem se, že na vlastní pěst vypátrám, co se stalo. Když mě konečně propustil ze svých spárů, a po prodělání několika testů (nejenom fyzických, ale i IQ - blázen, říkám to pořád), tak jsem pádila do svého pokoje a rychle se oblékla, a když už jsem chtěla nenápadně zmizet, tak se objevil Sislok. Když zaregistroval, co se chystám udělat, tak mi zabarikádoval dveře svým tělem.

„Nikam nepůjdete, Bello!” Rozzuřila jsem se. Nejenom, že mě tady drží jako nějakou pomatenou bláznivku, ale pořád mi říkají Bello. A já, sakra, nejsem Bella, ale Billa!

„Tak to teda půjdu!” zasyčela jsem a vyrazila proti němu, ale najednou jsem se válela na zemi. Zmateně jsem se na něho podívala, myslela jsem si, že jsem vrazila přímo do něj, ale pak si uvědomila, že jsem nejspíš narazila do stěny, protože jeho tělo nemohlo být tvrdé jako skála. Chytla jsem se za hlavu, která mě neuvěřitelně bolela, a postavila se zpátky na nohy. Trochu jsem se zakymácela, ale zůstala stát.

„Pusťte mě, Sisloku, nebo všem řeknu o vašem malém tajemství!” Sislok se zatvářil zděšeně a zblednul. Ahá! Uhodila jsem na to správné místo.

„To… to neuděláte,” zakoktal. Jasně že bych to udělala, všem bych s klidem řekla, že on není skutečný doktor, ale veterinář. Že se vydával za svého kamaráda zubaře. To by všichni koukali! Zatím jsem to nikomu neřekla, přece jenom byl moje rodina, ale pokud se jedná o mého syna, tak neznám vlastního bratra (ne že bych nějakého měla).

„Ale ano, udělám!” sykla jsem a vítězoslavně se usmála, protože jsem si byla jistá, že mě nechá jít.

„Já bych toho Edwarda!” zavrčel. Nemám páru, kdo to nějaký Edward je a proč ho sem motá. Už se asi dočista zbláznil a mluví úplně z cesty.

Přistoupila jsem o krok k němu. S hlubokým povzdechem se uhnul a já chtěla odejít, ale mé tělo narazilo do futer, jako by mu nebyla dost široká. Slyšela jsem, jak se přidušeně uchechtnul, když jsem na něj hodila vražedný pohled, tak se předstíraně rozkašlal. Znovu jsem se dala do kroku a opět narazila do těch zpropadených futer.

„Máme tady vozíky, kdybyste chtěla,” řekl přiškrceným hlasem.

„Ne, díky!” odsekla jsem vztekle a rozpohybovala své tělo. Ušla jsem pár metrů a nechápala, co se to stalo s mým tělem. Pochodovala jsem stylem - co krok, to škobrtnutí, a to i na hladké zemi! Záhada, asi mě něčím nadopovali, syčáci!

Asi po třech hodinách mého věčného válení se po mokré zemi (lilo jako z konve, ale tady vždycky jenom svítilo sluníčko - záhada číslo, ehm, asi pět), jsem se dopotácela domů. Doufala jsem, že budou Charlos s Ekvádorem doma. Mého vypečeného manžílka, který se opovážil omdlít při porodu, kdy chudinka jeho žena div nevypustila duši, a pak si prostě nepřišel, si pěkně podám. Jen tak z toho nevyvázne, chlapec! Zklamáním pro mě bylo to, že jsem doma našla jenom Charlose.

„Tebe už pustili?” zavřeštěl a přiskočil ke mně.

„Jo-o,” zakoktala jsem.

„To jsem rád, Bells!” zvolal šťastně a objal mě. Jeho pevné sevření na mě působilo stejně jako mámino. Dusila jsem se a bezmocně lapala po troše kyslíku, který by mě zachránil před jistou smrtí. Po nějaké době, kdy jsem si už skutečně myslela, že mě zabije, mě pustil.

„Kde… kde je Ekvádor?” vyhrkla jsem zadýchaně.

„Kdo?” nechápavě nadzvedl obočí. No to si snad dělá srandu, ne?

„Můj manžel a syn toho, od koho máš ty tvoje bezpáteřní kuřata!” zaječela jsem nepříčetně.

„Bezpáteřní co? Tvůj manžel?” Právě jsem si připadala, jako bych se ocitla ve cvokhausu. Popadla jsem ho za ruku a táhla ho ven, abych mu osvěžila paměť pohledem na jeho domácí mazlíčky. Chvilku mi to dalo, než jsem je našla. Už jsem jedno chtěla chytit, ale ono přede mnou normálně utíkalo! Že by nový druh s nohama? Nebo co? Nevzdala jsem to a po půl hodině ho konečně čapla za krk, podivně zachrčelo.

„Vidíš?” zamávala jsem mu s ním před obličejem.

„Bello!” vykřikl vyděšeně a nevěřícně na mě poulil oči. Neposlouchala jsem ho a stále si mlela svou.

„Takhle je odkulíš,” nakopla jsem ho a ono roztáhlo křídla. Zmutovali, tak to mě pos… , „a už je nemusíš ani otáčet zobákem dolů, aby se nažraly,” dodala jsem potichu a sledovala vznášející se kuře nad mnou hlavou. Zřejmě se na mě naštvalo, protože se mi na hlavě rozprsklo vajíčko.

„Myslím, že tě odvezu zpátky!” vyjekl zděšený táta. Zpátky? Bez mého syna? Ani náhodou. Vzala jsem nohy na ramena a utíkala pryč, co mi nohy stačily, a mé nemotorné tělo dovolilo.


Zaběhla jsem do lesa a svalila se na pařez.

„Bello?” Tak strašně jsem se vyděsila toho neznámého hlasu, až jsem se svalila na zem. Vzhlédla jsem a překvapeně zamrkala. Nade mnou se nakláněl Jamulet. Sakra, kam dal dredy? A proč je tady jen v kraťasech a jak to, že má tak dokonalé tělo?

„Co tady děláš?” Natáhl ke mně ruku a pomohl mi vstát.

„Ty… ty mluvíš normálně!” zajíkla jsem se. Svraštil obočí a podezřívavě si mě prohlížel.

„Jsi v pořádku?” zeptal se.

„Já? To spíš ty, ne? Byl jsi u logopeda, nebo co se stalo s tou tvou mluvou?”

„Mluvím normálně, Bello!” Jeho hlas zněl polekaně. Přistoupil o krok ke mně, vzal můj obličej do dlaní a bedlivě si mě prohlížel.

„Jasně, ty mrukvíš mermálně!” zavrtěla jsem hlavou.

„Tebe nepustili, že ne?” Hrklo ve mně.

„Pustili, jasně že pustili,” dušovala jsem se.

„Nekecej!” odporoval. Vzdychla jsem.

„Tak jo, nepustili, víš, musím si něco zařídit.” Upřela jsem na něj oči a kouzelně se usmála. Tátovi jsem bez problémů utekla, ale tomuhle prazvláštnímu svalovito - šlachovitému Jamuletovi bych neměla šanci zmizet.

„Odvezu tě zpátky, nevypadáš na to, že by ti bylo dobře.” Popadl mě za ruku a vlekl kamsi pryč. Sakra! A je to v pytli.

„Počkej! Jsem si dělala srandu!” Zastavil se a tázavě se na mě podíval.

„Pustili mě a jenom jsem si z tebe utahovala,” zasmála jsem se nervózně. Založil si ruce na prsou a s přimhouřenýma očima si mě prohlížel.

„A co děláš tady, hm?” Můj mozek dokázal zareagovat rychleji, než jsem si myslela.

„Pan Banner nás poslal do lesa najít žábu na pitvání,” vyhrkla jsem.

„A ostatní jsou jako kde?” To je ale zabedněnec. Nedá se obalamutit a nedá!

„Už jsou pryč, já jsem tady zabloudila.” Vykouzlila jsem ten nejvíc rozpačitý úsměv, jaký jsem dokázala, a doufala, že to zabere. A on mi úsměv oplatil. Konečně.

„No jo, to jsi celá ty!” práskl se do hlavy a protočil oči. „Pojď, odvedu tě zpátky.” Nenápadně jsem si oddechla a následovala ho ke škole.

Když jsme se ocitli jen pár kroků od ní, tak jsem mu poděkovala a slušně ho poslala do kšá. Schovala jsem se do křoví, které bylo přede mnou, a pozorovala Febiku, Nika, Imricha a Nigelu. Seděli venku a povídali si. Už jsem se za nimi chtěl vydat, ale moje nohy se do sebe opět zamotaly (začínalo mě to pěkně štvát!) a já sebou třískla na zem. Při svém pádu jsem ale nešťastně spadla na kámen. Dělaly se mi mžitky před očima a měla jsem co dělat, abych se vyškrábala zpátky na nohy, ale co čert nechtěl. Nejdřív se mi úplně zamotaly vlasy do větví. Podařilo se mi je vymotat, ale tak nějak podivně mi trčely kolem hlavy, a pak se to stalo. Do pusy mi vletěla včela. Nevěděla jsem, že to je tak nebezpečný hmyz a v šoku jsem kousla.
Když jsem to udělala, tak mě okamžitě píchla do jazyku. Rychle jsem ji vyplivla, ale jazyk mi napuchal obrovskou rychlostí. Sáhla jsem si na pusu a na bradě cítila něco mokrého. Sliny! A pak se to stalo. Na zádech mi přistála kočka, jež byla nebezpečně podobná té, kterou mi hodil Sislok na břicho při porodu. Pokoušela jsem se ji setřást, ale ona zaryla své drápy do mé kůže, syčela a ježila se jako dikobraz. Vylítla, dobře, vymotala jsem se z křoví a hnala se k mým přátelům. Hnala, to bylo taky silné slovo. Motala jsem se z jedné strany na druhou. Všimli si mě a opravdu vypadali… vyděšeně? Chtěla jsem na ně zakřičet, že to jsem já, Billa, aby se mě nebáli, ale díky napuchlému jazyku jsem ze sebe dostala: „Momhlé moklou huloié biloubé!” Sliny mi proudem tekly po bradě, nohy mě neposlouchaly a dělaly si, co chtěly, vlasy mi trčely kolem hlavy, kočka se mě stále držela ne a ne se pustit a místo mluvení jsem jen podivně mumlala. A mí kamarádi vzali nohy na ramena a s hlasitými výkřiky uprchli.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 22. kapitola - konec část ll: