Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Schnívání - 15. kapitola

12.09.2010 (14:30) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 1× • zobrazeno 2611×

15. kapitola - Pomsta?

Ekvádor si pro sebe něco zaskučel, a jako cvičený pejsek mě a Ilecu následoval.

Procházeli jsme všemi různými obchody, a já jsem stále nemohla najít něco, čím bych se mu pomstila. Už jsem to postupně vzdávala, ale když v tom jsem to uviděla. V jedné výloze bylo přesně to, co jsem hledala. S úsměvem jsem se otočila na Ekvádora.

„Tohle nemůžeš myslet vážně!” vypískl vysokým hlasem a vyděšeně na mě vypoulil oči.

„Ale ano, tohle to dokonalé, jen pojď!” Vzala jsem ho za ruku a táhla ho dovnitř.

„Dobrý den, přejete si něco?” zeptala se nás prodavačka hned, co jsme vstoupili.

„Oh, ano, chtěla bych pro přítele ten oblek ve výloze,” ukázala jsem do výkladní skříně.

„Tenhle?” ukázala prodavačka na můj objekt soustředění.

„Ano,” usmála jsem se. Podala mi ho s nadzvednutým obočím, vyrvala jsem jí ho z ruky a tlačila Ekvádora do kabinky, aby mi neutekl.

„Billo, ne, já si to neobleču!” ječel.

„Přestaň a zalez do tý kabinky!” řekla jsem nesmlouvavě. Jen si povzdechl a vešel dovnitř.

Asi po čtvrt hodině vystrčil hlavu ze závěsu.

„No, vylez,” pobídla jsem ho s úsměvem.

„Billo, je tady hrozně moc lidí!” zaskučel.

„Ale prosím tě, to se ti jen zdá,“ zavrtěla jsem hlavou. Měl pravdu. V obchodě bylo asi patnáct lidí, a to jsem přesně chtěla.

„Nevylezu ven,” řekl.  Vystřelila jsem na nohy a během vteřiny jsem se ocitla těsně u něj. Hrozně se lekl, chtěl neschovat, ale zamotal se do toho závěsu a s obrovskou ránou spadl na zem. Pomohla jsem mu vstát, strhla z něho to, do čeho byl zamotaný a vychutnávala si pocit vítězství. Samozřejmě na nás už všichni, co byli v obchodě, civěli. Chvíli mlčky a pak se začali smát. Ekvádor se díval do země a špičkou boty do ní „hloubil” díru.

Na sobě měl skautský oblek. Na tom by nebylo nic k smíchu, ale on měl dětský, takže kraťasy těsně pod zadeček. Byly mu tak malé, že se mu do něj zarývaly a dokonale odhalovaly Ekvádorovu levou a pravou půlku zadnice. O košili snad radši ani nemluvím a ten šátek! Prostě paráda.

„Deska je u Nika maškarní a tohle si musíš vzít,” pískla jsem přidušeně.

„Ne, nevezmu,” rozzlobil se, „máte ze mě všichni akorát prdel!” Na chvíli jsem v sobě podusila smích a naprosto vážným hlasem jsem řekla: „Takže mě nechceš?”
Překvapeně se na mě zadíval.

„Chci,” šeptl.

„Tak to pro mě uděláš nebo se nemáme o čem bavit,” založila jsem si ruce na prsou a čekala na jeho odpověď.

„Dobrá,”

---Před Nikovým domem---

„To tak škrtí a škrábe!” zavrčel nevrle Ekvádor a vytahoval si kraťasy ze zadnice. Přidušeně jsem se zasmála a představovala si, jaké to bude, až vejde k Nikovi a všichni se mu budou smát.

Mezitím, co jsem se dokonale bavila představami o Ekvádorově trapasu, jsme dorazili ke dveřím. Otevřel nám, už značně opilý, Nike.

„Zdáááár, vítám vááááááás…” Nestihl dodat víc, protože se svalil do křoví vedle domu. Dlouze jsme se na něj s Ekvádorem podívali, a když nevypadal na to, že vstane, tak jsme nerozhodli vejít do domu.

Bylo tam plno lidí. Dívala jsem se na Ekvádora a čekala, až uslyším obrovský výbuch smíchu všech, co tam byli, ale ani po třech minutách čekání jsem nic neslyšela. Nervózně jsem se rozhlédla kolem sebe a uviděla přicházet Imricha. Na sobě měl podivný oblek. Připomínalo mi to psa nebo tak něco.

„Čést, ty vogo, Ekvádore, kdes vzal tak super oblek?” zeptal se ho nadšeně. Svraštila jsem obočí a snažila se pochopit, co to právě Imrich řekl. Ekvádor si frajersky prohrábl vlasy.

„Ále, v jednom obchodě,” mávl nedbale rukou.

„Tohle je rozhodně ta nejlepší maska dnešního večera!” zajásal Imrich. Cože? Maska? Rychle jsem podívala na všechny přítomné a rázem mi došlo, že je tu skutečně maškarní!

„A jen tak mimochodem,” nahnul se ke mně Imrich.

„Tohle má být co?” zatahal mě za tričko, „je to trapas,” odfrkl si a odešel. Zírala jsem úplně vykolejená před sebe a koutkem oka jsem zahlédla Ekvádora, který se třepal smíchy. Vrhla jsem na něj rozzuřený pohled.

„Tak kdo je teď za trapáka, no, no, no?!” S každým no se přiblížil obličejem k mému a mně se opět zatmělo před očima.

„Ááááá,” zařvala jsem z plných plic a dala jsem mu takový čelo, až mě z toho rozbolela hlava. Ekvádor trošku zavrávoral.

„Páni, Billo, ty opravdu víš, co mě rajcuje,” řekl a přitáhl si mě k sobě. Nechala jsem se, už sem neměla sílu odporovat. Mé duševní zdraví bylo to tam.

„Brože, to bel chvót alá smrdící koubra!” zařval mi Jamulet do ucha uznale.

„Jo, byl a jestli nechceš dostat taky, tak se ode mě drž dál,” otočila jsem se na něj naštvaně.

„Já bech chtíl,” odpověděl mi s úsměvem.

„Ta je moje,” řekl Ekvádor a přimáčkl si mě k sobě. Z jeho hrudníku se ozvalo podivné zachrčení. Asi chtěl zavrčet nebo co, ale znělo to jako kašel osmdesátiletého děduly.

„Pche, to sre uvědí, dóme bakle v kanci a kdó vehraje, tého bude Bilboka,” navrhl Jamulet.

„Klíďas, na mě nemáš!” Přijal jeho nabídku Ekvádor. Jamulet luskl na kluka, který pouštěl písničky z magnetofonu. On absolutně nechápal, co po něm Jamulet chce. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a raději se odporoučel pryč. Jamulet si pro sebe povzdechl, přešel k magneťáku a z kapsy významně vytáhl kazetu. Ekvádor se okamžitě rozchechtal.

„Hm, děláte pokroky, už znáte kazety, ještě tak sto let a doženete nás v technickém vývoji,” koktal přidušeně. Jamulet zrudl jako rajče a strčil kazetu tam, kam patřila. Hlasitost ohulil na nejvíc. Celou místností začala otřásat písnička Satisfaction od Benny Benassi. Ekvádor s Jamuletem se vrhli do tančícího davu. Všechny je vystrkali na stranu. Ekvádor to rozjel jako první. Ehm, jeho taneční kreace mi zase připomněly epileptický záchvat. Jamulet se k němu přidal a ani jeho tanec nebyl o moc lepší. Šil s sebou ze strany na stranu, jako by s ním někdo cloumal a pár lidem, kteří byli v jeho těsné blízkosti, uštědřil ránu loktem. Pak se vrhl na zem a začal se po ní klouzat a koulet jako smyslů zbavený. Ekvádor nezahálel a zběsile začal pohupovat zadkem. Dopředu a dozadu. Jeho půlky v těch pohybech vypadaly neodolatelně, ale to bylo asi tak vše.

Vedle mě se postavil, dobře lehl, Nike s flaškou čehosi. Vyrvala jsem mu ji z ruky a kopla do sebe na ex půllitru vodky, jak jsem později zjistila.

Alkohol pomalinku začal působit a mě už Ekvádorovi kreace nepřišly strašlivé, právě naopak. Vypadal sexy, když se svíjel u tyče. Jamulet, který se pořád válel na zemi a stále předváděl asi žížalí plazení, také vypadal sexy. Náhle se oba zastavili a přešli ke mně.

„Tak, Bilboko, vybreč si, buk já nebo Ekvouš,” zafuněl Jamulet.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 15. kapitola: