28.08.2013 (18:30) • Hanetka, MisaBells • FanFiction parodie • komentováno 8× • zobrazeno 2180×

7. kapitola - Otrávené jablíčko? Jdi se vycpat, babičko!

Zůstala v té ruině sama. Když zmizela malá prdelka posledního trpaslíka za ohromným křovím, sevřelo se jí hrdlo.

Podle každé verze pohádky o Sněhurce se právě teď měla zjevit zlá královna. Při pomyšlení, že by měla kousnout do jablka, se jí otočil žaludek. Zrovna ona, která nesnáší jablka… Kdyby tušila, co je v následujících dnech čeká, rozhodně by Bellu navlékla do Sněhurky a sama si vzala Badralbudúru. Zlato, diamanty, spousta látek… nebe…

„Copak tady dělá tak pohledná panenka?“ vyrušil Alici skřehotavý hlásek. Nejprve se nejistě rozhlédla kolem sebe, než si všimla babky ještě menší, než byla ona sama. Opírala se o kus klacku a na zádech měla nůši.

„Nemám čas, paní… nashle!“ vyjekla a práskla dveřmi. To je ona! Jablková královna! Fuj!

„Počkej, děvenko… neměla bys trochu vody pro starou bábu?“

„Ne!“

„Jen trošku, jsem unavená…“

„Nemám. Asi instalatéři někde překopli trubky!“ trvala si na svém Alice, opřená zády o chatrné dveře.

„Kdo?“ podivila se vyjeveně babka, ale hned zase naskočila do svůdného tónu. „Odměnila bych se ti, podívej… nesu do města ručně vytvořené šperky. Podívej, jak se blýskají…“

„Mám alergii!“

„Koho? Ehm… co třeba hřebínek?“

„Nepotřebuju!“

„A brož?“

„Cha! Ty se už nenosí…“ Alice slyšela, jak babka cosi mumlá, ale nerozuměla jí. Věděla, že si něco vzít musí a rozhodně hřeben bude lepší než ovoce, ale nejspíš propásla svou chvíli.

„Taky nesu látky. Vlastnoručně tkané a vyšívané… co stuha kolem pasu?“ Teda, ta to bere hopem. Tak jo, jdeme tam, Alice. Vzchop se!

Jakmile otevřela dveře, objevila se okoralá ruka s rudým jablkem.

„Jablíčko, panenko?“ Alice zařvala, jako když vidí mola ve své vypiplané skříni, a přibouchla bábě ruku do dveří. Jablko z dlaně vypadlo a bába s nadávkami odkráčela o kus dál.

„Omlouvám se, lekla jsem se! Jablíčko si dám, děkuju, ale fakt sorry, mám moc práce…“ volala zpoza dveří.

„Hlavně to sněz, ať se nezkazí. Je moc dobré…“ vrčela bába absolutně bez svého předchozího medového tónu.

„Nashle!“ křikla Alice a nespouštěla oči z toho jablka na zemi.

Zhluboka se nadechla a sebrala ho. Týjo, fakt do něj bude muset kousnout, ale… hele, nebo nebude? Jak asi trpaslíci přijdou na to, že je po ní? Pochybovala, že mají vhodné vybavení, a kdyby jim narafičila to okousané jabko… Možná vzkaz na kusu papíru: Fakt jsem mrtvá, kousla jsem do jablka.

Jenže zase bez jabka nebude líbačka a tu vážně Alice chtěla. Proto si vybrala být Sněhurkou. Její princ byl kus. O jeho rtech snila od chvíle, kdy zjistila, že se s nimi dají dělat divy. Jenže když si kousne, upadne do kómatu. To Sněhurky vždycky. A on ji sice polibkem resuscituje, ale ona o tom vůbec nebude vědět! Bude v limbu! Neužije si to! Sakra, co s tím? Teď si jen vybrat. Pusu nebo jablko?

A co obojí?

Přeběhla tu pidi kuchyni trpaslíků (jak se jich sem v noci vešlo všech sedm?) a sebrala vidličku a nůž. Nejprve nožem vykrojila kus jablka. Okraje zmodraly.

„No fujtajbl…“ hekla a potlačila dávení. Fakt už nehrozilo, že by to strčila do pusy. Ani omylem!

Vidličkou okousala okraje řezu, takže to vážně vypadalo, jako kdyby si kousla. Pak si uvařila čaj z malinových listů a natáhla si nohy na židličky trpaslíků. Počká, až je uslyší… a nemusela čekat ani dlouho.

Ten jejich zpěv slyšela deset minut předem. Řvali jak na lesy.

Lehla si na zem, urovnala sukni a nakousané jablko položila vedle sebe. Nikdy nechodila na herectví, ale fakt si myslela, že mrtvou dokáže zahrát. Moc nedýchat, nemrkat a nesmát se. No, to snad zvládne.

„Sněhurko!“ zvolal plačtivě jeden z trpaslíků, jakmile se otevřely dveře. Alice, netlem se!!!

Jenže z dalších trpasličích slov ji smích přešel.

„Kousla si? No zaplaťpánbůh,“ oddechl si Rejpal. „Tak šup s ní do skleněné rakve. Konečně budu mít zase svoji postýlku. Žádnej dřez, nikdy víc!“ radoval se zcela proti své přirozenosti a jménu.

„Moc se neraduj. Ani nad ní nestačíme dopovědět ty srdceryvné žvásty, a bude tu princ na bílém koni, zas ji líbne, probudí, a do čtrnácti dnů tu bude další. A zase spaní ve dřezu a v policích na nádobí,“ zchladil ho Štístko.

Rejpal se zamyšleně podrbal pod čepičkou. „Tak mu to nějak ztížíme,“ navrhl. „Zahrabem ji pod zem. Než ji vykope, to mu zabere nějakou dobu. Takhle princům vždycky stačí jen nadzvednout víko.“ V Alici hrklo. Pod zem? A jak bude dýchat? Už už se chystala posadit a prozradit, že švindlovala, ale ozval se Prófa.

„To nejde. Podle Manuálu pořádně provedených pohádek se žádný hrob kopat nemůže. Cituji: ‚Trpaslíci nemohli snést pomyšlení, že by už nikdy neviděli její krásnou tvář, a tak ji uložili do skleněné rakve, obklopili květinami a každý den ji chodili oplakávat.“

„No fuj,“ odplivl si Rejpal, který okamžitě zase ztratil náladu. „Oplakávat? Jestli tam vůbec půjdu, tak jedině se modlit, aby už žádná další nepřišla! Já už žádnou Sněhurku nemůžu ani cítit, natož vidět!“ No dovol?!? Alice odolala nutkání čichnout si k podpaží, jestli by nepotřebovala deodorant. Co si to ten ignorantský trpaslík dovoluje? Sám by potřeboval pořádně umýt! O vyprání usmolených gatí nemluvě!

„Tak co uděláme?“ zeptal se Kejchal a držel si nos, už zase červenější než mrkev.

„Vymyslíme si pro princátko nějaké úkoly. Než je splní, trochu času to zabere. Alespoň ten termín trochu natáhnem,“ navrhl Dřímal a zívl. „A já si dám zatím vždycky alespoň šlofíka.“

„To ty si dáš i bez úkolů,“ zaryl do něj Rejpal. „Kde máme tu rakev?“ začal se shánět.

„V kůlně,“ pípl Stydlín a zrudl, na rozdíl od Kejchala ne rýmou, ale rozpaky.

„Tak šup pro ni,“ dirigoval je Prófa a za chvíli už Alice cítila, jak ji zvedají, strkají na docela měkké podušky, pak slyšela Cvak!, jak zapadlo víko, na chvíli zpanikařila, že se udusí, ale víko naštěstí asi pořádně nedoléhalo, protože kyslíku měla stále dost. Chvíli to houpalo, jak ji nesli, a když se zastavili a dlouho se nic nedělo, odvážila se pootevřít oči. Když nikdo nereagoval, otevřela je víc, a nad sebou spatřila baldachýn zelených větví, kolem skleněné rakve, ve které ležela, hromady kytek – asi ji uložili doprostřed záhonu, a na větvičce nad ní švitořil nějaký pták.

Kruci, pomyslela si, že jsem si sem nevzala nějakou knížku! Asi tu umřu nudou! I bez jabka!

***

 Jasper se plahočil přes les a pomalu začínal litovat, že mu ten splašený bělouš zdrhnul. Ne, že by ho bolely nohy, ale pořád se mu zdálo, že chodí v kruhu. Všecko to kapradí se mu zdálo stejné, stromy taky jeden jako druhý, a to mu připadalo, že za každým z nich se schovává divoženka a vysmívá se mu ostřicovým hláskem – ne, že by věděl, nebo jen tušil, co je ostřice, ale někde to nedávno slyšel a toužil to inteligentní slovo taky použít. Kořeny jako by se mu samy zvedaly do cesty, už čtyřikrát sebou plácl jak široký, tak dlouhý – on, dokonalý upír, a sever jako by byl na jihu, jih na západě a vůbec – jeho dokonalý vojensko-upírský orientační smysl mu v zemi pohádek byl na prd. Tady snad světové strany ani nebyly!

Najednou uslyšel zakňučení. A znovu. Co to může být? Odkud to jde? Zleva? Vydal se po zvuku a hele! V pytláckém oku se tam zmítal vyplašený zajíc. Co, zajíc – zajíček, mrňous, zaječí mimino, sotva vykulené z mámina pelechu.

„Kams to vlezl, ty trumbero,“ oslovil ho Jasper a klekl si k němu. Zajíc zcepeněl a stal se z něj během vteřiny bílý přízrak obalený chlupy. Zíral na Jaspera vytřeštěnýma očima plnýma strachu. Jazz z opasku vytáhl lovecký tesák a šmik! Oko se uvolnilo, zajíc sebou plácl na zadní packy a předníma si oklepal krk. Jasper jen zíral.

„Díky,“ prohlásil ten ušák lehce nervózně a užuž koukal, kudy do zaječích. „Si tady jen tak skáču, a najednou tohle. To určitě Petrovští, co bys taky čekal od loupežníků?“ mumlal z cesty.

„Jsi zajíc, na oka si musíš dávat pozor,“ poučil ho Jasper.

„Já nejsem zajíc! Nepoznáš králíka? Jsem Stříbrný Nosík z Medové stráně,“ uklonil se ušák hrdinsky. „A ty tu hledáš co? Na myslivce nevypadáš,“ nakrčil čenich.

„No, já jsem princ… Asi,“ zaváhal Jasper. „A hledám Sněhurku. Nevíš, kudy k sedmi trpaslíkům?“

„No jasně,“ uchechtl se králík. „Máš to už jenom kousek, ty princi. Tak poběž za mnou, ukážu ti kudy!“

Ušák vystřelil, až se mu zakmital bílý ocásek, a Jasper měl co dělat, aby mu i upíří rychlostí stačil. Za malou chvíli už Stříbrný nosík zabrzdil v křoví, za kterým byla vidět malá louka.

„Psssssssst,“ udělal na Jazze. „Támhle ji máš. Koukám, že macecha s jablky už tu byla, Sněhurka už hibernuje v rakvi. A hele, inovace! Někdo ji hlídá. Ale blbě. Spí. Tak hodně štěstí s vysvobozováním – pusu dát umíš, ne?“ ušklíbl se na Jaspera, který obhlížel situaci. A bez dalších řečí zmizel zpátky, odkud přiběhli.

Jasper se zhluboka nadechl, přestože to nepotřeboval, a prolezl křovím. V tu chvíli se celá louka rozeřvala. Připomínalo to ptačí řev. Snad tisíc špačků spustilo najednou alarm a spící osoba u rakve se vymrštila do sedu, v ruce třímala kuchyňský nůž a připomínala Jasperovi výraz králíka, když ho prvně uviděl.

„Kdo tam!“ křikl trpaslík, jakmile ptáci zmlkli.

„Princ, trpaslíku!“ houkl Jasper a vydal se až k rakvi. „Co to tu vyvádíš s tím nožem?“

„Bráním Sněhurku a čekám na tebe…“ řekl trpaslík a zastrčil nožík za opasek. Tupé dupání přimělo Jaspera k ostražitosti, co když na něj poštvali ježky s vzteklinou? Ale místo pichlavých kamarádů přiběhlo šest dalších trpaslíků s cepy, vidlemi, lucernou a ten nejmenší měl na hlavě kyblík a v ruce vidličku.

„Jsi obklíčen!“ sípal ten vpředu a lapal po dechu.

„Jo, vzdej se!“ volal další.

„Klid, přátelé, já chci jen vysvobodit Sněhurku…“ bránil se Jasper.

„No právě!“ zvolali všichni unisono.

„To není možné, totiž. My nechceme… teda… chceme, ale ne hned, sotva jsme ji pohřbili… přijď jindy…“

„Děláte si prdel?“ zavrčel Jasper.

„Vypadáme na to?“ špitl ten s kbelíkem na hlavě.

„Trochu jo…“

„Prostě jdi pryč, nebo… nebo…“ zarazil se jeden s brýlemi na nose.

„Nebo ti dáme tři úkoly a až pak můžeš Sněhurku zachraňovat!“ vyhrkl jiný trpaslík.

„Takhle ale ta pohádka není,“ vyčetl jim Jasper.

„Ber to jako remake, princi…“ ušklíbl se ten, co byl celou dobu vážně zamračený. Teď vypadal dost děsivě. Dokonce víc, než žíznivý Emmett…

Tak tohle je teda průser…

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), MisaBells, v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Golden gate 7 - Otrávené jablíčko? Jdi se vycpat, babičko!: